Apoštolské vyznání víry je rozjímavá modlitba v první osobě. Pro někoho je modlitba rozhovor, ve kterém on (a) rozmlouvá s Bohem. Modlitbu lze ale pojmout v mnohem širším smyslu jako setkání s Bohem. Židovský filosof Martina Bubera představuje zmíněné setkání jako proces, ve kterém se Já stává Ty. Já představuje člověka a Ty je Bůh. Stávání se znamená, že setkání mezi člověkem a Bohem, člověka zásadně proměňuje, až do té míry, že lze říci, že člověk je tímto setkáváním proměňován.

V příští promluvě rozvineme, že naše víra je vztahem mezi člověkem a Bohem. Modlitba je formou vyjádření tohoto vztahu skrze setkání mezi člověkem a Bohem. I v modlitbě Krédo se člověk setkává s Bohem. První osoba naznačuje, že tato modlitba vychází ze mne, neboť jsem to já, který pronáší své vyznání. Každá modlitba, tj. každé setkání mezi člověkem a Bohem musí ale začít setkáním člověka se sebou samým. Pokud bychom opomenuli tento krok, nedojdeme nikdy ke skutečnému setkání s Bohem. Přeformulujeme-li to slovy Martina Bubera, tak se Já nikdy nestane Ty, Já nikdy nebude proměněno Ty, neboť na počátku Já nebylo přítomno, existence Já nebyla přiznána. Jsou lidé, kteří se modlí, aniž by sami vstoupili do dané modlitby. Netouží po setkání s Bohem, nejsou schopni daného setkání nebo si takové setkání nedokážou představit. Jejich modlitba se skládá jen ze slov. Jiní sice vstupují do modlitby s tím, že se chtějí setkat s Bohem, ale přivádějí jen to, co je na nich pozitivní, zbožné nebo pouze zdůrazňují svou hříšnost. Ostatní oblasti jejich Já vytěsnili, neboť mají za to, že nepatří do tak vznešeného setkání, vnímají hluboký stud za určité stránky svého bytí, neboť je sami nepřijali jako součást svého Já.

Začátkem 3. století napsal  Klement Alexandrijský, že jen skrze sebepoznání může člověk dospět k poznání Boha (srov. Grün, 8-10). Ve 4. století to mnich Evagrius Ponticus, popsal takto: Chceš-li poznat Boha, nauč se znát nejdříve sám sebe. Ze všeho poznání je tedy nej-zásadnější sebepoznání. Jsem přece obrazem Božím a tudíž, pokud poznám své skutečné Já a odvážím se ke opravdovému setkání se sebou samými, pak se také mohu setkat s Bohem a jsme schopen rozlišit, co není od Boha. Opravdové setkání člověka se sebou samém má dvě roviny. První rovina se týká poznání vlastní lidské důstojnosti, která pramení z Boha a spočívá ve veškerém dobru, které nám bylo od Boha darováno. Druhá rovina se týká stinné stránky člověka, která zahrnuje vše zlé, zvrácené, zraněné, nemocné apod. a která je též reálnou součástí našeho bytí. Jeden lékař napsal Rogeru Schutzovi, zakladateli komunity Taizé: „Dlouho jsem trpěl tím, že nemohu překročit mé ohraničení. Ale pak přišla doba, kdy jsem poznal, že přijetí pocitu nedostatečnosti a ohraničenosti může přinést ovoce. Nemám se ohlížet po druhých, čeho oni jsou schopni, ale raději rozpoznávat a beze zbytku přijímat své hranice. To je zdroj osvobození. Pak se již nepotřebuji srovnávat s druhými nebo vzhlížet k jejich schopnostem. Pocit méněcennosti a dojem, že jsem vržen do ústraní velmi přispěl mému vnitřnímu růstu. Umožnil mi rozumět sám sobě.“ (Schutz, 17)  Skutečné setkání se sebou samotným předpokládá přijetí obou rovin bytí jako reality. Pak setkání se sebou může vést k setkání s Bohem, kdy Já se stává Ty, kdy člověk je Bohem proměňován. Bůh přebývá totiž jen tam, kam ho člověk pustí. (Buber, 77)

Různé podoby slovesa věřit používáme několikrát denně. „Věř mi, vždyť mám zkušenost“, „Nevěřím si“, „Jsem věřící“, „Bylo to neuvěřitelné“, „To je ale slepá víra“, „Důvěřuj, ale prověřuj“ atp. Co to vlastně znamená „věřit“? Ve Slovníku spisovného jazyka českého  najdeme, že věřit je „mít náboženské přesvědčení o existenci boha a o božím zjevení“ nebo „mít přesvědčení o existenci nadpřirozených bytostí a úkazů“. Když si v tomtéž slovníku najdeme slovo „víra“, pak se nám objeví na prvním místě „důvěra“ a „přesvědčení“; až na druhém místě se uvádí „přesvědčení či vyznání věřícího člověka“ a „náboženství“. V běžných mezilidských vztazích slovo víra vyjadřuje kvalitu vzá-jemného vztahu.

Co představuje víra pro nás, věřící? I náboženská víra je výrazem kvality určitého vztahu, a to vztahu mezi člověkem a Bohem. Každá lidská bytost je schopna takového vztahu, neboť „touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha“ (KKC 27). On každého z nás znal ještě předtím, než jsme byli počati, jak se píše v knize proroka Jere-miáše (Jer 1,4-5). Vírou člověk odpovídá Bohu, který nepřestává člověka přitahovat k sobě, neboť jen v Bohu nalezne člověk svou pravou důstojnost, pravdu a štěstí. Díky své omezenosti a nedokonalosti hledá člověk soustavně to, co mu chybí a nikdy chybět ne-přestane. Hledá dokonalost, pravdu, která je pouze v Bohu, jeho Stvořiteli. Člověk toto hledání – po tom, co ho přesahuje – v průběhu dějin vyjadřoval v náboženských představách a náboženským chováním. Na jedné straně je tedy náboženskou bytostí (KKC29), která je schopna žít v intimním společenství s Bohem, ale na druhé straně je také bytostí svobod-nou: má volbu – může Boha přijmout nebo na Boha zapomenout, Bůh se mu může stát lhostejný, může Ho popřít či zcela zavrhnout.

V dnešním světě se můžeme setkat s mnoha lidmi, kteří si zvolili jinou cestu.  Postavili svůj život na vlast-ních omezených lidských schopnostech. Oni sami jsou středobodem svého světa. Je to cesta, která vede k pouhé iluzi svobody, neboť spočívá v negaci Boha. Mnohdy se dnes také setkáváme s lhostejností: „Je mi jedno, v co věříš, hlavně mě s tím neobtěžuj!“. Jindy slyšíme, že víra v Boha je něčím infantilním: “Moderní člověk přece nemůže věřit na takové středověké báchorky…“. Někteří lidé jsou pragmatičtí: „Spíš než Boha potřebuji pojistku, ale když mi teče do bot, tak se i pomodlím. Pokud to nepomůže, jistě to neuškodí“. Může nám to být líto, ale mají na to stejné právo jako my. „Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná…“; „…nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný.“ (KKC160)

Musíme rozlišovat akt víry a obsah, jehož se tento akt týká. Zároveň nesmíme zapomenout, že jak akt, tak obsah jsou úzce propojené. Víra je Božím darem vloženým do lidského srdce. Srdce je symbolem vnitřního života člověka. Je to zde, kde se člověk na prvním místě setkává s Bohem. Otevřít své srdce znamená, přijmout Boží dar víry. Ve skrytosti srdce pak může semeno víry růst a zrát. Samozřejmě je možné studovat Vyznání víry bez víry. Zůstává to na úrovni moudrého slova, které nás v našem nitru, v srdci neosloví. „Nestačí znát obsah toho, čemu se má uvěřit. Srdce, skutečný svatostánek skrytý uvnitř člověka, se musí otevřít milosti, jež očím umožňuje, aby viděly pod po-vrch, a člověk tak mohl pochopit, že to, co se hlásá, je Boží slovo.“ (PF10; srov. Sk 16, 14)  Sv. Pavel hlásal, že na základě víry v srdci jsme ospravedlněni, ale spaseni budeme na základě vyznání ústy (srov. Řím 10,10). To znamená, že křesťanská angažovanost je nezbytná. Víra totiž není naše soukromá záležitost! Naše roz-hodnutí, že chceme žít s Ježíšem, se musí projevit v našem životním stylu, v naší touze a že máme zájem o to, jakým způsob žít křesťansky. Pak Já se viditelně stává Ty, člověk je Bohem proměňován.

Ale jak vlastně prožíváme svou víru my? Jakou kvalitu má náš vztah s Bohem? Posouvá nás někam nebo je spíše statický, stále do kola se opakující? Žitá víra je velkým dobrodružstvím. Nese v sobě ohromnou dy-namiku. Živý vztah s naším Bohem může znamenat, že prožíváme jedno překvapení za druhým, pokud jsme však ještě schopni nechat se překvapit a netrváme na svém. Boha si totiž nemůžeme přivlastnit, uzamknout Ho do klece svých představ, vymezit mu prostor působení; Bůh nás bude stále přesahovat. Krásným příkladem je v tomto kontextu příběh o zápasu (srov. Gn32, 36-37) praotce Jákoba s tajemnou postavou, která představuje Boha. Takový zápas se může týkat každého z nás, kdokoliv ho může zažít, pokud ovšem hledá svou identitu tváří v tvář Bohu. Cesta hledání může začít u otázek typu „Má život smysl? Kam směřuje? Proč jsem?“, které budou prvním odklonem od egocentrismu k tomu, co nás přesahuje. Z vyprávění o zápasu praotce Jakuba je patrné, že Boha a jeho vůli nemůžeme zjednodušit, nemůžeme se Ho zmocnit, nemůžeme Ho zmanipulovat. To dobrodružství žité víry spočívá v zápase, při němž se člověk nechává proměnit Bohem. A pokud prosí, získá na konci zápasu, tak jako Jákob, novou identitu a požehnání na další část životní cesty. Uprostřed zápasu Boha často nepoznáváme, protože si Ho vždy snažíme zaškatulkovat do našich představ, ale On se nám opakovaně zjevuje v nečekané podobě: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.“ (Iz 55, 8-9)

Máme tedy věřit v Boha, kterému nikdy nemůžeme rozumět? Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1Tim 6,16), nechtěl nechat člověka na pospas svému osudu. A když Mu člověk odepřel poslušnost a z vlastního rozhodnutí ztratil Boží přátelství, Bůh ho nenechal napospas smrti. Slitoval se nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli. Častokrát jim nabízel smlouvu (srov. IV Eucharistická modlitba). Chtěl být Bohem, který je člověku blízký. Ve Starém Zákoně je vyvolenému národu stále na blízku, dokud Ho oni sami neodmítnou. Bůh chce dát lidem podíl na svém božském životě. Ponížil se až do krajnosti, aby nás přitáhl k sobě a ukázal cestu k pravé svobodě. Svým vtělením, lidským životem, obětí na kříži, vzkříšením a nanebevstoupením Bůh sám překonal nekonečnou propast, která zela mezi Ním a člověkem; Bůh se sklonil k člověku, aby mu zjevil intimitu vnitřního božského života, tj. tajemství Trojice. Skrze svého jediného Syna chce adoptovat každého člověka, aby se skutečně mohl stát svobodným Božím dítětem, jak to zamýšlel od počátku stvoření; aby byl každý člověk schopen Mu odpovědět, poznat Ho a více Ho milovat, více než bychom toho byli schopni sami od sebe (srov. KKC 52). Nesmíme přitom „nikdy zapomenout na to, že zjevení je plné tajemství. Ježíš zajisté celým svým životem zjevuje tvář Otce, neboť přišel právě proto, aby zvěstoval Boží tajemství; a přesto poznání, jaké máme o této tváři, je stále poznamenáno útržkovitostí a ohraničeností našeho chápání. Jen víra dovoluje vstoupit do hlubin tajemství a pomáhá, abychom mu přiměřeně porozuměli.“ (FR13)

Mají náš rozum a naše vůle vůbec nějakou úlohu, nebo stačí jen slepá víra? Vzhledem k tomu, že víra je vstupní bránou do hlubin Božích tajemství, stojí zároveň nad rozumem. Přesto není důvodu k nějakému konkurenčnímu boji mezi vírou a rozumem, navzájem se doplňují a přitom každý mají svůj vlastní prostor realizace (FR17). „Nemůže být nikdy opravdový rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu“ (KKC159). Bůh se zjevuje člověku různými způsoby, např. skrze své stvoření. Sv. Pavel (srov. Řím 1, 19-20) říká, že co můžeme o Bohu poznat, je každému jasné, protože to Bůh (sám) zjevil. „Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu ze stvoření.“ (KKC32) V Božím zjevení jsou přítomná znamení, která člověka skrze rozum vybízejí k hledání Pravdy a uschopňují mysl k samostatnému zkoumání tajemství do hloubky. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které Bůh usku-tečnil svými činy i svými slovy. „Prvním pravidlem je, že musí počítat s faktem, že lidské poznání je pouť bez zastávky; druhé vyvěrá z vědomí, že na takovou cestu se nemůže vydat pyšný člověk, který si myslí, že všeho dosáhl vlastními silami; a třetí má základ v „bázni Boží“; rozum musí uznat svrchovanou transcendenci Boha a zároveň Jeho prozřetelnostní lásku při řízení světa. Nerespektuje-li člověk tato pravidla, vystavuje se riziku, že ztroskotá a skončí jako „pošetilec“.“ (FR18)

Pokora je důležitá vlastnost, když hovoříme o víře. Naše vyznání víry začíná slovem “Věřím“. Když to slovo vyslovíme v této modlitbě, tak se zároveň spojujeme s celou Církví a přijímáme to, co římskokatolická církev předkládá k věření. V dnešní individualistické době není jednoduché přijmout takovou kolektivní víru, která je nám předložena jako zdánlivě hotová věc. „Společenství ve víře není možné bez společné řeči víry, závazné pro všechny, a sjednocující všechny v témž vyznání víry.“ (KKC185) Někdy si pleteme víru s pochopením rozumem. Zapomínáme, že naše víra je ze své podstaty pro lidskou mysl plna paradoxů a neproniknutelných tajemství. Měli bychom si vzít k srdci latinské rčení pocházející od sv. Anselma z Canterbury: „Credo ut intellegam (věřím, abych pochopil), et intellego ut credam (snažím se pochopit, abych věřil)“. Poukazuje na úsilí, kterým je žitá víra doprovázena. Člověk (FR27) naráží na svou vlastní omezenost, na to, že je vrtkavý a má nestálé srdce. Guardini měl jednou říci: „Víra znamená být schopen snášet své pochybnosti.“ (Evely,31)
I naše osobní zájmy a představy mohou být důvodem pro naši rozptýlenost a zatemněnou mysl. A pak je tu naše zbabělost. Když najednou chápeme, utečeme, protože se obáváme jejích požadavků, které jsou na nás kladeny, jako kdybychom na to byli sami.

Jak vyplývá z řečeného: v křesťanství jde prvotně o víru, která je podmíněna svobodnou vůlí a je podlože-na rozumovým poznáním. Ač se rozum vysoce cení, rozhodně se v křesťanství nepřeceňuje. Věřit se nikdy nemůžeme naučit. Pokud se naučím nazpaměť Bibli, Katechismus a pochopím veškerou církevní nauku, možná se stanu expertem na křesťanství, ale rozhodně mi to nepřinese víru. Co rozum vykoumá, nabude plného významu až ve světle víry (srov. FR20). Svobodná vůle nás uschopní k tomu, abychom se vydali na cestu hledání, a činí nás citlivými pro znamení, která nám Bůh posílá na cestu. To platí pro každého. Jak dlouholetý praktikující křesťan, tak novopečený kon-vertita se musí každý den znovu rozhodovat pro Boha. Denně to chce svobodné rozhodnutí vydat se Bohu do rukou, i nechat se od Něj překvapit.

Někdy se člověku může zdát jistější a jasnější jedno-duše splnit podmínky Zákona než prohlubovat víru Božího dítěte. Možná bychom se divili, kolik věřících tzv. „sbírá body“ do nebeského království, místo toho, aby se v něm snažili – již tady a teď – žít na základě svobody, kterou získali vírou v Ježíše Krista. A kolik věřících má strach před Božím soudem? V listě Galaťa-nům (Gal 2, 16) apoštol Pavel vysvětluje těmto křesťa-nům, že není třeba zachovávat židovský zákon. Jediná cesta, která zaručuje ospravedlnění před Bohem je víra v Ježíše Krista. Dělat dobré skutky přikázané zákonem sv. Pavel nezavrhuje, ale tvrdí, že ze skutků nebude nikdo ospravedlněn. My jsme se stali křesťany na základě víry v Pána Ježíše. Vychází (srov. Gal 3,6) přitom ze Starého Zákona (srov. Gn 15, 6) a v něm zejména z postavy praotce Abraháma, který byl Bohem ospravedlněn na základě víry. V Abrahámově době ještě žádný Zákon neexistoval.

Nejsme židokřesťané, a přesto se jedná o text, který může mít hluboký význam i pro náš život. My sice nelpíme na obřízce, na rozluce, neřešíme rituálně nečisté pokrmy apod. Přesto by bylo dobré, kdybychom se nad sebou zamysleli, zda jsme tato židovská pravidla, náhodou nenahradili vlastními ustanoveními. Může se jednat o více či méně úzkostlivé lpění na určitých modlitbách, postojích, zvyklostech atd., které z nás mnohdy nevědomky činí otroky svého duchovního života. Ježíš říká Židům, že jim byl dán Zákon pro tvrdost jejich srdce (srov. Mk 10, 5). Platí to ale i pro nás, kteří lpíme více na pravidlech než na lásce, více na oběti, než na milosrdenství (srov. Mt 9, 13). Základní Boží plán, který nám Kristus předkládá, vychází z počátečního stavu při stvoření, kdy panovala dokonalá harmonie mezi Bohem, lidmi a ostatním stvořením. Přikázání nebyla zátěží, ale způsobem bytí v dokonalé svobodě; podobně Pán Ježíš ustanovil jediné přikázání, a to přikázání Lásky (srov. Mk 12, 28-31), které osvobozuje. Pokud nemilujeme Boha, bližního a sebe sama z celého srdce, pak pro nás nikdy nebude platit, že nežijeme již sami sobě, ale že v nás žije Kristus (srov. Gal 2, 19-20). Pokud nebudeme milovat Boha, bližního a sebe sama z celého srdce, pak bude nadále panovat hřích a budou potřeba tvrdé zákony, aby minimalizovali dopady hříchu. Ježíš přišel na svět mj. proto, aby nám odňal srdce kamenné a dal nám srdce z masa (srov. Ez 11, 19-20). Pokud jsme přijali Krista z celého srdce, pak jsme objali Jeho přikázání svobodně, s rozumem a s láskou, neboť nám už nejsou tvrdým Zákonem, který zakazuje, ale cestou k dokonalé svobodě a k blaženému životu v nebeském království, byť jen v zárodku. „Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří.“ (Gal 3, 22)

Křesťanství není procházkou růžovou zahradou, ale dobrodružstvím, které vyžaduje činorodost, od-hodlanost a odvahu. Pokud to špatně pochopíme, tak se nám může zdát až nelidsky tvrdým náboženstvím. Ježíš říká: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10, 37). Víra spočívá v odříkání, opouštění a přehodnocování dosavadního žebříčku hodnot. V Písmu svatém najdeme mnoho příkladů takového postoje. Příkladem ve Starém Zá-koně nám může být praotec Abrahám (srov. Gn 12, 1-4): Hospodin se mu zjeví, vybízí Abraháma k odchodu do neznáma a oznamuje neuvěřitelné zaslíbení. „Mluví se zde o tom, že Bůh člověka osloví, že Bůh nějak výrazně, ale zcela přirozeně zasáhne do osudu člověka. A ten člověk na to kladně odpoví, vydá se na cestu.“ (Opatr-ný, 12) . To znamená, že Bohu uvěřil. Řekli jsme si, že víra je výrazem kvality vztahu mezi člověkem a Bohem. Čin zřeknutí se, opuštění, vydání se na cestu, je důsled-kem tohoto vztahu. Jsou to úkony víry. „Žít znamená provádět nesčetné úkony víry. Nevěrci je také konají, často i lépe než věřící, jenže je odmítají jako úkony víry označovat.“ (Evely, 30). Významným příkladem z Nového Zákona je Panna Maria (srov. Lk 1, 26 – 38). Bůh se jí zjeví skrze posla, vybízí ji, aby opustila všech-ny své představy o přírodě a vlastní budoucnosti a oznamuje neuvěřitelné zaslíbení. „Víte, že celý její další život je jakoby Ježíšem veden, i když ji nevede za ruku. A právě toto je život víry“ (Opatrný, 12). O Panně Marii se v Evangeliu také píše, že vše uchovávala ve svém srdci, když něčemu nerozuměla (srov. Lk 2,18-19.52). I věrný věřící uchovává a zvažuje životní zkušenosti a události ve svém srdci. Zejména se to týká těch, které jsou pro něho nepochopitelné či bolestivé. Rozjímá o nich tím, že je nechává dozrát. Nepokouší se rozluštit hned na místě vše, co ho potká na jeho životní cestě. Pokorně přiznává, že mnoho věcí ho přesahuje, nenechá se jen tak vykolejit, ale otevírá se Božím znamením, která trpělivému přichází v pravý čas.

Slovo na závěr: „Raduj se, že jsi Božím slovem nasycen a nermuť se z toho, že tě jeho bohatství přesahuje. Ten, kdo má žízeň, se přece raduje z toho, že může pít, a nermoutí se  tím, že nemůže vypít celý pramen. Pramen má zdolat tvou žízeň a ne, aby tvá žízeň zdolala pramen. Když totiž uhasíš žízeň, aniž vyčerpáš pramen, můžeš pít znovu, až zase dostaneš žízeň. Kdežto kdybys zahnal žízeň tím, že bys celý pramen vypil, tvé vítězství by ti bylo jen ke škodě. Děkuj za to, cos dostal a nelituj toho, co zůstalo zatím nevyužito. Cos dostal a čehos dosáhl, je tvůj podíl; co zbylo, je tvé dědictví. Cos nemohl pro svou nedostatečnost dostat najednou, dostaneš jindy, jen když vytrváš.  Nechtěj ve své chtivosti zhltnout naráz vše, co najednou zhltnout nelze. Ale také nebuď líný postupně čerpat z toho, co můžeš.“ (Efrém, 316)


Grün, Anselm: Modlitba a sebepoznání, KNA: Kostelní Vydří 1997 (Grün); Schutz, Roger: Pustiny v srdci vydávají květ, Litoměřice: CMBF (Schutz); Buber, Martin: Cesta člověka podle chasidského učení, Olomouc: Votobia, 1994 (Buber); Benedikt XIV: Porta fidei daný „motu proprio“ k vyhlášení Roku víry, český překlad ČBK, cirkev.cz dne 15. 11. 2011 (PF); Jan Pavel II: Fides et Ratio, Encyklika o vztazích mezi vírou a rozumem, Praha: Zvon, 1999 (FR); Evely, Louise: Krédo, Ústí nad Orlicí: Grantis, 1997 (Evely);  Opatrný, Aleš: Credo. Úvahy o apoštolském vyznání víry, PS AP, 1995 (Opatrný); Efrém sv., Komentář k evangelní harmonii „Diatessaron“ in: Denní modlitba Církve, Lekcionář pro modlitbu se čtěním, 3. díl, Vatikán: Česká liturgická komise, 1988 (Efrém)