Počátek lidského života klade Církev odjakživa do okamžiku přirozeného početí. Při úspěšném aktu plození předávají rodiče život dětem a Bůh vtiskuje do nově vzniklé lidské bytosti Svůj obraz a podobu stvořením nesmrtelné duše (srov. EV43) . Diskuse kolem počátku lidského života se rozvinula mj. proto, aby se zjistilo, zda ve vývoji člověka existuje fáze, kdy ještě nejde o člověka a bylo by tak možné zárodek vznikajícího organismu zničit, aniž by šlo o vraždu. Bl. Jan Pavel II. tento postoj připisoval kultuře smrti, kterou připisoval postoji mnoha lidí v dnešní společnosti (srov. EV 19). Katolická církev se při hodnocení začátku lidského života drží jak světla rozumu, tak světla víry (srov. DP3) . V jejím pojetí oplozením vajíčka počíná nový lidský život, který je zcela odlišný od života rodičů. Od této chvíle roste nové bytí. „Také současná genetika potvrzuje tuto zjevnou a patrnou skutečnost. Dokazuje totiž, že již od prvního okamžiku je zde pevná struktura neboli genetická informace tohoto živého tvora. Je to člověk, jedinečný člověk, vybavený již všemi svými zvláštnostmi a vlastnostmi. Od samotného početí začíná podivuhodný běh každého lidského života, jehož jednotlivé možnosti i schopnosti potřebují čas, aby byly správně uspořádány a připraveny k činnosti.“ (EV60) Při početí dostává člověk veškeré genetické informace, které jsou důležité pro celý jeho následný život a které nemohou být v průběhu jeho života nikdy doplněny nebo obměněny. I Boží syn vzal na sebe lidský život skrze početí (srov. Mt 1, 18; TMA  1). Jeho početí bylo samozřejmě co do podstaty zcela odlišné od početí běžného lidského života.

Starý zákon se o vtělení nezmiňuje. Pouze lidským rozumem osvíceným vírou můžeme zpětně odkrýt význam Božích zaslíbení, jak se dočteme např. ve Skutcích apoštolů (srov. Sk 3, 11-26). „List Židům – vycházeje z Žalmů – vyložil proces Vtělení jako opravdový dialog v Bohu: „Připravils mi tělo“, říká Syn Otci. Tato příprava těla se však děje, nakolik Marie praví: „Dary ani oběti si nechtěl, ale připravils mi tělo“, „Hle, přicházím konat Tvou vůli“ (Žid 10, 5-7; Ž 40, 7-9) Tělo je Synovi připraveno v okamžiku, kdy se Marie zcela odevzdává Otcově vůli a činí tak své tělo způsobilým jako stánek Ducha svatého.“ (Benedikt, 274)  Vyznání o vtělení je souhrnem 3 významných biblických textů (Mt 1, 18-25; Lk 1, 26-38; Jn 1, 13-14). Každý autor na Vtělení pohlíží z jiného úhlu pohledu. Matouš zdůrazňuje pro Židy důležitý původ Pána Ježíš – je z davidovského rodu, z kterého měl podle proroků povstat Mesiáš. Evangelista Matouš také poukazuje na proroctví Izaiášovo: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Iz 7, 14). Matouš vidí v Panně Marii naplnění tohoto proroctví, ba dokonce „království tohoto dítěte překračuje to, co davidovská zaslíbení mohla dát tušit: jeho královstvím království samého Boha“ (Benedikt, 276). Evangelista Lukáš hovoří o zastínění Panny Marie, která se stává živým Božím příbytkem, jak bylo přislíbeno Siónské dceři prorokem Sofoniášem (srov. Sof 3, 14). V ikonách je Panna Maria jakožto živý chrám Boží obrazem Církve a Josef představuje biskupa, kterému je Církev svěřena (srov. Benedikt, 277). Evangelista Lukáš velmi zdůrazňuje Mariino závažné a náročné svobodné rozhodnutí, na které ji Bůh jejím neposkvrněným početím již dávno připravil.

Výchozí biblický text ohledně Vtělení pochází z Evangelia podle Jana, které začíná slovy „Na počátku bylo Slovo“ (Jn 1, 1nn). Oslavná píseň, která následuje, chce vystihnout, kdo vlastně Ježíš je. Slovo je zosobněná Moudrost (srov. Mdr 9, 1nn), která sídlí „u Božího trůnu“. Toto Slovo je Bůh, bylo na počátku u Boha a všechno, co Bůh stvořil, získalo svou existenci skrze Něho. Druhá božská Osoba nebyla stvořena, ale zrodila se před stvořením světa. A pak se naplnil čas a nastalo Vtělení živého Boha: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). To, co zde je vysloveno nevychází z nějaké kultury, ale jedná se o zcela křesťanskou novost, která odporuje všemu, co bylo, až po moderní racionalismus (srov. Benedikt, 279). Co znamená slovo vtělení, které se stalo ústředním pojmem křesťanské víry? Jedná se o překlad z latinského slova „incarnatio“. „Termín tělo tady podle hebrejského významu znamená člověka v jeho integritě, tedy celého člověka, avšak právě z hlediska jeho pomíjivosti a dočasnosti, jeho nuzoty a nahodilosti. Tím je řečeno, že spása, kterou přináší Bůh učiněný tělem v Ježíši Nazaretském, se týká člověka v jeho konkrétní realitě a v jakékoli situaci. Bůh přijal lidský stav, aby jej uzdravil od všeho, co jej od Něj odděluje, a aby nám umožnil být v Jednorozeném Synu opravdu Božími syny a nazývat Jej Abba, Otče.“ (Benedikt2)  Výraz „Slovo se stalo Tělem“ většině z nás tak zevšednil, že zapomínáme na hluboký úžas, který si tato událost zaslouží. Stalo se totiž něco nemyslitelného, neboť Ten, který stvořil všechno, co je, se pro záchranu člověka rozhodl stát člověkem ve vší své omezenosti. A ukázal nám, co to znamená být skutečným darem; darem, jenž nezávisí na jeho hodnotě, ale na míře našeho nezištného darování sebe sama. „Tento způsob Božího jednání je mocným podnětem k otázce o realismu naší víry, jež nemá být limitována pocitovou sférou a emocemi, ale má prostupovat konkrétnost našeho bytí, musí se dotýkat našeho každodenního života a orientovat jej také prakticky. Bůh se nezastavil u slov, ale ukázal nám, jak žít, přímo sdílel naši zkušenost s výjimkou hříchu.“ (Benedikt2)

Proč přijal Bůh lidské tělo? „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1, 12). Dějiny spásy, tj. putování Boha s člověkem, při němž Bůh odkrývá svůj plán spásy, začaly v Bohu. Odtud pochází veškeré tvorstvo i koruna stvoření, jíž je člověk. Člověk se Bohu postavil, chtěl být sám jako Bůh a šel vlastní cestou. Bůh ale člověka nadále doprovázel, volal ho ústy proroků a učil ho trpělivě očekávat svého Spasitele. Když se naplnil čas, poslal Otec svého Syna, aby člověk už více nežil sám sobě, ale žil pro Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. Mohl se klidně stát člověkem nebeský Otec nebo Duch svatý, ale Boží moudrost usoudila, že nejvhodnějším bude vtělením Syna. Ten člověku, který je Boží dítě, nejvíce přiblíží jeho vztah k nebeskému Otci. Zároveň odhaluje vnitrobožský život Nejsvětější Trojice, který je vzorem pro naše mezilidské vztahy. Boží Syn nám ukazuje jak žít kvalitní život svobodných Božích dětí – v neustálém (přímém či nepřímém) obrácení k Otci a Jeho oslavení.

Neexistuje „žádný rozumný důvod pro to, aby se Boží Syn vtělil, protože Mu to nepřináší nic pozitivního a příjemného. (Bůh) nemiluje svého tvora proto, že by Ho k němu přitahovala nějaká hodnota, nýbrž naprosto nezištně a svobodně.“ (Pospíšil, 183)  Zjednodušeně řečeno lze říci, že existují dva aspekty Vtělení. První můžeme označit jako negativní aspekt, tj. umožnil člověku, aby svým znovu obrácením se k Bohu byl vykoupen z otroctví hříchů. Pán Ježíš se stal smírnou obětí za naše hříchy (srov. 1 Jn 4, 10), aby skrze Něj byla jednou provždy zničena propast mezi člověkem a Bohem způsobená prvotním hříchem. Díky této smírné oběti se křtem odpouštějí všechny hříchy a tresty za hříchy, včetně hříchu dědičného. Náklonnost ke hříchu křesťanu sice zůstává, ale je mu dána možnost očištění a posily v modlitbě (zpytování svědomí), ve svátosti smíření a ve svátosti Eucharistie. Druhý aspekt lze nazvat pozitivní, Syn Boží sestoupil z nebe pro naši spásu, jež se stala příčinou zbožštění člověka, který je obrácen k Bohu. Kristus znovu ustanovil živý a bezprostřední vztah mezi člověkem a Bohem; Bůh se stal člověkem a žil náš život, aby nám byl blízko a stal se naším vzorem a vodítkem na cestě ke svatosti (srov. Mt 11, 29; J 14, 6; Mk 9, 7). „Ježíš je nejen našim Pánem, ale zároveň našim bratrem a tak se v Něm setkávají příkazy lásky k Bohu a k bližním.“ (Pospíšil, 190) Díky tomu, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi, měl člověk možnost spatřit Boží slávu, a to buď bezprostředně jako Ježíšův současník, anebo zprostředkovaně, jako my, kdo s Ním jíme a pijeme po Jeho zmrtvýchvstání (srov. Sk 10, 40). Vtělení se stalo odpovědí na jednu z nejzákladnějších tužeb lidského srdce, tj. být jako Bůh. Díky vtělení už to není člověk, kdo se zmocňuje Boha, ale sám Bůh, kdo zbožšťuje člověka, jenž Mu k tomu dal svolení (srov. Pospíšil, 183). Spása je také odpovědí na otázku, zda by nastalo Vtělení, kdyby nebylo prvotního hříchu. „I když byl Adam stvořen jako dobrý a vybaven všemi prostředky k dosažení cíle, který mu Bůh určil, byl i před svým pádem pouze poutníkem. Byl tedy ve stavu relativní a počáteční dokonalosti. (…) Tato Adamova nehotovost představovala prostor pro spolupráci s Bohem, (…) aby člověk mohl zakoušet (…) proces Božího sebedarování.“ (Pospíšil, 204) I Adam potřeboval Spasitele.

Událost vtělení vyvolává otázku podobnou otázce vyřčené Pannou Marií: „Jak se to stane?“, To ale není obsahem zprávy o vtělení, ani jejím účelem. Bez ohledu na to, akt vtělení přesahuje schopnosti lidského myšlení, neboť se nachází v oblasti transcendentna. Cesta poznání této části Ježíšova života byla pro člověka dlouhá a náročná, a stále trvá. Byla poseta mnoho omyly, které nazýváme christologickými herezemi, kterých jsme se již dotkli dříve. I díky nim můžeme až do dnešní doby nahlédnout do hloubky tajemství Vtělení. Církevní nauka moudře ponechává napětí, které je nedílnou součástí tajemství. Učí o dvou přirozenostech Ježíše Krista (lidská a božská) a zdůrazňuje, že se nachází v jedné osobě. Bible se nezaměřuje na faktografické záležitosti, ale zaměřuje se na základní poselství – skutečnost vtěleni Božího syna. Na jedné straně z textu jasně vyplývá identita Ježíše. Je Svatý, Syn Nejvyššího a je očekávaný král z davidovského rodu, Co více – oproti Davidovi bude jeho království věčné. Na druhé straně tento příběh vypovídá o způsobu, jak Bůh komunikuje s lidmi: že si je vybírá a oslovuje způsobem srozumitelným pro člověka (nikoli pro každého člověka, ale člověka) víry; že to setkání je překvapením a ohromující událostí; že si dotyčného na jeho úkol připraví a zároveň mu nechává svobodu volby, s tím, že Mu můžeme důvěřovat, neboť u Něho není nic nemožné. Mariino rozhodnutí je velmi odvážné a je důkazem toho, že je skutečně milostiplná. Bůh si ji v lůně její matky Anny připravil, neboť věříme a vyznávám, že byla počata bez poskvrny hříchu dědičného (církevní dogma z roku 1854 a zjevení v Lurdech r. 1858). Podle jejího dotazu „jak se to stane, vždyť muže nepoznávám“ je patrné, že její myšlení je jasné, byť se ulekla anděla. Svým „fiat“ přijala, že její okolí na ní bude nahlížet jako na cizoložnici a na její dítě jako nemanželské. Hrozí jí ukamenování, ať už za hřích cizoložství, kdyby se rozhodla mlčet o tom, co se stalo, nebo za blasfemii (rouhání proti Bohu), pokud bude tvrdit, že ji zastínil Boží Duch a že dítě je tedy Boží Syn. Možná věřila, že její snoubenec Josef je spravedlivý a milosrdný, že se s ní nechá potajmu rozvést. Přesto by jí hrozil děsný úděl. Dostala by se i se svým dítětem na okraj společnosti, byla by do konce života odkázána na své rodiče a po jejich smrti nezabezpečená. Dítě by nejspíš vyrůstalo v opovržení a bídě. Velikost Marie je v tom, že uvěřila Bohu, jako to učinil praotec Abrahám nebo Mojžíš. Důvěřovala Božím příslibům, i když z lidského hlediska byly nereálné. Boží Slovo mělo pro ni, ale i pro Josefa, větší váhu, než lidská moudrost. Ve svém chvalozpěvu Magnificat (srov. Lk 1, 46-55) Panna Maria odkrývá hloubku svého nitra, její radost v duši, její vděčnost za Boží přízeň a její hlubokou víru v Boha a očekávání příchodu Spasitele.

Pouze v Ježíši jsou od počátku tajemně spojené dvě přirozenosti, tj. způsoby bytí. On je plně Bůh a plně člověk a má tedy jak lidské, tak božské vlastnosti a činnosti. Má totiž dvojí zrození, z Boha Otce skrze Ducha sv. podle božství a z člověka Marie podle lidství. Vtělení neznamená, že by se na chvíli přerušil vnitrobožský život Trojice, naopak pokračuje i navenek tajemným způsobem, spojením dvou přirozenosti v Ježíši. Otec skrze Ducha sv. poslal Syna a tím otevírá lidem ne jen jejich vzájemný vztah, ale i vztah Trojice k člověku (srov. 1 J 4, 9). Dvě přirozenosti Bohočlověka Ježíše nejsou smíšené, ale stojí jedna vedle druhé. Není to tak, že by Ježíšovo lidství bylo zcela pohlceno Jeho božstvím; „přestože“ je stoprocentní Bůh, má zároveň svou autenticky stoprocentní lidskou identitu a prožívá své božství do té míry, jak Mu to Jeho lidství umožňuje. Pokud by Ježíšovo božství pohltilo Ježíšovo lidství, tak jako v oceánu zmizí kapka medu, pak by následování Krista znamenalo, že člověk musí přestat být člověkem a musí se nechat pohltit Bohem. Bůh nás miluje a nechce nás pohltit, naopak si přeje, abychom byli takovými, jakými nás stvořil, tj. jako lidi. A proto poslal svého jednorozeného Syna, abychom se v Něm učili, co to znamená být skutečným člověkem, obrazem a podobou Boží. Následovat Jej znamená stávat se čím dál více člověkem.

V jedné osobě sídlí tedy dvě přirozenosti, které jsou zároveň neměnné, což znamená, že muž z Nazaretu byl plně Bohem od svého početí až po svou smrt, bez ohledu na to, jak si to sám v různých životních fázích uvědomoval nebo zda to jeho okolí vědělo. Jeho božství tedy nerostlo v průběhu Jeho lidského života, ale zůstávalo beze změny. Ani podíl Jeho lidství nerostl, ale byl od počátku do konce plně lidské. Lidství a božství Ježíše Krista je také nerozdílné a neoddělitelné. Lidský způsob poznávání obvykle spočívá v rozpitvání předmětu poznání na kousky a v studiu jeho příslušných částí. Tak se i teologie snaží hlouběji porozumět osobě Ježíše Krista mj. tím, že rozlišuje Jeho božství a lidství. Díky tomu můžeme Ježíšovi přisuzovat božské i lidské vlastnosti, např. o Něm můžeme tvrdit, že je věčný a zároveň říci, že je smrtelný nebo že je míra synovství, ale zároveň že je sám také synem. Na druhou stranu si je teologie plně vědoma, že Ježíš Kristus zůstává tajemstvím na věky. Vlastnosti Jeho lidské a Jeho božské přirozenosti lze tedy rozlišit, ale nikoli rozdělit, neboť Jeho lidství a božství jsou neoddělitelně spojeny v Jeho osobě. Pokud bychom např. tvrdili, že Ježíš byl Bohem před svým vtělením, ale zde na zemi byl pouze člověkem, pak by to pro nás znamenalo, že člověk skrze následování Ježíše Krista nikdy nemůže dojít zbožštění, tj. být přijat za dítě Boží.

Když říkáme, že historický Ježíš byl plně člověkem, tak z toho vyplývá, že musel mít kromě fyzického těla i skutečnou lidskou duši. „Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v historických podmínkách Jeho existence, v prostoru a čase.“ (KKC 472) Ježíš musel dále projít všemi lidskými fázemi dospívání, kterými postupně prochází každý člověk. „Rozhodně nechceme popírat, že Slovo je člověkem již od prvního okamžiku své existence v těle (úkon vtělení). Nicméně konkrétní člověk se dovršuje a stává sebou samým po celou dobu svého životního putování. Teprve v okamžiku smrti se toto stávání se člověkem naplňuje.“ (Pospíšil, 179) Panna Maria a sv. Josef Ho vychovávali, On je poslouchal a „prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ (Lk 2, 52) Rostl ve svém lidském poznání, jako každý z nás. Tajemným způsobem mu již od mládí nebylo skryto Jeho božské poznání, kterému jeho rodiče nerozuměli (srov. Lk 2, 49-50). Historický Ježíš měl zcela lidské tělo se všemi omezenosti, nedokonalosti, potřebami apod. Nesmíme si Krista představovat jako nějakého nadčlověka. Prožíval bolest, smutek i radost, bylo mu horko, potil se při práci, jedl a pil atd. (srov. GS  22). Stal se člověkem, aby Bohu Otci dal lidskou tvář. V katolickém prostředí jsme zvyklí na nejrůznější vyobrazení Pána Ježíše. Odlišné názory na užívání náboženských obrazů byly důvodem pro nespočet sporů. Největší boje se konali v 8. století v byzantské říši a v 15. a 16. století na evropském kontinentě, vč. husitských válek v českých zemích. Odpůrci tvrdili a stále tvrdí, že úcta k obrazům s  Ježíšem, Marií a svatými je modloslužbou. Vychází z druhého přikázání desatera, kde je zakázáno si Boha vyobrazit jakýmkoliv způsobem a uctívat Ho v zobrazené podobě (srov. Ex 20, 4-5). „Církev (…) vždy uznávala, že v Ježíšově těle „se nám zjevil neviditelný Bůh“. Vždyť individuální rysy Kristova těla jsou výrazem božské osoby Božího Syna. On totiž rysy Svého lidského těla přijal za Své do té míry, že jejich vyobrazení na posvátném obraze může být předmětem úcty, neboť věřící, který uctívá Kristův obraz, „uctívá v něm osobu, jež je na něm znázorněna“.“ (KKC 477)

Pokud věříme, že Ježíš byl Bohočlověk, jak poznával sám sebe? „Ježíš sice autenticky lidským vědomím bezprostředně poznával Otce i svou vlastní synovskou osobní identitu, přesto ale zároveň platilo, že pro Ježíšův intelekt, který se rozhodně nesměšoval s jediným božským úkonem sebevědomí a vševědoucnosti, samotné božství zůstávalo nevyhnutelně transcendentním tajemstvím.“ (Pospíšil2, 39)  Ježíšovo božské poznání, které v průběhu Jeho pozemského života roste (stává se) pramení z Jeho neustálého a bezprostředního spojení s Bohem Otcem, a to od počátku Jeho lidské existence. Tento stav je příčinou toho, že dokáže tak pronikavě odhalit to, co se odehrává v myšlenkách a srdcích lidí, se kterými se setkává. Ale Kristova dvojí přirozenost se neomezuje na Jeho poznání; má také dvojí vůli a dvojí jednání. Jeho božství a lidství i v tomto případě nestojí proti sobě, ale vedle sebe v neustálém spojení. Zároveň se Ježíš vždy nachází v dokonalé svobodě ve svém jednání. Jeho poslušnost Bohu Otci spočívá v neustálém a bezprostředním spojení mezi oběma v Duchu svatém. „Kristova lidská vůle následuje jeho vůli božskou bez zpěčování a bez odporu, nýbrž spíše v podřízenosti oné všemohoucí vůli.“ (KKC 475)

Každý člověk je dítě pokrevních rodičů a adoptivním dítětem Stvořitele, neboť je Jím chtěn a milován. Vztah svobodného Božího dítěte se svým Stvořitelem nastane pouze s tím, kdo se sám nebo skrze své rodiče pro tento vztah rozhodne. Bůh stojí o naše rozhodnutí. Nikoho k tomuto vztahu nenutí, ale každému vtiskl do srdce touhu po Bohu (homo capax Dei). Těm pak, „kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jn 1, 12). Ovoce křtu je také zdokonalení člověka, a to nejenom díky odpuštění hříchů, ale právě díky tomu, že pokřtěný byl povýšen na Boží dítě, stal se dědicem nebeského království a chrámem Ducha svatého. „Kristus, který byl Pannou počat z Ducha svatého, je počátkem nového lidství, nové životní formy. Stát se křesťanem znamená být přijat v tento nový počátek. Stát se křesťanem je více nežli obrátit se k novým ideám, k novému etosu, k novému společenství.“ Pokřtěný, jakožto znovuzrozený má účast na Božské přirozenosti (srov. 2 Petr 1, 4), a v tom smyslu nás Bůh zbožštil podle svého obrazu a podoby do té míry, do jaké Mu to dovolíme.

Bůh stojí o naše rozhodnutí natolik, že se k člověku sklání. Vtělením Božího Syna „se setkáváme s podstatným momentem, jímž se křesťanství liší od ostatních náboženství, v nichž je od počátku deklarováno hledání Boha ze strany člověka. (…) Zde nejenom člověk hledá Boha, ale Bůh sám přichází, aby o sobě promlouval k člověku a ukazoval mu cestu, po níž k němu může dojít.“ (TMA 6) Křesťanství tedy už není o tom, že člověk hledá Boha s otázkou, zda Ho vůbec nalezne (srov. Sk 17, 27). Bůh se v Kristu sklání k člověku, jako rodič se sklání k dítěti, aby ho pozvedl. Byl to právě Bůh, který se Vtělením zjevil člověku a aby mu byl co nejblíže a co nejsrozumitelnější vzal na Sebe slabé lidské tělo a komunikuje s člověkem omezeným lidským jazykem. Křesťan tedy odpovídá svou vírou v Boží vtělení a může si být jist Boží odpovědí. Už také ví, s Kým mluví: se svým Stvořitelem a Otcem. Skrze Bohočlověka Ježíše Krista se setkání mezi Bohem a člověkem stalo maximálně přístupné. „Jestliže na jedné straně hovoří k lidem v Kristu Bůh sám o sobě, pak na druhé straně zároveň v Kristu samotném mluví celý lidský rod a veškeré stvoření o sobě k Bohu, a dokonce se Bohu odevzdává.“ (TMA 6) Vtělením se ukazuje, že Bůh nejen touží po člověku a chce ho oslovit, ale zároveň se ho Sám vydal hledat, jako pastýř se vydá hledat ztracenou ovci (srov. Lk 15, 1-7). Chce se jakoby vrátit k počátku, před momentem, kdy zaznělo známé: „Jakže, Bůh vám zakázal?“ (srov. Gn 3, 1) Ježíš začíná svůj veřejný život opakováním výzvy Jana Křtitele: obraťte se (srov. Mk 1, 15). Jsme zváni k tomu, abychom se vrátili ze scestí, smířili se s Bohem tím, že přijmeme Kristovu dokonalou oběť, vykoupení. „Náboženství vtělení je náboženstvím vykoupení celého světa skrze Kristovu oběť, v níž je vítězství nad zlem, nad hříchem a nad samotnou smrtí. Tím, že podstoupil smrt na kříži, Kristus zároveň ukazuje a uděluje život, protože vstává z mrtvých a smrt už nad ním nemá žádnou moc.“ (TMA 7)

Modlitba na cestách tohoto světa – modleme se za všechny, kteří putují po cestách tohoto světa: za lidi pyšné, arogantní, samospasitelné i za všechno, co je pyšné, arogantní a samospasitelné v nás, za všechny líné, znuděné životem a rezignované i za všechno, co je v nás líné, znuděné životem a rezignované, za lidi překrmené, zaslepené konzumem a spokojené se sebou samými i za všechno, co je překrmené, slepé a uspokojené sebou v nás, za vzteklouny, násilníky a pomstychtivce a za všechno, co je v nás vzteklé, násilnické a pomstychtivé, za nemilující a za ty, kteří v lásce hledají pouze vlastní potěšení i za to, co v nás je bez lásky a sobecké, za závistivce a nepřející, kteří v každém vidí jen možné soky, i za všechno, co v nás je závistivé, nepřející a soupeřivé, za chamtivce, které vláčí touha po majetku a nedá jim pokoje, dokud se všeho nezmocní, i za to, co je v nás chamtivé a co nám brání dělit se a sdílet se. Ty Pane, jsi vyšel a jdeš staletími, abys nás zastihl právě v naší době. Přijď proto k nám a proměňuj naši pýchu v pokoru, naši lenost v odvahu, naši sytost v neklid, náš hněv ve schopnost šířit pokoj, naši nelásku v náklonnost, naši závist v účast, naši chamtivost v plnost života a naši smrt v život. Amen.“ (Klaus Nagorni in: Youcat, 112)

 


Pius XIL, Humani generis. In: JAN PAVEL II. Evangelium vitae. Encyklika o životě, který je nedotknutelné dobro. Praha: Zvon, 1995 (EV);   Instrukce Dignitas personae o některých otázkách bioetiky, Kostelní Vydří: KNA 2009 (DP); Jan Pavel II: Tertio millennio adveniente, Praha: ZVON, 1994 (TMA); Benedikt XVI: Et incarnatus est de Spritu Sancto ex Maria Virgine in: Communio 3/2009 (Benedikt); Benedikt XVI: Znovu se učit žasnout nad tajemstvím Vtělení Boha, katecheze při generální audienci dne 9. 1. 2013 in: www.radiovaticana.cz (Benedikt2); Pospíšil, Ctirad Václav: Ježíš z Nazaretu, Pán a Spasitel, Kostelní Vydří: KNA, 2006 (Pospíšil); Gaudium et Spes, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, Kostelní Vydří: KNA, 2002 (GS); Pospíšil, Václav: Jako v nebi, tak i na zemi, Kostelní Vydří: KNA, 2007 (Pospíšil2); Youcat, modlitební knížka pro mladé, Kostelní Vydří: KNA, 2012 (Youcat