V Evangeliu podle Jana je psáno: „Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm vypověděl“ (Jan 1, 18) a v evangeliu podle Matouše říká Pán Ježíš: „Nikdo nezná Otce než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11,27). Ani učedníci tomu nerozuměli a žádali svého Mistra: „Ukaž nám Otce“. Ježíš jim odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne, Filipe? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak tedy můžeš říci: Ukaž nám Otce?“ (Jan 14,8.9). Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16) poslal svého jediného Syna, aby se lidem zjevil jako Bůh blízký. Nemůžeme poznat Boha takového, jaký skutečně je. To vystihuje i Boží jméno, které Hospodin zjevil Mojžíšovi: „Jsem, který jsem. (…) Řekni Izraelitům toto: „JSEM“ posílá mě k vám” (Ex 3,14). Bůh je bytí. Nelze ho zachytit v lidských kategoriích ani definovat lidským rozumem a lidskou řečí.
Vzhledem k předchozímu není divu, že si člověk vytvořil mnoho falešných představ o Bohu, aby si Ho alespoň takto trochu přivlastnil. Tyto představy zkreslují náš pohled na Boha, a tudíž deformují náš vztah k Bohu. Mnozí odmítají Boha, díky představě, kterou o Něm mají. I většina křesťanů má určitou představu o Bohu, která je často utvořena na základě naší výchově, příkladu z našeho okolí a osobní nebo zprostředkovanou zkušeností s Ním. Bůh je však na našich představách o Něm nezávislý. Každý pokus vtěsnat Boha do určité kategorie končí karikaturou Boha.

Jakou představu o Bohu máme vlastně my sami? V dnešním světě můžeme narazit na různé karikatury Boha. Několik příkladů:
(1)    Bůh hodinář představuje Boha, který stvořil svět, ale pak ho nechal na pospas svému osudu. Pokud je pro někoho Bůh hodinářem, pak nepřijímá Boží aktuální působení a Jeho přítomnost v každodenním životě. Ale v Písmu se Bůh přece zjevuje jako Emanuel, to znamená Bůh blízký: když Mu člověk odepřel poslušnost a ztratil přátelství s Bohem, On ho nenechal napospas smrti. Slitovával se nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli. A tak miloval svět, že k jeho spáse poslal svého jediného Syn, když přišla plnost času. (Srov. IV Eucharistická modlitba)
(2)    Bůh jako milý, vousatý, starý pán na obláčku. Tento obraz mohl někomu utkvět v paměti díky uměleckým dílům, která nalezneme v mnoha kostelích. Stačí si vzpomenout na nádhernou renesanční nástropní malbu od Michelangela v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Pokud se z této umělecké představy stane naše přesvědčení o tom, jak Bůh vypadá, pak se jedná o karikaturu Boha. Může poukazovat na stav naší víry, která se zasekla v dětských letech: dědeček nám může dát pocit bezpečí, něhy a lásky, které dítě prožívá u svých prarodičů. Také to může poukazovat na to, že pro nás je Bůh bezpodmínečně milující, milosrdný a nenáročný Otec, který od člověka nic neočekává.
(3)    Obraz Boha krutovládce může vyvstat při čtení  některých pasáží Starého zákona, ve kterých se Bohu připisují negativní lidské vlastnosti. Hospodin je pomstychtivý, plane hněvem, trestá krutými způsoby, hubí národy apod. „Stvořitel všech věcí (…) není despota, který nařizuje a zasahuje do dějin mocí, ale je spíše jako rolník, který seje, nechává růst a zrát plody. Také člověk může být spolu s Ním dobrým rolníkem, který miluje dějiny a v hloubi svého nitra je vytváří tím, že rozpoznává semena dobra, která daroval Pán, a přispívá k jejich růstu.“ (Benedikt XVI)
(4)    V některých kostelích je Bůh zobrazen jako oko v trojúhelníku. Kdo si takto vymezil představu o Bohu, Ho může výhradně vnímat jako přísného soudce, který všechno vidí, člověka stále hlídá a čeká na to, až znovu padne do hříchu, aby ho mohl potrestat. To oko je stále ve střehu, nic mu neunikne. Takový člověk pak může žít v neustálém stresu a nejspíš není schopen naplno prožívat Boží milosrdenství. Možná má dojem, že je na to úplně sám. Nedokáže přijmout Ducha svatého jako Parakleta, tedy Toho, který utěšuje a posiluje.
(5)    Jsou lidé, kteří si představují Boha jako automat na přání, podobným dětské pohádce „Stolečku, prostři se!“. Pán Ježíš přece říká: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (Mt 7,7) A tak dotyčný prosí, zejména když si už sám neví rady. Prosí Pána Boha, aby mu splnil jeho přání. Nebere ohled na Boží vůli, ani nevnímá, že Bůh touží mít s námi intimní vztah; chce, abychom Mu v důvěře odevzdali celý náš život, aby On se mohl dát nám, zbožštit nás.

Jistě existuje bezpočet dalších falešných obrazů Boha, které z Něho dělají karikaturu. Je velice lidské a přirozené, že si děláme osobní představu o Bohu, která odráží životní fázi, ve které se nacházíme. V tom není největší problém. Ten vznikne tehdy, když zapomeneme na to, že Bůh nás ve všem a vždycky přesahuje; když se snažíme Boha vymezit, vtěsnat do nějaké lidské kategorie. Je dobré v sobě odhalit, jaké představy o Bohu se v průběhu našeho života v naší mysli vystřídaly.

Kde máme tedy hledat pravou představu o Bohu?  Tam, kde se nám Bůh zjevuje. „Zjevení (řecky a-pokalypsis, latinsky re-velatio) znamená mimo jiné „sejmutí roušky“. I etymologie českého slova – zjevení – mnoho napovídá: Bůh neviditelný, neuchopitelný a nepochopitelný nám vychází vstříc a ukazuje se jako „jev“, něco, co můžeme vnímat a reflektovat.“ (Roztočil)   Boha, jako takového, nikdy nepoznáme, neboť je ten, který je (Srov. Ex 3,14.15) a zůstává pro nás tajemstvím. Když je řeč o Božím zjevení, je důležité rozlišovat :
(1)    zjevení aktivní (např.“Toto praví Hospodin“, „Ježíš si sedl a otevřel ústa“),
(2)    zjevení jako poklad víry, které Církev poznává, uchovává a předává,
(3)    zjevení přirozené, neboť Bůh může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (Srov. Řím 1, 20),
(4)    zjevení dějinné, ve kterém se Bůh v dějinách spásy dává poznat jako Bůh jednající,
(5)    zjevení soukromé, ve kterém se Bůh dává poznat jednomu nebo vícero jednotlivcům,
(6)    zjevení veřejné, které bylo potvrzeno Magisteriem mj. na základě sentire cum ecclesia (volně přeloženo: myšlení s duchem Církve)

Bůh se nám dává poznat skrze lidi, s kterými se setkáváme. Může se nám zjevit skrze modlitbu, svátosti, společenství církve, která je Kristovým Tělem. Boží zjevení nám křesťanům ale zprostředkovává na prvním místě Písmo sv. a Tradice. Na tom se zakládají všechny ostatní cesty. Proto je tak důležité číst Bibli. Víme, že Písmo sv. bylo sepsáno pod vnuknutím Ducha svatého. Bůh je tedy původcem a autorem Písma sv. (DV11-13, KKC105), které je psáno lidským jazykem, aby bylo člověku co nejsrozumitelnější. Boha můžeme poznat ze Starého zákona: „Ve svém jedinečném plánu si Bůh vyvolil lid, kterému svěřil své přísliby. V slově a skutku zjevil tomuto lidu sám sebe jako Boha podivuhodného, pravého a živého a sdělil mu Boží plány s člověkem. (…) I když (Starý zákon) obsahuje mnohé nedokonalosti a časově podmíněné věci, přesto ukazuje pravé Boží výchovné umění.“ (DV 14-16) Starý zákon je ale nutné číst očima Nového zákona, který nám ukáže jeho úplný smysl. Ze Starého a Nového zákona nám musí být zřejmé, že Bůh je svému lidu nablízku, a to nikoli pasivně: Hospodin je Bůh, který jedná. Po té, co skrze Abraháma povolal vyvolený národ a skrze Mojžíše ho vysvobodil z egyptského otroctví, hlásá naději na spásu prostřednictvím proroků v očekávání univerzální, nové a věčné smlouvy. A protože to nestačilo, dovršil Bůh skrze vtělení, smrt a vzkříšení svého Syna dějiny spásy, které mají v Něm svou plnost a svůj střed (srov. Sk 4, 12).

Nebeský Otec v poslední době poslal svého jediného Syna, Ježíše Krista, který všemu lidstvu přinesl očekávanou novou a věčnou smlouvu. On je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Boha Otce. „Když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal… protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl už v celku, když nám dal Všechno – to je – svého Syna. Proto, kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu.“ (KKC 65). To, že zjevení je dovršeno, ale neznamená, že je také dokonale rozvinuto. Je právě úkolem Církve – zejména učitelského úřadu Církve, papeže a biskupů jsoucí s papežem spojeni, stále hlouběji pronikat do celého rozsahu Zjevení. Tomu říkáme posvátná Tradice. Církev tudíž čerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, z Písma svatého a z posvátné Tradice a křesťané jsou vyzváni k tomu, aby obojí přijímali a ctili se stejnou láskou a vážností (DV9).

V Písmu svatém bylo Zjevení dovršeno a v Tradici je Zjevení stále hlouběji rozvíjeno. Pokud chceme získat pravou představu o Bohu, pak jsou tyto dva prameny víry nejdůležitější. Dá se dokonce říci, že neznalost Písma (a jeho výkladu) je neznalost Krista (Dv 21-26). V Bibli mají evangelia přednostní místo, protože jsou hlavním svědectvím Božího Slova (DV 17-20). „Nicméně křesťanská víra není náboženstvím knihy. Křesťanství je náboženstvím Božího Slova, slova, které není slovem psaným a němým, nýbrž Slovem vtěleným a živým. Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu.“ (KKC 108) Pravou představu o Bohu můžeme získat jen tehdy, pokud se zcela otevřeme působení Ducha svatého, odevzdáme se do rukou Božích. Pak může vzniknout důvěrný vztah.

V dnešní době panuje víra v něco, někdy také nazvána „něcizmus“. Křesťané ale nevěří v něco, ale v někoho. Člověk jakožto osoba převyšuje svět živých a neživých věcí. Člověk byl stvořen k podobě a obrazu Božímu. Bůh tedy musí být také osobou, sice ne takovou, jakou je člověk, ale takovou, se kterou lze mít vztah důvěry a lásky. Chce být člověku blízký, a proto se mu zjevil v Ježíši. Nelpěl na tom, že má božskou přirozenost. Sám sebe se zřekl a stal se jedním z lidí (srov. Fil 2, 6-7). Dokonalý se stal nedokonalým, nám ve všem podobným, kromě hříchu; a to vše učinil proto, aby se lidem stal bližším. Žil lidským životem, hovořil lidským jazykem, aby se nám stal srozumitelným. I když budeme s upřímnou touhou a s čistým srdcem hledat pravdivou představu o Bohu, nesmíme toto hledání nikdy uzavřít, jako dokončené. Jen Bůh je alfa a omega (Srov. Zj 1, 8), začátek a konec. My lidi se mu postupně budeme jen přibližovat, až Ho jednou budeme nazírat tváří v tvář. Je důležité, abychom nezapomněli na to, že Bůh nás volá, my Ho hledáme a On se nám zjevuje tak, že pro nás zůstává skrytý a nepochopitelný. V teologii se hovoří o trojí cestě poznání Boha: via affirmationis, via negationis, via eminentiae.

Via affirmationis (cesta tvrzení) spočívá v prostém tvrzení, které se zakládá na naší osobní zkušenosti: pozitivní lidskou vlastnost připisujeme Bohu. Např. Bůh je láskyplný. Touto cestou se člověk snaží přiblížit si Boha tím, že Ho činí lidským. Bůh se ale nedá identifikovat se světem. On sice stvořil svět, lze Ho poznat skrze stvoření, ale zároveň vše přesahuje.  Proto existuje další cesta: via negationis (cesta popření). Aby Bůh nebyl identifikován se světem, je nutné popřít první tvrzení. Bůh je sice láskyplný, ale ne v tom smyslu, jak je láskyplný člověk. Toto popření neznamená, že jsme odmítli první cestu. Kdyby tomu tak bylo a my pohlíželi na Boha jen v negativním smyslu poznání, pak by to znamenalo, že Bůh by byl zcela nepoznatelný. Bůh je ale pouze skrytý, lidským rozumem nepocho-pitelný, ale rozhodně není nepoznatelný. Celé dějiny spásy, které dovršil Kristus, jsou důkazem toho, že Bůh se nechává poznat. Člověk je podobný svému Stvořiteli, ale zároveň nekonečně odlišný. Ta odlišnost spočívá v odlišnosti mezi dokonalostí a nedokonalostí. Třetí cesta, via eminentiae (cesta výsostná), jakoby osvětlila předchozí. Bůh je totiž sám mírou všeho dobra, tudíž i mírou všech dobrých lidských vlastností. V našem příkladu je Bůh láska sama, míra veškeré lásky, dokonalá láska. Člověk není schopen pojmout, co je dokonalá láska, neboť tato láska se nachází mimo všechny kategorie. Nelze tudíž Boha zachytit termíny, které jsou definovány lidským rozumem (srov. 1Kor 1, 20). Naopak nám nyní musí být jasné, že lidské termíny mají mít svůj pramen v Bohu, který je mírou všeho dobra a dodává všemu nejvyšší možnou kvalitu.

S předchozím na paměti se nyní zaměříme na Písmo sv., které nám zjevuje Boha. Ve Starém zákoně se Bůh ukazuje jako Bůh jednající: stvořil svět, povolává praotce víry, proroky a krále, uzavírá smlouvy s vyvoleným národem, zachraňuje svůj lid a doprovází ho. Také dává lidu svobodu, aby si vybral, kterou cestou chce jít: “Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dnes přikazuji. A zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát.“ (Dt 11, 26-28) Zároveň Bůh dopouští následky svobodné volby vyvoleného národa. Ve Starém zákoně ale nenajdeme definici Boha. Zde Ho poznáváme skrze příběhy. „Izrael nebyl národ filozofů, v Izraeli neexistovala filozofická spekulace. Izrael byl národ velmi konkrétní. A proto znali Boha ve své konkrétní zkušenosti – jednajícího Boha, toho, který je vedl, který s nimi měl svůj plán, který jim připravoval cestu a který byl s nimi nějakým způsobem v kontaktu.“ (Opatrný)  Lidské vlastnosti, které se připisují Bohu, lze rozpoznat z různých vyprávění o Božím jednání. Poukazuje to také na to, že Boha pozná jen ten, kdo se s Ním vydá na cestu, kdo se otevře této životní zkušenosti. V soudobém jazyce by se dalo zjednodušeně říci, že Bůh chce být naším týmovým spoluhráčem na cestě.

Zřejmé je, že je velmi obtížné získat pravou představu o Bohu. Ježíš nám ukazuje správnou cestu. Nejdříve velebí nebeského Otce, že Boží tajemství skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil je maličkým. Tím nám ukazuje, že i my se máme stát maličkými, odložit moudrost tohoto světa a nelpět na svých omezených lidských představách (např. falešných představách o Bohu). A pokračuje: „Všechno je mi dáno od mého Otce;  nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11, 27) Poznávat Boha můžeme jen skrze Krista, který přišel také na zem, aby nám zjevil Boží tvář. V nicejsko-cařihradském vyznání víry je to formulováno následujícím způsobem: „Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh  z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné postaty s Otcem, skrze Něho všechno je stvořeno“. V tomto minihymnu je slovy nejvýstižněji vyjádřeno Ježíšovo bytí s Otcem a Kristovo božství.

Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11, 28-30) Hledání pravé představy o živém Bohu, v něhož věříme, chce velkou porci pokory vycházející z vědomí, že vše jsme dostali od Boha a bez Něho nejsme nic. Dále naději, že Ježíš nám odhalí tvář nebeského Otce. Přitom nesmíme stavět svůj život na vlastních schopnostech, ale učit se od Ježíše. Máme vzít na svá bedra jen to, co On nám dá k nošení, neboť On od nás neočekává víc, než to, k čemu nás Bůh uschopnil. Ten, který je tichý a má pokorné srdce, nás obdaří pokojem pro duši. On nás naučí v tichosti rozvažovat o věcech, které nám v danou chvíli připadají nepochopitelné. Vybaví nás pokorou k přijetí skutečnosti, že zjevující se Bůh zůstane našemu zraku skrytý, protože nás ve všem přesahuje. To je nejvyšší stupeň lidského poznání Boha (Akvínský).

Velký teolog svatý Anselm (1033-1109) se modlí: „Nauč mě, Pane, jak tě mám hledat, a ukaž se mi, až se za tebou vydám. Vždyť tě nemohu hledat, když mě to nenaučíš, ani tě nemohu najít, když se mi neukážeš. Kéž tě má touha hledá a mé hledání kéž je touhou po Tobě. Kéž tě má láska nalézá a kéž tě v nalézání miluji.“


Benedikt XVI, při nešporách s univerzitní obcí, bazilika sv. Petra, 16. 12. 2010, www.radiovaticana.cz (Benedikt XVI); Roztočil, Aleš: Pojem zjevení v konstituci Dei Verbum, in: Gestemany, č. 103, únor 2000 (Roztočil); Srov. Roztočil, Aleš: Pojem zjevení v konstituci Dei Verbum, in: Gestemany, č. 103, únor 2000; II Vatikánský koncil, Dei Verbum, Věroučná konstituce o Božím zjevení (DV); Opatrný, Aleš: Credo. Úvahy o apoštolském vyznání víry, Praha: PS AP, 2000 (Opatrný); Srov. Akvínský, Tomáš: De potentia, q.7, a.5, ad 14, in Pospíšil, Ctirad: Hovořit o Bohu není jednoduché, Poutník 8/1999 (Akvínský)