Věříme a vyznáváme, že Ježíš se narodil z židovské dívky jménem Marie. Ten, který se zrodil z Otce přede všemi věky jako Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha jedné podstaty s Otcem, skrze Něho všechno je stvořeno, přijal tělo z ženy. Proč se Bůh stal člověkem? „Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (…) Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. (…) Jestliže se proviněním Adamovým smrt zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5, 12. 14. 17) První Adam byl vzat z prachu, druhý Adam z nebe (srov. 1 Kor 15, 45), a proto Ježíš jakožto nový Adam může konečně a definitivně nastolit nový řád stvoření: zrození adoptivních Božích dětí a dědiců nebeského království skrze víru v Ducha sv. (srov. KKC 504, 505). Toto zrození se může uskutečnit pouze za předpokladu nově nastoleného postoje poslušnosti vůči Bohu, který ztratil první člověk. Návrat tohoto postoje nebylo možné nastolit skrze člověka s tzv. padlou přirozeností, která soustavně tíhne k hříchu. Aby se tato prvním člověkem vyhloubená propast překonala, musel se Bůh stát člověkem, který způsobem bytí byl sice roven Bohu, ale na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil a v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (srov. Flp 2, 8). I žena, z které se Bohočlověk narodil, musela ze svobodné víry a poslušnosti vyslovit své „fiat“ jménem celého lidského rodu a svou poslušností se stala novou Evou, matkou živých (srov. KKC 511).

Právě na svatbě, kde se muž a žena stávají jedním tělem (srov. Gen 2, 24), v městě Káně, Pán Ježíš oslovuje svou matku „ženo“ v kontextu druhé kapitoly knihy Geneze: oslovuje ji jako rovnocennou partnerku Adama a v ní celé lidstvo, které se z ní, matky všech živých (srov. Gen 3, 20), po pádu zrodilo. „Ježíš, nový Adam, klade Marii, nové Evě, představitelce Božího lidu, zásadní otázku: „Co je mezi námi dvěma, jaký je náš vztah, jaká je bilance naší lásky? Maria, „nová žena“, pokorně odpovídá: „Naše touha jít svojí cestou ke štěstí skončila v prázdnotě. Už nic nemáme!“ „Dobře vám tak!“ zněla by odpověď, která by se dala očekávat. „Ono >ženo< je ale vyslovené s takovou shovívavostí, láskou a něhou zároveň, že ona pochopila: nadchází něco velmi důležitého, mimořádného, svátostného. A tak dá pokyn: Udělejte všechno, co vám řekne! A nastane proměna v kvantitě a kvalitě, kterou nikdo nečeká a která vyráží dech! Po tom musí přijít i proměna člověka, jeho kvality…“ Když člověk od života již nic nečeká, když se všechno zdá zbytečné a chuť žít se rozředila vodou nesplněných snů, nastal pro Boha čas otevřít stavidla života. Promění vodu v opojné víno. A to víno ve svou krev, kalich střízlivého opojení Duchem.“ (Čemus)  Po pádu prvního člověka Bůh vzbudil v lidech naději na spásu a neustále se o člověka staral. Ježíš se stal člověkem, aby nastolil hojnost a pokoj nebeského království, přinesl spásu těm, kdo jí hledají trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7).

Boží Slovo se rodí trojím způsobem: z Otce od věčnosti, z Panny Marie v těle a skrze křest ve víře v Ježíše Krista. Maria je tudíž významná postava římskokatolické teologie, v její spiritualitě a lidové zbožnosti. Je důležité mít přitom na paměti, že „souvislost mezi úctou svatých a úctou k Panně Marii nelze přehlédnout. Z historického hlediska nemohla mariánská úcta vzniknout před počátkem obecné úcty ke svatým v církvi. Započala v tichém uctívání mučedníků, kteří jako Kristovi svědkové dokonalým způsobem žili a zpečetili jednotu s Mistrem. (…) Teprve později, asi ve 4. století, v souvislosti s počátkem mnišsko-asketického hnutí, vstoupili do kruhu uctívaných svatých vyznavači (confessores), kteří nekrvavým způsobem dali církvi světlý příklad víry v Krista.“ (Scheffczyk)  Vzhledem k tomu, že Marie nebyla mučednicí, ani vyznavačem, nenajdeme v ranné církvi zjevný a jaksi ucelený mariánský kult, ale pouze mariánskou úctu, jejíž hloubka je např. vyjádřena v nejstarší mariánské modlitbě „Pod ochranou Tvou se utíkáme“, pocházející z 3. století. Zdravá mariánská zbožnost a z ní vyrůstající kult jsou vždy silně christologické. Aby mohla vzniknout, bylo potřeba, aby se nejprve z inspirace Ducha svatého rozvinula nauka o Kristu na významných koncilech, na kterých se podíleli církevní otcové.

Panna Maria nese titul Královny všech svatých, ale sama se zvláštním způsobem vymyká běžné úctě k svatým, neboť „celým srdcem a bez jakékoliv zábrany hříchu přijala spasitelnou vůli Boží za svoji a jako služebnice Páně se úplně zasvětila osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním se věnuje – z milosti všemohoucího Boha – tajemství vykoupení.“ (LG, 56). Při katolické úctě ke světcům se vyzdvihuje jejich životní příklad v tom či onom směru a jejich mravní výjimečnost.  Zralá mariánská zbožnost má svůj základ právě v její výjimečné úloze v Kristově vykupitelském díle. Proto právě jí patří zvláštní úcta, která by ve svých projevech měla být daleko od pocty, jež patří jen Bohu. „Mariánská úcta není libovolnou formou zbožnosti podle nějakého osobního stylu. Mariánská úcta je existenční otázka naší Církve! Je to otázka duchovní dimenze Božího království. Maria je svědectvím o Kristu pro všední den. Její požehnaný život byl spíše prozaický než poetický a skládal se z mnoha všedních dnů a mála svátků.“ (Meisner, 56)  Pokud mariánská úcta nezůstane na povrchní úrovni poetického vztahu k líbezné nebeské mamince překypující něhou, přivádí nás k náročnému napodobování a k hlubšímu, intenzivnějšímu vztahu k Pánu Ježíši. Pak zjistíme, že napodobováním Bohorodičky se dostáváme k Bohu blíže.

Když se Pán Ježíš loučí se Svými učedníky, říká: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (Jn 16, 12-13) A tak pod vlivem Ducha sv. se hloubka Evangelia stále rozkrývá. Je to veliké dobrodružství, které každá generace v Církvi může prožít. Nikdo nemůže křesťanství uzavřít s tím, že nyní známe vše. Zároveň tu jsou hranice, které nás udržují v pravověrnosti. Tyto hranice dává Magisterium, tj. učitelský úřad Církve. Najdeme je v článcích Vyznání víry a v dogmatech, tj. zjevení pravé víry. „Všechny jsou formulovány negativně. Sdělují člověku, kde je hranice, za níž by zbloudil. Prostor uvnitř zůstává takříkajíc neustále otevřený a široký. A proto také Církev může udávat velké, základní obrysy lidského života, říkat, kam určitě nesmím jít, nechci-li padnout. Zůstává úkolem jednotlivce, aby rozpoznal a vyčerpal různorodé možnosti své cesty.“ (Ratzinger, 24)  Učitelský úřad Církve vyhlásil 4 mariánská dogmata: (1) o ustavičném pannenství Panny Marie ze 4. století, (2) o Božím mateřství z 5. století, (3) o neposkvrněném početí Panny Marie z 19. století a (4) o nanebevzetí Panny Marie z 20. století. První dvě stojí v pozadí sporů o Ježíšově božství a tudíž Jeho vykupitelské moci na kříži.

Nejstarší dogma se týká ustavičného panenství Panny Marie. Toto dogma vzniklo v dějinách Církve po vášnivých polemikách a nemalých rozbrojích. Od počátku Církve existovali velcí církevní myslitelé, kteří potvrzovali víru ranné Církve v Mariino panenství (např. sv. Ignác z Antiochie, sv. Irenej, sv. Petr z Alexandrie), přitom bylo tělesné a duchovní panenství vždy úzce spojeno. Na druhé straně již v křesťanském starověku byly skupiny (např. eboniti a heleviti), které odmítali panenské početí Ježíše Krista. „Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo o teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů. Nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní souvislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství“, v celku Kristových tajemství, od vtělení až po Jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác Antiochijský: Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ (KKC 498) První cařihradský koncil (381) a chalcedonský koncil (451) ustanovili následující článek víry: Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Druhý chalcedonský koncil (451) rozšiřuje dogma o ustavičném panenství. Lateránská synoda (649) pak zmíněné dogma vysvětluje tak, že Církev vyznává víru v Mariino panenství v trojím smyslu: při početí, při porodu a po narození Ježíše až do konce jejího života.

Panenství Marie vychází ze dvou evangelijních vyprávění: „neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20) a „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ (Lk 1,34), která jsou jasná. Pán Ježíš byl počat v těle ženy bez zásahu muže, ale pouze mocí Ducha svatého. To lze přijmout pouze na základě víry, nikoli na základě představy, podobně jako si nelze lidským rozumem představit creatio ex nihilo, tj. Boží stvoření z ničeho. Církev proto považuje početí Božího syna za dílo Boží a naplnění Božího příslibu daného proroku Izaiášovi (srov. Iz 7,14), jež přesahuje lidský rozum a představivost. Ustavičné panenství Marie nevyplývá přímo ze stránek Písma, ale z logiky vtělení. Kdyby Maria nebyla pannou, měl by Pán Ježíš dva otce, ale Ježíš hovoří pouze o jednom otci, o tom v nebesích. Maria musela být Pannou, protože lidské tělo přijal Boží Syn, který je od věčnosti zrozen z Otce. Dále je Ježíš považován za nového Adama, který měl také otce v Bohu – Stvořiteli. Bez ohledu na dříve řečené nesmíme zapomenout, že Panna Maria a sv. Josef byli Bohem zasvěceni do tajemství Vtělení způsobem, který jiní v této intenzitě nezažili. Oba z celého srdce přijali toto tajemství za své a přizpůsobili k tomu své chování, a to do důsledků, které lidským rozumem nelze vystihnout.
Církev vyznává, že Kristovo narození Mariinu panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo (srov. KKC 499). Mariino těhotenství Církev připomíná svátkem Zvěstování Páně, který je umístěn 9 měsíců před Božím hodem Vánočním a tak předpokládá řádné lidské těhotenství. Na otázku, zda Panna Maria měla porodní bolesti, Církev neodpovídá, neboť není podstatná pro Kristovo poselství, ani pro naši spásu. Řešení této otázky nám v řádu lidského rozumu poukazuje na napětí mezi pravdou lidské přirozenosti Pána Ježíše a Panny Marie a nadpřirozeným Božím zásahem při početí a zachování panenství. Nadpřirozené početí může samozřejmě být znamením následného nadpřirozeného porodu, neboť u Boha není nic nemožné. Proč by ale Bůh ušetřil Marii bolestí při porodu Spasitele, kterého svět odmítne, když svého Syna neušetřil umučení a kříže? Sv. Augustin to vysvětluje takto: Jako keř hořící nebyl ohněm stráven, právě tak panenství Mariino nebylo porodem Krista porušeno; jako Kristus zavřenými dveřmi vstoupil mezi apoštoly právě tak přišel na svět, neporušiv panenství Mariina. Podobal se slunečnímu paprsku, jenž proniká sklem, aniž by ho porušil.

Zůstává poslední prvek z trojího panenství Mariina: Její celoživotní panenství, které je spojeno s další otázkou měl Pán Ježíš sourozence? Odpůrci celoživotního panenství Panny Marie argumentují úryvky z Písma sv., kde se na několika místech hovoří o sourozencích Ježíše a také tím, že Josef nepoznal Pannu Marii, tj. v biblické řeči: neměl s ní sexuální poměr do porodu Ježíše; a také, že Ježíš je v Bibli nazván prvorozený syn, což implikuje, že byl první z řady dětí. Na tyto námitky proti celoživotnímu panenství Marie Církev odpovídala následovně: Co se týče označení bratrů a sester Ježíšových v Bibli, jedná se o filologickou interpretaci, která musí být v souladu s tajemstvím Vtělení. Zmíněná slova jsou přeložena z hebrejštiny i aramejštiny a mohou krom fyzického sourozenectví znamenat i příbuzenství v boční linii, např. bratranec nebo sestřenice, nebo vzdálenější příbuzenstvo. Takové případy jsou známé již ze Starého zákona, kde např. bratří Abrahám a Lot, jsou ve skutečnosti strýc a synovec. Dále z věty, že Josef nepoznal Marii do porodu, nelze hned dedukovat, že po porodu měli sexuální poměr. Co se týče otázky Ježíšova prvorozenství, je nutné poukázat spíše na rituální než numerický význam tohoto výroku: první mužský potomek měl být zasvěcen Bohu. Pokud by Ježíš ale měl sourozence, pak by jistě byli zmiňováni v příběhu o pouti do Jeruzaléma (srov. Lk 1, 41nn). Také to, že Pán Ježíš pod křížem svěřuje péči o svou matku do rukou apoštola Jana lze považovat za náznak, že nebyli další sourozenci.

Bohorodička (řecky Theotokos) je jeden z nejvýznamnějších titulů, které přísluší Panně Marii. Jako Matka Boží je uctívána v nesčetných ikonách a vidíme ji vyobrazenou na mnoha uměleckých dílech. Jakožto Bohorodička se také nazývá Nová Eva, neboť uzel vzniklý neposlušností Evy byl rozvázán poslušností Panny Marie. Co zauzlila panenská Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria neomezenou vírou. Je to právě sv. Alžběta, která ji jako první nazývá Matkou mého Pána (srov. Lk 1, 43). Samotný titul Bohorodička ale v Písmu nenalezneme. V Církvi se začíná objevovat od 3. století. Ve 4. století se začíná rozmáhat mocný protiproud (ariánství), který upírá Kristu Jeho božství. To bylo Církví definitivně zavrženo při koncilu v Niceji (325). V 5. století vzniká kolem titulu Bohorodička další velký rozkol: nestoriánství zpochybnilo Ježíšovo božství při Jeho narození. Efezský koncil (431) tento blud odsoudil a potvrdil, že Ježíš byl plně Bůh a plně člověk od svého početí. Tím ale není řečeno, že by Panna Maria byla původkyní Ježíšova božství. Je pouhou matkou syna, jenž skrze ni získal svou lidskou přirozenost a který je od první chvíle svého početí sám Bohem, neboť byl Bohem od věčnosti. Mariino mateřství má ale ještě daleko hlubší rozměr.

Uvědomme si, že když matka dává dítěti život, dává mu vše, co patří do řádu těla a Bůh vdechuje duši. Úkol rodičky je splněn tělesnou přirozeností dítěte. Protože však tato tělesná přirozenost existuje pouze v celku lidské osoby, vzniká mateřstvím vztah, a to nikoli vztah matky k tělesné přirozenosti dítěte, ale vztah dvou osob. Porod dítěte je jistá činnost, mateřství není činnost, ale vztahem, který má svůj základ v oné předchozí činnosti; i když už porod skončil, mateřství trvá dál.“ (Journet, 72)  To pak znamená, že Mariino mateřství vůči jejímu synu vyjadřuje vztah ke 2. Božské Osobě. Jako Bohorodička byla první, která přijala Evangelium a stala se Ježíšovou učednicí. Byla také první, která svou úlohou získala podíl na Kristově vykupitelském díle, ale pouze v řádu lidském (jako každý křesťan). Jsou ve světě dlouholeté a značné tlaky, aby se Panně Marii přiznal titul Spoluvykupitelka. II. vatikánský koncil se tomuto titulu záměrně vyhnul vzhledem k výroku v Písmu, že je pouze jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus (srov. 1Tim 2, 5). „Odpověď Kongregace pro nauku víry zní, že to, co je zde míněno, je už lepším způsobem vyjádřeno v jiných Mariiných titulech, zatímco výraz „spoluvykupitelka“ se příliš vzdaluje od jazyka Písma a Otců, a vyvolává tak nedorozumění. Dobrý záměr by se tak odíval do špatného slova. Pro věci víry je zásadní právě kontinuita s jazykem Písma a Otců; tímto jazykem nelze libovolně manipulovat“ (Ratzinger,209).

Podobně jako při Mariině panenství, platí i pro její mateřství, že tělesný a duchovní rozměr tohoto tajemství je vždy úzce spjat. „Ježíš je jediným Mariiným synem. Avšak Mariino duchovní mateřství se vztahuje na všechny lidi, které On přišel spasit: „Zrodila syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří (srov. Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychování ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“ (KKC 501) Tajemství tělesného mateřství Panny Marie se vymyká lidskému chápání, ale rozměr jejího duchovního mateřství lidský rozum zcela přesahuje. Maria se mohla stát Bohorodičkou pouze proto, že jí sám Bůh k tomu předem připravil tím, že ji učinil milosti plnou. Dostala všechny milosti, které člověk může od Boha přijmout. „To ale neznamená, že Maria nemohla růst v milosti, naopak, rostla v ní závratnou rychlostí, protože využila každou příležitost, každý okamžik, bylo to ale spíše rozvíjení toho, co jako v zárodku dostala při Zvěstování. A to je pro Marii milost Božího mateřství. Pro nás je nejvyšším principem duchovního organismu a jeho růstu milost posvěcující, kterou dostáváme při křtu a která nám dovoluje nazývat Boha Otcem a Spasitele bratrem. Pro Marii je to navíc milost mateřství, kterou dostává při Zvěstování a v níž může nazývat Spasitele synem.“ (Machula)

Dogma o neposkvrněném početí vyhlášeno papežem Piem IX (1854), je první článek víry, který nevyhlásil nějaký koncil, ale sám papež ze své vlastní autority (viz pozn. pod čarou) . Od středověku byla tato otázka velmi diskutovaná a v lidové zbožnosti přijatá za své. Pozadí tohoto dogmatu se dá popsat následovně: „Kdo jsme a jaké vlastnosti máme, co nás odlišuje od druhých, je dáno geny, které nám dali jiní. (…) Ve světě představ papeže Pia IX. mají lidé „gen“, který je činí neschopnými bezvadného, plně uspořádaného a řádného vztahu k Bohu. Od doby sv. Augustina se tento „gen“ nazývá dědičný hřích. Máme ho všichni (…) s výjimkou dvou historických osobností. Jednou je Ježíš na základě svého panenského (…) početí, druhou je Maria na základě Božího privilegia.“ (Beinert)  Je to pro nás křesťany skutečně tak nepředstavitelné? Vždyť prostřednictvím svátosti křtu nám byly odpuštěny hříchy a Bůh v nás uzdravil ránu dědičného hříchu a při křtu dospělého i všechny dosavadní hříchy. Pak z vlastní zkušenosti můžeme dosvědčit, že se v běžném životě setkáváme s lidmi, pro které hřích (alespoň v určité oblasti) nespočívá v těžko překonatelném nutkání. Čím intenzivněji někdo žije s Bohem, tím více získává tuto milost.

Problém tohoto dogmatu spočíval v pravdě víry, že Kristus vykoupil všechny lidi na kříži, ne všechny bez Panny Marie. Boží zásah neposkvrněného početí vyplývá z Boží všemohoucnosti a prozřetelnosti, která ale předpokládá zcela svobodnou spolupráci člověka. Všemohoucí obdaroval člověka svobodnou vůlí, ale zároveň člověka nikdy nenechá napospas jeho vlastní síle. Vždy ho vybaví a připraví k úkolu, který mu svěřil. Tak jako Kristus si zamiloval církev a sám si ji připravil slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná (srov. Ef 5, 25. 27), tak to učinil i s Pannou Marií. „Privilegium nespočívá tedy v tom, že by se jí dostalo něčeho, co nedostává nikdo jiný. Spočívá v tom, že volba Boží milosti vzhledem k rozhodujícímu bodu dějin má jedinečnou radikálnost. Uvnitř biologicky obvyklého procesu vzniku člověka splynutím dvou zárodečných buněk zasahuje Bůh od počátku. S tím je nejprve spojena chronologická kvalita. Z tohoto aspektu nazývá křesťanská teologie Kristovu Matku První vykoupenou. Navíc je tím myšlena i zvláštní intenzita, teologicky vyjádřeno: Plně vykoupená. Maria se tak stává prototypem čistého člověka, symbolem svazku s Bohem, který se dnes uskutečňuje v církvi. Ona je tím, čím bychom se v milosti křtu a z této milosti měli stát. Tato žena tedy nijak nestojí mimo lidstvo, ale právě kvůli svému přednostnímu postavení je s ním všemi vlákny spojena. Není a priori prosta dědičného hříchu, nýbrž je ho Bohem zbavena jako všichni věřící; pouze historická konstelace je jiná. Boží čin se děje v okamžiku vzniku člověka Marie, u nás později, v okamžiku křtu.“ (Beinert)

První žádost o vyhlášení dogma o nanebevzetí Panny Marie přišla v roce 1863 k papežovi Piu IX. od bl. Antonína Marie Clareta. Následovalo mnoho dalších a také řada studií, v nichž se většina teologů přikláněla k vyhlášení dogmatu. Proběhl I. Vatikánský koncil, dvě světové války a rozdělení světa do dvou bloků, než se svět 1. 11. 1950 dočkal prohlášení článku víry, že neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu lidského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy. Písmo sv. se o Panně Marii vyjadřuje jen pramálo a vždy výhradně ve vztahu k Božímu Synu a Jeho poselství. Ale evangelista Jan odkrývá toto tajemství slovy: „Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1).“ Dogma se nevyjadřuje k otázce, zda Panna Maria zemřela či nikoli. Jedná se o neproniknutelné tajemství. Konec Mariina života se obvykle vyjadřuje pojmem zesnutí. Panna Maria se jakožto Bohorodička stala prvním údem Církve. Skrze ni a v ní se zrodila Církev, Tělo Kristovo, a ona jako první křesťan dostala také jako první podíl na Kristově vykupitelském díle. Právem pak jako první vstoupila do nebeské slávy.  Stala se bránou nebe. Kdo žije podle jejího vzoru, má jistotu, že s Ježíšem bude žít na věky (srov. Řím 6, 8).

Zásvětná modlitba:  „Matko mého Spasitele a Matko míru, tobě dnes s láskou odevzdávám svůj život. Jako tě Ježíš umírající na kříži předal i mně, tak nyní i já předávám sebe tobě. Vezmi mne na svůj mateřský klín! Chci milovat Ježíše, jak jsi ho milovala ty, Matko. Chci se naučit naslouchat Otcovu slovu a konat jeho vůli. Maria, s tebou se chci učit, jak milovat všechny lidi jako bratry a sestry, protože oni všichni jsou tvoji. Odevzdávám se ti, aby má modlitba byla modlitbou srdce, ve které naleznu pokoj a lásku a sílu smíření. Tobě, Matko Boží, odevzdávám svou minulost, přítomnost a budoucnost, všechny své schopnosti a dary. Přeji si vyrůstat s tebou, jako vyrůstal Ježíš. Ať ve mně od této chvíle vše s tebou oslavuje mého Pána! Kéž od nynějška má duše radostí zpívá jeho lásce a milosrdenství! Zasvěcuji ti, Matko, také svou rodinu, všechny své přátele, všechny ty, s kterými žiji a pracuji. Maria, chci být s Tebou nositelem Ducha svatého. Dej ať je mé srdce poslušné jeho vnuknutí, jako bylo tvé! Matko míru, dej, ať jsou má slova neodvolatelná. Ať na tvou přímluvu mne už nikdy nesvede hřích. Amen.


Čemus, Richard: Maria – nová Eva aneb Zpívejte Hospodinu píseň novou!, in: www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17712 (Čemus);  Scheffczyk, Leo: Kapitoly z mariologie, Teologické Texty 2000/5 (Scheffczyk);  Meisner, Joachim: Meditace o Panně Marii, Kostelní Vydří: KNA, 2001 (Meisner);  Ratzinger, Joseph: Bůh a svět, Brno: Barrister & Principal, 2000 (Ratzinger);  Journet, Charles: Promluvy o Marii, Praha: Krystal OP, 2007 (Journet);  Machula, Tomáš: Theotokos, in: Amen 1/97 (Machula);  Koncil v Basileji (1431) se přiklonil k nauce o Neposkvrněnému početí, jež ve východní Církvi nebyla nikdy zpochybněna, ale nebyl Církví uznán za ekumenický, takže jeho kánony jsou neplatné; Beinert, Wolfgang: Dogma o Boží dobrotě, in: Teologické Texty 2010/2 (Beinert)