Spojkou „i“ přecházíme z prvního článku Kréda k druhému. Nenápadné slůvko má velký význam, neboť vyjadřuje teologický posun v monoteismu z Boží jedinosti k trojjedinosti. Jedinost Boží znamená, že „Boží bytí nemůže být uskutečňováno ve více vedle sebe existujících jedincích“ (Breuning, 127) . V ostatních náboženstvích bylo božstvo součástí vyššího principu. Víra Izraele odhalila Boží sebezjevení jakožto samotný nejvyšší princip, nad který nic jiného není a který všechno ostatní přesahuje. Toto Boží sebezjevení bylo ve 3 tzv. monoteistických náboženstvích odlišně upraveno (srov. Muller, 232) .  V křesťanství se pod pojmem Boží jedinost zároveň myslí „jedinost svého druhu, která je slučitelná s plností života, o níž mluví dogma o trojjedinosti.“ (Breuning, 127) Jedinost Boží není pak numerická záležitost. Nejde ani o výhradní uctívání určitého boha vedle jiných bohů (tj. monolatrie). „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6, 4) znamená, že kromě Hospodina není jiný Bůh. Hospodin Bůh je jedinečný, nezaměnitelný a univerzální, který je v sobě samém plnost života, tj. společenství.

Bůh je Trojjediný, což znamená, že Trojice je jedna. Nevěříme tedy v tři bohy, ale vyznáváme 1 Boha ve 3 božských Osobách. Říká se tomu „soupodstatná Trojice“, což znamená, že 3 božské Osoby se nedělí o jediné božství, ale každá z 3 božských Osob je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn (je) všechno to, co je Otec, Otec a Syn (jsou) všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ (KKC 253) Každá ze 3 Osob má stejnou (neměnnou) podstatu, tj. božskou přirozenost. Všechna přirovnání samozřejmě pokulhávají, ale mohou být alespoň částečně pomocí; tak např. vysvětleno jazykem matematiky – nejedná se o rovnice 1 + 1 + 1 = 3, nýbrž o 1 × 1 × 1 = 1; nebo jazykem přírodovědným: vodu známe v různých podobách, např. tekoucí, led a pára, ale všechno je tatáž voda (podstata).
To, že Bůh má vnitřní božský život ve 3 Osobách, poukazuje na to, že není sebestředný, ale sám v sobě zaměřen na druhého. Bůh je dokonalá Láska. Z naší životní zkušenosti víme, že člověk, který miluje, nemůže jinak než vyjít ze sebe vstříc k druhému. Tím, že vznikne vztah mezi 2 lidmi, vznikne něco, co obnáší více než jejich součet, neboť kromě „Já“ a „Ty“ přibude další rozměr „My“. Tomu říkáme společenství. Nadto platí, že každý člen láskyplného společenství, se stává více sám sebou, než kdyby byl sám. Trojjediný Bůh nemusí vycházet ze sebe, protože je dokonalý a sám v sobě je dokonalým společenstvím lásky, v němž jsou obsaženy všechny rozměry vztahu v plnosti.

Modlitba Vyznání víry je ve svém základu trojiční. Víra v 1 Boha ve 3 Osobách je jedním z nejzvláštnějších prvků křesťanství, který nenalezneme v žádném jiném náboženství. Tajemství Trojice je také hlavním tajemstvím křesťanské víry, neboť dokonale vypovídá o tom, jaký je Bůh sám v sobě. Credo začíná vyznáním víry v Boha Otce s popisem, kým je. Ústřední část vyjadřuje víru v Ježíše Krista, s popisem od Vtělení až po druhý příchod Páně. Závěrečná část apoštolského vyznání víry pojednává o Duchu sv., působící v katolické církvi, ve společenství svatých, v odpuštění hříchů, ve vzkříšení těla a v životě věčném. Vyznání víry má trojiční skladbu, protože je oslavou 3 božských Osob, jejich jmen, jejich děl a jejich tajemného propojení. Zároveň nám tato skladba dává skrze modlitbu účast na tomto tajemství. Tuto účast můžeme naplno prožívat jen tehdy, kdy si uvědomíme, že tato modlitba (podobně jako kterákoli jiná) nevychází z nás samotných, ale je pouhou odpovědí na Boží volání a naše vyznání lásky Tomu, který nás povolal k životu. Kromě toho, že jsme ti, kteří její obsah prohlašují za pravdu, v ní nehrajeme hlavní roli. Vyznání víry je zcela o Bohu a vybízí nás, abychom vyšli ze sebe, abychom opustili svůj sebestředný svět a otevřeli se Trojjedinému, kterému je každá sebestřednost cizí. Proto je Jeho jméno také „Jsem-zde-pro-vás“ (Muller, 242; srov. Ex 3,14; Oz 1,9; Oz 14,6; Iz 7,14; Iz 8,10). „Krédo, modlíme-li se je správně, je jako život svaté Trojice, vytržení ze sebe, úplné soustředění se na druhého. Trojjedinost je tajemství tohoto vyjití ze sebe, tohoto vzdálení se sobě.“ (Evely, 9)

Než se zformulovalo trinitární dogma (tj. neomylný výrok o Boží trojjedinosti) uplynulo mnoho let. Podobně jako u jakéhokoliv jiného církevního dogmatu, bylo i trinitární určováno nejrůznější kritikou jednostranných interpretací zjevení. Tudíž nám zkoumání trinitárních bludů pomůže hlouběji proniknout do dogmatu o Trojici, na které se snažilo odpovědět. „Původcům trinitárních koncepcí je tedy třeba v první řadě vyslovit uznání, protože právě jejich úsilí představovalo jakýsi katalyzátor dogmatického vývoje v této oblasti.“ (Pospíšil, 227)  Zároveň jsou varováním před vážnými omyly týkajícími se ústředního tajemství víry, jež se vracely v různých podobách v následujících staletích. Základní pravdy víry vždy obsahují (Pospíšil, 248) tzv. „bipolární paradox“ a „vnější polaritu“. Bipolární paradox je vnitřní napětí, které způsobují dva zdánlivě protikladné póly, např. jedinost a trojičnost. Toto napětí je pro pravdy víry zásadní. Pomyslný prostor mezi těmito póly se nazývá „teologický pluralismus“ a znamená svobodný prostor pro široké spektrum nevyhrocených myšlenek a nevyhraněných koncepcí. Problém s herezemi je, že vychází ze snahy odstranit zmíněný paradox tím, že se výhradně přikloní k jednomu pólu. Jako reakce na jednu herezi často vznikne v dalším období výhradní příklon k opačnému pólu. „Vnější polarita“ poukazuje na neměnnost pravd víry, která je v napětí s aktuálním stavem kultury a vědy.

Činit pravdy víry, které jsou nadčasové a univerzální, srozumitelnými v každé době stojí v napětí s přílišnou inkulturací do určitého dobového prostředí. Jako ukázku představíme (Pospíšil, 231nn) v kostce několik herezí:
•    Markionismus (2. stol.) – tento směr staví starozákonního Boha-Stvořitele proti novozákonnímu Bohu-Spasiteli. I v dnešním světě je možné slyšet, že starozákonní Bůh je krutý soudce a mstitel oproti novozákonnímu Bohu, který do světa skrze Ježíše postavil lásku a milosrdenství.  Freudův Oidipův komplex staví do ostrého protikladu „náboženství otce“ a „náboženství syna“, které otcovo nahrazuje.
•    Monarchianismus (2. – 3. stol.) – tento myšlenkový proud se snaží v opozici k „dvojbožství“ markionismu zdůrazňovat jedinost Boží. Přitom ujíždí do extrému, neboť popírá tezi, že je jeden Bůh ve třech osobách a tvrdí, že je pouze jedna božská Osoba, která se projevuje odlišnými způsoby (buď jako Otec, nebo jako Syn či Duch svatý).
•    Patripassianismus (2. – 3. stol.) – tato trinitární koncepce zcela identifikuje Boha Otce s Ježíšem na základě biblických úryvků (např. J 10, 30; 14. 9-10), jež vytrhuje z kontextu. Zapomíná na to, že Otec a Syn nejsou jeden, ale jedno.
•    Sabellianismus (3. – 4. stol.) – tento směr zdůrazňuje Boží jedinost a vysvětluje to tak, že Bůh v průběhu dějin postupně vystupoval „naoko“ nejdříve v podobě Otce, pak v podobě Syna a na konci v podobě Ducha sv.. Trojice není reálná, ale pouze vztahová v Bohu samotném a ve vztahu mezi Bohem a světem. Pak lze mylně tvrdit, že vtělením Bůh přestává být Otcem, nanebevstoupením přestává být Synem. I dnes existují různá zjednodušení výkladu Trojice, která vedou k úpadku úcty k tomuto základnímu křesťanskému tajemství. „Absence praktického vztahu křesťanů k božským Osobám, která se projevuje ve víře a zbožnosti velkého množství křesťanů, o tom vydává svědectví.“
•    Dynamický monarchismus (2. – 3. stol.) – tato koncepce tvrdí, že Bůh je jeden a Ježíš Kristus je obyčejný člověk, který byl Bohem vybrán a adoptován za Božího Syna při Svém křtu v Jordánu, kdy byl obdařen Boží silou nazvanou Duch Páně, kterou před tím neměl. Maria pak není Bohorodička, protože neporodila Slovo, které bylo od věků. Sekta unitářů v ČR stále hlásá toto myšlení.
•    Subordinacianismus (4. stol.) – toto myšlení na rozdíl od předchozích vychází z trojice božských Osob, ale tvrdí, že druhá a třetí Osoba jsou podřízené první Osobě, tudíž si nejsou rovny a pouze Otec je pravým božstvem. „Definitivní podoba trinitárního dogmatu nesporně podtrhuje rovnost mezi Otcem, Synem a Duchem sv. co do božské důstojnosti, nicméně to neznamená rovnost v každém ohledu. Lidé jsou si přece také všichni rovni na základě svého lidství a své osobní důstojnosti, to však neznamená, že by byli stejní a že by nehráli ve společenském životě různé role.“ (Pospíšil, 245)
•    Triteismus (3. stol.) – tato teorie popírá, že v jednom Bohu existují 3 Osoby, ale tvrdí, že se jedná o 3 oddělené bohy, kteří mají svou vlastní přirozenost. Tím je tajemství Trojice jakoby rozluštěno. Vytrácí se napětí, že 3 božské Osoby lze sice rozlišit, nelze je ale od sebe rozdělit, neboť mají 1 božskou přirozenost. Sice může navenek působit viditelně Jedna, ale v Ní působí celá Trojice, neboť sama v sobě je jedna.

Přestože Bůh je jediný, nelze o Něm říci, že by byl osamocený. Božské Osoby jsou odlišné způsoby bytí jediného Boha. Jsou odlišné, ale nejsou oddělitelné, neboť jsou spjaty 1 podstatou. Každá božská Osoba Trojice má tutéž božskou přirozenost. „Toto je katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha sv.; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha sv..“ (KKC 266) Božské Osoby se jedna od druhé liší reálně, a to až tak, že jedna Osoba není druhou. Odlišují se
•    původem – Bůh Otec je nezrozený a tudíž je sám v sobě původcem, ale nemá původ mimo Něho samotného; Boží Syn má původ skrze věčné plození z Otce; Duch svatý má původ v proudu lásky mezi Otcem a Synem.
•    vztahově – v Otci otcovství, neboť zplodil Syna, v Synu synovství, protože byl zplozen Otcem a v Duchu sv. vydechování, vždyť vychází z Otce a byl vdechnut Synem (srov. Salajka).
•    dle vlastností – přednostně se Jim připisují určité vlastnosti podle jejich jedinečné úlohy: Bůh Otec je všemohoucí, Stvořitel a Zploditel Syna; Syn je Zjevitel Otce, Moudrost, Pán a Spasitel světa; Duch je Láska a Posvěcení, Pán a Dárce života, vyšlý z Otce i Syna.
•    dle úlohy při láskyplném sebedarování Trojice – Bůh Otec je Láskou. Z této Své podstaty vychází nekonečná touha zcela se vydávat, a to Božímu Synu. Syn, který je také Láskou, protože je plozen Láskou, vše přijímá s láskyplnou vděčností od Otce. Syn je ztělesněnou vděčností. Boží Syn, sjednocen s Otcem Láskou, dokonale napodobuje Otce. Z Jeho podstaty vychází nekonečná touha zcela se vydávat, a to Bohu Otci, kterým byl dokonale obdarován (srov. Jan 16, 13-15). Otec je Dárce, Syn je Obdarovaný a Duch sv. je samotným Darem, který proudí mezi Otcem a Synem. Ze vzájemného sebedarování mezi Otcem a Synem vzniká Duch sv., Pán a Dárce života.

Jen díky odlišnosti první a druhé božské Osoby vzniká nový rozměr jejich vztahu, který je vyjádřen Duchem sv.; je to On, který je (jakožto Boží Láska, jež proudí uvnitř Trojice) vyléván na člověka. Cyril Alexandrijský to vyjádřil takto: „Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový život” (Denní modlitba Církve) . Každý křesťan přijímá ve svátostech Ducha synovství, v němž spolu s Kristem může nazývat Boha „Abba, Otče“ (Řím 8, 15). Je to Duch, který nás nezotročuje, ale osvobozuje tak, že můžeme už v tomto světě žít s Bohem v podobně hlubokém vztahu jako samotný Ježíš z Nazaretu. Skrze Ducha sv. jsme byli přijati mezi Boží děti (jsme přímo zbožštěni) a tím nám Duch dává účast na vnitrobožském životě Trojice.

Zjevení vnitrobožského života člověku je významným znamením Boží lásky. Pozdvihuje člověka z prachu a dává mu novou důstojnost. Tím, že Bůh člověku dává účast na Jeho nejhlubší intimitě, se mu otevírá dokořán a činí se On sám, všemohoucí Bůh, zcela zranitelným. „Již vás více nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15, 15). Člověk Boha sice oslovuje „Pane“, ale nikoli z pozice otroka. On je náš Pán, protože si sami svobodně uvědomujeme a přiznáváme svou nedostatečnost a odkázanost na Boží všemohoucnost. Když Ježíšovi učedníci rozmlouvali o tom, kdo z nich je nejdůležitější, Ježíš jim kladl na srdce: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ (Mk 9, 36). Proto jsme služebníky. Bůh se k nám přitom nechová jako pán ke svým poddaným. Žádný pán nezasvěcuje své služebníky do svých nejhlubších tajemství; žádný panovník nedává svým poddaným svobodu jít proti němu nebo ho zradit. Když jsme byli pokřtěni, nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale přijali jsme ducha synovství, v němž smíme Boha nazývat Otcem (tj. úvod k modlitbě Páně při mši sv.). On je Pán, a protože z Něj nemusíme mít strach, můžeme Mu říkat Otče, což předpokládá, že jsme Božími dětmi a podle toho se chováme. Zjevením vnitrobožského života člověku se Bůh stal skutečně zranitelným, v touze projevit člověku intimní důvěru až do krajnosti. Bůh chce, aby Mu byl člověk co nejblíže, aby jakožto člen Boží rodiny měl co nejniternější účast na Božím životě.

Struktura modlitby „Věřím“ vyplývá z křestní liturgie, která se od počátku řídila podle slov z mrtvých vstalého Krista: „Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.!“ (Mt 28, 19). Podle toho se až dodnes kladou katechumenům 3 otázky: věříš v Boha Otce?, věříš v Božího Syna Ježíše Krista?, věříš v Ducha sv.?, na něž odpovídají: Credo – Věřím. Pokud bychom v Písmu sv. hledali text, který by nás sám o sobě uvedl do tajemství Trojice, tak bychom daleko nedošli. Tak říkajíc viditelně vystoupila celá Nejsvětější Trojice, až když se Pán Ježíš nechal pokřtít na břehu Jordánu. Syn Boží je subjektem křtu, Bůh Otec vydává o Synu svědectví a Duch sv. sestupuje v podobě holubice (srov. Lk 3, 22-23). Kromě toho Pán Ježíš často hovoří o svém Otci, jako o odlišné Osobě a také se na různých místech dočteme o Duchu sv., jako o Osobě od Otce a Syna odlišné. Když ale prozkoumáme nejrůznější biblické texty (Např. Gen 6, 4; Iz 45, 5; Mat 1, 20; 3, 16-17; 28, 19; Lk 1, 35; Jan 9, 16.26; 10, 30; 12, 45; 14, 16-17.23; 15, 26; Sk 2, 33; Řím 8,9; 1 Kor 8,4; 2 Kor 1, 21-22; 13, 13; 1, 21-22; 1 Petr 1, 1-2), tak zjistíme, že sice pojednávají o tajemství Boha, nikoli ale specificky o tajemství Trojice. Trojiční nauka vyplývá z Písma jako celku a tajemně vypovídá o vnitřním Božím životě. O Trojici se proto můžeme vyjadřovat vždy jen nedokonale. Co se o Ní dá říci je, že vždy koná společně, ale viditelně neboli přednostně vystupuje jen jedna Božská Osoba. Tak např. ve Starém zákoně jednala celá Trojice, ale v očích svatopisců a vyvoleného národa jednal viditelně Bůh Otec: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Dt 6,4) Tento Bůh vyvolil Abraháma, naučil ho věřit a učinil ho velikým národem, který vysvobodil z egyptského otroctví. Po každé, když se vyvolený národ od Hospodina odvrátil, On ho znovu učil důvěře a věrnosti. Hospodin-Bůh povolával proroky a krále, aby připravovali vyvolený národ na příchod Mesiáše. Pro Židy byl Bůh jeden a tvrdit, že existuje Boží syn a že Duch sv. je třetí Božská osoba, bylo rouháním.

Jak lze propojit Boží jedinost s mnohostí Trojice? Nejprve je potřeba podotknout, že se jedná o velké tajemství, které je nám jen zčásti poodhaleno. Existence nauky o Boží trojjedinosti není možná bez přijetí Boha jako osobní skutečnosti. Teologický pojem „osoba“ v Bibli přímo nenajdeme. Již ve Starém zákoně ale najdeme (srov. Muller, 235) velmi přesné vyjádření osobité zkušenosti Izraele s Hospodinem, a to jak na rovině osobní, tak na rovině kolektivní. Člověk zakouší, jak Bůh sám Sebe zjevuje a jak ho nekonečně přesahuje, neboť člověk toto tajemství nikdy úplně nepochopí; řečeno jinými slovy, je Bůh neuvěřitelně blízký a nepředstavitelně odlišný. Bůh se člověku zjevuje mj. tím, že si nechává analogicky připisovat lidské vlastnosti. Člověk nesmí tyto vlastnosti projektovat na Boha natožpak Boha s těmito vlastnostmi ztotožňovat. Pojem osoba ve vztahu k Bohu se totiž nezakládá na osobní zkušenosti člověka se sebou samým či s jinými lidmi, nýbrž na dokonalém osobním bytí Božím. Člověk se stal pouhým obrazem a podobou Boha. Stal se osobou díky transcendentnímu, dokonalému, osobnímu bytí Boha. Stvořené osobní bytí člověka se na své cestě k dokonalosti postupně přibližuje dokonalému Božímu bytí. Je tedy důležité si uvědomit, že náš osobní vztah s Bohem je vždy zcela jiného řádu než naše mezilidské vztahy, proto si člověk „vnitřní skutečnost Boha nemůže přiblížit obrazným představováním např. prostřednictvím transponování svých poměrů v tomto světě v mocnější dimenzi božské skutečnosti.“ (Muller, 235)

Právě naše osobní zkušenost „bytí osobou“ je to, co nám dává příležitost (nedokonale) vypovídat o pojmu osoba ve vztahu k Bohu.
•    „V první řadě si uvědomujeme, že osoba je mnohem vyšším stupněm bytí než věc. Z toho vyplývá, že Bůh nemůže být pouze věcí a proto nezbývá než usuzovat, na osobní charakter Božího bytí, jinak by totiž z určitého hlediska člověk převyšoval Boha.“ (Pospíšil, 22)
•    Také máme zkušenosti s vlastní totožností. Dokážeme rozlišit mezi podstatou naší identity (to, co je v ní neměnné) a jejím případkem (to, co je proměnlivé). Naše identita není tedy zcela stabilní. Zkušenost s naší vlastní totožností nám umožňuje vnímat okolní svět, ve kterém také dokážeme rozlišit podstatu a případek. Na základě toho vnímáme i Boha, který je pro nás poznatelný jako míra osobního bytí, neboť jeho identita zná pouze podstatu, neboť v Bohu je vše dokonalé a neměnné (srov. Žid 13,8).
•    „Jestliže si uvědomuji svou identitu, pak proto, že jsem spoluurčován tím, co není mým „Já“, a zejména nějakým konkrétním „Ty“ a „My“. Zjišťuji, že identita je vymezována vůči „Ne-já“, bez něhož nedává smysl. Kde není tato vztahovost, nemůže být identita.“ (Pospíšil, 22) Vlastní „Já“ se vždy zakládá na vztahu k nějakému „Ty“. Bůh jakožto osoba sama v sobě zcela dokonalá, musí tedy být vnitřně vztahový, tj. v Něm samotném se musí nutně nacházet vztah mezi „Já“ a „Ty“ utvářející „My“. Zde se odhaluje Trojice: Otec, Syn a Duch sv.

Tajemství Trojice nemůžeme pochopit, ale můžeme k tomuto tajemství nalézt cestu. Někdo k Ní přistupuje spíš rozumově: zaměří se na nauku o Nejsvětější Trojici, kterou si snaží osvojit. Může např. dojít k tomu, že Bůh je Otcem (i Matkou) a tudíž musí existovat Boží děti. Pokud je Bůh oOtcem (i Matkou), musí být Osobou, se kterou lze navázat dialogický vztah (srov. Poláková) . Vztah může nastat jen v případě, kdy existuje realita „Já“, „Ty“ a „My“. Z toho vyplývá, že Bůh musí být tzv. trojosobní. Takové úvahy se možná zdají být pouze teoretickými, ale jsou důležité a mohou prohloubit naše vnímání Trojice jako cesty k Bohu, pokud je dokážeme přijmout jako návod pro náš každodenní život v lidském společenství, ve kterém se pohybujeme. Jakým způsobem nám Trojice může být takovým návodem? Např. křesťanské manželství by mělo být ikonou Nejsvětější Trojice. „Křesťanské manželství vyžaduje od muže a ženy naprosté vzájemné sebedarování. Vzor tohoto plného a bezvýhradného odevzdání jednoho druhému nacházíme v Trojici. (…) I z manželského sebedarování vzchází nový život, výraz jejich vzájemné jednoty, potomstvo. Bezvýhradnost vzájemného sebedarování mezi manželem a manželkou je jakousi vysokou školou lásky, jejíž vzor i cílová podoba se nacházejí v Trojici.“ (Pospíšil2)  Odlišnost ve své podstatě otevírá podobně jako v Nejsvětější Trojici nové rozměry bytí. Sebedarování v manželství má být akt zcela svobodný a díky institucionalizaci svazku také akt nutný. Ani v Trojici není akt sebedarování jen něčím nezávazně svobodným, ale naopak závazně nutným a věčným. „Bůh přece nemůže být jednou tak, a podruhé jinak, on je neměnný. Celý paradox spočívá v tom, že je tak, jak chce být, a chce být tak, jak je. A právě to také představuje cílový ideál manželství, protože s tajemstvím Trojice se manželé nespodobňují pouze svobodným vzájemným sebedarováním, ale také trvalostí vztahu, věrností, jež je věčností promítnutou do času, institucionalizovanou povinností prokazovat si vzájemně pomoc a lásku, neboť ve vnitrobožských vztazích nacházíme nejen naprostou svobodu, ale také určitý druh nutnosti.“ (Pospíšil2)

Žité křesťanství není procházkou růžovou zahradou a věrné naplňování manželského povolání/život ve společenství také ne. Je to velká výzva, stát se touto cestou společně a každý zvlášť obrazem Nejsvětější Trojice a božských Osob. To je také posledním cílem ekonomie spásy (srov. KKC 260). Vstoupit do dokonalé jednoty s Trojjediným, kterou už nyní můžeme prožívat nedokonale skrze přikázání lásky (srov. Jan 14, 23) Pokud se necháme v našem životě inspirovat Nejsvětější Trojicí, jsme vtaženi do tajemství vnitřního života Božího, necháme se natolik uchvátit samotným Bohem, že se náš život stane celistvější, plodnější a ve větší harmonii s námi samotnými a s celým stvořením.


Breuning Wilhelm: Jedinost Boží in: Beinet, Wolfgang: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: MCM, 1994 (Breuning); Muller, Gerhard: Dogmatika, Kostelní Vydří: KNA, 2010 (Muller); Evely, Louis: Krédo, Ústí nad Orlicí: Grantis, 1997 (Evely); Pospíšil, Ctirad:  Jako v nebi, tak i na zemi, Kostelní Vydří: KNA, 2007, 227 (Pospíšil); Srov. Salajka, Antonín: O trojjediném Bohu, in: revue.theofil.cz/věrouka, 4. 6. 2009 (Salajka); Denní modlitba Církve, Lekcionář, 2. díl, Vatikán: ČLK, 1988, 316; Poláková, Jolana: Vztah k Bohu, in: Teologické Texty, 2004/2 (Poláková); Pospíšil, Ctirad V.: Rodina, manželství a tajemství, Trojice in: TT, 2001/5 (Pospíšil2)