Ježíš praví: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ (Jn 15, 13-14) a sv. Pavel o tom svědčí, když píše: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Řím 5, 7-8) Svědectvím lásky za hranice lidských možností je, když člověk dokáže milovat své nepřátele, prokazovat dobro těm, kdo ho nenávidí, žehnat těm, kdo ho proklínají, modlit se za ty, kdo mu ubližují (srov. Lk 6,27-28). I my jsme posláni jako ovce mezi vlky a máme být obezřetní jako hadi, bezelstní jako holubice. Máme se mít na pozoru před lidmi, protože nás budou vydávat soudům, pokud budeme vydávat svědectví o Pravdě; zradí bratr bratra a otec dítě, děti povstanou proti rodičům, budou nás všichni nenávidět pro naši víru (srov. Mt 10, 16-18.21-22).

Tážeme se proč tato tvrdá slova z úst Mistra? Za prvé proto, že žák není nad učitele ani sluha nad svého pána (srov. Mt 10, 24) a Pán se proto narodil a proto přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě (srov. J 18,37). Máme následovat Pána Ježíše, pokud je to potřeba až na kříž. Za druhé proto, že Ježíš nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč (srov. Mt 10, 34) – „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“ (Žd 4, 12-13) Za třetí proto, že kdo miluje otce, matku či děti víc nežli Krista, nehodí se ke Kristu. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje Ježíše, nehodí se k Ježíši, a kdo nalezne svůj život, ztratí jej (srov. Mt 10, 37-39). Díky Jeho zvěsti o lásce a pokoji zuří Zlo a rozděluje dokonce i milované osoby. Za čtvrté proto, že „kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi“ (Mt 10, 33). Kdo miluje Boha až do krajnosti, nedokáže Ho zapřít. Když jdeme za Kristem jako Jeho učedníci, máme počítat s trnitou cestou, ne s procházkou růžovou zahradou. Když se někdo v naší společnosti stane hasičem, záchranářem, vojákem či policistou, tak se od něho přece také očekává, že nebude váhat nasadit svůj život k záchraně člověka či obraně dobra a života. Říkáme tomu riziko povolání. Podobně je to s povoláním ke křesťanství – máme být misionářem ex offo. „Mučednictví jako trvalý habitus autentické křesťanské spirituality vede věřícího k tomu, aby se tázal, na čem je založena jeho víra.“ (Spinsanti, 541)

Zároveň nás Ježíš ujišťuje o tom, že nemusíme mít strach: nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle“ (Mt 10, 28); máme v očích Božích obrovskou cenu, jsou spočteny i všecky vlasy na naší hlavě; každý, kdo se ke své víře přizná před lidmi, k tomu se i Ježíš přizná před svým Otcem v nebi (srov. Mt 10, 30-32). Nemáme si tedy dělat starosti, jak a co budeme mluvit, až se budeme přiznávat ke své víře, neboť nám bude dáno, co máme mluvit. Nebudeme to my, kdo mluví, ale skrze nás budeme mluvit Duch Boží. (srov. Mt 10, 19-20). Sv. Pavel to vyjadřuje takto: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo nebezpečí nebo zabití? (…) ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8, 35.38-39). Pokud v této důvěře Všemohoucímu vytrváme, dojdeme zaslíbení „blaze vám“ (tj. štěstí, pokoj, radost), hojné odměny v nebi a vytrváme-li až do konce, budeme spaseni (srov. Lk 6, 22-23), definitivně zachráněni. Tato slova ukazují, jak paradoxně náročně-nenáročné je naše křesťanství.

Od té doby, co Ježíš dal svůj život, jako svědectví pravdy Ho následovalo mnoho dalších mužů a žen. První z nich, kterého známe ze 7. kapitoly knihy Skutků apoštolů, je jáhen Štěpán. Takovým lidem se začalo říkat mučedník, tj. svědek víry. Řecké slovo „martyr“ se v Novém zákoně objevuje relativně často, ale hlavně ve smyslu svědka Ježíšova života, a to zejména Jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Jednalo se označení apoštolů a učedníků, kteří byli v přímém kontaktu s Kristem. Výše jsme si již ozřejmili, že Pán předvídá pronásledování svých učedníků pro Jeho jméno a vysvětluje to jako příležitost vydávat svědectví (řecky „martyrion“). Termín „martyr“ ale také nalézáme v knize Zjevení, která se někdy také nazývá knihou mučedníků díky zástupu před trůnem Beránkovým, jež si vypral roucho do běla v Beránkově krvi (srov. Zj 7, 9.13-14). Zde „martyr“ označuje samotného Krista, a zároveň člověka jménem Antipas, svědek Kristův, který zůstal věrný až na smrt (srov. Zj 2, 10-13). Ve stejné knize Nového zákona nalezneme, že „křesťanští mučedníci jsou „pod oltářem“ (srov. Zj 6,9-11), protože jsou takto velmi blízko Bohu a protože smrt je obětí k obrazu oběti Kristovy. Proto se těší ještě před posledním soudem z Boží přítomnosti ve věčném štěstí. Je důležité vědět, že toto přesvědčení náleží k novozákonnímu zjevení.“ (Saxer)

Nejstarší důkaz existence kultu mučedníků je spis s názvem „Mučednictví Polykarpa“ z 2. století. Ze spisu je zřejmé, že se již v této době „jasně rozlišuje mezi kultem prokazovaným Kristu, Božímu Synu, a kultem mučedníků, uctívaných, protože jsou Kristovými napodobiteli, takže zdůrazňuje odstup, který dělí Boha Spasitele od spaseného člověka“ (Saxer). Jejich památka se slaví v den jejich smrti. Mučednictví se může zdát jevem z daleké minulosti, ale v žádném případě jím není. Novodobá historie svědčí o revolucích a politických systémech, jejichž cílem bylo vykořenit křesťanství a umlčit navždy křesťanský život, např. ve Francii, Mexiku, Sovětském svazu, Polsku, Německu, Španělsku (Němec). „Ve 20 století snad ještě víc než v prvních dobách křesťanství velmi mnozí dosvědčili víru hrdinským utrpením. Kolik křesťanů na všech kontinentech zaplatilo lásku ke Kristu i prolitím krve! Vzali na sebe staré i nové formy pronásledování, byli nenáviděni a vylučováni, mučeni a zabíjeni. Mnohé země se starou křesťanskou tradicí se staly krajinami, v nichž věrnost evangeliu stojí velmi vysokou cenu. „Svědectví pro Krista až k prolití krve se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů a protestantů“ (Tertio millenio adveniente, 37)“ (Jan Pavel II). I v současnosti jsme tedy svědky zabíjení křesťanů jen z nenávisti ke křesťanství. Přesto nelze každou oběť nazvat mučedníkem v tomto úzkém smyslu slova (srov. Molinari, 533).

V prvních staletích církevních dějin se vyvíjela úcta k mučedníkům podle hesla: „Hlas lidu, hlas Boží.“ Uzdravení nebo jiné zázraky, zejména u hrobů mučedníků, se brala za Boží potvrzení svatosti dotyčné osoby. Do 12. století bylo svatořečení v kompetenci biskupů, po té až do dneška vyhrazeno papeži. Aby někdo mohl být prohlášen za mučedníka, musí jeho případ splnit přísná kriteria (srov. Němec, 8-12): (1) Musí se jednat o tělesnou smrt mučedníka. Ta může nastat přímo a bezprostředně vnějším zásahem nebo nepřímo. V druhém případě se může jednat o následky smrtelných ran, ale také o smrt, která nastala po odsouzení k odnětí svobody, při kterém byla smrt způsobena neustálým fyzickým utrpením. Tzv. „bílé mučednictví“, při kterém se jedná o neustálé psychické utrpení, se dosud nepočítá do kategorie mučednictví, protože nenastává tělesná smrt. (2) Kde je mučedník, musí být i pronásledovatel, který způsobuje smrt mučedníka. Sv. Augustin pravil, že mučedníka nečiní trest, nýbrž příčina. Důležité jsou tedy pohnutky pronásledovatele – alespoň jeden z hlavních důvodů pro smrt mučedníka musí být nenávist vůči víře. Víra křesťana-mučedníka, pro kterou podstupuje smrt, se může týkat celého zjevení nebo jen jeho část (např. proto, že se nezřekl určitého dogmatu). Způsoby jsou velmi rozmanité: může např. jít o nepovolené hlásání Evangelia nebo o odmítnutí přestoupit nějaké přikázání Boží (např. uctívat jiné Bohy, přestoupit k jinému náboženství, porušit čistotu). (3)  Mučedník musí být pokřtěný v plném společenství s římskokatolickou Církví nebo její katechumen. „Je však záhodno rozlišovat mezi těmi, kteří jsou ve formálním rozporu s Božím zjevením nebo s církevním učením a těmi, kdo jsou od ní odloučeni (tzv. odloučení bratři). U těch posledních se bezpochyby mohou vyskytnout případy skutečného mučednictví (UR 4).“ (Němec, 12). (4) Dále je nutné, aby svou smrt přijal z lásky ke Kristu a jako obhajobu víry. Jedná se tedy o svobodnou vůli osoby mučedníka, s níž vytrvale snáší trýznění a trpělivě přijímá smrt po vzoru Krista. Nesmí se jednat o odpor proti pronásledovateli. (5) Zároveň platí, že mučedník není provokatér, který dělá vše pro to, aby byl pro svou víru usmrcen. Mučednictví samotné nemůže být nikdy cílem, ale pouze prostředkem. „Mučednictví není plodem úsilí a lidského rozhodnutí, je to odpověď na Boží volání, je to největší úkon lásky. V mučednictví člověk zakouší a pokorně přijímá svou naprostou bezmocnost a absolutní nutnost, aby byl podpírán Boží milostí. Ta se, jak píše apoštol Pavel, plně projevuje ve slabosti (srov. 2 Kor 12, 9-10).“ (Černochová)  Jedná se spíše o projev Ducha sv., než o projev lidský (srov. Mt 10, 19-20).

Neznáme přesný počet mučedníků od počátku Církve. Mnozí z těch, kdo trpěli pro svou víru v Krista, nikdy ke smrti nedošli, ale byli odsouzeni k nuceným pracím, k žaláři nebo byli vyhoštěni. Jiní zemřeli nebo byli jinak odsouzeni za falešné obvinění, např. z trestné činnosti, kterou nespáchali. „Nesmí se zapomínat, že v dnešní době existují prostředky a možnosti, aby byla osobnost člověka zničena, aniž by byla zbavena tělesného života. Konečně je často velmi těžké rozpoznat mučednictví proto, že zpravidla se už nedává křesťanům na vybranou mezi odpadem nebo smrtí, ale jsou zabíjeni jednoduše proto, že svým životem dokázali, jak mají hlubokou a pevnou víru, a pronásledovatel se vzdává naděje, že by je přiměl víry se zřeknout. (…) Podle rozvážného odhadu můžeme říci, že od založení Církve až dodnes podstoupilo ve všech částech světa mučednictví celkem několik set tisíc křesťanů.“ (Molinari, 534) Je obecně známo, že v dnešní době jsou křesťané v mnoha částech naší zeměkoule vystaveni stále větším tlakům, drsnějšímu pronásledování, šikanování i vraždění; nejvíce případů stále nalezneme v převážně muslimských zemích, a to zejména vzestupem islámského extremismu. Ale i v tzv. civilizovaných zemích je čím dál těžší veřejně vyznávat svou víru slovy i skutky, neboť zákony se postupně ale jistě přibližují světu převážně agnosticky založenému (heslem: co nepoznám smysly, neexistuje) a trpícímu skeptickým relativismem (heslem: objektivní pravda neexistuje).

Mučedník není hrdina. Hrdinství spočívá v neobvyklém lidském úsilí doprovázeném nadmírnou zdatností; proto může být důvodem k oslavě hrdiny. Mučednictví je milost, tj. nezasloužený Boží dar, který je doprovázen nadpřirozeným projevem ctností statečnosti a věrnosti; proto je také nazýváno nejvznešenější cestou ke svatosti a přináší duchovní vzory na cestě k dokonalosti. Kdo se dobrovolně, vědomě a odvážně nechá mučit a/nebo zabít, protože se – byť pod značným tlakem – nechce vzdát své víry, se stane významným apologetickým a kérygmatickým znamením pro tento svět. Apologetickým proto, že je výřečnou obranou víry. Kérygmatickým, neboť poukazuje na nové skutečnosti, které v tomto světě nejsou plně viditelné, a přesto jsou přítomné. „Mučednictví se stává znamením Božího království jen v logice blahoslavenství. Jeho obsah je štěstím, jehož podstatným rozměrem je očekávání (…). Štěstí křesťana se zakládá na slibu. (…) Ani chudoba, ani hlad, ani trápení, ani mučednictví nedělají člověka blahoslaveným. Jenom nové postavení, které vyplyne ze zhroucení nynějšího nepořádku, učiní z dnešních vyděděnců adresáty bohatství v království, v němž Bůh ukojí hlad a osuší slzy.“ (Spinsanti, 542)

Ve víře jde o skutečnosti, které nejsou viditelné (srov. Žid 11, 7). O to více je pro existenci víry a její růst důležité svědectví v podobě mocných činů, které nemají v lidské přirozenosti svůj základ, jako např. zázraky, mučednictví, projevy charismat (slova, uzdravování atd.), neboť „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost“ (Sk 4, 33) a dotýkala se srdcí lidí, přivedla je na cestu víry (srov. Sk 2, 37). „Zdánlivě se násilí, totalitarismy, perzekuce a slepá brutalita jeví jako silnější, když umlčují hlas svědků víry, kteří se lidsky mohou zdát jako dějinami poražení. Zmrtvýchvstalý Ježíš však jejich svědectví osvěcuje a my tak chápeme smysl mučednictví. Tertullián v této souvislosti praví: „Plures efficimur quoties metimur a vobis: sanguis martyrum semen christianorum“ – Je nás víc pokaždé, když nás drtíte: krev mučedníků je semenem nových křesťanů? (Apol. 50,13). V porážce a ponížení těch, kteří trpí pro evangelium, působí síla, kterou svět nezná: „Neboť když jsem slabý“ prohlašuje sv. Pavel – „právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12,10). Je to síla lásky, která, ač bezbranná, vítězí i ve zdánlivé porážce. Je to síla, která vyzývá a přemáhá smrt.“ (Benedikt XVI) Sv. Pavel rozvíjí ve svém listě Židům teologii svědectví a promlouvá k těm, pro které se slovo o kříži stalo každodenním pokrmem a postupně prázdným výrokem. V 11. kapitole se své adresáty snaží probudit poukazem na víru velkých postav Písma sv. počínaje Abrahámem. I dnes jsme v našich končinách v situaci, kdy slovo o kříži se může zdát pouhou zbožnou frází, pro kterou neproléváme krev, ani slzy, ani pot. Ale Církev je společenstvím víry a svědectví působí skrze její údy a tím následuje svého Pána. V knize Zjevení promlouvá Kristus skrze anděla k Laodicejským slovy: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 15-16) Křesťané z bohaté a prosperující Laodiceji nevydávají svědectví, zvlažněli, protože žijí v blahobytu nebo si možná netroufnou za těchto okolností povstat a hlásat zvěst o tom, že se přiblížilo Boží království: obraťte se a věřte Evangeliu.

Když se křesťanství v římské říši ve 4. století stalo preferovaným náboženstvím, zaměřila se pozornost také věřící, kteří ve svém každodenním životě projevovali nejrůznějším způsobem svatost života bez prolití krve a začali se dávat za příklad následování Krista. Nazývají se vyznavači (lat. confessores). Ukazují nekrvavou cestu ke svatosti. „Lidský život se nemůže realizovat sám. Náš život je otevřená otázka, neúplný projekt, stále ještě má dojít naplnění a realizace. Základní otázka každého člověka zní: Jak se to stane – stát se člověkem? Jak se naučit umění žít? Kudy vede cesta ke štěstí? Evangelizovat znamená ukazovat tuto cestu – učit umění žít. Na začátku svého veřejného života Ježíš říká: Přišel jsem zvěstovat radostnou zprávu chudým (Lk 5,18), tj. mám odpověď na tvou základní otázku, ukážu ti cestu života, cestu ke štěstí. A dokonce: Já jsem ta cesta“ (Ratzinger). A svatí vyznavači a mučedníci nás na této cestě předešli. Nehájí velkou ideu, ale zprostředkují proměnu, která nastala setkáním, které bylo zásadní událostí v jejich životě, setkáním s Osobou, která dala jejich životu rozhodující směr (srov. Deus Caritas Est, 1). Tato zkušenost stála na počátku postupně rostoucí touhy se o ni – nebo spíš o Něho – podělit.

Každý pokřtěný je poslán jakožto vyznavač, tam kde se právě nachází. „Celé země a národy, v nichž dříve vzkvétalo náboženství a křesťanský život a jež dokázaly vytvořit živá společenství víry, procházejí dnes těžkými zkouškami a často se od základu mění vlivem stále se šířícího indiferentismu, sekularismu a ateismu. Týká se to především národů tzv. „prvního světa“ (…). I když se dosud křesťanská víra v některých svých tradičních a rituálních výrazových formách udržela, je víc a víc vylučována z nejvýznamnějších okamžiků života, jako je zrození, utrpení a smrt.“ (Christifideles Laici, 34). Byli-li dříve světci spíše lidé z duchovního stavu, spoléhá Církev dnes zvlášť na odvahu laiků, kterým přísluší vydávat svědectví o tom, že křesťanská víra dává jedinou a správnou odpověď – kterou všichni více nebo méně tuší a uznávají – na otázky a naděje, které dnes přináší život člověku i každé společnosti. „Toto svědectví bude možné, podaří-li se laikům překonat rozpor mezi evangeliem a jejich vlastním životem a dosáhnout v každodenním životě, v rodině, v práci a ve společnosti životní jednotu, která nalezne v evangeliu svou inspiraci a sílu k plnému uskutečnění.“ (CL, 34)

Modlitba k čtrnácti pražským mučedníkům: Na přímluvu kněze Jana Martineze, ubitého v kostele, když se snažil zachránit Nejsvětější svátost před zneuctěním, Pane, dej, ať čerpáme sílu z Eucharistie. + Na přímluvu kněze Bartoloměje Dalmasoniho, zavražděného ve zpovědnici, Pane, dej, ať pravidelně zpytujeme svědomí a přijímáme sv. smíření. + Na přímluvu bratra Jana Rodeho, umírajícího před branou kostela, Pane, dej, abychom dokázali přijímat život tak, jak nám ho nabízíš. + Na přímluvu stařičkého kuchaře, bratra Kryštofa Zelda, zavražděného v přízemní chodbě, Pane, dej, abychom ve svém stáří byli zářícím příkladem na cestě ke svatosti. + Na přímluvu mladého bratra Klementa, umírajícího v refektáři, kde se klidně věnoval své práci, bez ohledu na nebezpečí, plně odevzdán do Boží milosti, Pane, dej, ať své povinnosti plníme svědomitě a s láskou pro Tvé království. + Na přímluvu bratra Jeronýma z Arese, který nekřičel, neutíkal, nebojoval, ale poklekl u oltáře Panny Marie Pomocné a v modlitbě poručil svou duši Tobě, Pane dej, ať vypjaté situace řešíme modlitbou. + Na přímluvu almužníka otce Šimona, který se ocitl na nemocničním lůžku kvůli pobodání dýkou z rozmaru jakéhosi šlechtice, a nyní umírá pro svou víru, Pane dej, abychom byli vždy připraveni odevzdat svůj život do Tvých rukou. + Na přímluvu vikáře konventu, otce Bedřicha Bachsteina, který byl přes jeho smírná slova zabit a otvorem v klenbě shozen dolů, Pane dej, ať dokážeme odpouštět těm, kteří nám zlo činí. + Na přímluvu mladšího kuchaře bratra Emanuela, jenž byl probodán otvorem v klenbě hozen na kostelní dlažbu, Pane, dej, ať jsme tiší a srdcem pokorní. + Na přímluvu novice bratra Jana, který měl odvahu vstoupit do kláštera v tak těžké době a zemřel pro svou víru, Pane Ježíši dej, ať i my dokážeme žít své křesťanství naplno v dnešní době. + Na přímluvu mladého bratra Antonína, který byl na samém začátku řeholního života, a už jsi ho uznal za hodna přijmout korunu mučednictví, Pane dej, ať stále v sobě obnovujeme svůj křest. + Na přímluvu podjáhna-bratra Kašpara Daveria, minority-bratra Jakuba, krejčího-bratra Jana Didaka, kteří v modlitbě a plni důvěry v Boží lásku schoulení v kostelní věžičce přes tři hodiny čekali na svou smrt, Pane dej, ať nepodléháme strachu a duchu temnoty. + O to Tě prosíme, ne že bychom si to zasloužili, ale pro smrt a slavné Vzkříšení Tvého Syna. Amen



Spinsanti, S.: Mučedník in: Fiores de, Stefano: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999, 541 (dále jen Spinsanti)
Saxer, Victor: Počátky teologie mučednictví a kultu mučedníků, in: www.pragamartyres.eu/mucednictvi_obecne (dále jen Saxer)
Němec, Jaroslav: Noví mučedníci, Olomouc: Matice CM, 1993, 50
Jan Pavel II: Společné svědectví krve in: Teologické texty 2000/3
Molinari, P.: Mučedník in: Fiores de, Stefano: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999, 533 (dále jen Molinari)
Černochová, Ludmila: Mučedník, in: www.biblickedilo.cz
Benedikt XVI: projev při připomínkové pobožnosti svědků víry 20. a 21. století bazilice sv. Bartoloměje v Římě in: www.radiovaticana.cz, 7. 4. 2008
Ratzinger, Joseph: Nová evangelizace in: www.cho.cz/clanky/Nova-evangelizace.html
Základní údaje k závěrečné modlitbě čerpány z pms.ofm.cz/14_krizova.html