Jak již bylo řečeno v katechezi o Bohu Otci, na mnoha místech ve Starém zákoně se můžeme setkat s termínem Boží syn (např. 2 Sam 7,14; Ž 2,7). To je zvláštní, neboť jsme si říkali, že myšlenka, že by Bůh byl jeden ve více osobách, je židovství zcela cizí. Pokud známe reálie Starého zákona, víme, že zde není přímo míněna druhá Božská osoba. Král byl považován za Bohem adoptovaného syna, což mělo poukazovat na mimořádný vztah mezi králem a Hospodinem. I samotný vyvolený národ je ve Starém zákoně často označován jako „prvorozený syn“ Boha-Stvořitele (např. Ex 4,22n; Oz 11,1-4; Jr 31,9; Dt 32,6; Iz 64,7). „Navíc je velmi zajímavé, že žádný člověk sebe sama nikdy ve Starém zákoně nenazve Božím Synem a že – snad na jedinou výjimku – nevzývá Boha jako svého Otce.“ (Pospíšil, 31)  Poprvé to tedy činí Pán Ježíš, a to hlavně v Evangeliu podle Jana. Zde výslovně hovoří o Bohu, jako o svém Otci. Evangelista chce tím zdůraznit, že Ježíš si je vědom své výjimečné synovské důstojnosti. Toto pojetí Božího synovství se zcela vymyká ze starozákonních představ, neboť se tam výhradně týkalo lidí, zejména králů z davidovského domu. Hovořit o božství Božího Syna bylo v očích židovských představitelů nepřípustné rouhání. Pána Ježíše tato troufalost za Jeho pozemského života dostávala často do úzkých, a to od slovních přestřelek přes hrozbu ukamenování (srov. Jan 10, 30-31. 38-39) až po obžalobu před Pilátem (srov. Jan 19, 7).

Vyznáváme, že Ježíš je Syn Boží. V katechezi o Kristu jsme se mohli seznámit s herezemi, ve kterých se zpochybňovalo či umenšovalo Ježíšovo božství. V dnešní době se s tímto postojem můžeme setkat u lidí, které stále hledají svůj vztah k Bohu. Lidství historického Ježíše obvykle přijímají, naopak Jeho božství je mnohdy rozumovou překážkou. U praktikujících křesťanů se může jevit, že berou Ježíšovo božství jako samozřejmost; možná je to právě nesdělitelnost tajemství Božího Syna, které způsobí, že se pak neobtěžují tuto základní pravdu víry rozvíjet. Možná je to také tím, že se v současné době snažíme zdůrazňovat Boží blízkost: Bůh se přece vtělil, aby nám byl blízko, tak proč nezůstat na té lidské rovině? Protože časem hrozí, že Ježíše vědomě či v podvědomí omezíme na historickou postavu, až Ho snížíme na mimořádně charismatického, třeba i svatého, nadpřirozeně obdařeného guru, který byl inspirující, ale nyní už žije jen v našich vzpomínkách. Vyznání víry jasně říká, že Pán Ježíš byl plně člověkem a plně Bohem, a to už pro ty, kteří s ním žili. V Bibli se můžeme přesvědčit o tom, že o sobě hovořil jako o Božím Synu, označoval Boha jako Svého Otce, hovořil v božských formulích (např. Já jsem cesta, pravda a život) a lidé v něm rozpoznávali božskou autoritu. To, že Kristus je díky své božské přirozenosti soupodstatný s Otcem podle božství a díky své lidské přirozenosti  soupodstatný s námi podle svého lidství nemůžeme rozumem pojmout. Když Petr na otázku „Za koho Mě pokládáte vy?“ (Mt 16, 15nn ) odpoví „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“, Pán Ježíš mu řekl „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“. Jen pokud dozrajeme k tomuto poznání v Duchu, dokážeme si uvědomit a posléze i žít svůj stav: jsme Boží děti, adoptovaní sourozenci Pána Ježíše, dědici Božího království, a to na základě křtu. Ježíš nám ukazuje reálnost našeho stavu; svým pozemským životem nám jde příkladem, jak jej lze žít tady a teď, v tomto světě. Bůh je přítomen v přirozenosti člověka z Nazaretu a díky tomu může i reálně zjevovat Boha lidem tohoto světa. Skrýváním nebo omezováním Ježíšova božství si z Něho činíme kamaráda, s kterým nám je dobře. Je pravda, že svým učedníkům řekl, že je nazývá přáteli (srov. Jan 15,15), ale to proto, že jim ukázal kým je doopravdy. I nám se může ukázat ve své božské slávě, tak jako učedníkům na hoře Tábor (srov. Mt 17,1-8). V katolické Církvi můžeme vystoupit na horu Tábor a hmatatelně se setkat s božstvím Ježíše Krista v Eucharistii. Adorace Nejsvětější svátosti je obrovský dar nejintimnějšího spojení, jež je možné v našich pozemských podmínkách – tváří v tvář s Bohem. V Nejsvětější svátosti nám nabízí zkušenost podobnou, jako udělali Jeho nejbližší apoštolové na hoře Tábor, kde je Svou nádherou oslnil.  Ježíš je nám lidsky blízký, neboť nám byl podobný ve všem kromě hříchu; zároveň je nám božsky blízký, neboť se nám hmatatelně zjevuje v Nejsvětější svátosti a ukazuje nám svou všemohoucnost tím, že se dokáže zpřítomnit v takové nepatrném kousku chleba. Je to blízkost, která v sobě zároveň nese vzdálenost, protože nás přesahuje.

Také vyznáváme, že Ježíš byl jednorozený Syn. Můžeme se setkat s názorem, že Ježíš měl sourozence. Tento názor se šířil již od starověku. Můžeme se dokonce dočíst, že Ježíšovi sourozenecké vztahy přímo vyplývají z Bible. To by znamenalo, že by naše pravda víry byla mylná. I kdybychom přijali myšlenku, že pouze Pán Ježíš byl Božím Synem počatým z Panny a Ducha svatého a ostatní děti by byly zplozeny sv. Josefem, nabouralo by to pravdu víry, že Ježíšova matka byla vždy Pannou.  Jak se máme k takovému zdánlivě „přesvědčivému“ argumentu postavit? Apoštolská tradice umožnila Církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih a které nebyly zahrnuty (srov. KKC 120). Tyto knihy Písma svatého nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a oslavení a také počátky jeho církve pod vedením Ducha svatého (srov. KKC 124). Nejsou tedy faktografickým životopisem Ježíše z Nazaretu dle měřítek, která klade na takový spis současná věda. Výklad Bible musí být vždy v souladu s pravdou Božího zjevení, která pramení nejen z Písma svatého, ale také z posvátné Tradice. Písmo a Tradice tvoří v římskokatolické Církvi jediný posvátný poklad Božího slova (srov. KKC 97). Na různých místech v Novém zákoně se skutečně setkáme s výrazem „bratři“ nebo „sestry“ Páně (např. Mt 12,46; 13, 55.56; Lk 8,19; Mk 3, 31; 6, 3; Jan 7, 1-10; Sk 1, 14; Gal 1, 19). Církevní badatelé se přiklání k legitimnímu překladu ve smyslu vzdálenějších příbuzných (bratranec, sestřenice), neboť jen tak má text teologickou logiku. „Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie. Vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé. Ježíš je jediným Mariiným synem.“ (KKC 500, 501) K tomuto tématu se vrátíme v katechezi o Panně Marii.

Pokřtěný člověk se svým křtem stal ve vztahu k Bohu Otci Božím dítětem. Jeho vztah k nebeskému Otci je ale odlišný od toho, který má s Otcem Ježíš Nazaretský. Druhá božská Osoba, která se stala člověkem, byla od věčnosti (srov. Jan 1, 1nn ). Synovství Krista má svůj původ v lůně Nejsvětější Trojice, zde byl Otcem zplozen přede všemi věky. Svým vtělením, životem, utrpením, ukřižováním a vzkříšením nám Bůh chtěl zjevit toto originální (ve smyslu prvotní) otcovství a synovství, z nichž skrze Ducha svatého všechno ostatní vychází. „Nejvyšším stupněm participace člověka na tomto vztahu k Bohu Otci je adoptivní synovství křesťanů, jejichž Otcem je skutečně jedna Osoba Trojice, jak o tom svědčí například skutečnost, že první křesťané po vzoru svého Pána vzývali Hospodina slovem „Abba“.“ (Pospíšil, 39) Existuje ještě další, nižší synovství založené na starozákonním pojetí monoteistického Boha. Jedná se též o zvláštní vyvolení, tentokrát k nepřímé účasti na Boží přirozenosti (oproti přímé, která náleží křesťanům). Toto druhotné, tzv. metaforické synovství prožívají pravověrní židé a muslimové, kteří vyznávají abrahámovský monoteismus, tj. jediný Bůh nikoli trojjediný. I tento upřímně žitý vztah synovství je může dovést ke spáse. Kristus je Spasitelem celého světa, nikoli jen křesťanů. Kromě řádné cesty ke spáse, musí tedy existovat i mimořádné cesty ke spáse, neboť kdo jsme my, že bychom omezovali Boží vůli?! Pokud někdo bez vlastní viny nepoznal Kristovo Evangelium a Jeho Církev, ale žil podle stupně poznání Boha, kterého dosáhl a podle svého svědomí, tak může dosáhnout spásy (Srov. LG 9-17). Ale takový člověk nemůže nikdy v tomto světě zakoušet zárodek nebeského království, neboť nepoznal Spasitele.

Dějiny spásy přináší čtyři smlouvy, které Bůh v průběhu času uzavřel s lidstvem. První smlouva je adamovská, která potvrzuje, že Bůh navzdory prvnímu pádu lidstva člověka nezavrhuje, ale stále jej doprovází na jeho životní cestě. Druhá smlouva je noemovská. Po potopě, která zahladila celé lidstvo, neochotné se obrátit od dlouhodobě nezřízeného způsobu života, Bůh stanovil, že už nikdy nedopustí, aby celé lidstvo bylo uvrženo do takové zkázy. Třetí smlouva pak přišla za dob Mojžíše a přinesla Desatero. Poslední smlouva dovršila všechny předchozí, neboť v Kristu Ježíši byla ustanovena nová a věčná smlouva. Autentické a intimní synovství křesťanů se zakládá na této poslední smlouvě. Odvozené synovství vyznavačů abrahámovských náboženství (tj. islám a židovství) vychází z mojžíšské smlouvy. Pak ale existuje ještě tzv. vzdálenější synovství, které vychází z adamovské a noemovské smlouvy. Týká se nejrůznějších dalších náboženství, která nesouvisí s již zmíněnými, ale ve kterých je přítomno semeno pravdy a skrze která také více nebo méně proudí Boží milost. Jedná se o jeden z důležitých plodů II. vatikánského koncilu. Snaží se vnímat autentičnost a upřímnou snahu v hledání pravdy (srov. NA 2; RM 2). Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (Srov. Gn 1, 26; 5, 3). „Tvrzení, že v ostatních náboženstvích se mohou nalézat spasitelské prvky, ještě neimplikuje to, že takové prvky jsou přítomny v každém konkrétním náboženství. Na druhé straně láska k Bohu a k bližnímu, kterou umožnil v posledním důsledku Ježíš Kristus, jediný prostředník, představuje jedinou cestu k Bohu. Ostatní náboženství mohou být tedy nositeli spasitelské pravdy pouze natolik, nakolik přivádějí lidi k pravé lásce. Jestliže je pravdou, že tuto lásku lze shledat i u těch, kdo nevyznávají žádné náboženství, pak se zdá, že pravá láska k Bohu by měla vést ke klanění a k náboženské praxi ve spojení s ostatními lidmi.“ (Ratzinger, 85)

Vlastní zkušenost člověka s biologickým otcovstvím a mateřstvím má velký vliv na jeho schopnost prožívat své synovství vůči Bohu Otci. Ta „mnohdy může být vzhledem k originálu spíše karikaturou, jejíž nekontrolovaná projekce do oblasti vlastních náboženských představ pak mnohdy zapříčiňuje kritiku náboženství, s níž se setkáváme u řad představitelů moderního ateismu.“ (Pospíšil, 41) Mnohdy bolestivý proces přirozeného odpoutávání se dětí od rodičů a případné nevyžádané vměšování se rodičů do života dětí může vrhnout stín na Boží otcovství a náš vztah k Němu. Naše osamostatnění od rodičů je důležitým procesem při dotváření vlastní identity a k přiznání společných rysů, které tvoří pokrevní vazby. V katechezi o Bohu Otci jsme se dozvěděli o trojí cestě poznání Boha: via affirmationis, via negationis, via eminentiae. Bůh je Otec, ale není Otec ve smyslu lidských otců. On je míra všeho otcovství. Ve vztahu k Bohu zmíněný proces „osamostatnění-se-od-rodičů“ neplatí, přestože praxe ukazuje, že někdy je rebelujícímu člověku zdánlivě nezbytný odklon od Boha, aby se později mohl navrátit do Božího lůna. Naše odcizení od Boha již zapříčinil dědičný hřích. K tomu nemusíme vyvíjet žádnou aktivitu, neboť k tomu jsme pokoušeni skrze naši tzv. padlou přirozenost. My jsme Bohem vyzýváni k tomu, abychom se mu čím dál více podobali, prožívali hloubku láskyplného sebedarování Nejsvětější Trojice.

V katechezi o Trojjediném jsme se dozvěděli, že Bůh Otec, který je dokonalou Láskou, se touží zcela vydávat Božímu Synu a tudíž i nám, adoptovaným Božím dětem. My vše, co od Boha dostáváme, máme přijímat s láskyplnou vděčností, tak jak to v Trojici činí Boží Syn. A podobně jako Boží Syn, který je sjednocen s Otcem, Láskou dokonale napodobuje Otce, má i z nás vycházet nekonečná touha se zcela vydávat, Tomu, kterým jsme byli obdarováni (srov. Jn 16, 13-15). Bůh je Dárce, my jsme obdarovanými Božími dětmi a Duch svatý je samotným Darem, který proudí mezi Bohem a námi.

Vztah mezi Otcem a Synem v Nejsvětější Trojici a vztah mezi nebeským Otcem a Ježíšem z Nazaretu „rozhodně není podle svědectví Nového zákona ani podle pozdější zdravé teologické reflexe antagonismus, nýbrž pravý synergismus.“ (Pospíšil, 41) Mezi zralým křesťanem a Bohem se nesmí jednat o soupeření (antagonismus) dvou neslučitelných nebo oponujících si subjektů. To neznamená, že se tento postoj člověka nebude někdy vyskytovat v aktivním duchovním životě, neboť jsme na cestě a každý den se vědomě či podvědomě rozhodujeme pro či proti Bohu. Náš vztah k Bohu by měl být určen právě v plodné spolupráci mezi námi a Jím. Synergie může začít pouze v případě, kdy přijmeme postoj Božího dítěte. „V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Amen, pravím vám. Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v tomto nebeském království. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ (Mt 18, 1-5) Dítě vzhlíží ke svým rodičům. V jeho očích rodiče přece vědí všechno, umí všechno vyřešit, dávají bezpečí, živí a obdarovávají, ale zároveň ukazují mantinely života a učí dobrému a odvádí od zlého. My křesťané jsme si vědomi, že máme být dětmi, ale chceme jimi také skutečně být? My víme, že Bůh je náš nebeský tatínek, ale sdílíme s Ním svůj život? Modlíme se, ale máme k Němu neomezenou důvěru dítěte? Chápeme, že jen On nám může dát život v bezpečí? A proč se mnozí z nás dlouhodobě potácí ve strachu, úzkostech, problémech a podléhají zoufalství? Pokud se chceme stát Božími dětmi, tak musíme začít modlitbou, jakkoliv chabou. „Můžeme být jakkoli uzdravení, svobodní a obdarováni, můžeme sloužit druhým a mít veškerá charismata, ale nemáme-li lásku, která Ježíše v dlouhých nocích vtahovala do Otcovy blízkosti, neprobouzí-li v nás oddanost a neživí vnitřní zápas o vytrvání a věrnost před Jeho tváří, nebude se nám dostávat sil ani schopností. Budeme stále zápasit o vlastní identitu a motat se jen kolem sebe.“ (Kodet)

Ježíš Nazaretský je naším učitelem synovství. Evangelium nám odhaluje vztah, který měl Kristus s nebeským Otcem. Apoštolové viděli, jak často se k Němu utíkal v modlitbě na osamělých místech, jak žil v Jeho neustálé přítomnosti, jak byl viditelně naplněn Bohem a rád o Něm hovořil. Pro ně musel být vztah mezi Ježíšem a Hospodinem fascinující záležitostí. Lukášovo Evangelium popisuje, jak Ježíše žádají, aby je naučil modlitbě (srov. Lk 11, 1nn). Toužili po podobném vztahu s nebeským Otcem, jako měl Ježíš. On je pak naučil modlitbu „Otče náš“, která se stala jedním z pokladů víry Církve. V této modlitbě jim ukazuje, že intimní vztah k Otci vznikne, když se zcela vyprázdníme, aby v našem nitru bylo dostatek místa pro Něho, který nás ve všem přesahuje, neboť je na nebesích. Vše musí jít stranou, aby Jeho jméno i v našem životě a prostřednictví našeho života bylo posvěceno a Jeho království mohlo vzkvétat v nás a skrze nás. Jen když se zřekneme sebe sama, své sobeckosti a staneme se skutečnými hostiteli Všemohoucího, bude Jeho vůle naším definitivním vodítkem. Pak budeme schopni odevzdat své pozemské potřeby do rukou Prozřetelnosti a budeme vnímat, že život ve svobodě Božích přikázání a odpuštění skrze smíření je základním pilířem šťastného života. Ježíš své učedníky učí prosit v důvěře (srov. Lk 11, 5nn) v Boží moudrost. „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11, 13) Učí je také, že Bůh není pohádkový „stolečku, prostři se“. Bůh vždy dává to nejvzácnější: sebe sama v Duchu svatém, který je rádcem a přímluvcem.

Jak málo si uvědomujeme hluboký rozměr našeho křtu pro naší vlastní důstojnost. Bůh nás adoptoval za Boží děti a tím nás povýšil. Poslal svého Syna, aby nám ukázal svou blízkost a konkrétní vztahovost. „Spojení Krista s člověkem je samo v sobě tajemstvím, z něhož se rodí „nový člověk“, povolaný k účasti na Božím životě (srov. 2 Petr 1,4) a v Kristu znovu stvořený, aby získal plnost milosti a pravdy (srov. Ef 2,10; Jn 1,14.16). Spojení Krista s člověkem znamená sílu a zdroj síly, jak to výstižně vyjádřil sv. Jan v úvodu svého evangelia: „Všem, kdo ho přijali; dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jn 1, 12). To je síla, která člověka vnitřně přetváří, počátek nového života, který neodumírá a nepomíjí, nýbrž trvá věčně (srov. Jan 4,14).“ (RH18)  Přijetím důstojnosti Božího dítěte je povolání člověka dovršeno. Jakožto Božím dětem nám Bůh poslal do srdce Ducha svatého, neboť „co dává život, je duch, tělo nic neznamená.“ (Jn 6,63). Svou božskou důstojností získáváme věčný život a kromě toho i podíl na Boží dobrotě a blaženosti, vždyť „Bůh, jenž je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený, v úradku své ryzí dobroty, ze své svobodné vůle stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě. Proto v každé době a na každém místě se Bůh přibližuje k člověku. Volá člověka a pomáhá mu, aby Boha hledal, poznával a miloval ze všech svých sil.“ (KKC 1). To není pouze hudba posmrtné budoucnosti, ale příslib, který můžeme prožívat už nyní v míře, v níž to umožňují nedokonalé podmínky našeho života.

Žít své synovství naplno podle vzoru Pána Ježíše znamená zcela přijmout svou identitu Božího dítěte. To nemá nic společného s dětinskou vírou, nezralostí či zaostalostí. Ba naopak, stát se křesťanem neznamená na prvním místě, že jsem se stal někým nebo že jsem se stal nepovedenou kopií. Být křesťanem znamená chodit s Někým (s Ježíšem), žít Někde (v Božím království, byť v zárodku), směřovat k Někomu (k nebeskému Otci), stávat se někým (svatým) a těšit se na, z lidského hlediska, nemožné a nepředstavitelné (věčnou blaženost). Křesťanství není na prvním místě o mně, neboť vím, že nejsem na prvním místě. Největší přikázání lásky nám ukazuje, že křesťanství je (1) o Prvním a (2) o druhých, které První stvořil, abychom tvořili společenství a (3) o mně, který žije v otevřeném vztahu k Prvnímu a k ostatním. Pokud přijmeme identitu dítěte a s důvěrou vzhlížíme k nebeskému Otci, pak náš život není uzavřen v sebestřednosti a žijeme s vědomím, že na to nejsme sami, že jsme milováni, máme svou důstojnost a důležitou úlohu. Tato skutečnost je osvobozující, ano, tak osvobozující, že její zář zapaluje okolí. Na druhou stranu osvobozující neznamená jednoduché. To nám Ježíš v praxi ukazuje v těžkých chvílích prožívaných v Getsemanské zahradě. I v takových chvílích nás Bůh zve k důvěře. Jsou to zkoušky víry, naděje a lásky.
Svatý Pavel je krásným příkladem hluboké identifikace s Ježíšem, vrcholem a zdrojem veškerého synovství. Není zde řeč o pohlaví, ale o vztahu, „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,27–28) Mohli bychom doplnit: není tu ani syn, ani dcera, neboť jsme se všichni stali Božími dětmi. Je to zcela v souladu s politikou genderové rovnosti, která ovládá naší dobu! A tak každý může vstoupit do hlubin své nové důstojnosti a žít svůj stav Božího dítěte bez ohledu na své pohlaví, stávat se tím, kým se ze své podstaty stal při křtu. Cestu nám ukazuje Ježíš. Než lze ale dospět k hlubokému pavlovskému výroku „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20), je potřeba urazit dlouhou cestu, která není snadná. Svatý Pavel tento výrok vyřkne po té, co popsal svou dlouhou cestu hledání – jeho hledání Boha, ale hlavně jak Bůh hledal jeho: „ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.“ (Gal 1, 15-16) Až po třech letech se vydal do Jeruzaléma, aby si své povolání nechal potvrdit Církví zastoupenou sv. Petrem. Byla to cesta hledání pravé svobody Božích dětí, učení se ajk být mrtvý pro zákon, který představuje otroctví liteře, ale živ pro Boha, který zaručuje skutečnou svobodu. (srov. Gal 2, 19). Papež Benedikt XVI praví, že „nejsme už hotovými dětmi Božími, ale skrze naše hlubší a hlubší společenství s Ježíšem se jimi máme stále stávat a stále více jimi být. Být dítětem je tak totéž, co následovat Krista. Ve slovech o Bohu Otci jsme tak my sami voláni, abychom žili jako „dítě“, jako syn a dcera.“ (Benedikt, 103)  V 3. kapitole sv. Pavel vyčítá Galatským křesťanům, že se odvrátili od života z Ducha a začali spoléhat na sebe a vyvýšili zákon nad láskou Boží, která je vykoupila. Vyzývá věřící k zralému křesťanství. „Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí.“ (Gal 4, 1-3) K tomu se nemáme vracet!

 

Na závěr jedno přirovnání: „Představme si království a královskou rodinou, kde se narodí děti. Jsou ještě malé, když vtrhnou do královského zámku únosci a děti unesou do dalekého kraje, kde je prodají do otroctví. Děti rostou a dospívají, není už nikdo, aby jim řekl, odkud jsou. A to je exemplární situace každého člověka. Každý člověk, který se kdy narodil na této zemi, má svůj původ v královské Boží rodině. Má Boží urozenost, ale neví o tom. Je mimo toto království. Královská rodina samozřejmě děti hledá. Po letech zjistí, kde děti jsou. V tomto podobenství není důležité, jak to zjistí, ale jejich reakce. Ihned pošlou posly (řecky apostolos), aby těmto dětem řekli o jejich královské urozenosti a pozvali je zpátky do království, kde na ně s rodinou čekají příslušná privilegia a podmínky k životu, pro který jsou stvořeny. Reakce těchto už dospělých dětí na pravdu o jejich urozenosti může být různá. Nedůvěra vůči této zprávě, vědomí nehodnosti, lhostejnost, nedostatek pozornosti pro mnoho starostí či nedostatek času… Křesťan je v tomto podobenství ten, kdo uvěří v pravdu o Božím otcovství vůči člověku a začne příslušným způsobem realizovat svůj život.“ (Vela)


Pospíšil, Ctirad V.: Opomíjený Otec a zkompromitované otcovství, in: Teologické Texty, 1999/2 (Pospíšil); Ratzinger, Josef: Křesťanství a ostatní náboženství, dokument Mezinárodní teologické komise, Praha: Krystal OP, 1999 (Ratzinger);  Kodet, Vojtěch: Otcovství II, in: vojtechkodet.cz/temata/duchovni-zivot, 10. 1. 2012 (Kodet); Jan Pavel II: Redemptor hominis (RH); Benedikt XVI.: Ježíš Nazaretský, Brno: Barister & Principal, 2007 (Benedikt); Přirovnání od Eliase Vely, duchovní cvičení pro kněze na Svaté Hoře v únoru 2007, in: Sedloň, Martin: Být Božím synem, Cesty Katecheze, 2011/1 (Vela)