Věříme, že Ježíš Kristus je náš Pán. Tento titul nelze pojímat ve smyslu, ve kterém ho používáme v běžném jazyce. Když Bůh stvořil svět, stvořil člověka totiž jako bytost svobodnou, pánem nad celým stvořením. Aby mu dal podíl na Božském stvořitelském díle, dal mu moc, aby Boží dílo užíval a přetvářel, vybavil ho rozu-mem, vůlí a svědomím. Dokonce mu Bůh dal schop-nost poznat Jeho samotného, který je dokonalou Pravdou, nezávislou na stvoření. Jen Jemu se mohl člověk klanět a pouze Jemu směl sloužit (srov. Mt 4, 10). A tak ze samotné podstaty člověka, který je navíc obrazem a podobou Boží, je člověk svobodný. Ale protože je nedokonalý, musí se uspokojit pouhou touhou po svobodě. Z toho důvodu budou lidé vždy toužit po dokonalé svobodě a nikdy ji nenaleznou, rozhodně ne, pokud ji vnímají jen jako bezbřehé napl-ňování svých vlastních přání a zájmů, jako něco, co má sloužit hlavně jim samotným. Na druhou stranu existu-je řada lidí, kteří rádi poslušně ustoupí nebo by se i ochotně obětovali pro někoho nebo něco, ale často nenachází osobnost, která by dávala této sebekázni smysl nebo nevidí cíl, pro nějž by se uskromnili z lásky k vyššímu dobru. K tomu jsou účinné příklady lidí, kteří ten smysl našli a předali jej i dalším. V katolické Církvi jsou to světci, kteří za svého života, ale hlavně po smrti inspirovali další a další generace k oběti z lásky k vyššímu dobru. To se jednoduše řekne. V dnešní době se spíše zdůrazňuje svoboda než poslušnost. Poukazu-je se na neblahé důsledky slepé poslušnosti. Lidské dějiny nám jasně ukazují, jakých hrůz je člověk schopen ve jménu poslušnosti. A každý člověk zná ze své osobní životní zkušenosti případy nehodné autority, které mu pokřivili kladný postoj k pojmu poslušnost. Proto také „Nikon z Černé Hory (v Malé Asii) shrnuje nauku Otců takto: „Není radno užívat slova poslušnost nesprávně, aby z toho vyšla poslušnost ďáblovi…jsou totiž dvě poslušnosti: Bohu a jeho odpůrci…“ (Špidlík, 258)

V Bibli je poslušnost důležitým pojmem (mj. Gn 22, 18; Ex 15, 26; 23, 22; Iz 1, 19; Jer 7, 13; Mt 7, 21; Jn 12, 47; Řím 2, 13; Jk 1, 22.25). Nalez-neme zde dvoustupňovou poslušnost: slyšet (přijetí) a po-slechnout (čin). Ve Starém zákoně  se poslušnost vztahuje k ustanovením Smlouvy, které jsou podmín-kou pro splnění Božích zaslíbení (srov. Stoger, 80). Nejdůležitější je bázeň Boží a zachovávání přikázání, neboť na tom má u člověka všechno záviset (Kaz 12, 13). Hřích pak spočívá ve vědomé neposlušnosti vůči Bohu, za kterou je člověk Jím volán k odpovědnosti. Důsledky nejsou zanedbatelné, pro dnešního člověka až nepochopitelné a nepřijatelné. Obvykle se jim pod rouškou relektury, tj. četba Starého zákona očima Nového zákona, vyhýbáme a soustředíme se na pří-jemnější texty. Zastavíme-li se u starozákonního po-žadavku poslušnosti, je nutné si povšimnout významu samotného slova. Biblická poslušnost úzce souvisí se slyšením. Prvotním prostředkem mezilidské interakce byla, je a zůstává slovní komunikace. Pokud je přeru-šena, nastává chaos (srov. Gn 11, 7). „Právě proto, že správné slyšení umožňuje porozumění, bývá ucho ochotné či neochotné naslouchat zmiňováno v souvislosti s odpovědným či pošetilým postojem k životu. (…) Pakliže slyšení sehrává zásadní roli ve vý-chově a výchova má vést k moudrosti, je třeba, aby slyšené poznamenalo správným způsobem také srdce, kterým se člověk následně rozhoduje. Král Šalamoun je chválen za to, že si přál vnímavé, doslova slyšící srdce, aby dokázal vládnout moudře.“ (Vlková, 67)  Být slyšen je důležitý moment v mezilidské komunikaci. Člověk nemusí dostat vždy za pravdu, ani nemusí být vše podle jeho vůle, ale podstatný je vždy dojem, že mi někdo naslouchal, nebo mě alespoň vyslechnul. To neplatí jen pro mezilidskou komunikaci, ale také ve vztahu k Bohu. Přeji-li si vědět zda mi druhá strana skutečně naslouchala, musím nejdřív sám naslouchat tomu, co mi ona (od)povídá. Ryzí naslouchání je po-stoj, kdy s otevřeným srdcem, tj. bez předsudků uva-žuji o tom, co je mi řečeno. Implikuje to tedy, že ne-předjímám, co mi druhý asi řekne. Ve vztahu k Bohu to jde ještě o kus dál. Bůh je stvořitelem a Pánem života. Člověk je sice Bohem stvořený k jeho obrazu a podobě, ale má pouze zástupně panovat nad stvořením ve spolupráci s Všemohoucím. V biblickém smyslu je to člověk, který poslouchá Boha a Bůh, který člověka vyslyší podle Svého úradku. Naslouchání Bohu před-pokládá, že Boží prozřetelnost mě přesahuje a vede k dobru. Stížnost na to, že Bůh člověka nevyslyšel, pramení často z toho, že a priori nepřijal primát Boží prozřetelnosti a že de facto nežádal, aby se stala Jeho vůle. Ve Starém zákoně se běžně stává, že Boží lid Hospodinovým odpovědím na jejich prosby, buď pří-mé, nebo skrze směrnice jako je např. Desatero, nena-slouchá. Bůh respektuje jejich stav a nechá je v jejich rozptýlenosti (srov. Dt 4, 27-28).

Křesťanství se někdy vnímá jako náboženství ome-zující, ba dokonce nesvobodné. Věřící se musí podři-zovat řadě předpisů, které se mnohdy staví do proti-kladu k tomu, co současná společnost vnímá jako normální. V průběhu celých dějin spásy, které si mů-žeme přečíst v Bibli, se ukázalo, že člověk nedokáže žít ve svobodě bez Boží pomoci. Takový stav přivádí jen nespravedlnost, nelásku, nepokoj, neštěstí, cham-tivost, sobeckost a pýchu. Zároveň lze vyčíst z dějin spásy, že Hospodin Bůh je Bohem láskyplným, který touží po tom, aby byl svému lidu blízký. Nevyhledává mocné a zámožné, ale zakládá vyvolený národ na ne-patrných. Bůh s člověkem navazuje vztah, který ze své podstaty nemůže být rovnoprávný, neboť Bůh je sám v sobě dokonalý, stvořitel všeho, co je. Člověka stvořil na cestě k dokonalosti, aby mu dal podíl na své slávě. Jinak řečeno – Bůh je náš nebeský otec a my pokřtění jsme adoptivními Božími dětmi na základě našeho vlastního svobodného rozhodnutí. A tak jako existuje vztah autority a podřízenosti mezi rodičem a dítětem, tak tomu je i ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Až když člověk pochopí a přijme svou identitu pokřtěného a svůj vztah Božího dítěte k Bohu Otci uvědomí si jak je privilegovaný, že Bůh dává člověku nejrůznějšími způ-soby poznat svou vůli a táže se, zda ji člověk chce přijmout s láskou. Když nám Bůh zjevuje svou vůli a odhaluje nám tajemství svého bytí. Podobně jako rodič ve výchově uvádí své děti do tajemství každodenního života, tak i nebeský otec uvádí své děti do vnitrobož-ského života. Tak jako dítě se svým omezeným rozumem nedokáže zcela pochopit to, co mu tatínek říká, tak i Boží děti dokážou pouze žasnout, nad tím, co jim je odhaleno. S ohledem na to budeme jako Boží děti vždy potřebovat Boží pomoc k tomu, abychom se dokázali nechat prostoupit Boží vůlí. Tento postoj lze také nazvat poslušností vůči Bohu a vyjadřuje náš vztah k Němu, neboť poslušností potvrzujeme, že mu důvěřujeme a chceme jít cestou Božích zaslíbení. Na druhé straně tohoto vztahu je Bůh, který prokazuje svou nekonečnou lásku a věrnost vůči svému stvoření, jehož vrcholem je sám člověk, obraz a podoba Boží. Člověka od počátku pozvedl a dal mu vládu nad stvo-řením, dal mu důvěru panovníka a vládce nad vším, co pochází z Boží ruky. Není samozřejmostí, že Bůh ja-kožto dokonalý vede s námi, kteří jsme nedokonalí, důvěrný rozhovor a uschopňuje nás k plnohodnotné-mu vztahu s Ním. Kromě toho je nám stále světlem na cestě, zejména když tápeme v temnotě. Vychovává nás k dokonalosti a pomáhá nám, abychom se čím dál více stávali jeho obrazem a podobou.

Vztah mezi Bohem a člověkem je tak intimní, že se v Bibli také přirovnává k manželství. Křesťan je povolán k této niterné jednotě s Bohem. Kdo prožívá tuto duchovní hloubku touží po tom vědět, co si přeje Bůh, podobně jako zamilovaný hltá přání své lásky. Tato touha nestojí sama o sobě, ale je motivována vnitřním hnutím k co nejdokonalejší jednotě. Existenciální nutnost sjednocení s Bohem nelze předat, nýbrž ji musí každý sám zakusit tím, že udělá osobní zkušenost s Bohem. Opakované zjištění, že sjednocení s Bohem přivádí křesťana do skutečné svobody Božích dětí, nás uschopňuje k zásadnímu rozhodnutí pro poslušnost. Na to nejsme sami, neboť Bůh člověka od počátku disponoval ke vztahu k Bohu a různými cestami jej oslovuje a výzývá k vykročení tímto duchovním směrem. „Zjevení nám dalo na vědomí, že jsme povinni poslouchat Boha, abychom zakoušeli a osvědčovali svobodný život v Boží lásce. Ale také potvrdilo, že na této zemi můžeme poznat Boží vůli nejspíše z pozemských událostí a příhod, pomocí lidských prostředníků  představitelů a podle znamení časů. Pouze v budoucím eschatoligickém věku bude možné poznat Boží vůli bezprostředně v Bohu.“ (Goffi, 676)  Poslušnost Bohu tedy neznamená odmítnutí pozemských autorit, ale naopak snaha hledat, nalézat a přijímat v těchto institucích a osobách zástupce Boží. Plnění Boží vůle začíná v svědomitém plnění pozemských zákonů, vydaných lidskými autoritami v souladu s přirozeným zákonem a Evangeliem. Na druhé straně je nutné podotknout, že křesťanská poslušnost není formálně farizejská, tj. o co nejpřesnějším dodržování řadu předpisů a zákonů. Taková poslušnost nevede k sjednocení s Bohem, ale Bůh se z ní postupně vytrácí z horizontu, neboť je zastíněn samotným zákonem. Taková poslušnost člověka osobně neposouvá v jeho duchovním životě, ale přivádí jej k shromáždění splněných předpisů a zákonů, jejichž smysl již nevnímá. „Izraelité už nehledali Boží tvář, nýbrž spokojovali se s tím, když viděli Božího zástupce. Už si nedělali nárok, aby poznali Boží vůli, stačilo jim slyšet diktát obsažený v „torah“. Už jim nešlo o důvěrný život s všemohoucím Pánem, domnívali se, že postačí žít v řádu stvrzeném autoritou.“ (Goffi, 676) Hledat Boží vůli přivádí člověka do nejistoty, neboť někdy není schopen ji zcela jasně odhalit, jindy mu úplně uniká. Činí ho malým a potřebným, volajícím po Boží pomoci. Dá se řící, že tento postoj vede k pokoře. Prosté plnění předpisů nejspíš povede k pocitu bezpečí, k soutěživosti ve hromadění úspěchů, přesvědčení o vlastní schopnosti až dokonalosti. Činí ho spíše velikým a bohatým, nezávislým na Bohu, čímž může tento postoj vést jednoduše k pýše.

Lidská neposlušnost začíná prvním pádem v ráji. Božímu daru svobody – „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2, 16-17) – se přisoudí zavádějící a omezující výklad pojmu poslušnosti: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? (…)v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ (Gn 3, 1). Když si přečteme Boží výrok s otevřeným srdcem, vnímáme jej jako přející dovolení doplněné moudrou radou, kterou můžeme volně přeložit i takto: když neuposlechnete, nebudete poznávat a činit jen dobro, ale také zlo, které nejste schopni unést. Pokud máme zavřené srdce, pak v našem vnímání převažuje restrik-ce, až zcela ztratíme vjem velkého pole, které nám Bůh chtěl dát k volnému působení. Do tohoto postoje se snaží člověka vtěsnat Zlý. Neposlušnost příkazu, který měl člověka uchránit pro dobro, se stala nástrojem zla, neboť místo toho aby měl ucho a srdce otevřené pro Boha, se nyní před Ním skrývá. Chce slyšet méně Dobra, protože Dobro (Bůh) mu připomíná zlo, které napáchal. Ba dokonce se dá říci podle toho, jak Bohu odpovídá, že Boha už neslyší bezprostředně, ale filtrovaně. Např. na otázku „Adame, kde jsi?“, odpoví-dá „Bojím se, jsem nahý, ukryl jsem se“. Bůh neodvrací svou tvář od člověka, ale vychází mu vstříc tomu, že mu neupírá jeho svobodu. Bere ho za slovo – do slova a do důsledků. „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3, 22) Poslušnost měla člo-věka chránit, ale on se neřídil blahodárným dovolením Božím a musí se vyrovnat s důsledky, jež mu byly ře-čeny od počátku: „V den, kdy bys z něho pojedl, pro-padneš smrti.“ (Gn 2, 17). Přesto Hospodin člověka neopouští ve své neposlušnosti, ale doprovází ho a vzbuzuje v něm naději na spásu a vykoupení. Pomáhá mu, aby Ho hledal a nacházel, častokrát mu nabízí smlouvu. A když se naplnil čas vyvolil si Bůh dívku, jménem Maria, tradicí také pojmenovanou nouvou Evou.  Ze zvláštní Boží milosti byla jako Eva před prvotním hříchem, tj. uchráněna jakékoli poskvrny dědičného hříchu a jak věříme, ve svém životě se nikdy nedopustila hříchu. Díky jejímu svobodnému rozhodnutí k poslušnosti se mohl narodit Boží Syn, Pán Ježíš, kterého Bible také nazývá novým Adamem. On svou poslušností „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8) zase napravil Adamovu neposlušnost. To bylo nutné: “Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spo-jení s Kristem všichni budou povoláni k životu” (1 Kor 15,21n). A tak nám nový Adam ukazuje život v poslušnosti, tj. život v intimním spojení s Bohem. Svědčí nám o osvobozující poslušnosti, která je živo-tadárná a zjevuje nám rozměry Boží vůle. Ježíš nám také prohlubuje poznání Božího zákona.
Ježíš znovu nastoluje správné pojetí poslušnosti a znovu ji zakládá na důvěrném a otevřeném vztahu lásky s Bohem. I v našem novém kontextu stále platí „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho po-jedl, propadneš smrti.“ (Gn 2, 16-17) K poznání dobra a zla nás přivádí Zákon, který existuje pro tvrdost lidského srdce (srov. Mk 10, 2-9). Zmíněná otevřenost spočívá právě ve varování před důsledky záporného chování. Kristus rozpojil omezující pouto mezi poslušností a zákonem tím, že se staví proti legalistickému přístupu k Zákonu a osvobozuje od požadavku k poslušnosti zákonickému formalismu (srov. Mk 2, 27; Lk 14, 1). Nikoli slepou poslušnost, ale svobodný postoj poslušnosti ve svědomí jako vyjádření hloubky našeho vztahu k Bohu. Ježíš nám dává dokonalý zákon svobody: „Miluj Hospodina, Boha svého (…). To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 37-40), a doplňuje: „Zachováte-li má přikázání, zůsta-nete v mé lásce (…). To je mé přikázání, abyste se milo-vali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J 15, 9-12). Kdybychom dokázali být dokonale poslušní tohoto přikázání, nepotřebovali bychom žádné další zákony a předpisy.

Bohužel takovou dokonalost v tomto životě nikdy nedosáhneme, neboť přesto, že jsme křtem byli vybaveni k životu Božích dětí, stále trpíme následky prvotního hříchu, láká nás totiž dělat to, co nemáme. Vyjádřeno slovy sv. Pavla: „Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nej-vnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk!“ (Řím 7, 21-25) Proto křesťan potřebuje lidskou autoritu. Sám Pán Ježíš se podřizoval pozemské chrámové a císařské autoritě ve svém životě (srov. Lk 20, 25; Mt 19, 24-27) až na smrt (srov. Mk 15, 31). Podle Jeho příkladu vyzývá sv. Pavel, abychom poslouchali své představené v té situaci, ve které se právě nacházíme (srov. Ef 5, 22; 6, 5). Lidské autority jsou nám křesťanům od Boha dané a příležitostí k následování Pána Ježíše (srov. 1 Petr 2, 13nn), neboť když nedokážu poslouchat lidskou autoritu, kterou vidím, jak asi dokážu poslouchat Boha, kterého nevidím? (srov. 1 Jan 4, 20). „Podstatné je (…), aby-chom prožívali poslušnost v duchu víry a lásky, abychom se nezastavovali u mříží lidských zákonů, ale povznesli se k důvěrnému spojení s Pánem Ježíšem; abychom se nikdy nedomnívali, že stačí omezit se na plnění vůle představeného, ale že se máme snažit ztotožnit s vůlí nebeského Otce.“ (Goffi, 682) I když Písmo nevybízí k rebelii proti nespravedlivé vládě, nehlásá slepou poslušnost, ale přijímá lidskou autoritu s vědomím, že toto vznešené poslání může propadnout ďábelskému pokušení. Před tím varuje už sám Pán Ježíš svými pěti bědami: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeo-vé. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (srov. Mt 23, 1nn)

Z vlastní zkušenosti víme, že většinu našich činů či myšlenek předem nijak nepromýšlíme. Jednáme spon-tánně, někdo až impulzivně. Necháváme působit to, co v nás je, k čemu nás vedli rodiče a vychovatelé, co jsme si sami vybojovali, protože se nám to jevilo zásadní. Zároveň v našem podvědomí působí záporné zkušenosti, které jsme v životě udělali a v sobě ne-zpracovali. Až když se nad sebou zamyslíme, zjistíme, proč tak či onak na určité nabídky, události a názory reagujeme. Samovolně to přichází na povrch. „Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“, praví Ježíš (Mt 12, 34b.35) a myslí tím, že do čeho investuji, to se v mém životě také bude proje-vovat a Bůh mě nebere za infantilního křesťana, ale za zralé Boží dítě, a tak „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Mt 12, 36) Lze na to pohlížet i jinak. Bůh nám nabízí garantované duchovní investiční příležitosti, které prospějí nám, společnosti a celému světu. Zahrnují následující pro-dukty: nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe (srov. Mt 19, 18-19) apod. Dokonce nám dává rady, jak tomu dokážeme předejít, když hřích už rozpoznáme ve svých myšlenkách (srov. Mt 5, 21-37). A přesto je naší i Ježíšovou zkušeností, že z nitra člověka, „z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky (…). Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7, 21-23). Křesťanství není procházkou růžovou zahradou, ale tvrdou prací na sobě samém společně s Bohem. Dobrá ratolest, která chce nést mnoho dobrého ovoce, se musí nechat naroubovat na ten nejlepší vinný kmen, kterým je Ježíš, a nechat se ošetřovat nejlepším vina-řem, jímž je nebeský Otec (srov. J 15, 1-2) V tomto svět-le je potřeba vnímat křesťanskou poslušnost. Žít svou identitu, tím nesmazatelným znamením, kterému ří-káme křest, nedokážeme sami. Je to pro nás příliš velké sousto. Ale Bůh nám poslal svého Syna a On nám poslal Ducha svatého. Máme oporu a příklad v Panně Marii a svatých.

Svědomí se také někdy říkává „hlas srdce“, který nikdo neumlčí, byť si před ním může zacpat uši. Lidské zákony jsou obecné a abstraktní. Naopak svědomí řeší konkrétní situaci do té míry, nakolik je aktivní. „Doro-theus po příkladu Origena obrazně přirovnává svědomí ke studnicím živé vody v poušti života. Jsou to studny, které vykopal Abrahám, otec všec věřících, ale Filištínci je zasypali pískem (srov. Gn 26, 15). Jejich voda je znečis-těná. Abychom ji mohli zase pít, je potřeba vyčistit studnici. K tomu pak dal zase Bůh zákon, proroky, poslal svého jednorozeného Syna, dal církvi Ducha svatého. Tato pomoc není k tomu, aby se vnitřní svědomí nahradilo nějakou vnější poslušností. Vnější poslušnost je naopak k tomu, aby se znovu očistilo a stalo průzračným svědomím, volání Boží v nás samých.“ (Špidlík, 84) Každý jsme dostali svědomí při svém narození. Křesťan, při svém znovuzrození ve křtu dostal více, totiž svobodu Božích dětí. Má se tedy řídit svým svědomím, které dále formuje a aktivuje čerpajíc z Písma svatého a z pokladů Církve. Je si vědom, že jeho svědomí je jaksi pokřivené a potřebuje očišťovat a procvičovat. Boží přikázání, Církev a Bible mu jsou vodítkem, a proto je dobrovolně následuje. Křesťanská poslušnost je z principu svobodná, protože pochází od Ježíše Krista a čerpá z Něho. Ryzí křesťanská poslušnost tedy není podlézavá, submisivní či pochlebovačná. Naopak, kdo chce být nejvýznamnější, má přece být služebníkem všech (srov. Mt 20, 26). Vždyť ani ten největší z lidí nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (srov. Mk 10, 45) Křesťanská poslušnost vede k zralejší svobodě Božích dětí. Slovy sv. Pavla: „(…)je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života (…).“ (Flp 2, 12-16) Touto evangelijní poslušností je neustálá implementace lidské schopnosti konat dobro. Ne protože by křesťan byl k tomu nucen, ale díky tomu, že žije v Boží přítomnosti a ve svobodě Božích dětí. Bůh se skrze něj takto oslavuje (srov. Jan 17, 1nn). Touto evangelijní poslušností máme prokvasit dnešní svět. Poslušnost bez modlitby nemá dlouhé trvání. První trhliny se ukážou, když autorita začne pokulhávat (srov. Flp 1, 9nn).

Jak vypadá poslušnost z hlediska Nového zákona (srov. Vlková, 127-142)? Je založena na Kristu, jehož poslouchají démoni, nemoci ba dokonce smrt. Jeho poslušnost vychází z existenciálního spojení s Otcem. Nejedná, nechce jednat podle svého, ale chce vykoná-vat vůli Boží. A nedá se říci, že by to měl díky své bož-ské přirozenosti v poslušnosti jednoduché. Naopak „duch je ochotný, ale tělo je slabé“ (Mk 14, 38) říká spícím učedníkům v Getsemanské zahradě. Míra po-slušnosti, kterou zvládáme, se odhalí až ve zkoušce. Ježíš byl „jako každý jiný člověk, ponížil se a byl posluš-ný až k smrti na kříži.“ (Flp 2, 8). Proto je nutné se cvičit v poslušnosti a počítat s tím, že bude protrpěná. Přesto nevede k poníženosti, ale k vyvýšení. Utrpení posiluje a přináší ovoce. Je nutné poslouchat Ježíše tím, že budu žít v Jeho Boží  přítomnosti a nechám se vést Duchem svatým, kterého nám poslal jako pomocníka např. při četbě Písma sv. Na přijetí a žití Evangelia ve víře závisí naše spása. „Mnohá Ježíšova podobenství, zvlášť podobenství o soudu v Mt 25, 31-46, jasně ukazují, že se člověk může mýlit, dokonce až do nejzazší chvíle, v tom, jak hodnotí, co je a není poslušnost a služba Kristu.“ (Vlková, 137) Křesťané mají být dle Písma sv. poslušní nejen Bohu, ale i lidem, kteří jim jsou Bohem dáni jako autority. Tato poslušnost začíná ve vztahu dítě-rodič, otrok-pán, manželka-manžel, podřízený-představený. Na tom, který vlastní autoritu, leží značná odpovědnost. „Člověk, který požaduje poslušnost druhých s odvoláním na novozákonní texty, se tedy nemůže vyhnout zvažování, zda je schopen pro své pod-řízené také konat to, co Kristus pro svou Církev.“ (Vlková, 138; srov. Ef 5, 25) S vedením je úzce spjata služba a starost do krajnosti. Ten, který vede, má být příkladem ve své oddanosti Pánu.


Špidlík, Tomáš: Prameny světla, Velehrad: Refugium, 2005 (Špidlík); Stoger, A.: Gehorsam – Biblisch in: Handbuch theologischer Grundbegriffe, Band 2, München: DTV, 1970 (Stoger); Vlková, Ivana: Smysl a hodnota poslušnosti in: Chalupa, Petr & Vlková, Ivana: Svoboda ve vztahu ke službě a poslušnosti, Olomouc: Univerzita Palackého, 2011 (Vlková); Goffi, T.: Poslušnost in: Fiores, Stefano de: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999 (Goffi)