Zdánlivě nepatrné a bezvýznamné slovíčko „jenž“ je zásadním hybatelem v dějinách lidstva. Díky tomuto slovu On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, neboť „ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 2, 6-11).  Stalo se něco neuvěřitelného: vznešená dokonalost se sama sebe zříká, vyprazdňuje se, aby zcela přijala omezenost nedokonalého člověka, aniž by ztratila svou božskou identitu. Sama sebe vyprázdnivší věčnost a všudypřítomnost se podřídí omezenosti prostoru a času. Ježíš Kristus je rovný Bohu, ale své božství dobrovolně jakoby odkládá, vyprazdňuje (aniž by své božství zapřel nebo ztratil), aby se mohl stát viditelně a hmatatelně blízkým člověku přijetím lidské existence od početí (srov. Voleský).

Tato událost má své hluboké opodstatnění, neboť se naplnil čas a Boží království se přiblížilo; nastala doba obrácení (srov. Mk 1,15). Již od zvěstování hlásí andělé nejrůznějšími způsoby příchod Spasitele (např. Mt 1, 21; Lk 1, 31; 2, 11). „Spasit znamená osvobodit od zla. Ježíš Kristus je Spasitelem světa, poněvadž přišel proto, aby osvobodil člověka od toho nejzákladnějšího zla, které zamořovalo lidské nitro v průběhu jeho dějin, a to od prvního porušení smlouvy člověka s jeho Stvořitelem. Tímto nejzásadnějším zlem je právě hřích, který lidstvo vzdaluje od uskutečnění Božího království.“ (JP) Ježíš nám vrací svobodu tím, že odstraňuje hřích z našeho nitra. Pokřtěnému se odpouští nejen dědičný hřích, ale i všechny osobní hříchy a tresty za hříchy, pokud má nad nimi alespoň lítost (byť nedokonalou). Proto přistupuje dospělý novokřtěnec k 1. sv. přijímání bez svaté zpovědi. Křtem se každý stává co do identity svatý a je plně vybaven k tomu, aby naplňoval tuto novou identitu, to nesmazatelné znamení. Pán Ježíš není jen „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (Jn 1, 21), jež se nechá mlčky přivést na porážku, aby svou obětí na sebe vzal nespravedlnosti lidí a smazal jejich nepravosti (srov. Iz 53, 7. 11). Kristus je zároveň Cesta, Pravda a Život. Stal se člověkem, aby dal svůj život jako výkupné za všechny lidi (srov. Mk 10, 45; 1 Tim 2, 5-6) a ukázal jim cestu do nebeského království. Řekl těm, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jn 8,31-32)

Svatý Pavel často zdůrazňuje vnitřní svobodu získanou skrze víru potvrzenou ve křtu (srov. Gal 3, 26-28), i byť může jít o svobodu prožívanou ve vnější nesvobodě (srov. Flm 1, 16). Křtem jsme oblékli Krista, Osvoboditele, který je mírou veškeré svobody (srov. Gal 5, 1). Jsme vybídnuti k tomu, abychom se udrželi ve svobodě a už nikdy se nenechali zotročit. Tato pobídka zároveň znamená, že lidská svoboda je v tomto světě vždy v ohrožení, nikdy není definitivní – statická, ale dynamická – stále se stává. Křtem jsme dostali novou identitu: stali jsme se svobodnými Božími dětmi, ale do této dokonalosti stále dorůstáváme. „Dokonalost vyžaduje onu zralost v darování se, ke které je povolána svoboda člověka. Ježíš poukazuje (bohatému) mladíkovi na přikázání jako na první nezbytnou podmínku k dosažení věčného života. Výzva, aby se zřekl všeho svého majetku a aby následoval Pána, je naproti tomu návrhem podmínky: „Chceš-li.“ Ježíšova slova ukazují obzvláštní dynamičnost růstu svobody k vlastní zralosti a zároveň též dokazují těsný vztah mezi svobodou a Božím zákonem. Lidská svoboda a Boží zákon si neodporují, naopak, navzájem se na sebe odvolávají.“ (VS 17) Všichni lidé jsou povolaní ke svobodě. Ti, kteří Bohu přitakali a přijali křest, byli vybaveni k tomu, aby dokázali žít v této svobodě v síle modlitby, ve víře v Boží prozřetelnost a všemohoucnost, posilováni a očištěni svátostmi, ve vzájemné podpoře společenství, pod vedením Církve apod. Aby se tato svoboda nestala záminkou k návratu prosazování sebe (srov. Gal 5, 13) byl nám dán zákon Lásky a směrnice Desatera.

Můžeme rozlišit tři různé podoby svobody, které ovšem od sebe nesmíme oddělovat (srov. Campanini, 972): (1) svoboda od něčeho, (2) svoboda v něčem a (3) svoboda pro něco. „Svoboda od“ je negativní termín, který předjímá, co se musí odstranit, abychom mohli žít ve svobodě; předpokládá, že nežijeme pod nějakým tlakem, který zásadně podmiňuje či manipuluje naší svobodu volby. Základní jsou svoboda od strachu a svoboda od nedostatku. Politické, sociální a ekonomické situace jsou pro prožívání této svobody zásadní, ale ne dostačující. Pokud nenastane vnitřní proměna člověka, a ta někdy může růst lépe v nepříznivých než v ideálních podmínkách, vnější změny nepřinesou kýžený výsledek. Z duchovního hlediska svoboda od strachu znamená svoboda od hříchu, svoboda od otroctví Zákonu a svoboda od smrti (srov. Řím 6, 1-23). Vírou potvrzenou křtem se lex timoris (zákon strachu) promění v lex amoris (zákon lásky). To předpokládá, že v našem srdci probudíme 7 božských ctností, tj. návyky k dobrému jednání:

  1. pokora (humilitas) – začíná přiznáním vlastní nedokonalosti a prokazuje se mj. v nezištném chování, v úctě k druhému člověku a v odpuštění;
  2. štědrost (libertas) – začíná vědomím, že žiji z Boží štědrosti a v Něm naleznu vnitřní harmonii a projevuje se ve velkorysosti (ve vděčném dávání a přijímání);
  3. přejícnost (caritas) – začíná snahou vyhýbat se posuzování a zaměřit se na dobro a projevuje se v úžasu, soucitu a laskavosti;
  4. shovívavost (patientia) – začíná vědomím, že často chybuji a žiji z Božího milosrdenství a ukazuje se mj. v trpělivosti a ve schopnosti unést utrpení a neprávo;
  5. čistota (castitas) – začíná vědomím, že vnitřní čistota se projevuje vnější cudností a ukazuje se mj. ve zdrženlivosti, bezúhonnosti a vděčnosti za to, co mám;
  6. střídmost (frenum) – začíná vnitřní touhou po bdělosti a vnímání nedostatku ve svém okolí a projevuje se ve schopnosti dodržovat sobě stanovené meze, v připravenosti pro Boží věc, v odříkání si a v solidaritě s nuznými a potřebnými;
  7. činorodost (industria) – začíná vědomím, že jsme byli ustanoveni správci Božího stvoření a ukazuje se mj. v naší spolehlivosti, přesnosti a přičinlivosti a také v tom, že neplýtváme časem svým a jiných.

Pokud dosáhneme vnější a vnitřní „svobody od něčeho“, můžeme prožívat další rovinu svobody, kterou jsme nazvali „svoboda v něčem“. Ta se pak může projevovat v nejrůznějších pro lidskou důstojnost zásadních hodnotách, jako jsou slovo, krása, dobro, víra, naděje a v určitém smyslu se s nimi ztotožňuje. Jedná se zároveň o aplikaci vymožeností „svobody od“ a o výraz toho, jak si vážíme získané svobody a chceme ji dále rozvíjet a odhalovat, neboť ji nebudeme nikdy vlastnit. Každého z nás bude vždy stát velkou míru sebeovládání, o to větší, když u jiných budeme vnímat, že svobodu zneužívají k vlastnímu prospěchu, bez ohleduplnosti k ostatním. Svoboda je totiž milost, Boží dar, který si nelze zasloužit, ale pro který můžeme vytvářet ty správné podmínky a předpoklady. Bůh sám je mírou vší svobody. On je ten pramen, u něhož můžeme utišit svou žízeň po svobodě i v  nepříznivých podmínkách. Svoboda je jev dynamický, protože není a v tomto světě nikdy nebude dokonalá, neboť je stále o co usilovat a čemu se bránit. Svatý Augustin tvrdí (srov. VS 17), že v tomto světě budeme stále žít jen v částečné svobodě, protože cítíme ve svých údech jiný zákon, odporující zákonu našeho rozumu. Křtem byl sice zničen hřích, ale nebyla zničena náklonnost k němu, spočívající v naší slabosti, tj. důsledek hříchu. Počátek této nedokonalé svobody je v zachovávání Božích přikázání. Míru naší svobody pak zjistíme podle míry, s níž Boží přikázání nevnímáme jako břemeno. V tom tkví rozdíl mezi životem podle Ducha a životem podle těla (srov. Gal 5,16). Ten, kdo žije spíše podle Ducha „chce sloužit druhým, nalézá v Božím zákoně základní a nutnou cestu k rozvíjení lásky, pro kterou se svobodně rozhodl a kterou uskutečňuje. Cítí dokonce vnitrní naléhání – skutečnou a opravdovou „nutnost“ a nikoliv již donucování -, aby se nespokojil jen s minimálními požadavky zákona, nýbrž aby je prožíval v „plnosti“. Dokud žijeme na zemi, je tato cesta ještě nejistá a málo pevná, ale je možná díky milosti, která nám dopřává plnou svobodu Božích dětí (srov. Řím 8,21) a umožňuje, abychom morálním životem odpovídali na vznešené povolání být „syny v Synu“.“ (VS 18)

Třetí ze základních podob svobody, které jsme rozlišili, jsme nazvali „svobodou pro něco“. Nejedná se zde o teorii, ale o konkrétní a angažovanou aplikaci svobody, nejen pro sebe samé, ale hlavně pro naše okolí a koneckonců pro celý svět. „Takto se kruh v jistém smyslu uzavírá: křesťan, osvobozený Kristem, stává se poslušností ke Kristu, spasiteli a osvoboditeli, a jeho následováním v dějinách protagonistou procesu za osvobození člověka.“ (Campanini, 978) Křesťan se křtem stal nositelem svobody. Je to výzva k angažovanosti a vynalézavosti s velkou porcí dobrodružství a rizika, nikoli pouhý čestný titul. „Lidé, kteří se bojí skočit, toto se z nás stalo,“ poznamenává Mounier, „lidé vychovaní tak, aby nedůvěřovali skoku. Všichni jdou kolem nás, a my zůstáváme stát…Jak se znovu naučit odvážně skákat?“ (Mournier)[v] Takový postoj zralé víry, neotřesné naděje a angažované lásky s autonomní a soběstačnou vůlí v kontextu Církve nám často chybí. Je to projev žitého křesťanství vybavený ctnostmi, posílený a očištěný svátostmi, společenstvím a modlitbou a založený na hlubokém vztahu s Bohem, z kterého vyvěrá. Je to znovuvykročení křesťana z pozic, kam se nechal zatlačit, neboť víra není soukromá věc, která se má prožívat v úkrytu. Kam? Do světa. Nikoli za účelem splynutí se světem nebo dokazováním světu něčeho, ale k tomu, aby světu neohroženě hlásal pramen skutečné svobody a na svém životě hmatatelně zvěstoval plody získané křesťanské svobody, kterou od Boha nabyl. „Na obzoru dějin se očekává, že křesťanské společenství bude místem svobodného vztahu mezi rozličnými a někdy protichůdnými charismaty autority a svobody. Má se tak stát právě pomocí bystrého pochopení smyslu „služby“ (…) Svoboda je jako nové víno, které neustále potřebuje nové měchy (srov. Mt. 9, 17).“ (Campanini, 980) „Svoboda pro něco“ se projevuje ve spoluodpovědnosti, která se vyznačuje smělostí, věrností, ale také konstruktivní kritikou a otevřeným dialogem. Není založená na svévoli, ale na poslušnosti, která v sebekázni naší vlastní svobodu sice spoutává, ale zároveň ji zušlechťuje, neboť ji otevírá také pro druhé. „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mk 10, 42-45)

Bůh stvořil člověka jako svůj obraz a svou podobu, protože je bytost svobodná. Kdyby člověk nebyl v zásadě svobodný, nemohl by se podobat Bohu, který je dokonalou svobodou. Ale podobně jako Bůh stvořil svět svobodně, může si i člověk utvářet svůj svět svobodně. K lidské svobodě nepatří proto možnost dělat zlo a tím se křesťanství zásadně liší od názoru světa. Mít svobodu, neznamená, že si dělám, co chci. Svoboda není na prvním místě právo, které si mohu vynutit od druhých, ale moje odpovědnost vůči druhým a Bohu. Člověk jakožto svobodné Boží dítě dostal poslání starat se o tento svět v šlépějích Stvořitele. Starat se o svět je více než užívat jeho plody nebo zvyšovat blahobyt ve světě. Daná odpovědnost se nevztahuje pouze na nás, naší generaci, naše území nebo kontinent, ale na všechny generace, které ještě mají přijít. Mám svět udržovat v dobré kondici, přijímat přírodní řád, který je v něm zakotven a učit se od něho. Jen tak se blahobyt nebude vztahovat jen na věci materiální, ale rozvine i duchovní rozměr. „Duchovní pokrok je tedy poznenáhlý růst ve svobodě Božích dětí (srov. Řím 8, 21) Je to vývoj pomalý. Podle sv. Řehoře (pozn. 5. stol. po Kr.!) lidstvo upadlo do trojího velkého otroctví: v oblasti psychologické, sociální a náboženské. Jsme ujařmeni psychologicky, protože zřídka poznáváme čistou pravdu a podléháme iluzím, pokřiveným obrazům dojmů a vášní. Společnost ostatních by nám měla pomáhat k dobru a k plnému osobnímu rozvití. Stává se však opak. Váže nás svým tyranstvím, násilím, ale i svými zvyky a veřejným míněním tak, že jednotlivec je tu jako v poutech. Podobně i pohanské náboženské myšlenky svázaly duše svých věřících tak, že často nejsou schopni přijmout evangelium.“ (Špidlík, 69)

Na počátku stojí svoboda volby a je nutné ji rozvíjet tím, že se člověk postaví čelem k následkům hříchů a přijímá milost posvěcující a pomáhající, skrze pravidelné zpytování svědomí a přijetí rozhřešení ve svátosti smíření. V každodenním životě pak svede boj se vším, co mu překáží v jeho vztahu s Bohem. Nejedná se přitom o vyřazení veškeré lidské touhy. Není to kenoze, vnitřní vyprázdnění pur sang, které znají různá světová náboženství, jež k jejímu dosažení používají rozmanité meditační techniky. Taková aktivita pro ni samotnou se křesťanství příčí, ba dokonce se považuje za nebezpečnou: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“ (Mt 12,43–45)Naopak, největší přikázání lásky vybízí milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe (srov. Mt 22, 34-40), vyzývá k zintenzivňování svého tíhnutí k Druhému a k druhému. Jedná se o svobodné sjednocení se: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20).

Dnešní člověk vnímá svobodu volby jako velmi důležitou pro svůj život. Zároveň ho trápí, jak je ve své podstatě nesvobodný. V konkrétní situaci má totiž možnost volby, ale samu situaci si často nezvolí, neboť je obvykle daností. „Jsme v situaci vězně, který je zavřený ve své cele, ale má možnost stát, sedět nebo ležet v tom či onom rohu cely. Je pravda, že danou situaci můžeme leckdy na určité rovině změnit, ale základní nesvoboda se nachází v základech lidské situace: vždy je tu nutně něco, co nemohu volit – dualita já a druzí, já a ne-já, život a smrt, tělo a duše, svoboda a „osud“.“ (Šprunk)[vii] Světci jsou v katolické Církvi světlonoši a inspirátoři pro další generace. Oni nám zanechali odkaz týkající se nejvyšší svobody. Ta spočívá v nejvyšší formě nezávislosti na věcech pomíjejících, nejvyšší formě závislosti na Bohu a nejvyšší horlivosti ve „svobodě pro“, které jsou v tomto světě možné. „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (J 15, 18-19). Pán Ježíš se nemodlí za to, aby byli vzati ze světa, ale aby byli uchráněni od zlého. Světci nám šli příkladem v tom, že žili ve světě, protože tam byli od Pána posláni, ale se světem nesplývali (srov. J 17, 15-18), tj. zachovávali Boží přikázání a hleděli si Evangelia, protože to je předpokladem, aby si Bůh u nás udělal příbytek (srov. J 14,23.24). Máme tedy mít oči upřeny na Ježíše (srov. Žid 12, 2). To dnešnímu světu zavání závislosti a ne svobodou. Ale „závislost, o niž jde, není závislost na vnějším nátlaku. Tím, že se lidé dávají, získávají život, který je vrcholně svobodný. Pravá deifikace člověka – svoboda autonomie je takovou deifikací – záleží v tom, že člověk se otevírá daru, jímž se dává Absolutno, že se otevírá božské plnosti, která sestupuje do tvora.“ (Šprunk)

Bůh je mírou a pramenem vší svobody. Dá se tedy říci, že skutečnou svobodu nalezneme jen v Něm, který vše stvořil z ničeho ze svého svobodného úradku. Zdá se ale, že dnešní člověk sám sebe [„jednotlivec stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“ (KKC 1740)] vnímá jako předmět svobody. V dnešní sekularizované společnosti se svoboda jeví jako právo na osobní prostor pro seberealizaci, a to nejlépe bez omezení, jako kdyby svoboda znamenala plavat v bezedném oceánu bez pevniny. V takové absolutní svobodě se můžeme jen utápět. Ale svoboda „se uplatňuje ve vztazích mezi lidskými bytostmi. Každý člověk má přirozené právo, aby byl uznáván jako svobodná a zodpovědná bytost, protože je stvořen k obrazu Božímu. Právo užívat (nikoli užívat si) svobody je požadavek neoddělitelný od důstojnosti lidské osoby (…). “ (KKC 1738) Skutečná svoboda je absolutní, ale jakožto taková existuje pouze v Bohu, který je mimo čas a prostor a nezná omezení, s nimiž se my lidé dnes a denně musíme vypořádávat. Aby svoboda nebyla pouhým rozmarem jednotlivce, ale existenciální hodnotou, na které je založen důstojný života člověka a mezilidské soužití, je potřeba přijmout, že ji můžeme prožívat pouze v určitých mantinelech. „Svoboda člověka je omezená a vystavená omylu. Člověk totiž selhal. Svobodně zhřešil. Sám se oklamal tím, že odmítl plán Boží lásky; stal se otrokem hříchu. Toto první odcizení zplodilo mnoho dalších. Dějiny lidstva od samých počátků dosvědčují neštěstí a utlačování, která se zrodila v srdci člověka jako důsledek zneužití svobody.“ (KKC 1739)

Maximální svoboda, kterou můžeme v tomto světě zakusit, je život pro Druhého a pro druhé, s vědomím své vlastní hodnoty a jedinečnosti. Neboli slovy Pána Ježíše: „miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. (…) Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ (Mt 12, 30-31). Tato duchovní zkušenost začíná uvědoměním si, komu za tuto svobodu vděčíme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20, 2; Dt 5, 6). Jsou to slova, jimiž začíná desatero Božích přikázání, jež Kristus dovršil Horským kázáním, rozvinutým v 5. kapitole Evangelia podle Matouše. Je to právě Bůh, který od věčnosti povolává lidi, aby Ho hledali a nalézali v službě Jemu naplnění svého života a skutečnou svobodu. Toto Boží volání je ze své podstaty naprosto svobodné, tak jako projev Boží lásky v Kristu a skrze Krista. Ježíš přece před Pilátem říká: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud. (…) Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18, 36-37). Bůh nikoho nenutí, naopak vybízí k životu v souladu s naší identitou svobodného Božího dítěte. Bůh stvořil člověka a daroval mu rozum a vůli, obdařil ho iniciativností a schopností sebekázně. Tím jej uschopnil ke svobodě. „Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono a tak sama od sebe konat vědomé skutky. (…) Svoboda je člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru.“ (KKC 1731) Křesťanská svoboda není tedy exkluzivní prostor pro svou seberealizaci. Naopak, je to hybná síla, která člověka posouvá na cestě k dokonalosti, tj. k Bohu a má smysl jen, když je zaměřena k Bohu, který je nejvyšší dobro. Míra svobody se odráží v míře nezištného konání dobra. Ukazuje se ve schopnosti sebedarování (což se může projevit v láskyplném sebedarování a vděčném přijímání sebedarování druhého!). Po pádu (srov. Gn 3, 1nn) se svoboda pro člověka stala negativním vjemem nenaplnitelnosti a omezenosti, díky vnímanému napětí mezi svobodou a zákonem (srov. Řím 5, 12n; 6, 17n). Bůh člověka ale nenechává na pospas jeho osudu, ale daruje mu směrnice k obrácení (srov. Mk 1, 15; Mt 5, 1nn; Ex 20, 2; Dt 5, 6); ba dokonce vydává svého jediného Syna, aby svou obětí projevil světu Boží lásku až do krajnosti. „On byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2, 8). Definitivně uzavírá dobu otroctví a otevírá dobu poslušnosti. Ale ještě jednou tady znovu přichází na přetřes a znovu vzniká protiklad: svrchovaná poslušnost Kristova je podmínkou svrchované svobody křesťana, povolaného, aby byl svobodný tím, že zachová dokonalou poslušnost Otci v Kristu.“ (Campanini, 974) Skutečná svoboda není tedy jenom pro člověka, neboť ta je založena jen na mecenášské lásce člověka k člověku nebo na egocentrické sebelásce (to není láska člověka k sobě samému). Pravá svoboda je také a hlavně pro Boha a v Bohu skrze Krista, protože je existenční svobodou, která tkví v lásce k Bohu, což je první přikázání (druhé přikázání je mu podobné – srov. Mt 22, 36 – 40).

I když byl pokřtěný Bohem vybaven pro život ve svobodě, není svoboda Božích dětí zdaleka dokonalá; naopak se jí postupně „stává“ ve skrytosti a je nejistá (srov. Gal 5, 13). Člověk s touto svobodnou poslušností bojuje, protože hlavně vnímá, co není v životě ve svobodě možné (Boží přikázání), místo toho, aby vnímal rozsah toho, co možné je (Boží štědrost).  Protože hrozí nebezpečí sebe-ospravedlnění, potřebují Boží děti kromě Božích přikázání, i vedení (výklad Písma) Církve a velkou porci sebekázně. V Dostojevského románu Bratři  Karamazovi vypráví Ivan svému bratru Aljošovi legendu „Velký inkvizitor“, ve které Pán Ježíš znovu sestupuje na svět, aby se opět setkal s lidstvem, které stále trpí a hřeší, a znovu jim ukázal cestu ke svobodě. Odhaluje lidem pravdu o nich samotných a o světě, uzdravuje, léčí, dělá zázraky. Je ale zatčen a uvězněn inkvizitorem, který se naopak snaží o to, aby lidé měli převrácený obraz Boha, a dává jim náhražky vedoucí k otroctví. „Problém, který v něm (Dostojevskij) předkládá, je všelidský a zvláště evropský. Evropa totiž řeší problém svobody a řádu kompromisem, který se stále posouvá z jedné strany na druhou. Jsou doby, které volají po větším pořádku, a jiné zase bojují za větší svobodu. Dostojevskij chce ukázat, ostatně jako i jinde, že tzv. zásadní lidské problémy jsou neřešitelné bez Krista. Jeho duchovní následovatelé v této myšlence pokračují: Kristus nás uvádí do života Božího, tj. do nejsvětější Trojice, a tam – jak jsme se už zmínili – se spojuje absolutnost Božího jsoucna se svobodou tří Osob v jednotě jednoho Boha.“ (Špidlík2, 201)


Voleský, Jiří: Fp 2, 6-11, in: www.biblickedilo.cz (Voleský); Jan Pavel II: Život Kristův, Kostelní Vydří: KNA, 2002, č. LVIII 3 (JP);  Jan Pavel II: Veritatis splendor, O základech morálního učení církve, Kostelní Vydří: KNA , 1994 (VS); Campanini, Girogio: Svoboda křesťanská in: Fiores, Stefano de: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999 (Campanini); Mounier, Emannuel: L´avventura christiana, in: Campanini, 979 (Mournier); Špidlík, Tomáš: Prameny světla, Velehrad: Refugium, 2005 (Špidlík); Šprunk, Karel: Svoboda jako dokonalost člověka, Teologické Texty 2004/2 (Šprunk); Špidlík, Tomáš: Duše poutníka, Kostelní Vydří: KNA, 2004 (Špidlík2)