Křesťan se dříve nazýval Kristovec, tj. ten, který vyznává, že Ježíš je Kristus a chce Ho následovat. Po několik staletí po nanebevstoupení Páně nebylo křesťanství Římskou říší akceptováno jako legitimní náboženství a vyznavači tohoto kultu byli ve vlnách krutě pronásledováni. Shromáždění probíhala po domech a v tajnosti. Aby se navzájem poznali, používali mj. kryptogram „ICHTCHYS“, v řečtině ΙΧΘΥΣ. Toto slovo znamená v překladu ryba, ale když se jednotlivá písmenka rozeberou, pak se odkryje nejrozšířenější a nejznámější vyznání křesťanské víry: I – Iesus = Ježíš; Χ – Christos = Kristus; Θ – Tcheu = Boží; Υ – Hyos = Syn; Σ – Sótér = Spasitel. Ježíš Kristus je Boží Syn a Spasitel. V dnešní době mnozí křesťané užívají odznak ryby na svém automobilu nebo počítači, aby i tímto způsobem svědčili o své víře v Ježíši Krista. Může se zdát, že Ježíš Kristus je jméno a příjmení muže z Nazaretu. Opak je pravdou. Ve starověku se příjmení téměř nepoužívala. Spíše se ke jménu připojovalo jméno otce, např. apoštol Šimon Petr je Ježíšem (srov. Mt 16, 17) nazýván Bar Jona, tj. syn Jonášův. Také se připojovala místa, odkud dotyčný pocházel, např. Ježíš Nazaretský (srov. J 19, 19). Jména dětí byla rodiči obvykle vybrána, aby vyjadřovala např. určitou událost, okolnost či dobu. Když bylo Panně Marii a sv. Josefovi zvěstováno početí Božího Syna, anděl Gabriel (srov. Lk 1, 31, Mt 1, 21.25) jim nařídil, aby mu dali jméno Ježíš, hebrejsky Ješua či Jehošua; to jméno znamená Bůh je spása nebo Bůh zachraňuje. Jméno v tomto případě nepředstavuje něco jako zápis do matriky, ale spíše něco jako charakter, vlastnost. V Ježíšovi je Bůh s námi. „Kristus“ znamená pomazaný a pomazáni ve jménu Hospodina bývali v Izraeli ti, kteří byli z titulu svého úřadu/poslání takto zasvěceni Bohu. Jednalo se o krále, kněze a proroky.

Slovo se stalo člověkem a přišlo do světa, který vznikl skrze Ně. Dokonalý Bůh, který je mimo čas a prostor, se stal nedokonalým člověkem žijícím ve vymezeném čase a prostoru. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Boží Syn je jediné Slovo Boží. Bůh jiné Slovo nemá (srov. Mt 17, 5). Hovořil jednou provždy skrze svého Syna, vtělené Slovo Boží, a tím lidstvu zjevil všechno, co chtěl. Dovršil to, co po celé dějiny spásy sděloval vyvolenému národu prostřednictvím proroků. Moderní člověk chce stále něco nového, ale novost zjevení je nepřekonatelná. V Ježíši Kristu je dovršeno celé Boží zjevení (srov. 2 Kor 1, 20; 3, 16-4, 6) a je ztráta času čekat na další. „Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo.“ (KKC 67) Kristovo zjevení je totiž tak rozsáhlé, že se Církev od té doby snaží proniknout jeho hloubku a zpřístupnit jej po vzoru apoštolů celému světu, aby všichni byli zachráněni skrze Ježíše Krista, který je Pravda. „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1, 10-11) Světlo, které tryská skrze Krista do životů lidí, jim nabízí skutečný život, nikoli v chladné temnotě, ale v zářivém a teplém světle, které všechno projasní. Pro hlasatele Evangelia je velkým povzbuzením, že světlo nebude nikdy pohlceno temnotou. Bůh je totiž nezávislý na světu, a tak mu svět nemůže nic přidat, ani vzít. Dalším povzbuzením je, že „těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1, 12) Každý člověk se narodí, jako dítě pokrevních rodičů, ale křesťan se navíc znovu narodí z Boha.

Hereze týkající se christologie, tj. nauky o Ježíši Kristu, bylo mnoho v historii Církve. Např. Adopciáni, kteří své bludy šířili od 2. století s vrcholem v 8. století, tvrdili, že se Kristus narodil jako pouhý člověk, který byl naplněn božskou mocí až při křtu v Jordánu. Nebyl od počátku Syn Boží, ale později byl Bohem jako Syn adoptován. Modalisté, kteří působili od 2. a 3. století zase pokládali Krista za pouhou formu zjevení jediného Boha Otce, který se jednou ukazoval jako Otec, jindy jako Syn či jako Duch svatý. Na základě tohoto bludu se dá říci, že za nás na kříži netrpěl sám Ježíš, ale nebeský Otec, který se pouze jevil jako Syn. Prakticky by to znamenalo, že sjednocení se s trpícím Kristem, který je nám jako člověk velice blízký, by bylo pouhou iluzí. Uplynulo několik let a ozval se arianismus, který úplně popřel Kristovo božství. V praxi by pak bylo jedno, koho by člověk následoval, jestli Krista, Mohameda nebo Budhu, neboť všichni byli jen lidští guruové. A s tímto názorem, se můžeme setkat i dnes pod názvem „něcizmus“, tj. „něco nad námi přece musí být“, „Bůh je ve všech náboženstvích stejný“. Arianismus odsoudil Učitelský úřad Církve na 1. koncilu v Niceji r. 325. Z tohoto koncilu pochází tzv. nicejské Vyznání víry: „Věřím v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh, z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze Něho všechno je stvořeno“.

Další skupina herezí hledala lidské řešení Ježíšova božství a lidství. Nestoriáni tvrdili, že Ježíš se narodil jako člověk, a že Jeho božství mu bylo darováno až v pozdější fázi Jeho života. Jedná se o podobu adopcianismu: Kristus tedy nebyl pravý Boží Syn, ale adoptovaný Boží Syn. Panna Marie proto nemohla být Bohorodičkou, ale byla Kristorodičkou. Tímto sporem se zabýval efezský koncil r. 431 a potvrdil, že Kristus byl Bohem od počátku. Na základě tohoto dogmatu vzniklo Eutychovo učení, které zase příliš zdůrazňovalo Kristovo božství. Jeho lidství se srovnávalo s kapkou medu, která se úplně rozplývá v moři. Tímto sporem se zabýval chalcedonský koncil r. 451, jenž stanovil, že Kristus má dvě přirozenosti, a to nesmíšeně a neoddělitelně spojené v jedné osobě. Toto dogma se možná zdá být ryze teoretické, ale má i jasný praktický význam: Ježíše jako člověka můžeme následovat a zároveň se k Němu můžeme utíkat jako ke svému Spasiteli, neboť je také zcela Bohem.
Učedníci si po zmrtvýchvstání uvědomili, že Ježíš je Mesiáš (via afirmationis), nikoli mesiáš, jakého očekávali židé (via negationis). Sám Vzkříšený jim své mesiášství osvětlil výkladem proroctví Starého zákona, neboť On je mírou starozákonních zaslíbení (via eminenciae).

Starý zákon předpovídal příchod Mesiáše, a to proroctví se naplnilo v Ježíši z Nazareta. V Novém zákoně se často setkáváme s odkazy na Starý zákon. Tato kontinuita mezi Ježíšem z Nazareta a staro-zákonními proroctvími měla být důkazem, že Ježíš je Kristem ohlašovaným proroky. Ježíšova moc přesahuje Tóru a tak dává Starému zákonu úplně nový význam, novou hloubku, kterou Ježíš svým současníkům sám vysvětluje (srov. Lk 12, 8; Lk 24, 25-27). Toho je schopen, protože není jen člověk, ale také Bůh. Ta novost je tak radikální, že je pro mnohé Židy těžko uvěřitelná, je pro ně až rouháním, protože se příčí všemu, v co věřili. Ježíš Kristus je víc než jakákoliv slova, přesahuje Starý i Nový zákon, překonává existující lidská očekávání. Je tajemstvím, které nelze vyčerpat lidskou řečí, jakkoli inspirovanou Duchem svatým. Naopak, veškerá slova obsažena v Bibli měla odkazovat na toto tajemství. Aby novozákonní autoři dokázali předat Kristovo poselství, museli nutně vycházet ze starozákonních proroctví, bez kterých by poselství bylo zcela nesrozumitelné. Ve Starém zákonně nalezneme 3 mesiášské linie: královská, kněžská a prorocká.

Královská linie začíná pomazáním krále Davida (srov. 2 Sam 16). Židé očekávali na základě Nátanova proroctví (srov. 2 Sam 7, 7-16) příchod pozemského krále, který znovu ustanoví právo a pokoj. Ježíšovo narození v Betlémě, městě Davidově, bylo tedy znamením, že se skutečně jedná o Mesiáše, tj. pomazaného. Davidovská dynastie ale selhala. Přesto zůstává královský model živý v lidových mesiášských nadějích. Po zničení izraelského a judského království (srov. 2 Král 17, 7-23; 23, 26-27) nastal nový život v babylonském exilu považovaný za období očisty (Srov. Oz 2,16-25; Iz 1, 21-22.25-28; Jer 33, 7).

Kněžská linie začíná po návratu židů z tohoto exilu. Vzniká Kněžský kodex (tj. zjednodušeně řečeno část Starého zákonu), z něhož je patrné, že kněz je prostředníkem spásy. Ve veleknězi je soustředěna politická i náboženská moc, která dříve náležela králi. Přestože celá řada velekneží selhala, zůstal kněžský mesiášský model živý zejména u asketické židovské náboženské skupiny Esénů. “Již nyní můžeme porozumět velmi dobře jedné základní danosti Ježíšova mesiášství. Pokud je nazaretský Herold Božího království oním očekávaným Mesiášem a nepochází z kněžských kruhů, pak politické špičky národa musely cítit obavy o svoje výsadní postavení a moc. Rozhodně není nezajímavé, že saduceové se jako jediná skupina v tehdejším židovském národě stavěli k mesiánským nadějím velmi chladně až negativně.” (Pospíšil)

Prorocký mesianismus vzniká v okruhu charismatic-kých skupin. Vyczhází ze základní myšlenky (srov. Dt 18, 15-18), že ne kněžský rod, ale jedinec je Bohem povolán a pomazán, a to Duchem sv., nikoli olejem. Prorok je Boží mluvčí, který interpretuje zákon dané doby. „Prorocká linie vychází z Mojžíše, pokračuje v Jozue, Soudcích a v Samuelovi, Eliášovi, Jeremiášovi a prostřednictvím předobrazu tajuplné postavy trpícího Služebníka JHWH vrcholí podle Nového zákona v Ježíši z Nazareta.” (Pospíšil)
Elaborát o trojí mesiánské linii má pro křesťana praktický význam. Křesťan je Kristovec, pomazaný, což znamená, že je zasvěcený Bohu. On patří Bohu a slouží Mu, aby se splnilo to, oč prosí v modlitbě Otčenáš: posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Poslání křesťana nese v sobě tři zásadní rozměry, které nalezneme v tzv. trojím úřadě Kristově: úřad kněze, proroka a krále.

Když vyznáváme, že Ježíš je kněz, tak víme, že není kněz, jako jsou ostatní kněží. Ježíš je mírou veškerého kněžství. Starozákonní kněží, ale totéž platí pro služebníky svátostného kněžství, mohou působit ve službě pouze do té doby, dokud jsou živí, ale Ježíšovo velekněžství nezná časové omezení. „Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.“ (Žid 7, 24-25) Kněží vcházejí do svatyně, která je pouhou napodobeninou té nebeské. Ježíš sedí po pravici Otcově (srov. Žid 8, 1) a jako ten, který se stal plně člověkem, může také člověka plně zastupovat před Bohem. Dalším rozdílem je, že starozákonní kněží, ale totéž znovu platí pro služebné kněžství dneška, se musí nejdřív očistit od vlastních hříchů (srov. Lv 14, 23), než mohou důstojně sloužit za lid. Velekněz Ježíš je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa“ (Žid 7, 26-27). Jednou pro vždy přinesl oběť za hříchy světa tím, že obětoval sebe sama. Učinil to bez ohledu na to, zda dotyčný jedinec o to stojí. On sám se stal nejvyšší a nejsvětější Obětí. Obětoval se za každého člověka, aby ho vykoupil z otroctví hříchu: „je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (1 Tim 2, 5) Rozsah a hloubka Kristovi oběti nám často unikají. Je důležité si znovu připomenout význam Pána Ježíše pro náš život. Jeho nemůže nikdo nahradit a nikdo nám Ho nemůže vzít. Sám o sobě říká (srov. J 10, 11-16), že je dobrý pastýř, který dává svůj život za své ovce. Každou ovci zná jménem a zve i ovce, které ještě nejsou v ovčinci, aby bylo jen jedno stádo. Kristus zve každého z nás do ovčince, volá nás jménem a čeká, zda (ještě) poznáme Jeho hlas. Jsme zváni, ale zároveň máme být těmi, kdo jako Ježíšově sami zvou lidi do ovčince a nejrůznějšími způsoby se obětují za to, aby všichni poznali Krista. Věřící mají být Kristovým hlasem v tomto světě.

Vyznáváme-li, že Ježíš je Král, tak víme, že je odlišný od pozemských králů. V dnešní době je král spíše pohádkovou postavou či bezmocnou figurkou zastupující určitý národ. Ovšem od starověku byl král běžně chápán jako prostředník mezi národem a nad-přirozeným světem. Starozákonní král vykonával posvátný úřad. Krále nevolil sám národ, ale byl přímo Boží vyvolený. Jako první po Bohu zprostředkoval svým poddaným Boží vůli, zastupoval svůj lid před Bohem a odpovídal za jejich činy (srov. zavržení Saula 1 Sam 15, 26). Král Ježíš přesahuje vše, co si jen dokážeme pod pojmem král představit, neboť On je mírou veškerého kralování. Jistě, Pán Ježíš byl také králem z lidského pohledu, neboť pocházel z Davidova královského rodu. Ale zároveň je Jeho kralování věčné. Až všechna království, vlády a pozemské mocnosti skončí v prachu, bude to Král Ježíš, který pozve ty po Jeho pravici do svého království. Pán Ježíš praví Pilátovi, že Jeho království není z tohoto světa (srov. J 18, 36). Mnoho Židů ale očekávalo osvoboditele od Římské nadvlády. Ježíš ovšem osvobozoval „jen“ z otroctví hříchu. Židé čekali někoho mocného, ale Ježíš se jako nejposlednější zločinec nechal přibít na kříž. A bylo to právě na tomto potupném nástroji, kde Kristus ukázal sílu svého kralování. Pokorně přijímal potupu, láskyplně odpouštěl, přijal lotra po pravici do Božího království a vyšel jako vítěz nad smrtí. Na kříži se Pán Ježíš stal univerzálním Králem, tam skutečně všechny přitáhl k sobě (srov. J 12, 32), tj. daroval lidem věčný život. „Nebeské království bylo na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně zjevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.“ (KKC 567). My, jako adoptivní Boží děti, jsme se křtem stali dědici království, můžeme skrze Církev prožívat zárodek Božího království. To v sobě zároveň nese závažnou odpovědnost, máme být obhájci jeho zájmů.

Také vyznáváme, že Ježíš je prorok, a tím si uvědomujeme, že je jiný než starozákonní či novodobí proroci. Za proroka je považován ten, kdo zprostředkovává lidu Boží slovo a Jeho vůli. K tomu je Bohem mimořádně obdařen tzv. charismatem prorokování. Bůh může povolat kohokoliv (Bůh si např. povolal i velekněze Kaifáše, srov. J 11, 49-51) jako proroka a kdykoliv ho zase odvolat. Proroci své současníky Božím jménem povzbuzovali, varovali, kárali apod. Také vystupovali jako zástupci a přímluvci lidí před Bohem. Jak ve Starém tak v Novém zákoně je prorok klíčovým pojmem. V Novém zákoně se tento termín často používá, aby se vyjádřilo, že v Kristu jsou naplněna všechna starozákonní proroctví. Na Něho se také vztahuje výrok: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“ (Dt 18, 15; srov. Jn 16, 14; Mt 13, 57) Pán Ježíš oproti ostatním prorokům nemluví na Boží pokyn. Muž z Nazareta je na základě své božské přirozenosti nekonečně spojený s nebeským Otcem (srov. Lk 10, 22; Mt 11, 27). On sám je Božím zjevením. I do dnešní doby povolává Bůh konkrétní lidi, aby Jeho jménem povzbuzovali, varovali, kárali, utěšovali apod. Mnozí z nich zapadli do zapomnění, ale ti, kteří byli Církví blahořečeni a svatořečeni nám mohou být i nadále zářícím příkladem a vzpomínkou na to, že se Bůh dává poznávat každému z nás a vysílá nás, abychom šli a hlásali Boží království myšlením, slovy i skutky.

Kristovec znamená být pomazaným ve smyslu být zcela zasvěcen Bohu. Ze Starého zákona víme, že významné postavy, které měli plnit nějaký závažný úkol, byli knězem slavnostními obřady pomazáni a uvedeni do funkce. Kněz dotyčnému na hlavu vylil vzácný vonný olej a vyslovil modlitbu požehnání. Vzácnost oleje odkazovala na mimořádnou milost, nezrušitelné pouto s Bohem, které dotyčný přijímal. Takový „Pomazaný Hospodinův“ se hebrejský nazývá „mašiach“, v řečtině „christos“. České ekvivalenty snadno poznáváme. Protože v průběhu dějin udělal vyvolený národ také nesčetné špatné zkušenosti s pomazanými osobami, začala v srdcích lidí vznikat touha po skutečném mesiáši, po Božím Mesiáši. Zároveň se objevují proroctví, že tento Mesiáš bude panovat celému světu. Protože v židovství neexistovala obecně platná věrouka, byla interpretace očekávání velmi rozmanitá. Proto se Pán Ježíš ptá svých učedníků: „Za koho mě pokládáte Vy?“ (Mt 16, 15). Petr odpovídá „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ a Ježíš jim zakazuje o tom veřejně hovořit. Až po Jeho vzkříšení byl pojem Mesiáš očištěn a přeměněn a požíván v novém smyslu v křesťanském náboženství. „Je pouze jeden Mesiáš a nikdo z nás už nemusí, ba nesmí nést břemeno povědomí, že by právě na něm rozhodujícím způsobem závisela spása světa či jeho naplnění. Jestliže hledáme radikální změnu, kterou v našem životě způsobil Kristus, pak je to právě skutečnost, že my všichni jsme byli vykoupeni a že existuje jen jeden Vykupitel. Každý z nás je tedy osvobozen od všech koncepcí záchrany světa i od falešných představ o Bohu nevyhnutelně s tím spjatých. To rozhodně není málo, protože ve jménu ne právě správných představ o Bohu, se v dějinách odehrálo nemálo zlého.“ (Pospíšil2, 384)

Další praktický význam trojí mesiánské linii pro křesťana se projevuje v iniciačních svátostech. Křesťan jakožto Kristovec, tj. pomazaný. Toto mazání oleji se koná při křestních obřadech. Tyto oleje jsou směsí oleje a vonných látek, především balzámu. Světí je diecézní biskup v ranních hodinách Zeleného čtvrtku, kdy se svými kněžími slaví ustanovení svátosti kněžství při tzv. Misse Chrismatis. Kněží je pak odváží do svých farností ve zvláštních nádobách. Při křtu nastane po vzývání pomoci všech svatých a modlitbě exorcismu na ochranu křtěnce před působením mocí zla, první moment pomazání, a to na prsou olejem katechumenů. Přitom se kněz modlí následující slova: „Olej je znamením, že toto Boží dítě má hodnost králů a k boji proti zlu dostává křtem moc a sílu. Olej, kterým Tě mažu, je znamením síly. Tvou silou ať je Kristus, náš Pán a Spasitel, který žije a kraluje na věky věků.“ (křestní obřady) Bezprostředně po křtu nastává druhé pomazání, a to křižmem na temeni hlavy. Kněz se přitom modlí následovně: „Všemohoucí Bůh Tě vysvobodil z hříchu, dal Ti život z vody a z Ducha svatého, přijal Tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i Tebe, neboť patříš ke Kristu na věky.“ Pomazání křižmem zároveň poukazuje na svátost biřmování, při níž jím bude pokřtěný znovu pomazán.

Pokřtěný patří Kristu na věky. Pomazání mu dává Kristovu sílu a účast na výše zmíněných třech Kristových úřadech: kněze, proroka a krále. Od té chvíle patří neodlučitelně k Církvi, stal se živým údem Kristova Těla a může, pokud již vládne rozumem, mít účast na svátosti Eucharistie. „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Petr 2, 9).

Druhý Vatikánský koncil zdůraznil, že my všichni pokřtění jsme povolání k tomu, abychom se vydali na svou jedinečnou cestu ke svatosti. Jsou různé způsoby života a odlišná povolání (srov. LG 41), ale všechny cesty vedou k jedné svatosti, k Bohu (srov. 1 Petr 1, 16). Neexistuje nižší, nebo vyšší svatost. A tak jsou všichni křesťané na základě jejich všeobecného kněžství povoláni k tomu, aby byli živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, aby byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti milé Bohu pro Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2, 5). Co to jsou ty duchovní oběti? „Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou-li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (…); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“ (LG 34) To, co platí pro pokřtěné z titulu všeobecného kněžství, platí pro kněze navíc z titulu svátostného kněžství, neboť „jedno i druhé se totiž podílí – každé svým vlastním způsobem – na jediném Kristově kněžství“ (LG 10).

Svým pomazáním jsme všichni dostali podíl na Kristově prorockém neboli učitelském úřadě. Jedná se o hlásání Evangelia v běžných světských podmínkách. Žít svou účast na Kristově prorockém úřadě se učíme primárně v rodině. Zde se můžeme setkat s inspirujícími příklady žitého křesťanství nebo s odpudivými příklady pokrytectví. V rodině nalézá laický apoštolát svůj základ, který pak může být dále formován ve společenství a skrze výuku náboženství. Farníci jsou dětem, ale i dospělým novokřtěncům či znovu praktikujícím křesťanům důležitými svědky. Laici, kteří žijí ve světě, jako kdyby nebyli ze světa (srov. J 15, 19; 17, 11.14), mají nesčetné příležitosti pro evangelizaci v zaměstnání, při nákupu, mezi přáteli, ve vztahu k sousedům. „Všichni jsou povinni spolupracovat pro rozšíření a růst Kristova království ve světě. Proto nechť se laici neúnavně snaží o hlubší poznání zjevené pravdy a snažně si vyprošují od Boha dar moudrosti.“ (LG 35)

V neposlední řadě jsme svým křtem dostali podíl na Kristově královském úřadě. Spočívá to v tom, si dokonale uvědomit, že „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9, 35). Pak dokážeme smýšlet, jak nás to Kristus Ježíš učil (srov. Flp 2, 5-9). Nemáme lpět na své hodnosti či důstojnosti, ale máme se zříci sebe sama, vzít na sebe způsob služebníka a stát se jedním ze slabých a potřebných, ve kterých je Kristus nejzřetelněji přítomen. Ponížit se a ve svobodné poslušnosti přijímat Boží vůli až za hranici lidsky představitelného. Jen takový jedinec je hoden královského úřadu. Věřící byli pomazáni k tomu, aby celým svým životem oslavovali Boha tak, aby skutečně mohlo být posvěceno Jeho jméno, přijít Jeho království, stát se Jeho vůle. Jako dědici Božího království jsme se stali velvyslanci, kteří mají za úkol hájit jeho zájmy a aktivně se zapojit do jeho budování. Pokud nemůžeme ovlivnit velké věci, ať se upřímně snažíme o to, aby i do nepatrných věcí a situací byly vnášeny křesťanské hodnoty spravedlnosti, lásky a míru.  Tím podle svých možností a schopností připravujeme půdu na Boží setbu.

 


Pospíšil, Ctirad: Královský, kněžský a prorocký mesianismus ve Starém zákoně. In: Poutník, 2000/4, 14 – 17 (Pospíšil); Pospíšil, Ctirad: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, KNA: Praha 2004 (Pospíšil2)