Označení Boha za Otce nebylo ve starém Orientu nic ojedinělého. Ve dvou nejvýznamnějších staroorientálních náboženstvích bylo božstvo vzýváno jako otec (srov. Klášková) . V Egyptě byla kultovní postava otce tak výrazná, že můžeme hovořit o „kultuře otce“, ve smyslu zploditele, živitele a vychovatele. V Mezopotámii bylo božstvo nazváno „otcem všech bohů“ a „otcem země“, ve smyslu zploditele a stvořitele světa. Vztah mezi člověkem a božstvem je představován jako vztah mezi dítětem a otcem. Oproti okolním náboženstvím není Hospodin spojován se zemí, ani se zvířaty, ani s lidmi. „Izrael nazývá Boha Otcem, protože je stvořitelem světa. Avšak mnohem víc je Bůh Otcem, protože s Izraelem, svým „prvorozeným synem“ (Ex 4,22), uzavřel smlouvu a dal mu Zákon.“ (KKC 238) Vzývají Hospodina jako jediného a jednoho Boha. Na mnoha místech se ve Starém zákoně můžeme setkat s termínem Boží syn (srov. 2Sam 7, 14; Ž 2,7). Není tím přímo míněna druhá Božská Osoba. Král byl považován jako Bohem adoptovaný Syn, což má poukázat na mimořádný vztah mezi králem a Hospodinem. I samotný vyvolený národ je označován jako „prvorozený syn“ (srov. Ex 4,22n; Oz 11,1-4; Jr 31,9; Dt 32,6; Iz 64,7) Boha-Stvořitele. „Navíc je velmi zajímavé, že žádný člověk sebe sama nikdy ve Starém zákoně nenazve Božím Synem a že – snad na jedinou výjimku – nevzývá Boha jako svého Otce.“ (Pospíšil, 38)  Poprvé tedy Pán Ježíš, a to hlavně u Evangelisty Jana, výslovně hovoří o Bohu, jako o svém Otci.

Pro mnoho lidí dnešní doby může platit, “že jejich nepříliš pozitivní zkušenost s vlastním otcem či s lidskou autoritou zapříčinila negativní předporozumění toho, proč v modlitbě říkáme “Otče náš”. (…) Od extrému neúměrného zdůrazňování autority (jsme) přešli k opačnému a stejně zhoubnému extrému: otec jako kdyby v naší společnosti neexistoval. Důsledky jak v přirozené rovině, tak v oblasti náboženství jsou katastrofální.” (Pospíšil, 41) Když hovoříme o Bohu jako o Otci je nutné, abychom aplikovali tři cesty poznání Boha, které známe z teologie: (1) Bůh je otec, (2) není otec jako lidští otcové, (3) Bůh je míra otcovství a zároveň je samotné otcovství, neboť od Něho, Stvořitele, pochází veškeré bytí. Vztah mezi První a Druhou Božskou Osobou je vzorem pro vztah rodiče s dětmi (vlastně pro jakýkoliv lidský vztah). Na druhou stranu platí, že nesmíme naše mezilidské vztahy zrcadlit v Bohu: Bůh nás stvořil k Své podobě a obrazu, nikoli opačně (srov. Lk 6, 36, Mt 5, 48). Bůh nám také dal rodiče a náš vztah k biologickému otci či matce může zásadně ovlivnit náš vztah k Bohu. Vyrůstalli někdo v rozpadlé rodině, pak je klidně možné, že jen těžko bude hledat intimní vztah k nebeskému Otci. Pokud jsme prošli přísnou výchovou, tak je možné, že budeme Boha spíše vnímat jako soudce. Pokud se naše úsilí rodičům nikdy nezdálo dostačující, protože nám položili do života příliš vysokou laťku, může se stát, že budeme křesťanství prožívat spíše ve stresu, protože se budeme obávat, že ani Bohu nebudeme nikdy dosti dobří. Naopak, v případě volné výchovy, více méně bez hranic, si můžeme představovat Boha výhradně jako nenáročnou, nekonečnou lásku. V duchovním dospívání nastává moment vnitřního boje, kdy ucítíme potřebu se oprostit od vyhraněných lidských představ a zkušeností. “I pro ty, kdo už mnohokrát prosili Pána  o uzdravení vztahů, je to oblast, jíž může definitivně vyčistit jedině autentická zkušenost s nebeským Otcem. Tento proces trvá někdy celá dlouhá léta. Naši tatínkové i naši páni faráři totiž do nás zaseli s tím dobrým i mnoho zlého, kdykoli na nás neměli čas, kdykoli si nás nevšímali nebo nás nepotřebovali, kdykoli nám dávali najevo, že jsme hloupí a že v životě nic nedokážeme.“ (Kodet)  To co bylo řečeno o našem vztahu k tatínkovi, platí i pro náš vztah k mamince a dalším autoritám v našem životě. Křesťan byl povolán k tomu, aby se stal svobodným Božím dítětem. Ví, že je milován nebeským Otcem a že se nemusí nechat spoutávat negativními emocemi. Vědomí, že tomu tak je, a realita našeho života jsou výzvou, kterou jsme povoláni s Boží pomocí a Jeho uzdravující mocí přijmout. Ježíš nám ukazuje jak prožívat náš vztah k nebeskému Otci, který miluje své dětmi: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11, 28-29)

Jedna z vyhraněných lidských představ se může tý-kat i vlastního termínu “otec”. To, že spolu s Kristem nazýváme Boha Otcem, neznamená, že Bůh je mužského rodu. Bůh nemá pohlaví, neboť je mimo lidské kategorie. Bůh není ani muž, ani žena. My poznáváme nepoznatelného Boha pouze analogicky, tj. v podobnosti, kterou nedokonale vnímáme mezi sebou a Bohem. Člověk byl stvořen k Boží podobě a k Jeho obrazu, což znamená, že vše, co stvořil, má v Něm základ. Když stvořil muže a ženu, pak v Bohu musí být přítomné mužství i ženství, a to v dokonalé míře. V Jeho rodičovském vztahu k nám, nám pak může být Otcem i Matkou. Lze mu tedy připisovat jak rysy tzv. mužské, tak ty tzv. ženské. S tím se setkáme již ve Starém zákoně (srov. Oz 11,3-4; Jer 31,9.20; Iz 49,14-16; 66,12-13; Sir 4,10; Ex 20,12). „Jak v Jeremiáši 31, tak v Izaiáši 49 se hovoří o Božím “nitru“ (…). Tento (hebrejský) termín svým slovním kořenem ukazuje na mateřskou lásku (rehem – mateřské lůno). Jedná se tedy o analogii toho nejintimnějšího lidského vztahu matka-dítě, který se blíží hloubce a intenzitě vztahu Hospodina k Jeho lidu“ (Pospíšil, 41). Bohu Otci jsou zde připisovány lidské vlastnosti: je láskyplný a dobrosrdečný (srov. Jr 3,19), slitovný (srov. Ž 103,13), obětavý (Dt 1,31); vystupuje také jako ochránce a pomocník utlačovaných (Ž 68,6; Ž 27,10). Je pravdou, že v Písmu sv. převládá představa Boha jako Otce. Zejména ve Starém zákoně vystupuje Bůh primárně jako Otec. “V Novém zákoně je takovým velkým znamením Maria, protože stejně jako ve věčnosti vychází Syn z první osoby Trojice, tak v dějinách spásy vychází z Marie.“ (Pospíšil2)

Ježíš říká: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18, 3) Jako malé dítě důvěřuje ve všem svému otci, tak i my máme mít důvěru dítěte v nebeského Otce. Není tím myšleno, že celý život máme setrvat v dětinské víře; naopak, máme se stát zralými křesťany, jejichž víra se vyznačuje bezpodmínečnou důvěru v Boha. Tak jako synáček se chce stát tím, čím je jeho tatínek, neboť ho ve všem obdivuje a má ho ve velké úctě, tak i zralý křesťan jakožto Boží dítě, stvořené k Boží podobě a obrazu, se chce stát Bohu podobný. V tom vnímá cíl svého života. Pro dospělé to znamená pokořit se (srov. Mt 18, 4). Bůh je pokorný. Když se v Novém zákoně Otec zjevuje, hovoří v první osobě a oslavuje Syna (srov. Mk 9, 7); a když Boží Syn působí v tomto světě, vždy ukazuje na Otce (srov. Jan 8, 14.16.19.28; 10,15-30; 17, 1; Mt 6,6-9). Totéž platí o Duchu svatém (srov. Jan 14,26). Dospět k osobitému a svobodnému vztahu k Bohu Otci může stát značné úsilí, ba dokonce skutečný boj. V krajních případech to může znamenat i odhození rodinných pout, jako např. u sv. Františka. Biologický otec tohoto světce velmi trýznil, když zjistil, že syn nebude tím, co očekával a vyžadoval. Když si František uvědomil rozdíl mezi otcovstvím Božím a lidským, vše opustil: “…celý přede všemi obnažen praví otci: „Až dosud jsem tě nazýval otcem na zemi, ale od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích! Neboť u něho jsem uložil celý svůj poklad a všechnu naději zakotvil.“ (Bonaventura)  Zjistil, že v Božím otcovství se skrývá nekonečný prostor svobody a růstu v lásce a sebedarování (srov. Pospíšil3).

Příkladná je víra Izáka v Abráháma a Abraháma v Hospodina: syn Izák věřil svému otci Abrahámovi bezpodmínečně: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál.“ (Gn 22, 7-8) a Abrahám měl tak bezpodmínečnou víru v Hospodina, že mu byl ochoten obětovat svého jediného syna, když „Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka (…) a tam ho obětuj jako oběť zápalnou“ (…) Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka“ (Gn 22, 2-3). Ta stejná příkladná víra může být pro někoho odstrašujícím případem. Vlastní zkušenost s biologickými rodiči někomu nedovoluje žít v důvěrné odevzdanosti Bohu a vnímat ji jako svobodu, nikoli jako omezení. „Boží otcovství (je) často vnímáno jako cosi, co člověka omezuje, odcizuje jemu samému, brání mu ve vlastním rozvoji a v dosažení dospělosti pojímané jako autonomie a samostatnost.“ (Pospíšil, 41) Zralý křesťan ví, že Bůh je Bohem svobody. Nic nám nevnucuje, ani sebe sama. Je nekonečně trpělivý a láskyplně nás skrytě doprovází, i když Ho odmítáme. Chce nám být na blízku, pro případ, že najednou zvoláme o pomoc. Jeho nekonečná touha po sebedarování je toho příčinou. Nechce nás omezovat, ale naopak nám ukázat cestu pravého růstu.

Jako pravý Otec k nám, svým dětem, Hospodin cítí odpovědnost. Nenechává nás na pospas našemu osudu, ale dává se nám poznat, starostlivě nás vede po správných cestách, které nás vedou k našemu životnímu naplnění. Jak v Novém zákoně, tak v Starém zákoně se můžeme dočíst o této milující a vychovávající lásce nebeského Otce. V Novém zákoně říká Ježíš: „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7, 9-11) V listu Židům se píše: „A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Žid 12,10). I zde se používá analogie mezi lidským a božským otcovstvím. Rodiče byli pro každého z nás jacísi první zástupci Boha (KKC 239). Jako takoví mohou rodiče svým nezodpovědným životním postojem dětem znetvořit Boží tvář. Ale Bůh člověka ve všem přesahuje; je mírou otcovství. Bůh „je Otcem, protože nečeká, že nás bude milovat, až budeme mít nějakou cenu, ale miluje nás právě proto, abychom nějakou cenu měli. Bůh se prohlašuje za odpovědného za nás. To je Vykoupení – Bůh přejímá zodpovědnost za nedostatek lásky Stvoření, přichází, aby miloval, přichází strhnout nás k lásce i v případě, že jsme selhali nebo odmítli.“ (Evely, 44)

Věřím-li v Boha Otce, pak tím vyznávám, že věřím v Toho, který poslal svého jednorozeného Syna na svět. Otec a Syn byli od počátku (srov. Jan 1, 1nn ). Otec a Syn zůstali i po Vtělení v naprosté jednotě. Ježíš říká: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10, 30) a „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan14, 9).  Ježíš je „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15) a „odlesk jeho (božské) slávy a výraznou podobou jeho podstaty“ (Žid 1,3). Ta jednota je tak dokonalá, že člověk může poznat nebeského Otce pouze skrze Pána Ježíše (srov. Jan 14, 6; Mt11, 27). Proto také v nicejsko-cařihradském krédu vyznáváme, že věříme v „jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“. První Božská Osoba je tedy Otec druhé Božské Osoby, kterým je Syn. Je ale zároveň Otcem všech křesťanů, neboť skrze Krista jsou svým křtem přijati za adoptivní Boží děti a tím se stali dědici Božího království. Bůh je tedy Otec všech lidí, neboť je do jednoho stvořil a dal jim nesmrtelnou duši. Nebeský Otec stále volá své děti, aby na základě svého svobodného rozhodnutí potvrdili své synovství a dceřinnost a řekli Mu své ano ve křtu svatém. Křtem se zároveň zavazují, že se budou snažit být Božími dětmi podle příkladu Pána Ježíše. Co to znamená? „Stačí (…) docela povrchní pohled na Ježíše, a všimneme si, že bylo-li něco, co ho rozechvívalo nade vše, byl to právě Otec a Synův vztah k Němu, ale i Otcův vztah k nám a náš vztah či ne-vztah k Otci.“ (Kodet) Na prvním místě by se naše srdce mělo rozechvět při myšlence na to, jakého úžasného nebeského Otce máme. „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ (Jan 15, 1-2) Vinný kmen (Ježíš) nás ratolesti živí, ale je to vinař (Bůh Otec), který se o nás stará. Náš vztah k Bohu Otci je tak zásadní, že první pokušení, které Pán Ježíš prožíval na poušti, se také týkalo útoku Zlého na Jeho vztah k Otci. I na závěr Ježíšova života přichází podobný moment pokušení, kdy Ježíš (opět o samotě) prosí: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, ale Tvá vůle se staň.“ (Lk22,42) Prosba o odejmutí kalicha představuje zpochybnění Otcovy věrnosti a příležitost vzít běh života do vlastních rukou (srov. Kodet). Od Otce pochází základní identita každého křesťana, tak jako od rodičů pochází pokrevní identita dítěte. V momentě, kdy se tento vztah zpochybní, odmítáme naší identitu a náš život se stává vrtkavým experimentem.

Ježíš praví: „nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi.“ (Mt23, 9) Tento text je pro mnoho věřící nesrozumitelný, protože jej nečtou v širších souvislostech, ale jako větu vytrženou z kontextu. Modlíme se k trojjedinému Bohu, jak nás to naučil Boží Syn, a to v Duchu svatém: „Otče náš“; tím vyznáváme, že je to On, který nás s otcovskou láskou vede. Jak snadně je říci „Otče náš“, ale jak obtížné je skutečně žít jako milované Boží dítě a jak jednoduché je mluvit, ale nejednat (Mt 23, 3). Ježíš nám jednak nastavuje zrcadlo, tím že poukazuje na špatné příklady tehdejších náboženských představitelů, abychom se zamysleli nad sebou a zjistili, že s námi to není o moc lepší. Také nám ukazuje úskalí, které se skrývá v používání čestných titulů, které sami o sobě nejsou špatné. Poukazuje na to, že identifikace člověka s titulem může vést k aroganci a pedantství. Citovaný úryvek musíme číst vzhledem k předchozímu, kde je popsáno, jak se dotyční představitelé díky svému postavení chovají nadutě a důležitě. Kristus nám ukazuje, že identifikace s titulem (např. otec, učitel, mistr, křesťan, ředitel, babička, doktor) by měla vést k pokoře a odevzdanosti Bohu, který je zdrojem všeho. Pokud tuto důvěryhodnost ve svém postoji nezvládáme, bylo by bývalo lépe, abychom si nenechávali říkat „otče“, neboť je jen jeden nebeský Otec. A tak být otcem v duchovním významu (a to může být každý z nás, neboť nesouvisí s pohlavím či fyzickým otcovstvím) je spíše o schopnosti sjednotit se s nebeským Otcem. V praxi to znamená, že si uvědomujeme, že je jeden nebeský otec a že my jsme stvořeni k Jeho podobě a obrazu. A protože On je Láska, i naše otcovství se má projevit v postoji lásky, která dokáže snášet nedokonalosti (Srov. Řím 15, 1-3). Je to láska, kterou Pán Ježíš projevoval svým apoštolům: „Snášel je, i když byli nevědomí a nevychovaní a měli málo víry.“ (Bosko)  Stejně láskyplně jednal s hříšníky, a to takovým způsobem, „že jedni zašli, jiní se pohoršovali, ale někteří právě proto začali doufat, že dosáhnou u Boha odpuštění.“ (Bosko)

Možná jste se nad sebou zamysleli a zjistili, že se soukromě nikdy vědomě k Otci nemodlíte, protože Vám připadá vzdálený. Možnosti modlitby jsou v římskokatolické Církvi rozmanité. Oproti jiným denominacím, které se modlí k Osobám Trojice, je v katolické Církvi možné se utíkat k Panně Marii, nejrůznějším svatým a andělům. Je to velká milost, která zároveň přináší určité nebezpečí, pokud si neuvědomujeme, že jen trojjedinému Bohu náleží uctívání skrze klanění. Vyplývá to z prvního přikázání desatera. Úcta k Panně Marii a k svatým nesmí nikdy zastínit Trojjediného. Naše zbožnost má mít poslední cíl v Otci. Ježíš vždy odkazoval na nebeského Otce a Duch svatý byl poslán od Otce skrze Syna, aby nás přiváděl k Otci. Jak Panna Maria, tak všichni andělé i svatí nám jsou k dispozici jen díky Otci, který je stvořil a obdaroval milostmi. On se na nich oslavil, a díky Němu nám mohou být zářivým příkladem a povzbuzením. Nejde tedy o to, že si musíme vybrat třeba mezi Pannou Marií a Bohem Otcem. Jde o vnímání toho, že mariánská úcta je velebením Boha Otce. Nesmíme upadnout do bludu, že Panna Maria svou mocnou přímluvou dokáže prosadit to, co jsme si nedokázali vyprosit u Boha Otce přímo. Panna Maria vždy jedná v souladu s Boží vůlí. Spíše bychom se měli modlit k Bohu Otci spolu s Pannou Marií, jakoby vedle ní, posíleni její mocnou přímluvou. Totéž platí pro modlitbu ke světcům, kteří jsou našimi nebeskými přáteli a o úctě k andělům, kteří nám jsou Bohem poslanými pomocníky. Modlíme se spolu s nimi k Bohu Otci, ve víře, že oni jsou Bohu blíže než my a tudíž jsou jejich modlitby ryzé, tj. více v souladu s Boží vůlí než ty naše. Pokud máme zdravý vztah k Otci, pak je zdravý i vztah ke Kristu a k Duchu Svatému, a tudíž i k Panně Marii, ke svatým a k andělům.

Jedna modlitba z ruky Vojtěcha Kodeta zní takto: „Laskavý Otče, nejspíš neumíme žít tak, jak bychom měli. Pouze tušíme, že se nás do morku kosti týká to, co nám přinesl Ježíš, a přitom nás to přesahuje. Jeho životní zkušenost nás provokuje a vtahuje. Toužíme tě znát, toužíme tě milovat, toužíme tě poslouchat. Jakoby však na dně našeho srdce stále ležel strach, že je všechno ještě nějak jinak a že to nezvládneme. Prosíme tě, nauč nás žít synovství tvého Syna. Nauč nás žít s Tebou tak, jak s Tebou žil Ježíš. Nauč nás modlit se k tobě a milovat tě. Prosím, Otče, uzdravuj v nás skrze Ducha svatého všechnu bolest a zmatek, který do našeho života vnesli druzí lidé, životní události nebo náš hřích, abychom se stále více podobali tvému Synu a naše tvář zářila při pohledu na tebe, při myšlence na tebe, při slově o tobě. Drahý Otče, svět tě nepoznal, ale Ježíš nám dal tebe poznat. Dej, abychom zůstali věrni tvé věrnosti, abychom se naučili žít pod tvým láskyplným pohledem a na rtech měli denně zpěv našeho srdce – Abba, Otče. Amen.“ (Kodet2)


Klašková, Marie: Bůh Otec, Doba Adventní, liturgický rok B, www.biblickedilo.cz; Pospíšil, Ctirad V.: Opomíjený Otec a zkompromitované otcovství, in: Teologické Texty, 1999/2 (Pospíšil); Kodet, Vojtěch: Otcovství I, in: www.vojtechkodet.cz/temata/duchovni-zivot, 6. 1. 2012 (Kodet); Pospíšil, Ctirad: Bůh je otcem i matkou, ale jinak než my lidé, Katolický týdeník 15/2008 (Pospíšil2); Bonaventura: Legenda Maior, 1042-1043; Pospíšil, Ctirad: Hovořit o Bohu není jednoduché, Poutník 8/1999 (Pospíšil3); Evely, Louis: Krédo, Ústí nad Orlicí: Grantis, 1997 (Evely); Bosko, Jan: List sv. Jana Boska in Denní modlitba Církve III, Praha: Česká liturgická komise, 1987, 759 (Bosko); Kodet, Vojtěch: Otcovství II, in: www.vojtechkodet.cz/temata/duchovni-zivot, 10. 1. 2012 (Kodet2)