Začali jsme tento cyklus katechezí konstatováním, že někdy vyslovujeme slova, která jsme se kdysi naučili, ale která pro náš běžný život nemají příliš velký význam. Naše vyznání víry je plné takových slov, která nejspíš vyslovujeme pouze v této nebo v jiných modlitbách. Dnes se budeme snažit rozjímat slovo „všemohoucí“. Ze všech vlastností, které Bohu připisujeme, nalezneme v Credu jen všemohoucnost. Mohli bychom říci, že dovršuje všechny ostatní vlastnosti, které jsou v ní jakýmsi tajemným způsobem obsaženy. V samotném slově už je obsažen jeho výklad. Všemohoucí má veškerou moc, která ho disponuje k tomu, aby mohl všechno realizovat podle své vůle. V Credu je tato vlastnost spojena s creatio ex nihilo, tj. moc stvořit z ničeho. Přesto všemohoucnost nemůžeme měřit podle lidského rozumu a smyslům přístupných výsledků, neboť tato Boží vlastnost daleko přesahuje schopnosti člověka a zahrnuje svět viditelný i neviditelný. Kromě toho vyjadřuje neproniknutelnost samotného bytí Trojjediného.

Moc dnes někdy považujeme za schopnost podle své potřeby změnit chování svého okolí, a to jak lidí, tak věcí. Taková lidská moc často působí ztrátu svobody druhého, protože díky ni druhá strana ztratí svobodu rozhodování. Jakou moc má Bůh? Je to moc lásky (srov. 1 J 4, 16). Každý, kdo byl někdy zamilován nebo kdo prožil šťastný života v manželství až na smrti, ví, že opravdová láska je jiná. Krásně ji popisuje sv. Pavel v prvním listě Korintským ve známém hymnu lásky: láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.  Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Skutečná láska nikdy nezanikne. Bůh je dokonalá láska. Neničí, ale buduje; nepřemáhá, ale směřuje, dopouští zlo a rozmnožuje dobro, raduje se z přijetí a přijímá odmítnutí (srov. 1 Kor 13). K dokonalé lásce, která se nachází jen v Bohu, patří atribut všemohoucnost.

Dílo stvořitelské a vykupitelské jsou dvě hlavní manifestace Boží všemohoucnosti. První kapitoly Bible popisují, jak Bůh používá slovo, aby vše, co stvořil, povolal k existenci, a určuje formy jsoucna tím, že pojmenovává veškeré stvoření. Všechno povstalo, protože Bůh se ve své nekonečné moudrosti a lásce takto rozhodl. Bůh nemusel někomu či něčemu čelit, nebyl to žádný zápas, neboť z Boží moci se nic nevymyká. „Myšlenka všemohoucnosti, jak jí rozumí křesťanská dogmatika, je obsažena už v knize Genesis (18, 14), kde se podle hebrejského textu praví, že nic není od Boha odděleno tak, aby toho nemohl dosáhnout.“ (Novotný, 1227)  Prvním veršem první kapitoly knihy Geneze začíná velepíseň chvály Boha, která končí posledními verši knihy Zjevení: „A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“ (srov. Zj 22, 19)

Bůh se starozákonnímu lidu zjevil (srov. Gn 17, 1; 28, 3; 35, 11; 43, 14; 48, 3; 49, 25) jako El Šadaj, tj. Bůh silný a všemohoucí. Až později (srov. Ex 3, 14) mu skrze Mojžíše v hořícím keři zjevil vlastní jméno JHWH, tj. Jsem. Toto vlastní jméno se v Septuagintě, jenž je nejstarší zachovalý překlad Starého zákona do řečtiny, který vznikal v Alexandrii přibližně od 3. do 1. stol. př. Kr., někdy také překládá jako Pantokrator, tj. Všemocný, Vševládce. Boží lid vnímá všemohoucnost Boží v pouhém trojrozměrném smyslu, který se mu odhaluje v Jeho stvoření a v každodenních zkušenostech, ve kterých Boha prožívá jako Mocného, který nezná odpůrce. Jeho moc je tak veliká, že se ve Starém zákoně může zdát, že sám Bůh působí i zlo. Nový zákon naopak spíše předpokládá Boží všemohoucnost a dokládá ji mocnými činy Ježíšovými, které jsou vždy realizovány s odkazem na Boha Otce a v Jeho slávě.  „Podle Jana Damascena je Bůh moc, jež nemůže být ničím měřena leda jeho vlastní radou. Nejde tedy o sílu přírodní, nýbrž o sílu, jež je závislá na Boží radě nebo zalíbení.“ (Novotný, 1227) A tak se to Bohu zalíbilo, že se ze Svého úradku rozhodl zastínit dívku Marii svým svatým Duchem, aby se Boží Syn stal člověkem, člověku podobným ve všem kromě hříchu. Trojjediný Bůh nám tak chtěl odhalit Svůj vnitrobožský život, který přesahuje lidské trojrozměrné vnímání.

Všemohoucnost Boží lze popsat (srov. Rahner, 76-77),  jako nekonečnou dokonalost činné Boží moci navenek (potentia acitva), která se vztahuje na všechno a působí ve všem. Člověk nemá, čím by změřil Boží moc, neboť ona nezná hranice a přesahuje lidské schopnosti (srov. Job kap. 38-39). Stojí před Boží velebností s bázní, tj. v úžasu. Tento postoj vůči Bohu nepřichází sám od sebe, neboť člověk je zatížen svou padlou přirozeností a je v neustálém pokušení jíst ze stromu dobra a zla, tj. postavit se na místo Boží. Po celé lidské dějiny až do dnešní doby se lidé pošetile pokouší vystavět babylonské věže (srov. Gn 11, 1–9) jako důkaz vlastní domnělé všemohoucnosti, přestože výsledkem je často i chaos, válka a rozklad. I spravedlivý Job musel projít bolestnou osobní zkušeností s Božím úradkem, aby Mu dokázal odpovědět: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr Tobě není neproveditelný.  Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.  Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Job 40, 2-5)

Otázkou týkající se skutečnosti zla a utrpení ve světě ve zdánlivém protikladu s Boží všemohoucností se zabývá teologický obor zvaný Teodicea. Původně ho rozvinul filosof Gottfried W. Leibniz (1646-1716). Tento obor se snaží rozumově ospravedlnit víru ve všemohoucího a dobrého Boha v prostředí, ve kterém vládne utrpení a mravní zlo, neboť pokud je Bůh skutečně všemohoucí, pak by jistě mohl uchránit stvoření před utrpením; pokud je Bůh krom toho ještě dobrý, rozhodně by měla Jeho vůle chtít, aby ve světě nebylo utrpení. Ale ve světě existuje zlo a utrpení, a tak lze dojít k dalekosáhlému a dramatickému závěru, že Bůh buď neexistuje, nebo není Bohem všemohoucím či dobrým. Je mezi námi mnoho lidí, kteří ztratili svou víru v Boha, a jedním z důvodů je vnímaný rozpor mezi dobrým Bohem a zlem ve světě, zejména když se dotýká kořenů našeho osobního života. Na zmíněnou otázku existuje řada možných odpovědí a přístupů, které se v průběhu dějin vyvíjely.

Když se člověk snaží rozumově rozluštit Boží tajemství, dochází – jak jsme si již řekli dříve – často k herezi. Ta může například spočívat v myšlence, že Bůh je sice dobrý, ale není všemohoucí. Tuto myšlenku nalezneme v heretickém dualistickém markionismu z 2. století, který se později přelil do manicheismu, jenž se vyskytoval v  katolické Církvi od 3. století. Markion (zjednodušeně) tvrdil, že ve světě proti sobě válčí Bůh stvořitel, který je zlý a Bůh spasitel, který je dobrý. Tuto myšlenku Církev odmítá. Někomu se může zdát, že je to velmi podobné rozporu mezi Bohem a Satanem. Nesmíme přitom ale nikdy zapomenout, že Satan není všemohoucí ani Bohu rovný, ale jemu poddaný, byť neposlušný. Satan může působit pouze v mezích, které Bůh dopouští.

Staletí, kdy nebylo myslitelné, že by někdo zcela popíral Boha, protože se Jeho existence z kosmologického a ontologického hlediska považovala za dokázanou, panoval názor, že problém Teodiceje je velkým tajemstvím, do kterého je zasvěcen pouze Bůh. Člověku bude toto tajemství možná odhaleno až na věčnosti, nikoli však v tomto pozemském životě. Zejména negativní teologie (např. Bůh je sice dobrý, ale zcela jinak, než je dobrý člověk) silně zdůrazňuje Boží jinakost, jak bylo vysvětleno dříve. Tvrdí, že Bůh se od člověka tak zásadně liší, a proto člověk nikdy nedokáže pochopit faktický dopad Božích atributů, tj. připisovaných vlastností. Tím se pak snaží vysvětlit, že lidskými schopnostmi nemůžeme nikdy porozumět Boží všemohoucnosti a dobrotě. Zjednodušeně se dá tedy říci, že do doby osvícenecké stačila ctnost víry. Člověk vnímal důležitost tajemství, a respektoval ho. Přijal tudíž i myšlenku, že utrpení a zlo má určitý smysl, který je člověku skrytý, neboť Všemohoucí by to jinak nikdy nedopustil. Teodicea pak nebyla teoretickým problémem, ale spíš otázkou praktického přístupu člověka k utrpení. V tomto smýšlení Kristův kříž ukazuje, že nejde o to vyřešit problém zla, ale dobrovolně přijmout své utrpení a dokonce i podíl na cizím utrpení. Tím se křesťan staví proti zlu; dobro se takto stalo nástrojem proti zlu. Ale v osvícenství se začal klást velký důraz na rozum a poznání na úkor víry a tajemství. Zjednodušeně řečeno: už nestačila ctnost víry.

Tradiční Teodicea, která přestala být dostačující pro osvíceneckého člověka, nabízela následující řešení. Na počátku byl svět dokonalý a nebyla v něm smrt, ani nemoc, ani jakékoliv jiné zlo. Člověk byl dokonale svobodné Boží dítě. Díky prvotnímu hříchu se narušila počáteční harmonie a ve světě se začaly šířit nejrůznější podoby zla – mravní zlo (např. válka, vražda apod.), přirozené zlo (přírodní katastrofy, nemoc) a utrpení, které si navzájem činí lidí a zvířata; s nimi se můžeme setkat v prvních kapitolách knihy Geneze a ony dále doprovází celé dějiny spásy. Je dobré si povšimnout, že zlo (v podobě hada) již působí v ráji a že jej Bůh tudíž dopouští již od prapočátečního harmonického soužití s člověkem. Snad největší důkaz Boží všemohoucnosti je, že Bůh obdaroval člověka svobodnou lidskou vůli, v níž je rovněž obsažena možnost ze svobodného rozhodnutí hřešit, tj. odvrátit se od Boha. „Kvůli svobodě, jež je mu dána, je člověk povolán k morálnímu rozlišování, volbě a rozhodnutí. V Gn 3,22, po Adamově hříchu a trestu za něj, Bůh říká: Hle, teď je člověk jako jeden z nás, zná dobro a zlo. Vyložit tento text není snadné. Na jedné straně všechno nasvědčuje tomu, že toto tvrzení má ironický smysl, protože člověk se přes zákaz pokusil vlastními silami vztáhnout ruku po ovoci a nečekal, až mu ho Bůh ve vhodném čase daruje. Na druhé straně význam stromu veškerého poznání – tak je totiž třeba chápat biblický výraz dobro a zlo – se neomezuje na morální hledisko, ale znamená také poznání dobrých a špatných výhledů, to jest budoucnosti a osudu: zahrnuje v sobě vládu nad časem, která patří výlučně do kompetence Boží. Co se týče morální svobody, která je člověku dána, tu nelze jednoduše redukovat na samostatné řízení a určování vlastního života, protože jejím posledním určovatelem není člověk, ale sám Bůh. Dobré či zlé v perspektivě morálky je to, k čemu se dobrovolně rozhodnu.“ (PBK11)

Podle německého myslitele G. W. Leibnize lze problém všemohoucnosti Boží a existence zla vyřešit následovně: Bůh stvořil svět „a viděl, že to je dobré“ (Gn 1, 10.12.18.25); a jakožto všemohoucí a dobrý Bůh tedy musel stvořit ten nejlepší možný svět, který mohl stvořit. Můžeme namítat, že je jednoduché si představit lepší svět bez zla a utrpení. Přitom nejspíš vnímáme současný svět jako hotové dílo a zapomínáme, že Bůh chtěl člověku dát podíl na svém stvořitelském a později i na vykupitelském díle Božího Syna. Aby člověk mohl mít skutečný podíl na Božím díle, musel být svět stvořen tak, aby se mohl vyvíjet dál pomocí člověka. Boží všemohoucnost nespočívá v samolibém jednání. Naopak Bůh dává člověku plnou odpovědnost za své jednání před sebou samým a před Bohem. Boží cíl navrátit člověka k sobě je tak důležitý, že stojí za to dopouštět zlo a utrpení.

Ve 20. století vzniká tzv. kenotická teologie, jejímž původcem je německý evangelický teolog Jürgen Moltmann. Tento směr tvrdí, že Boží stvoření není jen projevem Boží moci, ale zároveň Jeho sebeomezení. Vychází přitom z toho, že zaprvé Kristus se při Vtělení sám sebe zřekl (srov. Flp 2, 6-7) a za druhé všechno bylo stvořeno skrze Něho a pro Něho (srov. Kol 1, 16) „Bůh v aktu stvoření předává část své tvůrčí moci stvořenému světu, aby se vyvíjel podle základní Boží intence ale také s jistým podílem vlastní (i když propůjčené) tvůrčí schopnosti. Tato koncepce zdůrazňuje svobodu člověka, jeho morální růst (skrze utrpení) a vysvětluje působení přírodních zákonů v návaznosti na Božím působení ve světě. Vede též k netradiční představě trpícího Boha, jenž je přítomný v přirozených procesech světa, především v těch, které představují tvůrčí pohyb k vyšším formám života.“ (Pelc)

Myslitel John Hick přišel s myšlenkou, která sahá až k církevnímu otci sv. Ireneji z Lyonu, který působil ve 2. století. Ten tvrdil, že Bůh sice stvořil člověka jako svůj obraz, což ale neznamená, že se člověk Bohu podobá. Člověk má celý život na to, aby dozrál k podobě Boží. Proto Bůh stvořil svět takový, jaký je, aby se člověk postupně učil lásce, oběti a vydanosti a tak se stal čím dál věrohodnějším obrazem Božím. Tento směr byl nazván „Soul Making Teodicee“, tj. teodicea formující duši. Pro křesťanství má toto řešení význam mj. v tom, že dává utrpení smysl, činí z něho příležitost osobního vývoje a přiblížení se Bohu.

Vševědoucnost Boží je obsažena v Jeho všemohoucnosti (srov. Rahner, 77-79). Jedná se o další dokonalou vlastnost Boží, kterou nemůžeme lidským rozumem pojmout. Bůh Otec, vidí všechno, co je skryto (srov. Mt 6, 8b ); On nás zkoumá a zná. Ví o nás, ať sedíme nebo vstaneme, zdálky je Mu jasné, co chceme dělat. Sleduje naši stezku i místo, kde ležíme, všechny naše cesty jsou Mu známy. Ještě nemáme slovo na jazyku, a On už ví všechno (Srov. Ź 139, 1nn). Vševědoucnost spočívá v Božím dokonalém poznání, jak subjektivním tak objektivním. Oproti lidskému poznání, které se omezuje na předměty stvořené, viditelné a částečně i neviditelné, není Boží vševědoucnost omezena na faktografické údaje, ale je sama komplexní skutečností, kterou nazýváme Prozřetelností, jež nám byla odhalena v samotném Božím Zjevení.  Touto Prozřetelností Bůh doprovází a chrání stvoření a člověka vede ke spáse. K Boží vševědoucnosti se spravedliví, který žije v Boží přítomnosti, může utíkat a u ní se cítit v bezpečí; naopak hříšník se před ní může ukrývat, neboť nesnese Boží světlo, i když Božímu soudu nikdy neunikne. U Boha není čas, ale vše je ve všeobjímající přítomnosti. On nevidí události jakožto minulé či budoucí, ale vše je v podobě, která lidské vnímání naprosto přesahuje. Objektivní Boží poznání spočívá v tom, že nic z toho, co je, mu není skryto, protože On je stvořitelem všeho. Boží poznání na prvním místě zahrnuje Jeho samotného, a to exkluzivně (srov. Mt 11, 27). Bůh také dokonale poznává vše, co stvořil, nikoli jako poznání pro poznání, ale vždy vzhledem k spáse člověka.

Jak vypadá lidská svoboda, když Bůh ve své Prozřetelnosti všechno vede? Není vše jen předmětem predestinace, tj. předurčení? V Písmu je přece psáno:  „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.  Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;  které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Řím 8, 28-30) To všechno působí Boží milost, ve které „dochází k uskutečnění nejhlubšího vztahu Boha a člověka.“ (Zvěřina, 226)  Milost je smýšlení Boží, jehož cílem je vytrhnout lidskou duši ze smrti a živit její hlad (srov. Ž 33, 11.19). Milost je zároveň Boží akt, jímž prokazuje svou přízeň stvoření, a v něm zejména člověku. Tento Boží akt sebesdílení je zcela svobodný, což znamená, že si na milost nikdo nemůže dělat nárok, ani ji nemůže dosáhnout lidskými prostředky (Srov. Řím 3, 24). Bůh je dokonalé dobro, což znamená, že Jeho milost je univerzální. Každého člověka volá k sobě. Zároveň platí, že každý dostává tolik milosti, na kolik je disponován a na kolik svobodně spolupracuje s Bohem. To znamená pouze tolik, kolik dokáže skutečně přijmout v dané fázi svého života. Boží všemohoucnost je tak veliká, že přijímá i lidské odmítnutí a ignoraci. Na jedné straně tedy nalezneme Boží prozřetelnost, kterou je člověk předurčen ke spáse, pro kterou je Bohem ospravedlněn a posvěcován (srov. 2 Kor 3, 5; Fp 2, 13). Na druhé straně je tu padlá přirozenost člověka, která tíhne k odklonu od Boha a odmítnutí Jeho milostí, a tudíž i nabídky spásy, přestože ví, že milost je nutná ke spáse.

Boží milost teologicky rozdělujeme na milost posvěcující, tj. posvěcení naší přirozenost, a milost pomáhající, tj. posvěcení našich činů. Milost posvěcující nám dává podíl na Božském životě v nás samotných. „Není to splynutí nebo ztotožnění s Bohem, nýbrž prozáření duše, skryté a pro naši malou součinnost nedokonalé. Nejsme samostatní bohové, ale milostí se nám dostává něčeho, co je vlastní jen Bohu“ (Zvěřina, 231). Milostí posvěcující dostává člověk důstojnost Božího dítěte a dědice nebeského království a stává se příbytkem. Je také disponován k přijetí božských ctností víry, naděje a lásky.  Skrze milost pomáhající působí Bůh na člověka, který mu k tomu dal svolení ze svého svobodného rozhodnutí. Tato milost pak působí (srov. Zvěřina 233) osvícení rozumu, dobrá vnuknutí, posilu vůle, útěchu srdce a vroucnost modlitby. Zmíněná Boží činná moc neubírá člověku na jeho svobodě, neboť je účastí na Boží svobodě. V každém okamžiku člověk může milost odmítnout. Bůh nám tajemně přizpůsobuje své jednání tak, „že je sice povyšuje, ale nijak neruší naše poznání a rozhodování, naopak zdokonaluje a přitom dovoluje a umožňuje svobodný souhlas – nebo i odmítnutí.“ (Zvěřina, 234)

Všudypřítomnost Boží je obsažena v Jeho všemohoucnosti. U Boha není žádné prostorové omezení, jako u nás lidí; tudíž i ve své přítomnosti všechno přesahuje a nic ho nemůže pojmout nebo vystihnout. Špatné pochopení Boží všudypřítomnosti přinesl panteismus, který klade rovnítko mezi Boha a Jeho stvoření. Zahrnuje Boha do všeho a přitom opomíjí, že Bůh všechno zároveň nekonečně přesahuje. Bůh ve své nekonečné prostotě nepodléhá konečnosti, nedokonalosti a podmíněnosti pozemského bytí. V Písmu nalezneme řadu obrazů (např. nebesa, Boží trůn, palác, Jeruzalémský chrám, Sión, oblak, hořící keř), které hovoří o pomyslným místě Boží přítomnosti. Nejsou zde ale uvedeny k vymezení prostoru pro Boží působení. Připomeňme si jeden obraz Boží přítomnosti za všechny – oblak. Jedná se o tajemnou podobu Boží přítomnosti, která zpřístupňuje Boha člověku, aniž by Ho člověk mohl proniknout. Oblak je viditelný a zároveň neznáme jeho začátek a konec a nedokážeme proniknout jeho hloubku. Tento a jemu podobné obrazy a místa jsou nám lidem dány k naší představivosti, abychom si Boha dokázali ve své mysli přiblížit, abychom dokázali prožít Jeho blízkost v tomto uspěchaném světě, abychom Ho oslavovali ve shromáždění a v kráse našich chrámů a liturgie. Proto se máme modlit v Duchu a v Pravdě (sov. J 4,21nn). Bůh zná člověka a ví jak důležitý je pro něho vjem přítomnosti Boží. A tak nám Boží Syn zanechal Eucharistii, v níž Boží všemohoucností dokáže zpřítomnit své Tělo v nepatrném kousku chleba a svou Krev ve víně, plodu révy a lidské práce. Ani Eucharistie neomezuje Boží všudypřítomnost, ale je tu pro nás lidi a k naší spáse, abychom dokázali rozmlouvat s živým Bohem v Nejsvětější svátosti.

Boží všemohoucnost pocítíme pouze tehdy, když Ho necháme také působit ve svém životě. Pokud své záležitosti, a to ne jen ty velké a významné, ale i ty malé a nepatrné, neodevzdáme do Boží moci, se pro nás toto slovo nikdy nestane jedním z Božích jmen, „Všemohoucí“. Ježíš se stal člověkem i proto, aby nám ukázal tuto cestu celkového odevzdání se do Boží vůle. Říká svým apoštolům (po té, co se Ho sv. Petr snaží odradit od Boží vůle): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe“ (Mt 16, 24). Zapřít sám sebe nemá zde nic společného s opovržením sebou samotným, ale je to myšleno jako integrální sebevydání do Boží vůle, ze svobodného rozhodnutí uvést do souladu svou lidskou vůli s vůlí Boží, abychom spolu s Pavlem mohli říci: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Věřit, že Bůh je všemohoucí, že se skutečně nic nevymyká Jeho moci a že jen On ví nejlépe, jak mě dovést a udržet v pravém štěstí, taková víra hory přenáší.

Hymnus sv. Patrika: Povstávám dnes skrze Kristovo narození i jeho křest, skrze jeho ukřižování i pohřeb, skrze jeho zmrtvýchvstání i nanebevstoupení, skrze jeho návrat při posledním soudu. Povstávám dnes skrze lásku cherubínů, poslušnost andělů, podrobenost archandělů, skrze naději na odplatu při zmrtvýchvstání. Skrze modlitby patriarchů, skrze výroky proroků, skrze víru vyznavačů, skrze nevinnost svatých panen, skrze skutky spravedlivých. Povstávám dnes skrze Boha, jenž mě rač říditi. Boží sílo, udržuj mě, Boží moudrosti, veď mě, Boží oko, hleď za mne, Boží ucho, slyš mě, Boží slovo, mluv za mne, Boží ruko, chraň mě, Boží cesto, prostírej se přede mnou, Boží štíte, zastiňuj mě, Boží vojsko, chraň mě před léčkami ďábelskými, před pokušením hříchu, před svody tělesnými, před každým, kdo mi strojí úklady, ať blízko či daleko, ať sám či v davu. Kristus buď se mnou, Kristus přede mnou, Kristus za mnou, Kristus buď ve mne, Kristus pode mnou, Kristus nade mnou, Kristus buď, kde lehám, Kristus, kde sedám, Kristus, kde vstávám, Kristus buď v srdci každého myslícího na mne, Kristus v ústech každého mluvicího o mně, Kristus buď v každém oku vidoucím mne, Kristus buď v každém uchu slyšícím mne. Povstávám dnes v síle a moci, skrze Trojici, skrze víru v trojitost, skrze víru v jedinost jediného Tvůrce světa.

 


Novotný, Adolf: Biblický slovník, Praha: Kalich, 1992 (Novotný); Rahner, Karl: Rahner, Karl: Herders Theologisches Taschenlexikon 1, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder, 1972 (Rahner); Papežská biblická komise: Bible a morálka, Kostelní Vydří: KNA, 2010 (PBK); Pelc, Bogdan: Fundamentální teologie, elektronická verze skript pro prezenční studium, 2006, kapitola 6.2.2 (Pelc); Zvěřina, Josef: Teologie Agapé II, Praha: Skriptum, 1994 (Zvěřina)