Chvalozpěv stvoření je známá modlitba od sv. Františka z Assisi: „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, Tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří Tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit Tvé jméno. Ať Tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať Tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné. Ať Tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš Své tvory.  Ať Tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať Tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. Ať Tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Ať Tě chválí, můj Pane, Ti, kdo odpouštějí pro Tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blažení Ti, kdo je nesou v pokoji, neboť Ty, Nejvyšší, dáš jim korunu. Ať Tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s Tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte Mu, a služte Mu s velikou pokorou.“ (Pospíšil)

Vyprávění o stvoření světa nalézáme na prvních stránkách Písma sv. „Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby se tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu.“ (KKC 289) Kritické hlasy mohou tvrdit, že starozákonní vyprávění o stvoření více či méně přebírají existující staroorientální mýty. Porovnáme-li je, tak dojdeme k závěru, že určitá podobnost tu je. Např. mýty také vycházeli z počátečního chaosu. Významným rozdílem je, že staroorientální božstva vychází z chaosu a vyvíjí velké stvořitelské úsilí. Hospodin, věčný Bůh, tvoří s lehkostí a z ničeho. Sloveso stvořit (v hebrejštině bárá) vyjadřuje v Bibli také výlučně Boží činnost. Bůh je totiž zcela nezávislý na člověku. Kritické hlasy mohou tvrdit, že starozákonní vyprávění o stvoření není jednotné. Každý pozorný čtenář si ihned všimne, že se stvoření popisuje ve dvou odlišných příbězích. První vyprávění (srov. Gn 1, 1-2.3), které líčí sedmidenní průběh stvoření, pochází z 6. až 5. století př. Kr. Druhá zpráva, která na první zdánlivě navazuje, se datuje do období šalomounského království, tj. 10. stol. př. Kr. Obě zprávy jsou tedy psány v jiném kontextu, ale spojuje je to, že v obou případech je člověka přiveden k úžasu nad tím, jak se nedokonalý tvor stal středobodem Boží pozornosti a vrcholem stvoření. Tato výjimečná pozice od člověka vyžaduje velkou odpovědnost a vybízí ho k plodné spolupráci se Stvořitelem.

Bible začíná slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Nebe a země označují všechno, co je, a to jak věci viditelné, tak neviditelné. Všechno vděčí za svou existenci Bohu. Tím, že Bůh označil vše stvořené jako dobré, potvrdil, že všichni tvorové jsou svým způsobem Bohem chtění a díky tomu mají svou specifickou trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony a uspořádání (srov. KKC 339). Zároveň existuje vzájemná závislost všech tvorů, která byla také Bohem chtěna, neboť takto se navzájem doplňují a slouží jeden druhému. Zmíněná závislost podléhá určitému řádu, který člověk svým rozumem odhaluje jako přirozený zákon. Akt stvoření probíhá v šesti fázích (označených jako dny) a předkládá určitou hierarchii, neboť postupuje od méně dokonalého k více dokonalému. Stvoření člověka je vrcholem stvoření a jen člověk je obrazem a podobou svého Stvořitele. Sedmá fáze vyvrcholí v Boží požehnání a posvěcení, jímž Bůh do řádu stvoření zahrnul odpočinek, aby člověk chválil svého Stvořitele a Jeho dílo. Tato poslední fáze ukazuje na to, že „nebe a země“ nevznikly z nějaké nutnosti, z čiré náhody nebo ze slepého osudu, ale k slavné bohoslužbě, v níž je zahrnuto zachovávání Božích přikázání, jež jsou směrnicemi zaručujícími blažený život pro současná i budoucí pokolení. Touto sedmou fází stvoření pro křesťany nekončí, neboť vzkříšením našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista vstupujeme do osmé fáze, která naznačuje zcela nový život v Kristu. První dílo stvoření vyústilo ve větší dílo, tzv. dílo vykoupení, ve kterém první stvoření nalézá svůj končený smysl (srov. KKC 349).

Počátek pradějin světa, které nalézáme v prvních jedenácti kapitolách Písma sv., zahrnuje pohádkové příběhy popisující stvoření světa, boj Kaina a Ábela, Noemovy archy, stavbu babylonské věže a mnoho dalších známých pasážích. Na biblické pradějiny nelze pohlížet z dnešního historicko-vědeckého hlediska. Příběhy o stvoření nejsou faktografickou informací nebo chronologickým vyprávěním o vzniku kosmu a člověka. Nelze z nich čerpat přírodovědné poznatky, tak jak to dělá metoda vědeckého kreacionismu, která knihu Genesis interpretuje doslovně. Již otcové církve (tj. církevní myslitelé křesťanského starověku, jejichž spisy mají pro křesťanskou víru obzvlášť velký význam) považovali první kapitoly knihy Geneze za prorocký odkaz na podstatu, počátek a cíl našeho bytí (Benedikt).  Biblický příběh o stvoření lze interpretovat různě, přičemž je vždy nutné mít na paměti slova sv. Tomáše Akvinského : „Musí se říct, jak učí sv. Augustin, že v takových otázkách se musí dbát na dvojí: A to jednak, aby se neochvějně zachovala pravda Písma sv. a protože Písmo připouští mnohonásobný výklad, nemá se nikdo držet výhradně jednoho výkladu, protože se může ukázat, že je z určitého důvodu nesprávný – aby kvůli tomu nebylo Písmo nevěřícím na posměch a aby se jim nezahradila cesta k víře. (I, Q. 68, a. 1)“ (in: Suchánek). Již v padesátých letech papež Pius XII konstatoval, že nemusí per se existovat rozpor mezi naukou církve o člověku a teorií evoluce. Ve své encyklice Humani generis dále doporučil, aby se důkladně probádala jak teorie evolucionismu, tak opačné hypotézy. V současné době (srov. Suchánek) Církev neodmítá evolucionistickou teorii, ale odmítá její čistě materialistickou verzi, která kategoricky tvrdí, že člověk jako takový pochází ze zvířete. Zcela přitom odhlíží od skutečnosti, že člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého (Srov. GS 24) a proto, aby vztah Boha a člověka byl co možná nejintimnější, dal Bůh člověku nesmrtelnou duši. „Z jedné strany existují mnohé vědecké důkazy ve prospěch evoluce, jež se jeví jako fakt, který obohacuje naše poznání. Na druhé straně však evoluce neodpovídá na všechny otázky, především na velkou filozofickou otázku: Odkud to všechno pochází? Jak to všechno směřovalo a nakonec dospělo až k člověku? Zdá se mi důležité, aby se rozum více otevřel, aby viděl nejen tyto důkazy, ale i to, že nestačí na vysvětlení celé skutečnosti. Náš rozum může zjistit, že není něčím iracionálním či produktem iracionality. Všemu předchází jiný, stvořitelský rozum a my jsme odleskem tohoto tvůrčího rozumu. Jsme myšleni a chtěni. Existuje tedy myšlenka, smysl, který mne předchází a který musím odhalit, následovat a který dá smysl mému životu.“ (Benedikt2)  Evoluce a stvoření jsou dva pojmy, které nemusí stát proti sobě, ale mohou být ve zdravém napětí motivující k další badatelské činnosti.

Bůh stvořil člověka jako korunu stvoření. Vše viditelné i neviditelné, co stvořil je určeno a zaměřeno k člověku. „Není to (tedy) tak, že kdesi v zapadlém koutě rozpínajícího se vesmíru náhodou vznikl také jakýsi druh živé bytosti, schopné uvažovat rozumem a pokoušející se hledat ve stvoření nějaký rozum nebo jej tam vnášet. Kdyby byl člověk jenom takovýmto náhodným produktem evoluce na okraji vesmíru, pak by jeho život byl zbaven smyslu anebo by dokonce byl jakousi poruchou přírody. Tak tomu však není.“ (Benedikt) Na počátku stvoření stojí božský Rozum, který vše stvořil a to vše označil jako dobré. Lidskou bytost dokonce stvořil jako svou podobu a obraz. Bůh nenechal své stvoření na pospas svému osudu, ale uchovává to, co stvořil při životě. Aby člověk mohl mít skutečnou účast na Božím stvořitelském díle, neučinil stvoření zcela dokonalé. Stvoření je tedy tzv. na cestě k dokonalosti. „Záměry, kterými Bůh vede stvoření k této dokonalosti, nazýváme Boží prozřetelností. (…) Svědectví Písma je jednoznačné: péče Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední; stará se o všechno od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události.“ (KKC 302, 303) Člověk je vybízen k odevzdanosti Bohu, neboť je Božím spolupracovníkem. Nedostal od Stvořitele pouze svou existenci, ale nese v sobě důstojnost svobodného jednatele. I člověk má tedy schopnost stát se rozumnou a svobodnou příčinou a počátkem druhých. Přitom všem by se měl nechat vést Boží Prozřetelností, aby došlo k naplnění Božího plánu.

Člověk je předurčen ke společenství lásky a k svědomité péči o své okolí. Oba prvky nejsou důsledkem pádu, ale byly přítomny již v Edenu, tedy v harmonickém soužití s Hospodinem. Po prvním pádu se úloha člověka ztížila, neboť člověk odmítl Boží směrnice a chtěl si určovat život sám. I dnes člověk realizuje Boží plán (srov. GS 57), když prací rukou nebo prací intelektuální, duševní či pomocí techniky vytváří hodnoty ve prospěch celé lidské rodiny a když se svědomitě zapojuje do společenského života. Tak má podíl na Božím stvořitelském díle, ale krom toho také zušlechťuje sebe sama a svou službou prospívá svým bližním. Tím, že člověk pracuje a žije k oslavě Boží, se snadněji povznáší nad věci pomíjející k věcem věčným. „Prací člověk obvykle živí sebe a rodinné příslušníky, navazuje spojení se svými bratry a slouží jim, může uskutečňovat opravdovou lásku a účastnit se společného díla na zdokonalení Božího stvoření. Jsme dokonce přesvědčeni, že se člověk prací obětovanou Bohu přidružuje k vykupitelskému dílu Ježíše Krista, který dal práci vynikající důstojnost, když v Nazaretu vlastníma rukama pracoval.“ (GS 67) Na druhou stranu může blahodárný pokrok, který již desetiletí prožíváme ve vědě a technice také sklouznout do přesvědčení o lidské soběstačnosti a postupně zlikvidovat v člověku touhu po vyšší Pravdě. Sv. Pavel praví (srov. Řím 12,2), abychom se nepřizpůsobovali světu, který je naplněn duchem marnosti a bezradně hledá hlubší smysl svého bytí nebo se utápí v lhostejnosti nebo bezbřehé chamtivosti. „Jak se dá tento neutěšený stav překonat? Křesťané prohlašují, že se veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky dennodenně ohrožena, musí Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním očistit a zdokonalit. Člověk Kristem vykoupený, který se stal v Duchu sv. novým stvořením, může a musí milovat i věci Bohem stvořené. Přijímá je od Boha a hledí na ně a má je v úctě, jako by právě vyšly z Boží ruky. Děkuje za ně Dobrodinci a používá a dopřává si stvořených věcí v duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho uvádí do pravého vlastního světa, jako by neměl nic, a zatím má všecko.“ (GS 37)

Dalším důležitý úkol člověka vyplývá z jeho předurčení ke společenství lásky a je vyjádřeno v Božím požehnání „Ploďte a množte se“ (Gn 1, 28). Bůh učinil člověka jako muže a ženu, protože usoudil, že není dobré, aby byl člověk sám. Manželé tvoří první a nejzákladnější lidské společenství spojené poutem lásky. Už to nejsou dvě zcela oddělené bytosti, ale vytváří „jedno tělo“ (Gn 2, 24; srov. Mt 19, 6). To neznamená, že muž a žena mají splynout v jednolitosti. Srovnejme to se vztahem mezi Bohem a člověkem. „Ano, existuje sjednocení člověka s Bohem – ten dávný sen člověka –, ale toto sjednocení není jeho roztavení, není zánik v bezejmenném oceánu božského, nýbrž je to jednota vytvořená láskou, ve které oba – Bůh i člověk – zůstanou sami sebou, a přece se zcela sjednotí.“ (DCE 10)  Bytí muže a bytí ženy jako osob, které si jsou rovny důstojností, je Bohem chtěná skutečnost. Tak jsou stvořeni jeden pro druhého k životu ve společenství lásky. Na jedné straně jsou rovnocenné osoby a na druhé straně mají být vyvážený tým, do kterého každý vnáší to své. Mají rozvíjet tuto životodárnou jednotu i skrze jím darovanou schopnost plození. Bůh jim zároveň dal touto schopností účast na Svém stvořitelském díle. „Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání – se stávají spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností.“ (GS 50)

Vyznáváme, že Bůh je stvořitelem nebe i země. „Stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.“ (Mdr 1, 14) Bůh je Bůh živých, ne mrtvých. Neučinil smrt, jen jí dopouští jako nedostatek života; ani neučinil zlo, pouze jej dopouští jako nedostatek dobra. A všechno, co vzniklo z Boha, je také určeno k tomu, aby to bylo zachráněno před zánikem, tj. aby to bylo spaseno. „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal.“ (Řím 8, 19-20 resp. Gn 3, 17) Člověk byl již před pádem povolán k účasti na Božím stvořitelském díle tím, že dostal pokyn, aby plodil, množil se a pojmenoval ostatní tvorstvo (srov. Gn 1, 27nn ). Jako správce si měl od počátku podmanit celou zemi, nikoli panovačně, ničivě či svévolně, ale podle příkladu svého Stvořitele, který miluje všechno, co je (srov. KKC 373). Tím dostal člověk účast na Boží prozřetelnosti vůči celému tvorstvu a z ní vyplývající odpovědnost za to, co mu bylo jeho Stvořitelem svěřeno. Byl to tentýž člověk, který vydal svou svobodnou volbou pro hřích nejen sebe sama, ale celé tvorstvo v marnost (srov. Řím 1, 21-22). Člověk, jakožto správce stvoření (srov. Gn 2, 15), pak navíc dostal skrze Krista významnou úlohu, tj. účast na Božím vykupitelském díle. Jeho přičiněním může viditelně napomoci k tomu, aby tvorstvo bylo vysvobozeno ze zániku. Na druhou stranu může tuto naději také viditelně zmařit. Křesťan ví, že na to není sám, neboť v upřímné snaze spolupracuje s Hospodinem, sám Bůh mu také dá, že vytrvá až do konce, takže bude „bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 Kor 1, 8) Platí to až dodnes a jedná se o velmi důležitý úkol.

Ekoteologie je relativně nový obor, který se snaží přistupovat k otázkám životního prostředí z hlediska teocentrismu vycházející z toho, že správný postoj člověka v tomto světě je bázeň Boží a chvála Stvořiteli. Nejznámějším středověkým křesťanským environmentalistou je sv. František z Asissi. Církev byla léta ale spíše obhájkyní morálních zásad. Životní prostředí dlouho nereflektovala, a proto byla kritizována, že více zdůrazňovala nadvládu člověka nad přírodou než spravedlivé správcovství. Teologie se tomuto tématu začala věnovat cca 15 až 20 let. V roce 1991 upozornil bl. papež Jan Pavel II. na zodpovědnost, kterou člověk má vůči životnímu prostředí jakožto Božímu stvoření: „Člověk, který je více v zajetí touhy po majetku a po požitku než po bytí a rozvoji, nesmírně nedisciplinovaným způsobem spotřebovává zdroje země i zemi samu. Neuvážlivé ničení přirozeného životního prostředí se zakládá na dnes bohužel značně rozšířeném antropologickém omylu. Člověk, který odhalí svou schopnost měnit vlastní prací svět a v určitém smyslu ho nově „tvoří“, zapomíná, že se to děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha.“ (CA37)   Lidský přístup k životnímu prostředí má vždy vycházet z Božího plánu a má zrcadlit Boží láskyplný a životodárný přístup, který můžeme odhalit již v prvních kapitolách Bible. Tak jako první člověk zapomněl na své místo v řádu stvoření, tak i moderní člověk opomíjí, že je výhradním Božím spolupracovníkem, a nic více ani méně než to. Člověk se musí znovu učit ohleduplnému, nesobeckému a citlivému postoji vůči přírodě, což neprospěje pouze životnímu prostředí, ale i člověku samotnému a budoucím generacím. Tento postoj spočívá v sebeovládání a v poslušnosti vůči Božím přikázáním, které jsou garantem skutečné svobody a růstu.

Otázek, které člověka v této oblasti napadnou, je mnoho. Několik se jich pokusíme zodpovědět.
+ Kdo stvořil člověka a celý svět? Bůh Otce. Zdá se to být jednoduchá odpověď, ale jak se dozvíme z úvah na téma Trojjediný, žádná z tří božských Osob nikdy nejedná samostatně, ale vždy působí společně, byť ne každá stejně viditelně. Tudíž svět stvořila celá Trojice. Syn a Duch sv. jsou jakoby ruce Otce (srov. KKC 292). „Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch svatý, v němž jsou všechny věci.“ (KKC 258) Když pozorně čteme první knihu Mojžíšovu, zjistíme, že Bůh při stvoření člověka praví „Učiňme člověka“ (Gn 1, 26). Užívání množného čísla dává dojem, že „Boží Trojice se radila o tom, zda stvořit člověka. Při stvoření jiných věcí podobná porada zaznamenána nebyla a stvoření člověka tedy muselo být něčím závažným.“ (KKC 257)
+ Z čeho stvořil člověka a svět? V Písmu nalezneme, že na počátku Bůh stvořil nebe i zemi a po té se dočteme, že země byla pustá a prázdná. Autoři knihy Geneze se nezabývali otázkou, z čeho Bůh stvořil.  „Teprve později – po vítězných taženích Alexandra Velikého ve 4. století př. Kr. – si i helenizovaní Židé položili tuto v podstatě řeckou otázku. Biblickou zprávu o stvoření pak správně přetlumočili jako stvoření „z ničeho“.“ (Dvořáková) Tento termín pak můžeme najít v 2. knize Makabejské (7, 28). Boží stvořitelské dílo přesahuje náš rozum, ale víra nám ho může osvítit, neboť vírou „poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11, 3).
+ Jak dlouho trvalo počáteční stvořitelské dílo?  První zpráva o stvoření světa hovoří o 7 dnech. Protože se nejedná o faktografický a chronologický popis je srozumitelnější hovořit o 7 fázích procesu z chaosu ke stvořenému řádu. Na Boží řád a s ním související harmonii se tu klade velký důraz. „Proč autor dělí Boží stvořitelské počínání do sedmi dnů? Jako kněz kladl velký důraz na to, aby se zachovávalo po staletí trvající přikázání dne klidu – Šabatu. Zachovávání Šabatu se v době babylonského vyhnanství – spolu s obřízkou – stalo poznávacím znamením Židů mezi ostatními národy. Text takto předává poselství, že Šabat byl již od počátku Hospodinem vložen do řádu stvoření.“ (Dvořáková) Druhé vyprávění o počátku světa také začíná tím, že Bůh stvořil nebe a zemi a pokračuje tím, že na zemi nebylo nic. Tu stvořil Bůh člověka z prachu a po té ho vysadil do zahrady, která se stala domovem pro člověka. Teologie neumí tedy na danou otázku zodpovědět.
+ Proč stvořil Bůh svět a člověka? Svět nevznikl z nějaké nutnosti, z čiré náhody nebo ze slepého osudu. Bůh svět nepotřeboval stvořit. Protože Bůh je Dobro, Krása, a Láska, vše stvořil, aby se sdílel, šířil dobro, krásu a lásku a dal tvorům podíl na Jeho slávě. Učinil to zcela dobrovolně, protože je sám v Sobě dokonalou svobodou. Lidským rozumem nelze dospět k plnohodnotné odpovědi. Proto to teologie vyjadřuje takto: vše učinil ze Svého moudrého úradku, a protože se Mu zachtělo. Katechismus nás poučuje, že „Bůh nás zve, abychom s Ním splynuli v dokonalém společenství a v jednotě s Trojicí. Už nyní jsme povoláni k tomu, aby v nás Nejsvětější Trojice přebývala.“ (KKC 260)
+ V čem je pro nás důležité, že víme, že Bůh je Stvořitelem? Je to zásadní pro celý lidský život. Jedná se o odpověď na základní otázky člověka, které si odevždy kladl, např. odkud pocházíme?, kam směřujeme?, co je smysl života? Také nás to učí, že Bůh nám nic nechce tajit, ale chce nám zjevit všechno potřebné z hlediska spásy. „Zakládá to náš vztah ke světu. Bůh všechno stvořil, proto ani slunce, ani zvíře, ani cokoli jiného nemůže být pro mě Bohem.“ (Opatrný, 12)

Synovství je téma, nad kterým se ještě zamyslíme v katechezi o Božím Synu. Synovstvím myslíme účast dotyčného na vnitrobožském životě skrze vztah k Otci. Ukáže se, že tato účast má různé stupně.  Křesťan má jiný vztah k Bohu Otci než muslim či žid a vyznavač ostatních náboženství má zase kvalitativně odlišnou účast na vnitrobožském životě. Nejnižší stupeň, tzv. neosobní stupeň participace, se týká tvorů, kteří nejsou obdařeni rozumem. Tito nejsou osobou, jako člověk je osobou. Jen osoba dokáže vytvářet osobité vztahy. Rozumem neobdaření tvorové mají přesto určitý stupeň individuality a proto je analogicky můžeme nazývat bratry a sestrami. „V tom smyslu může pak sv. František ve svém Chvalozpěvu stvoření nazývat všechny tvory svými bratry a sestrami, a tím způsobem svůj vztah k nim prožívat.“ (Pospíšil2, 40)

Opomíjení prvního článku našeho Creda může mít za důsledek, že ztratíme vnímavost pro dějiny spásy a tudíž i pro vztah mezi Bohem a člověkem, a to od pravého počátku. Může to též způsobit, že zapomeneme respektovat Bohem darovaný přirozený řád, který je přítomen ve stvoření od počátku. Můžeme také opomenout či umenšovat naší úlohu a z nich vyplývající odpovědnost za stvoření. „Jedině proto, že Bůh stvořil všechno, může nám život dát a náš život vést. Život ve víře církve nezahrnuje pouze oblast pocitů, dojmů, případně morálních povinností. Zahrnuje také člověka v jeho celistvosti, od jeho počátků a v perspektivě věčnosti. Jedině proto, že stvoření patří Bohu, můžeme se Mu svěřit naplno. A jedině proto, že je Stvořitelem, může nám dát život věčný. Radost ze stvoření, vděčnost za stvoření a odpovědnost za ně, jdou pospolu.“ (Benedikt)

Závěrem: když Hospodin povolal proroka Jeremiáše, pravil „Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1, 5) Hospodin si vybral Jeremiáše a předurčil ho pro velkolepý úkol. Pokud by své povolání a poslání zmeškal či odmítl, bylo by zmařeno. Bůh každého z nás povolal a vybavil k tomu, abychom mohli naplnit naše specifické poslání v rámci Božího stvořitelského a vykupitelského díla. Děkujme Mu za tuto čest spolu s králem Davidem, který cítil, že Bůh ho vyvolil: „Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v Tebe už od mládí doufám. Na Tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o Tobě bude znít stále.“ (Ž 71, 5-6)


Pospíšil, Ctirad V.: Františkánské prameny, Olomouc: MCM, 71 (Pospíšil); Benedikt XVI: Homilie na velikonoční vigilií, 2011, radiovaticana.cz (Benedikt); Suchánek OP, Cyprián: Stvoření světa, evoluce a jednota lidského rodu in: RC Monitor, ročník III, číslo 2, 2/2/2006 (Suchánek); Benedikt XVI: Na minutu s Benediktem XVI., O víře, naději a lásce, Kostelní Vydří: KNA, 2008 (Benedikt2); Benedikt XVI: Deus caritas est, Praha: Paulinky, 2006 (DCE); Jan Pavel II: Centesimus annus. In: Sociální encykliky (1891-1991). Praha: Zvon, 1996 (CA); Opatrný, Aleš: Credo. Úvahy o apoštolském vyznání víry, PS AP, 1995 (Opatrný); Pospíšil, Ctirad V.: Opomíjený Otec a zkompromitované otcovství, in: Teologické Texty, 1999/2 (Pospíšil2)