Když Pán Ježíš hovoří o životě věčném, říká „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.“ (Lk 20, 34-36) Poukazuje na radikální odlišnost pozemského života od života věčného, která se projevuje mj. i v životním stavu člověka. Na věčnosti bude vše zaměřeno na Boha a tento věčný život, který pro nás osobně začal v zárodku při křtu, můžeme zakusit již nyní do té míry, do které dokážeme zaměřit svůj život na Boha. Na počátku stvořil Bůh člověka, jako muže a ženu, spojil je a dal jim příkaz, aby se plodili a množili. Od počátku je tedy základní způsob pozemského života manželství a zdrženlivost pro nebeské království výjimkou. Od počátku křesťanství povolává Bůh muže a ženy k zcela mimořádnému prorockému stavu, který odkazuje eschatologické události (tj. vzkříšení těla a život věčný). Takové osoby jsou povoláni k tomu se zcela a výlučně odevzdat Bohu a k existenci ve věčném spojení s Ním, a to už nyní v tomto světě, kdy se lidé obvykle „vdávají a žení“. Je to povolání ke zdrženlivosti „pro nebeské království“. Svým životem pak zde na zemi předjímají to, na čem člověk bude mít podíl při vzkříšení těla (srov. JP).

Ježíš nikdy nemínil postavit manželství a panenství do protikladu. Svým učedníkům říká: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19, 11-12) V zápětí říká: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ (Mt 19, 13) Panenství a celibát pro nebeské království je dobrovolný stav zdrženlivosti z hluboké lásky k Bohu. Jeho láska je tak veliká, že si život bez celistvé odevzdanosti Bohu nedokáže představit. Důvodem nesmí být odpor k sexualitě, neschopnost navazovat vztahy, strach před blízkostí druhého člověka, útěk ze světa, vnitřní zranění apod. K takovému kroku se může v principu svobodně rozhodnout pouze člověk vyvážený, který má kladný stav k manželství a ke své sexualitě. Dobrovolná zdrženlivost není únik z tohoto světa, ale krok vstříct nebeskému království.

Je to náročné prorocké povolání. Ti, kteří to pochopili, nejsou lepšími křesťany, ale dostali Boží milost, aby se odvážili žít život, který by měl být pro ostatní zářícím odkazem na eschatologické události, skutečnou nadějí v naplnění Božích zaslíbení.
Život křesťana má pouze smysl a nalézá pouze své naplnění, pokud touží po spáse a směřuje do nebeského království. Každý křesťan je povolaný k tomu, aby zapřel sám sebe, vzal na sebe svůj kříž a následoval svého Spasitele Ježíše Krista (srov. Mk 8, 34). Každý z nás se máme znovu stát svobodnými a bezúhonnými Božími dětmi, takovými jakými jsme byli při našem křtu. Tehdy jsme byli očištěni od všech svých hříchů a od otroctví zla. Jako pokřtění pokračujeme v boji proti naší žádostivosti a nezřízenosti, které jsou následky naší padlé přirozenosti. Každý pokřtěný dostal od Boha k tomu veškerou výzbroj, aby z milosti Boží dosáhl čistoty srdce (srov. KKC 2520), např.:
– ctnost a dar čistoty, což nám umožňuje milovat celým a nerozděleným srdcem;
– dar čistého úmyslu, který nám pomáhá ve všem hledat a nalézat Boží vůli a zařídit se podle ní;
– dar čistého pohledu, a to jak vnějšího tak vnitřního, neboť on nám ukazuje svět, jak jej vidí Bůh;
– dar modlitby, neboť zdrženlivost nelze získat vlastními silami, ale jsme jí obdarováni Bohem, když o ni úpěnlivě prosíme.

Osm blahoslavenství (srov. Mt 5, 3-12, srov. Lk 6, 17-26) platí též pro všechny křesťany, kteří je aplikují v tom či onom povolání. Nejedná se o 8 kategorií lidí, kteří vynikají ve zdrženlivosti, ale spíše o určitý radikální životní postoj následování; můžeme ho nazvat životem v Duchu. Je to život v realitě: jsme slabí a hříšní, ale Bohem milovaní Boží děti, dědici nebeského království. Takový postoj můžeme získat až po té, co jsme ve svobodě prozřeli, že od pozemského světa a lidí kolem nás nelze nic závratného očekávat; ba dokonce ani od sebe samých nic zásadního neočekáváme. Co jsme dříve považovali za nadmíru důležité a prioritní, najednou dokážeme označit za ztrátu (srov. Flp. 3, 7). Nejedná se přitom o dosažení nějakého cíle, ale naopak cílevědomý běh za nebeskou odměnou. Vše, co je za námi přitom necháváme za sebou, oči upřené na Ježíše (srov. Flp. 3, 13-14), neboť „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2, 21). Je to zajisté život v pozemském protisměru, život láskyplné a pokorné služby, tak jak ho žila Panna Maria. Čtení o blahoslavenstvích je v liturgii zařazeno na Slavnost všech svatých.

Blahoslavenství je osud, který Ježíš ohlašuje v plnosti: nevýslovná a bezmezná radost, která objímá, naplňuje a zasahuje zcela člověka. Ježíš je poslem této radosti bez hranic. Lidé, ke kterým se obrací, mají od nynějška pevný základ této radosti – od okamžiku, který má původ v dobrotivém Božím jednání.“ (Mareček)  Panenství a celibát pro nebeské království mají být zářící připomínkou dokonalého naplnění blahoslavenství, ke kterému dojdeme všichni v nebeském království, a které můžeme zakusit, byť v zárodku, již nyní. Nejrůznější jeho podoby jsou jako „strom obdařený mnoha četnými větvemi, který má své kořeny v evangeliu a v každé době přináší církvi bohatou úrodu.“ (VC5)

Výraznější podoby pozdějšího mnišství se začaly rozvíjet zejména po té, co skončilo pronásledování křesťanů a nastoupila konsolidace církve jako instituce.S tím přicházeli i kritické hlasy, které varovaly před oslabením křesťanského života konformismem ve smyslu přizpůsobováním se světu. Doba po Milánském ediktu (L. P. 313), kterým císař Konstantin I. udělil dosud zakázanému křesťanství svobodu v celé římské říši, byla pro Církev velmi  dynamická a plná paradoxů. Začaly se stavět velkolepé chrámy a díky obrácení císaře se křesťanství stalo preferovaným náboženstvím. V této době se radikalita povolání k monistickému životu projevovala o to silněji a první předchůdci – mniši začínali opouštět společnost a odcházeli na poušť, aby všechen čas a veškeré síly soustředili na život s Bohem.

Je to jako s mladým stromkem, na který se roubuje ušlechtilý štěp.  Ten planý mladý stromek je přirozený člověk, jak jej Bůh stvořil a vybavil pro tento svět, a ten štěp je nadpřirozené povolání.  Při roubování je pak třeba ideálních podmínek – klidu, sterility a tepla, jinak se štěp neuchytí a obě části nesrostou. Proto první mniši začínali jako poustevníci.“ (V.Brod)  Předchůdci mnichů se v 3. století zejména v Egyptě stáhli do ústraní pouště, aby se zde jako poustevníci (anachoreti) věnovali modlitbě a práci o samotě. Významný představitel anachoretského mnišství je sv. Antonín, jehož životopis se stal návodem k mnišskému životu. Ve stejné době vzniká první koinobiotské společenství (od slova koinonia, srov. Sk 2,44; 4,32nn), skrze které se mnišství začíná institucionalizovat. Zakládají se kláštery (od slova klauzura – uzavřený prostor) a postupně dostával klášterní život svá pravidla, byl organizován prostřednictvím řehole; nejznámější řehole je benediktinská, kterou formuloval sv. Benedikt v 6. století. Jeho heslo „Modli se a pracuj“ (Ora et labora) měla klášterům zajistit samostatnost a nezávislost na okolí. Význam řeholních řádů nebyl jen duchovní, ale také civilizační a misijní. Kromě toho byly nositeli různých reforem v Církvi.

Touha po samotě a asketickém životě je hluboce zakořeněná v lidské duši a zušlechťuje lidskou přirozenost. Proto je také přirozené, že se zasvěcený život objevuje i v Církvi, a to nikoli jako izolovaný jev, který se nachází na okraji Církve, ale naopak povstává v srdci Církve. Známe  tradiční řeholní řády (vzniklé před 16. stol.) a řeholní kongregace, jejich členové se navenek liší řeholním šatem, veřejně slibují život podle evangelijních rad a žijí podle specifické spirituality. Jako odpověď na II vatikánském koncilu vzniklo v novodobé Církvi mnoho nových hnutí (např. Chemin Neuf, Focolare, Neokatechumenátní cesta). Tento trend poukazuje to na věčné mládí Církve, neboť tato hnutí navazují na formy starší, ale rodí se z nových duchovních a apoštolských podnětů (srov. VC 7, 12). Význam jmenovaných organizací zasvěceného života a osob je pro Církev jako takovou, pro každého křesťana, ale také pro celý svět neocenitelný. Proto od prvních staletí života Církve „nechyběli muži a ženy, kteří poznávali, že jsou povoláni k tomu, aby napodobovali život služebníka po vzoru vtěleného Slova, oddaně ho následovali a prostřednictvím mnišských slibů uskutečňovali zvláštním a jedinečným způsobem požadavky, které vyplývaly ze křtu, totiž účast na velikonočním tajemství smrti a vzkříšení. Tak se stávali nositeli kříže (staurophoroi) a usilovali o to stát se nositeli Ducha (pneumatophoroi). Byli to muži a ženy vpravdě duchovní, kteří tajemným způsobem v skrytosti byli schopni obohacovat dějiny chválou a neustálými přímluvami skrze skutky mnišské askeze a lásky.“ (VC 6) Mnišství byl zcela nový a radikální způsob chápání křesťanského života. Nevzniká shora, ale vyrůstá postupně zdola.

Mnišský způsob života se nazývá monasticismus a vychází z řeckého slova monos, což znamená osamocený.  Toto slovo chce vyjádřit touhu člověka po komplexním sjednocení s Bohem, dříve se říkalo s čistým a nerozděleným srdcem. Kristus volá každého, aby přijal království Boží do svého života a ve svém každodenním životě ho hledal a odkrýval jeho spravedlnost. Některé z nás volá k mimořádnému, celistvému odevzdání se. Tito lidé našli drahocennou perlu, odešli, prodali vše, co měli, aby ji mohli získat (srov. Mt. 13, 46). To nezvládli vlastní silou, ani na to nepřišli lidskou moudrostí či dovedností, ale díky osobitému a zvláštnímu doteku Boží milostí. Právě tato milost v nich vyvolala mimořádnou touhu co nejdůsledněji napodobovat způsobu života Pána Ježíše a uschopňuje k životu dle příkladu prvotní jeruzalémské církevní obce (např. Sk 20, 7).

Teofanie je zvláštní a mimořádný způsob, kterým se Bůh zjevuje. S takovým sebezjevením samotného Boha se setkáváme několikrát v Evangeliu. Vždy si Bůh povolává konkrétní osoby, aby této události byli přítomní, a uschopňuje je, aby ji ve své lidské nedokonalosti unesli. Pán Ježíš konkrétně povolal Petra, Ondřeje a Jana ke svému sebezjevení na hoře Proměnění a ke své smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě. „Je to zjevení, které v duších učedníků posiluje víru, připravuje je na tragédii kříže a předjímá slávu vzkříšení. Toto tajemství znovu a stále prožívá ve svém životě i církev jakožto lid, který je na cestě ke svému eschatologickému setkání s Pánem. Stejně jako tři vyvolení apoštolové i církev patří na proměněnou Kristovu tvář, aby se posilnila ve víře a později neupadla ve zmatek před jeho znetvořenou tváří na kříži.“ (VC 15) Ti, kteří byli povoláni k zasvěcenému životu, jsou znamením pro ostatní křesťany a velkým povzbuzením a nadějí, že Bůh stále působí mezi námi, tj. že je Bůh živý. V důslednosti a skrze hloubku svého povolání jsou svědectvím o cestě k Pravdě: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ (Mk 9, 7) Poukazují na eschatologický rozměr života v Duchu sv.: křesťan žije ve světě, ale není ze světa (srov. Jan 15,19). Zasvěcené osoby jsou (podle intenzity a opravdovosti svého duchovního života více či méně) ozářené Kristovou září, kterou jim ukazuje na hoře Proměnění, kam je zvláštním povoláním pozval. Sestupujíce dolů z této hory do každodenního života, mají zapalovat svět a motivovat věřící na cestě k dokonalosti podle svého poslání: modlitbou v klauzuře, činným apoštolátem ve světě či nějakou kombinací.

Když se bohatý mladík obrací na Ježíše s dotazem na dosažení dokonalého života, dostává jako odpověď: v každém případě dodržuj Boží přikázání, ale „chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19,21). V této odpovědi nalézáme obecný základ pro tři evangelijní rady následování – dobrovolná chudoba, ustavičná čistota těla i duše, trvalá poslušnost Bohu. Křtem byl každý křesťan vysvobozen z otroctví hříchů a dostal moc stát se Božím dítětem. Boží přikázání věřícím pomáhají zůstat v této křestní milosti. Evangelijní rady pomáhají k dosažení bohatších plodů křestní milosti, neboť prohlubují zakotvení v Pánu. „Slib evangelijních rad je tedy viditelné znamení, které může a má účinně vést všechny členy církve k tomu, aby plnili bez zdráhání povinnosti křesťanského povolání. Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov, ale hledá budoucí vlast. Proto řeholní stav, který více osvobozuje své členy od pozemských starostí, lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě, lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a předem lépe ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“ (LG 44) Pro zasvěcenou osobu není Kristus pouhým naplněním smyslu života, ale také cestou k dokonalejšímu napodobování způsobu života, který vedl Kristus a kterým učil své učedníky. V tom zasvěcená osoba jde přímo v šlépějích Panny Marie, „neboť Maria je skvělý příklad dokonalého zasvěcení, vyjadřuje svou plnou přináležitost k Bohu a celkové odevzdání. Byla vybrána Pánem, který v ní chtěl uskutečnit tajemství vtělení, a připomíná zasvěceným osobám prvenství Boží iniciativy. Současně však, protože sama dala souhlas, aby se v ní Boží Slovo stalo tělem, je Maria příkladem přijetí milosti ze strany stvořeného člověka. Spolu s Josefem žije vedle Krista v skrytosti Nazareta, je se svým synem při rozhodujících událostech jeho veřejného působení. Tak se stává Panna Maria učitelkou následování a horlivé služby bez jakýchkoli podmínek.“ (VC 26)

Spolu s Marií se stává zasvěcená osoba živým svědectvím o pravdě trojjediného Boha-Lásky, a to (a) láskou k Ježíši, který zve k důvěrnému vztahu slovy „už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jn 15, 15); (b) láskou k Duchu sv., který ji zastínil a prosí za všechny lidi dobré vůle „vzdechy nevýslovnými“ (Řím 8, 26); (c) láskou k Otci, o kterém je psáno „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Tato trojí láska je vždy spojena s obětí a zasvěcené osoby svým životem ukazují na to, že kříž a vzkříšení je nedílnou součástí života učedníka; že utrpení a kříž není potupou, ale znamením spásy, neboť z lásky ke všem lidem trpěl a zemřel Spasitel světa. Zasvěcené osoby se takto v  době, která je prosáklá spotřebitelským duchem světa, stávají solidárními s trpícími. „Jejich věrnost jediné Lásce je dosvědčována a posilována v pokoře skrytého života, v přijetí bolestí, aby „tím na svém těle doplňovali to, co zbývá vytrpět do (plné míry) Kristových útrap“ (Kol 1,24), v mlčenlivém sebezáporu, v jejich odevzdání do svaté Boží vůle, v klidné vytrvalosti i tam, kde již chybí síly i autorita. Z věrnosti Bohu vychází též sebedarování bližním, které zasvěcené osoby prožívají v ustavičných modlitbách za potřeby bližních, v nezištné velkodušné službě chudým a nemocným, tím, že sdílejí úzkosti a nesnáze ostatních a horlivě prožívají účast na problémech a bolestech církve.“ (VC 24) Přestože se čím dál více zvyšují nároky apoštolátu a pastorace, neměli by zasvěcené osoby podlehnout výru každodenních starostí, majíc na mysli výrok Pána „kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Pak mohou být připomenutím pro ty, kdo v dnešním uspěchaném světě mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkvějí, neboť věci tohoto viditelného světa pomíjejí. (srov. 1 Kor 7,31) Svým postojem, nezávislým na světském rozmaru poukazují na nové nebe a novou zemi (srov. Zj 21,1), kde Ježíš „setře každou slzu z očí, a nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4). Pro svět je to nepochopitelné, ale ti, kteří slíbili evangelijních rad a žijí podle nich, jsou živým svědectvím o tom, že Bůh nepovolal „mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic –aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (1 Kor 1, 26-29)

Vedle Božích přikázání nalezneme v Novém zákoně také evangelijní rady. „Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není v rozporu s ní.“ (KKC 1973) Jsou známé jako čistota, chudoba a poslušnost. Následováním Pána Ježíše v Jeho čistotě duše i těla, se snaží zasvěcená osoba uskutečňovat lásku, která spojuje Nejsvětější Trojici. Čistota je viditelným znamením celistvého darování člověka Bohu, tzv. nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7,32-34). Je odleskem věčné lásky, která „je nám vylita do srdcí skrze Ducha sv.“ (Řím 5,5) a též odleskem čiré lásky, kterou člověk jednou v nebi bude prožívat tváří v tvář svému Stvořiteli. Slib čistoty je hluboce eschatologický, poukazující na budoucí, připomínka nebeského království, které se blíží a které můžeme v zárodku prožívat už v tomto životě, pokud se necháme Bohem proměňovat. Čím větší vědomí toho, že tento svět není k trvalému pobytu (srov. Žid 13,14), tím silnější touha po skutečné vlastní (Flp 3, 20) a tím větší otevřenost vnitřní proměně. Takový člověk je štědře odměněn dary, které Pán štědře rozděluje všem, kdo hledají to, co pochází shůry (srov. Kol 3,1). Proto se zasvěcená osoba nebojí dobrovolného přijetí chudoby. Touto chudobou se snaží odrážet nezištné vzájemné darování mezi Otcem a Synem (srov. Jan 17,7.10). Tím se také stává svědectvím Boží prozřetelnosti toho, že náš nebeský Otec ví, co všechno potřebujeme (srov. Mt 6, 24-34). Řeholní chudoba je vyznáním, že Bůh je jediným opravdovým pokladem člověka. Je také vyjádřením snahy služebníka následovat Krista, který „ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým“ (2 Kor 8,9). Zapřít sám sebe a žít pro druhého nazýváme proexistence, která je jádrem křesťanství vyjádřená radikální chudobou zasvěcených osob. Třetí evangelijní rada se týká poslušnosti. „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Fp 2, 6-9). Zasvěcená osoba obětovala vlastní svobodu, aby co nejdokonaleji mohla následovat svého Spasitele a tak se přiblížila intimitě jednoty mezi Synem a Otcem (srov. Jan 4,34). Její oddanost Bohu viditelně ukazuje svou láskyplnou podřízeností představené osobě, která je jí dána.

Evangelijní rady se obvykle spojují výhradně se zasvěcenými osobami. Zapomínáme přitom, že je každý křesťan povolán na cestu svatosti, neboť Pán Ježíš všechny vyzývá slovy „buďte dokonalí jako je dokonalý váš nebeský otec“ (Mt 5,48). Toto povolání má svůj počátek ve křtu sv. a pak v každé další přijaté svátosti; vlastně při každém dalším setkání s Bohem, které je nezbytné, aby člověk mohl postupovat po cestě k dokonalosti. Evangelijní rady jsou přitom nesmírně nápomocné, neboť člověku ukazují, co by mohlo překážet k jeho růstu ke svatosti, i když to, co by překáželo, samo o sobě není v rozporu se svatostí. Zasvěcená osoba, která dobrovolně a slavnostně slibuje, že bude žít podle evangelijních rad, by k tomu oproti ostatním měla v principu mít dobré výchozí podmínky. Evangelijní rady mají tudíž jinou úlohu a intenzitu v životě zasvěcených osob a v životě ostatních pokřtěných. V tomto širším smyslu např. rada chudoby není o celkovém odřeknutí se hmotných statků, ale o zralé křesťanské zdrženlivosti, nikoli náhodné, ale ustavičné jakožto neustálé cvičení v bdělosti. Začíná nelpěním na hmotných statcích, ale ani na slávě, úctě anebo pozice na společenském žebříčku. Naopak se zralý křesťan snaží o to, co nejvíce odevzdávat svůj život do rukou Pána, neboť On je Prozřetelnost, která všemocně řídí dění v tomto světě. Ve světě je jistě potřeba si finančními a jinými cestami zajistit svou budoucnost, ale hodnota těchto zadních vrátek nesmí přerůst naše duchovní hodnoty. Pokřtěný se o ně nesmí opírat jako o celoživotní berličky. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?“ (Mt 16, 24-26) Je potřeba si ve svém svědomí dobře uspořádat žebříček hodnot. Jiná rada, čistoty, se mnohdy mylně spojuje výhradně se sexuální zdrženlivostí. Naopak, týká se všech oblastí života, ve kterých by měla panovat ryzost jednání. „Láska je formou všech ctností. Čistota se pod jejím vlivem jeví jako škola osobního dávání se (sama sebe). Sebeovládání je zaměřeno na dar sebe sama. Čistota dělá z toho, kdo ji žije, svědka pro bližního, svědka Boží věrnosti a něhy.“ (KKC 2346) Evangelijní rada čistoty poukazuje na nutnost, aby křesťan „oblékl Krista“ (Gal 3,27), a v jeho šlépějích žil počestný život, s čistými úmysly, s jasnou řečí, slušným a uctivým vyjadřováním. Takový člověk je pak nositelem radosti a pokoje, protože v sobě udržuje harmonii.

Každý člověk podléhá poslušnosti ve smyslu, že musí přijímat omezenost života, který mu sám od sebe jasně naznačuje své hranice. „Rada poslušnosti znamená v univerzálním smyslu ocenění hranic lidského, respektování rozdílu mezi fyzicky možným a lidsky žádoucím. Fyzické možnosti člověka jsou širší než mravní, v tom panuje naprostá jednomyslnost. (…) Univerzálně pojatá rada poslušnosti je rada poslechnout hranice lidsky dovoleného, nikoliv možného, nemá-li člověk ztratit svou tvář.“ (Skoblík)  Člověk, který žije řádným životem, vždy prokazuje poslušnost vyšší autoritě. Moudrý člověk dokáže k tomu poslouchat sám sebe, důsledně dodržovat své principy. Zralý křesťan nad to prožívá tuto poslušnost ve světle ctnosti pokory, neboť ji spojuje s láskou k Bohu a jako součást svého duchovního růstu.


Jan Pavel II: „Panenství a celibát jako eschatologická anticipace a znamení, in: www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Krestanske-panenstvi.html (JP); Mareček Petr, Mt 5, 1-12 in http://biblickedilo.cz/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-a/mt-51-12-2/, 7. 10. 2013 (Mareček); Jan Pavel II: Víta Consecrata, posynodální apoštolská abortace o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě 25. března 1996, Praha: Zvon, 1996 (VC); Převzato z www.klastervyssibrod.cz/Stat-se-mnichem/Mnisstvi (V.Brod); Kol. Autorů: Řeholní život v Českých zemích, Kostelní Vydří: KNA, 1997, 311-312; Skoblík Jiří: Univerzální platnost evangelijních rad, in: Morálka v křesťanské praxi, Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2002 (Skoblík)