Evangelium vitae  je encyklika bl. Jana Pavla II, ve které se věnuje radostné zvěsti o životě. Radostná zvěst o životě byla světu oznámena prostřednictvím andělů, kteří se zjevili pastýřům se slovy: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (Lk 2,10-11) Je to zvěst, která nekonečně rozšiřuje důstojnost člověka: Bůh se stal člověkem, aby člověk byl zbožštěn a měl život věčný (srov. Jn 10,10). Již sám o sobě má život člověka nevyčíslitelnou hodnotu, kterou Bůh sám činí věčnou Svou nevídanou nabídkou zbožštění. „Církev ví, že tato radostná zvěst o životě, která jí byla svěřena od Pána, nachází ohlas v nitru jednoho každého člověka, ať už věří nebo ne, protože mu podivuhodným způsobem odpovídá tím, že jeho očekávání nekonečným způsobem převyšuje (…), že totiž život člověka je posvátný a dobrý od samotného jeho počátku až do naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s nejvyšším úsilím ochraňováno. Na uznání tohoto práva lidí je založena společnost i politické soužití.“ (EV 2) Na prvním místě by si toto právo na nedotknutelnost života měli uvědomit a hájit sami křesťané.

Hrozby proti lidskému životu se Církev snažila rozčlenit do následujících skupin (srov. GS27) : (1) Všechno, co je přímo proti životu, např. vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, eutanazie i dobrovolná sebevražda; (2) to, co porušuje nedotknutelnost lidské osoby, např. mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; (3) cokoli uráží lidskou důstojnost, např. nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a mladistvými; (4) nedůstojné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami. Bohužel můžeme i na počátku 21. století potvrdit slova bl. Jana Pavla II: „nic nenasvědčuje tomu, že by se tento znepokojivý stav věcí zmenšoval, ba naopak, lze spíše pozorovat jeho rozšíření. Věda a technika poskytují ve svém rozvoji stále nové prostředky a nabízejí tím zároveň nové způsoby, jak útočit na důstojnost člověka. (…) Co dříve bylo jednomyslně považováno za zločin a bylo odsuzováno společným smyslem pro čest, postupně je míněním společnosti přijímáno. Sama lékařská věda, která je svou podstatou určena k tomu, aby pečovala o lidský život a chránila ho, je stále více ochotna propůjčovat se k těmto činům, namířeným proti lidské osobě (…) Dojímá a znepokojuje nás nejenom zánik tolika lidských životů, ať už dosud nenarozených nebo slabých a bezmocných, ale stejně tak to, že samo svědomí člověka je do té míry zasaženo široce rozvolněnými mezemi jednání, že stále hůře chápe rozdíl mezi dobrem a zlem v těch věcech, které se dotýkají základního dobra lidského života.“ (EV 4) K tomu se opakovaně a nejrůznějšími způsoby útočí na institut rodiny, která by měla být svatyní života a základem naší společnosti.

Bůh smrt nestvořil. Smrt vstoupila do světa nikoli kvůli prvotnímu hříchu (srov. Gn 2,17; 3,17-19), ale jako důsledek ďáblovy závisti (srov. Gn 3,1.4-5; EV7). První bratrovražda je dokonale popsaná v první knize Bible (srov. Gn 4,2-16) a tento model se opakuje dodnes. Z příběhu není patrné, co Bůh Kainovi vyčítá. Zřejmé je, že ho volá k odpovědnosti a přestože odmítne Kainovu oběť, neodmítá Kaina samotného, ale zůstává s ním v dialogu. Je také zřejmé, že od počátku lidských dějin se člověk stal nepřítelem svého bližního kvůli hněvu a žádostivosti, které jsou následky prvotního hříchu. „Jako při první bratrovraždě, tak i při každé další vraždě je porušováno „duchovní“ příbuzenství, kterým je spojována v jedno celá lidská rodina, v níž všichni mají účast na jedinečném dobru, totiž na stejné důstojnosti všech lidí. Často je porušováno příbuzenství „těla a krve“, když je ohrožován život i v samotném vztahu mezi rodiči a dětmi, jako například u potratu, nebo když se v širším okruhu rodiny nebo příbuzných schvaluje nebo dopouští eutanazie.“ (DV 8) Bez toho, že by se nás někdo mohl dotazovat po našem souhlasu, se narodíme do tohoto světa a stáváme se členy lidské rodiny. Od počátku existuje fyzická i psychická sounáležitost mezi matkou a dítětem, kterou pak nahrazuje sounáležitost mezi lidmi v tomto světě, do té míry, do které existuje. Z moderního světa se vytrácí pojetí lidské rodiny a tím i smysl pro sounáležitost, která se projevuje mj. v odpovědnosti vůči druhému člověku. Vidíme to zřetelně v oblasti péče o slabší členy společnosti, kterou se pověřili instituce, na něž nyní chybějí patřičné finance. Zdá se, že neproduktivní skupiny jako např. staří, dlouhodobě nemocní, postižení, děti, společnosti překáží. Jsou nám přitom dáni, aby nám připomínali křehkost a konečnost pozemského bytí a užitečnost každého jednotlivce bez ohledu na jeho výkonnost. Toto zrcadlo se zdá být tomuto světu nepohodlné. Pak být starý, nemocný, postižený a mít děti se stane něčím nepříjemným, co znatelně snižuje kvalitu života. S tímto pojetím života může někdo dospět do bodu, kdy pro něj život nemá cenu, neboť život za těchto podmínek nepovažuje za hodnotný. Když pak sám prožívá hlubokou křehkost života, může vnímat, že ztratil cenu pro svět kolem sebe a/nebo pro sebe samého.

Hříchy proti životu, a tím proti lidské důstojnosti, nezůstanou bez důsledku, protože jsou do nebe volající. Možná jejich důsledky nejsou okamžitě vidět, ale jejich dopad je dramatický. „Kain je proklet Bohem i samotnou zemí, která mu odmítne dát své plody (srov. Gn 4,11-12). Je potrestán: bude sklízet opuštěnost a samotu. Smrtonosné násilí od základů mění prostředí lidského života. Země neboli „rajská zahrada Eden“ (Gn 2,15), krajina hojnosti, harmonických vztahů a přátelství s Bohem, je nahrazená „zemí Nod“ (Gn 4,16), místem „bídy“, samoty a vzdálenosti od Boha. Kain bude „psancem a štvancem na zemi“ (Gn 4,14): bude ho stále doprovázet pochybnost a nejistota.“ (DV9) Žijeme v době, kdy různé zákroky proti životu už nejsou spojovány se zlem, ale získávají postavení práva, které je hrazeno z pokladny zdravotní péče. Často se to týká těch nejzranitelnějších, kteří jsou zbaveni veškerých práv a tudíž i svobodného života. Je smutné, když se takové zákroky uskutečňují v rámci rodiny, která by měla být naopak místem, kde je život posvátný a v bezpečí. Křesťanská rodina je prostorem, ve kterém se sděluje život ve vzájemné lásce. Na druhou stranu není možné přehlédnout změnu situace ve světě, kterou již popsal papež Pavel VI ve své, veřejností velmi kritizované, encyklice Humanae Vitae . „Změny, které nastaly, jsou značné a různého druhu. Především jde o rychlé přibývání obyvatelstva. Mnozí projevují obavu, že obyvatelstvo světa roste rychleji než zdroje, kterými vládne. Množství rodin a národů rozvojových zemí se zmocňuje úzkost, takže veřejná autorita je v pokušení čelit tomuto nebezpečí radikálními opatřeními. Uvažme dále podmínky pracovní a bytové i rostoucí nároky jak na poli hospodářském tak výchovném. To vše dnes znesnadňuje životní podmínky i pro rodiny s větším počtem dětí. Jsme též svědky změn jak ve způsobu nazírání na osobu ženy a její místo ve společnosti, tak i v tom, jaká hodnota se má přisuzovat lásce mezi mužem a ženou v manželství i v hodnocení významu manželského styku souvisejícího s touto láskou.“ (HV2)

Aby se někdo mohl přirozeným způsobem narodit v bezpečném a láskyplném prostředí, ve kterém panuje (dů)věrnost je nutné, aby se určitý muž a určitá žena rozhodli pro nový život, a to jak ve smyslu manželského vztahu, ve kterém „už nejsou dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), tak ve smyslu potomstva. Bůh považuje manžely za vážené a zodpovědné spolupracovníky, kteří mají podíl na Božím stvořitelském díle (srov. Gn 1,28; 2,18). Na jejich ochotu vstupovat do manželského svazku a zakládat rodinu stojí budoucnost lidského pokolení. „Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat — což je třeba považovat za jejich vlastní poslání — se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto mají plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“ (KKC 3268) Jsou to právě oni, kdo jsou povoláni k odpovědnému rodičovství. Tuto odpovědnost nemůže nikdo od nich převzít. Ona předpokládá určitou vzdělanost manželů, mj. znalost svého specifického povolání, fyziologických procesů lidského těla, rozmary lidských pudů a vášní, vlastní schopnost sebeovládání rozumem a vůlí. Toto předpokládané vzdělání není v dnešní době tak samozřejmé a tak se může stát, že i v křesťanských kruzích se dostávají do sporu tři veliké skutečnosti manželského vztahu: (1) manželská láska, která je plodná, ale není otevřená životu, (2) odpovědné rodičovství, které má chránit nový život, ale v jeho „moderním“ pojetí novému životu může i bránit a (3) sexualita, která je podstatným a Bohem chtěným prvkem v životě člověka a tudíž i v manželství, se po sexuální revoluci pojímá jako izolovaný prvek manželského vztahu; to znamená, že se už nutně nebere ohled na přirozené důsledky aktu milování, ale naopak se plození zamezuje. „O problému porodnosti, jako o každém jiném problému týkajícím se člověka, je nutno uvažovat nejen v částečných perspektivách ať biologických a psychologických nebo demografických a sociologických, ale především ve světle celkového pohledu na člověka a jeho povolání nejen přirozeného a pozemského, ale i nadpřirozeného a věčného.“ (HV7)

Na manželství a rodinu lze pohlížet různě. Když Církev hájí manželskou morálku v celé její šíři, hají důstojnost manželů a rodiny a přispívá k vytvoření civilizace opravdu lidské. Vybízí člověka, aby se nezříkal vlastní odpovědnosti a nehledal východisko v technických vymoženostech naší doby. Pro katolíky je manželství obrazem lásky, která proudí v Trojici a zároveň podobou lásky Boží vůči člověku. V tomto pojetí je manželství aktem vzájemného sebedarování, životem pro druhého v Druhém. Život pro druhého je přitom zaměřen jak na životního partnera, tak na nový život, který manželé ve spolupráci s Bohem plodí a vychovávají ve společenství Církve v kontextu tohoto světa. Oproti biologii, ve které se na lásku nazírá jako na zvířecí pud, sloužící k reprodukci a vychovávání potomků, vnímá teologie manželskou lásku jako zcela lidskou, neboť v ní se doplňuje smyslovost a duchovno. Nesmíme ji snížit na rovinu pudu a citu. Je to úkon svobodné vůle, která je založena na odpovědnosti a věrnosti, protože vzájemná láska manželů je uschopňuje k tomu, aby byli jedno srdce a jedna duše (srov. Sk 4, 32). Křesťanská manželská láska je také „bezvýhradná, tj. zcela zvláštní způsob osobního přátelství, v němž manželé se velkodušně podílejí na všem bez nepatřičných výhrad nebo sobecké vypočítavosti. Kdo opravdu miluje svého manžela, nemiluje jej proto, co od něho přijímá, ale pro něho samotného, pln radosti, že ho může obohatit tím, že se mu dává.“ (HV 9) Pak stále platí, že se jedná o výlučnou lásku, která je nesena věrností až do smrti. Není tudíž snadná, někdy se bude díky lidské slabosti jevit nemožná. Sama o sobě zůstává vznešená a záslužná. Je zárukou stability rodiny a základem naší společnosti. Aby mohla být počátkem další generace, musí být manželská láska otevřená novému životu. V tomto kontextu jsou manželé povoláni k odpovědnému rodičovství. Z biologického hlediska to znamená respektovat přirozený zákon plodnosti, který je součástí lidské osoby a dává manželskému styku dvojí od sebe neoddělitelný význam – spojivý a plodivý. „Manželský styk totiž svým vnitřním ustrojením hluboce spojuje manžely a uschopňuje je k početí nového života ve shodě se zákony, vepsanými do samotné bytosti muže a ženy. Sjednocuje oba tyto podstatné aspekty – aspekt spojení a početí. Je projevem vzájemné a pravé lásky a je zaměřen k význačnému povolání člověka k rodičovství.“ (HV 12) K tomu je potřeba podřídit pudy a vášně, rozumu a vůli a zároveň rozvíjet jiné oblasti (netělesné) manželské lásky jako jsou např. něha, slovo, pozornost, společná modlitba. Zároveň je nutné podotknout, že odpovědné rodičovství zahrnuje také možnost se z pádných důvodů vyhnout dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte (HV10), a to občasnou zdrženlivostí a metodou odpovědného plánování rodičovství na základě sebepozorování a volby neplodných údobí. Nesmí se přitom nikdy jednat o sobectví, nýbrž o vážné důvody, jako např. fyzické, hospodářské, psychologické a sociální podmínky dotyčné rodiny. Při rozlišení jejich stavu nesmí manželé vycházet ze svévole nebo vlastního zdání, ale z hierarchie křesťanských hodnot, které manželům pomáhá uspořádat jejich činné svědomí. Aby svědomí mohlo fungovat jako záchranný kruh, je potřeba jej vzdělávat. Vzdělávání svědomí v souladu s autentickým výkladem mravního zákona učící církve je celoživotní povinností každého křesťana.

Někdo se rozhoduje, zda mít či nemít dítě. Jiný vůbec nemůže počít dítě přirozenou cestou (např. homosexuálové), prožívá utrpení nevyléčitelné neplodnosti nebo se bojí, že přivede na svět tělesně či duševně postižené děti. „Přání mít dítě je u rodičů přirozené, je výrazem povolání k otcovství a mateřství, které je vryto do manželské lásky. (…) Přesto však manželství nedává manželům právo mít dítě, nýbrž jen právo k těm přirozeným úkonům, jež jsou samy o sobě určeny k plození. Opravdové a přímé právo na dítě by totiž bylo v rozporu s jeho důstojností a přirozeností. Dítě není něčím, nač máme nárok, a nemůže být pokládáno za předmět, patřící k našemu vlastnictví.“ (DV67)  Naopak, dítě má právo na život, tudíž na početí, což vlastně znamená na pohlavní styk svých budoucích rodičů. Dítě má zároveň právo na to, aby jeho lidská důstojnost byla v plné míře respektována od chvíle početí. Pro manžele je dítě Božím darem, který čeká na přijetí, a plodem jejich lásky, která předává život. Těm, kteří nesou kříž neplodnosti klade Církev na srdce, „že manželský život neztrácí svou hodnotu, ani když plození potomstva není možné. Tělesná neplodnost může totiž být příležitostí, aby manželé sloužili lidem jinými důležitými způsoby. Mohou např. adoptovat dítě, převzít různé formy výchovné činnosti, pomáhat jiným rodinám anebo chudým či tělesně postiženým dětem.“  (FC97)

Jak je možné, že se postoj vůči manželství a životu jako nedotknutelnému dobru tak změnil? Jistě se jedná o nejrůznější příčiny. „Samotným základem je určitý úpadek lidské kultury, který s sebou nese pochybnosti o principech poznání a morálky a působí, že je stále obtížnější jasně vidět hodnotu člověka a jeho práva a povinnosti. K tomu přistupují rozmanité obtíže životních situací a vztahů, někdy ještě zhoršené stavem společnosti, v nichž jednotlivci, manželé i rodiny jsou ponecháni sami se svými obavami. Jsou to vždy případy extrémní chudoby, úzkosti nebo zoufalství, kde snaha o přežití, nesnesitelná bolest nebo spáchané násilí, zvláště vůči ženám, způsobují, že myšlenky na ochranu a zachování života někdy vyžadují statečnost až heroickou.“ (EV11) Na druhé straně je zřejmé, že dnešní společnost je hlavně zaměřena na úspěch, seberealizaci a ekonomický růst. Jakoby život měl smysl jen v tomto světle. Z tohoto pohledu může být manželská láska otevřena životu, pokud nebrání seberealizaci; odpovědné rodičovství může spočívat v regulaci plodnosti, aby nebyl narušen ekonomický růst, a sexualita je přijímaná zejména ze své vztahové povahy nikoli plodné moci. Z křesťanského pohledu je manželská láska Božím darem a zachovávání plodivého procesu výrazem křehkosti člověka, který žije ze štědrosti svého Stvořitele, skutečného zdroje života. Proto Církev opakovaně prohlašuje (srov. HV14), že je nutno naprosto vyloučit jako dovolenou cestu pro regulaci porodnosti:

  • přímé přerušení plodivého procesu již započatého a zvláště potrat zamýšlený a provedený třeba i z důvodu léčebných;
  • přímou sterilizaci buď trvalou, nebo dočasnou jak muže, tak i ženy;
  • jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku nebo při jeho uskutečňování či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života;

Na druhou stranu církevní nauka schvaluje užívání terapeutických prostředků nutných k léčení organismu, a to přesto, že by jedním z důsledků léčby mohla být nechtěná zábrana zplození života (srov. HV15). Také se odmítají techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy). (srov. KKC 2376) „Tyto techniky prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od úkonu plození. Akt, kterým se počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem a určením lidské osoby. Takový vztah nadvlády sám o sobě odporuje důstojnosti a rovnosti, jaká musí být společná rodičům i dětem.“ (KKC 2377) Cílem církevní nauky není nepřiměřeně zatížit přítomné mravní síly manželů, ale pomoci jim realizovat svůj duchovní stav a své poslání se vší důstojností v Pravdě. Vychází přitom z tzv. principu graduality: „mravní norma zavazuje obecně, ale konkrétní jedinci jsou na různém stupni schopni ji respektovat. Co je (subjektivně) nemožné, musí se organickým vývojem (zde je třeba připomenout roli milosti) stávat možným. Snad bude tento vývoj trvat dlouho, rozhodující je, že manželský pár chce být na cestě závazek splnit (pomocí modlitby, přijímáním svátostí, celkovým zintenzivňováním duchovního života, zejména však záměnou mentality „musí se, nemusí se“ za touhu osvojovat si víc a víc Boží záměry s lidskou sexualitou na základě víry v jeho moudrost).“ (Skoblík, 209)  Jedna ze starých etických zásad je „ad impossibilia nemo textur“ (nikdo nemůže být nucen k nemožnostem).

Pán Ježíš nám ale také staví před oči, že jsme Božími pracovníky: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.“ (Lk 17, 6), a tak se od křesťana čeká, že se alespoň vzchopí k hrdinnému boji za zachování mravního zákona, byť přitom prožívá subjektivní nemožnost jej dodržet v dané chvíli.  „Manželé, poctivě prohlašující „non possumus“ nemohou být viněni z hříchu, nýbrž mají být vlídně povzbuzováni k důvěře ve vlastní vývoj, o kterém ví především Bůh. Zůstává jim ovšem břemeno poctivosti vlastního svědomí, jehož konstatování „nemůžeme“ musí být pravdivé. Především je třeba respektovat jejich ujištění, že další dítě je skutečně nežádoucí. Dále, že nejsou schopni vidět východisko v (dočasné) zdrženlivosti. Konečně že sice oceňují nabídku přirozeného plánování rodičovství (pohrdání touto nabídkou je neetické), nemohou je však praktikovat z důvodů, které jsou pro ně důležité. Je třeba, aby zůstali na pozici „chtěli bychom, ale nedokážeme“, aby se tedy neobrátili k církvi zády.“ Musí se přitom jednat o opravdový postoj obou manželů vůči sobě samým a sobě navzájem. Tato upřímnost pak může vést k pevnému postoji otevřenosti a odevzdanosti vůči Bohu s vědomím své vlastní křehkosti a nedokonalosti a s důvěrou v Boží všemohoucnost a Jeho nekonečné milosrdenství. Ve zpytování svědomí a svátosti smíření mohou Bohu předložit svou zdánlivě nepodařenou snahu ba dokonce svou neschopnost či chybějící odvahu vykročit s opravdovou prosbou o Boží zásah.

Není pro křesťany jednoduché se v dnešním světě přiznávat ke svým hodnotám, vyplývajícím z církevní nauky. Ve svém okolí, ve sdělovacích prostředcích, na školách se můžeme doslechnout jak je Církev zastaralá a jako směrnice pro moderní dobu nepoužitelná. Stala se „znamením odporu“ (Lk 2. 31), stejně jako Pán Ježíš.  Učení církve je pro mnohé křesťany velkou zkouškou víry. Ba dokonce se jim může zdát dodržování křesťanské morálky těžko realizovatelné nebo nemožné. Zapomínají přitom, že nejde o to, aby se člověk o to snažil sám, ale aby se snažil ve spolupráci s Bohem. I manželská morálka je cesta k upevnění jejich duchovního vztahu. Manželství je velký Boží dar, který dává člověku neuvěřitelnou moc. Jako každý Boží dar, i tento se neobejde bez značné angažovanosti a velkého osobního, rodinného a společenského úsilí. Je spojen s hledáním pravých životních a rodinných hodnot v Bohu a značnou dávkou sebeovládání a askeze. Je to nekonečný boj mezi rozumem a lidskými pudy a city, který nakonec povede k větší vnitřní svobodě.  „Ale ukázněnost, která patří k manželské čistotě nejen, že neškodí manželské lásce, nýbrž naopak jí propůjčuje vyšší lidskou hodnotu. Žádá neustálé úsilí, ale díky jejímu blahodárnému vlivu manželé rozvíjejí celou šíři své osobnosti a obohacují se duchovními hodnotami. Ukázněnost přináší rodinnému životu plody radosti a míru a uskutečňuje řešení jiných problémů: podporuje pozornost k druhému manželu, pomáhá manželům ovládat egoismus, který je nepřítelem pravé lásky a prohlubuje jejich smysl pro odpovědnost. Tím získávají rodiče schopnost hlubšího a účinnějšího vlivu při výchově dětí.“ (HV21)

Modlitba Sono nato od Lamberta Nobena : Narodil jsem se nahý, říká Bůh, aby ses uměl vzdát sám sebe. Narodil jsem se chudý, abys mě mohl ctít jako jediné bohatství. Narodil jsem se v chlévě, aby ses naučil posvěcovat každé prostředí. Narodil jsem se pokorný, abys ze mne neměl nikdy strach. Narodil jsem se pro lásku, abys nikdy nepochyboval o mé lásce. Narodil jsem se v noci, abys věřil, že mohu osvítit jakoukoli realitu. Narodil jsem se jako osoba, říká Bůh, aby ses nikdy nestyděl být stejně takový. Narodil jsem se jako člověk, abys mohl být „bůh“. Narodil jsem se pronásledovaný, abys uměl přijímat překážky. Narodil jsem se ve skromnosti, abys přestal být složitý. Narodil jsem se do tvého života, abych tě dovedl do Otcova domu. Amen.


Jan Pavel II: Evangelium vitae, encyklika o životě, který je nedotknutelné dobro, Praha: Zvon, 1995 (EV); Gaudium et Spes, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, Kostelní Vydří: KNA, 2002 (GS); Pavel VI: encyklika Humanae vitae, o správném řádu sdělování lidského života, Velehrad: Stonajov, 1980 (HV); Donum vitae : sborník studií o etických aspektech začátku individuálního lidského života a instrukce Kongregace pro nauku víry o respektování počínajícího lidského života a důstojnosti plození : odpovědi na některé aktuální otázky, Olomouc: Univerzita Palackého, 2006 (DV); Jan Pavel II: Familiaris Consortio, apoštolská adhortace Jana Pavla II o úkolech křesťanské rodiny v současném světě, Praha: Zvon, 1992 (FC); Skoblík, Jiří: Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 2004 (Skoblík); Závěrečná modlitba křížové cesty nenarozeného dítěte in: modlitba.cz