Než je možné začít pojednání o modlitbě, je dobré se zamyslit nad tím, co pro mne znamená slovo modlitba a co pro mne osobně modlitba není. Náš vjem tohoto slova bude obvykle vycházet s osobní zkušeností s něčím, co spojujeme s modlitbou, a to buď pozitivně, nebo negativně. Možná zjistíme, že jsme se v našem životě v této oblasti odněkud někam posunuli. To by bylo jen dobré, neboť jsme se jako lidé také vyvíjeli, a tudíž se vyvíjelo o vnímání slov a činů.

Existuje řada definic modlitby. Modlitba může být definována jaké povznešení duše k Bohu nebo jako prosba k Bohu o vhodná dobra (srov. KKC 2559), a to buď vlastními slovy, nebo standardizovanou formou. Modlitba je často definována jako rozhovor s Bohem nebo širším pojmem komunikace s Bohem, jakožto lidská odpověď na Boží volání. Modlitba může být také vnímána jako kvalitativní vyjádření našeho vztahu s Bohem. Každá z těchto definic nese v sobě kus pravdy. Jedna věc je zřejmá: modlitba předpokládá protějšek zakoušený jako osobu (srov. Beinert, 206).  V opačném případě nemůže být řeč o dialogickém rozhovoru, o vztahu.

Je dobré si uvědomit, že modlitba je na prvním místě bohoslužba. „Často slýcháme, že k pravé modlitbě nelze dospět ani předsevzetím, ani nucením, nýbrž že musí vytrysknout z nitra sama, jako proud z pramene. Neděje-li se to, nevychází-li modlitba ze srdce, máme od ní raději upustit, protože jinak by byla neupřímná a nepřirozená.“ (Guardini, 17)  Modlitba křesťana není citovou záležitostí, ale existenciální potřebou. Je to událost, která tvoří jednu ze základů víry. Bez modlitby naše víra postupně slábne, až nakonec může zcela ochabnout, až zbude ´jen´ to již neviditelné byť nadále nesmazatelné znamení svátosti křtu. „Není mnoho věcí, kde si tak snadno něco namlouváme, jako právě zde. Člověk se celkem vzato nemodlí rád. Při modlitbě se ho snadno zmocňuje nuda, rozpaky (…) všechno ostatní se mu potom zdá být přitažlivější a důležitější.“ (Guardini, 19)  Tak jako jakákoliv služba stojí námahu a není po každé naplněna tzv. přirozenou radostí, podobně je to i s modlitbou.

Pro křesťana je víra stejně důležitá jako pro běžného člověka jeho život a modlitba tvoří dech života. Člověk nedokáže žít bez dýchání. Jestli se mu chce nebo nechce, dýchat musí. Někdy to může stát velké úsilí, ale pud sebezáchovy nedává člověku jinou  nebo nechce, dýchat musí. Někdy to může stát velké možnost. Jen vnější násilí, nemoc či silná vůle dokážou překonat tento pud. „Kde je život, je dech, a dech opět dává život. Když ubývá životních sil, dech nepřestává, jde dál, pokud může, a tím se život zotavuje. Kolik kdo má víry, tolik se má modlit – tak, jak umí.“ (Guardini, 241)  Modlitba je jakoby akt dýchání křesťanského života, který je pro vnitřní duchovní život nevyhnutelně nutný. A tak jako každý zdraví člověk umí dýchat od narození, tak je každý člověk schopen modlitby, neboť touha po Bohu je vepsána do každého lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha (srov. KKC 27). Stejně tak platí, že se existenciální modlitbě musíme učit stejně jako správnému dýchání. To nejde samovolně, ale stojí čas, disciplínu, a s tím spojenou trpělivost a vytrvalost.

Víra říká, že v našem prvním, starém životě probudil Bůh druhý, nový život. Ten má formu zárodku a má se dále rozvíjet. Je tedy slabý a zranitelný, nejistý, jako vše živé ve svých počátcích.“ (Guardini, 23)  Dá se říci, že přirozená modlitba, kterou ovládá každý, je součástí ´starého života´ a je vedena pomíjejícími pohnutky, jako jsou naše pocity, prožitky a potřeby. Pán Ježíš nás vybízí k neustálé modlitbě (Lk 18, 1 srov. sv. Pavel v 1 Sol 5, 17). Tato existenciální modlitba, která tvoří nenahraditelný základ vnitřního duchovního života, není založena na citu, prožitku či potřebě, nýbrž na charakteru, věrnosti a posvátné touze. Schopnost k neustálé, existenciální modlitbě jsme dostali v ´životě novém´. Taková modlitba je celoživotní postoj vedený zevnitř, nepomíjejícími pohnutky, tj. vnuknutími Ducha sv., který sídlí v našem nitru. Protože náš nový život se stále nachází v zárodku, je vcelku skrytý. Doléhá na něho často hluk ze zdánlivě srozumitelnějšího, naléhavějšího a atraktivnějšího ´starého života´ a to nám obvykle stěžuje existenciální modlitbu.

Existenciální (neustálou) modlitbu lze přirovnat nemluvněti, vloženého do naší péče. Takový náročný úkol předpokládá lidskou zralost. Zralý křesťan není puberťák, který je zmítán svými pocity a prožitky, ale člověk, který je schopen zralého úsudku, schopen na sebe vzít určitou odpovědnost, vytrvat, překonat překážky. Péče o nemluvně znamená důsledně dodržovat denní řád, lásku a pozornost i ve chvílích, kdy mě to nevyhovuje, kdy se mi nechce. Péče o existenciální modlitbu předpokládá totéž. Není přitom důležité, co já chci, ale podřizuji svůj život vyšší hodnotě – neustálé spojení s Bohem.  Pomůže přitom, když si uvědomíme, že máme pečovat o náš vztah s Bohem a přiznat si, jakou hodnotu tento vztah pro nás má. „Žít ze vztahu a ve vztahu teprve dodává cenu naší existenci. Dnes žije stále víc lidí bez vztahu. Tak se jejich život rozpadá, žijí daleko od svého pravého „já“. Jen ve vztahu jsem ve styku se svým pravým jádrem.“ (Grün, 50)

Čas je klíčový pojem chceme-li v životě cokoli dosáhnout. Čas je Boží dar, který nám byl dán, aby se náš život nezmítal v chaosu a abychom nad ním panovali. Bohužel je většina z nás otrokem času. Naplnili jsme nám darovaný čas nejrůznějšími činnostmi a nejsme schopni najít dostatek prostoru pro soustředění. Přitom je zřejmé, že jako každé důvěrné setkání, tak i modlitba jakožto intimní setkání s Bohem potřebuje čas, aby mohla mít důstojný začátek, vrchol a přijetí. Každý z nás se podvědomě učil soustředění, a to ve škole. Soustředit se znamená být plně přítomen v dané chvíli, věnovat se té jedné věci, která je důležitá. Podobně jako ve škole předpokládá soustředění i dnes poslušnost. Když jsme byli děti, tak tato poslušnost byla vyžadována různými autoritami (rodiče, učitelé, stát). Bůh od nás očekává naše dobrovolné, svobodné rozhodnutí. Máme se stát poslušnými sami sobě, důslednými našemu rozhodnutí. „Chce-li se člověk modlit, musí se z rozptýlenosti věcmi vrátit k sobě a být přítomen. To je obtížné, neboť člověk jen velmi zřídka před sebou cítí něco určitého, bezprostředně naléhavého, co ho poutá natolik, aby byl s to být skutečně přítomen a setrvat na místě. A přece na tom, aby to dokázal a byl živě přítomen celým svým nitrem, záleží všechno.“ (Guardini, 31)

Soustředění je návrat k vlastnímu středu. Nejde přitom o sebestřednost, nýbrž o ukotvení člověka ve svém srdci, jenž se biblicky nazývá střed člověka. Soustředěním se sjednocujeme sami se sebou, čímž se dostáváme do přítomného času, který je bránou k Bohu. V Bohu totiž není žádná časová posloupnost, není minulost, ani budoucnost, pouze přítomnost, bez začátku a bez konce (srov. Ž 89). Když vejdeme do Boží přítomnosti, vstoupíme do vnitřní harmonie, která nekončí v člověku, ale v hlubinách Boží nekonečnosti. Takto dokáže člověk zakusit blaženost, byť nedokonale, v zárodku.

Usebranost je prvním krokem soustředění. Jedná se spíš o intenci než aktivitu. Bůh nás volá a my Ho ignorujeme nebo Mu odpovídáme slovy Samuelovi: „Mluv, Tvůj služebník slyší.“ (1 Sam 3, 10). Je to postoj, který jakoby otevírá naše srdce k Tomu, který chce být středem našeho života. V tomto postoji máme být upřímní a důslední (srov. Mt. 5, 37; Jak 5, 12). Jinými slovy: my křesťané máme být bdělí, máme se vzchopit, osvobodit se od toho, čím jsme běžně zmítáni. Máme vzít život do svých rukou, abychom ho svobodně a s nerozděleným srdcem mohli předložit Bohu. Vlastní modlitba začíná snahou o usebranost a bdělost, čímž se otevírá posvátný prostor našeho srdce. Nemůžeme tudíž říkat, že se nám modlitba nedaří, když nedokážeme dosáhnout usebranosti a bdělosti. Snaha o ně je již formou modlitby, nikoli marné snažení se o modlitbu.

Bůh volá Samuela třikrát, než si Samuel uvědomí s kým má tu čest. Až pak je schopen odpovědět „Mluv, Tvůj služebník slyší“. Vnímá totiž Boží přítomnost. Čím více si budeme vědomi, že my existujeme jen před Bohem, tím lépe se dokážeme ponořit do modlitby. Bůh je (srov. Ex 3, 14); On je svrchované bytí. „Bůh je osobou sám od sebe a podstatně; člověk se jí stává tím, že ho Bůh povolává.“ (Guardini, 44)  Člověk, který si uvědomí svou vlastní bytostnou závislost a všeho stvořeného na Bohu, snadněji dojde ke stavu vnitřního zpřítomnění Boží skutečnosti, jakožto s živou Osobou, s kterou může navázat reálný dialogický vztah. Nejde přitom o nějaké pocity či vjemy, ale o víru v Boží prozřetelnost. „Má osoba je dílnou, v níž tvoří Bůh. Má ze mne vzejít něco nového. Křesťanské jednání a tvůrčí činnost je jednání člověka v souladu s jednáním Božím. Je pokorné, poněvadž Bůh to je, na Němž záleží; ochotné poslechnout, poněvadž z něho má vzniknout něco, co může být jen od Boha; zároveň však naplněné živou nadějí, poněvadž každý člověk je východiskem Boží tvůrčí činnosti.“ (Guardini, 198)  Jen takto se dokážeme vyvarovat samomluvné modlitbě a navázat na rozhovor, který Bůh započal: „Mluv, Tvůj služebník slyší.“ Obtíže a překážky jsou pouhou zkouškou víry v Boží prozřetelnost, která nás může posilnit a prohloubit náš vztah s Bohem.

Jako vše v našem životě potřebuje modlitba své uspořádání, a to jak časové, prostorové, kontextuální a co do formy.  Modlitební řád času musí navazovat na řád našeho života. Opěrnými body našeho dne jsou jeho začátek a konec.  Na jeho počátku chválíme Boha, že jsme se znovu narodili do nového dne a prosíme o jeho požehnání toho, co nás čeká, ochranu před nebezpečími a úskalími. Na konci umíráme sami sobě a vše, co bylo, odevzdáváme do rukou Boží, aby to proměnil podle své vůle. V zpytování svědomí chválíme Boha pro to, jak se nám osobně ten den dal poznat, děkujeme Mu, za konkrétní události, které jsme mohli prožít a prosíme Ho o pomoc tam, kde jsme selhali, odpuštění tam, kde jsme zhřešili, a proměnu všeho, co jsme udělali.

Náš život nespočívá jen ve střídání dne i noci. Prožíváme týden, ve kterém šest dnů pracujeme a sedmí den prožíváme Boží klid (nikoli pouhý lidský odpočinek či zábavu). V ten den zakotvujeme opět vědomě v Bohu, oslavujeme nový život, který jsme svým křtem obdrželi a obnovujeme svou skutečnou důstojnost Božích dětí. Dále prožíváme roční období, slavnosti a svátky. To vše je zakomponováno do církevního roku, který nám připomíná, kam směřuje život. „Život s liturgií, čtení vhodných spisů, ten či onen vhodně provedený domácí obyčej tu mohou vykonat mnoho a dodat osobní modlitbě mnohotvárnost a stále nový obsah.“ (Guardini, 51)  Liturgie nestojí sama o sobě, ale chce náš duchovní život vtáhnout do Boží přítomnosti a takto posílit a směřovat naší modlitbu. Proto je dobré liturgii zapojovat do našeho každodenního života, alespoň co se týče těch hlavních liturgických období, slavení osobních patronů, výročí přijetí svátostí apod. I to nám pomůže produchovnit náš život.

Prostorové uspořádání je stejně důležité jako časové. „Životní prostor člověka byl dříve formován vírou (…) Tento řád se do značné míry rozpadl. Neexistuje již objektivně křesťansky formované prostředí, takže ten prostor musí být věřícím člověkem vždy znovu vytvářen.“ (Guardini, 52)  Nejnápaditější náboženský prostor je stále chrám. Můžeme se setkat s tvrzením, že většina křesťanských staveb se nachází v lokalitách pohanských svatyň a že jsou založené na energetických bodech. Posvátnost takových prostor nevytváří žádné energie, ale to, že se zmíněná místa produchovněla nesčetnými modlitbami, ztišením a posvátnou liturgií. Proto jsou chrámy mnohdy vyhledávány i těmi, kteří křesťanství až tak nepraktikují, neboť v nich nalézají ideální příležitost k ztišení. Jakožto Boží děti jsme v chrámě Božím doma. Proto je dobré využít své domovské právo i mimo nedělní bohoslužbu.

Než je možné začít pojednání o modlitbě, je dobré se zamyslit nad tím, co pro mne znamená slovo modlitba a co pro mne osobně modlitba není. Náš vjem tohoto slova bude obvykle vycházet s osobní zkušeností s něčím, co spojujeme s modlitbou, a to buď pozitivně, nebo negativně. Možná zjistíme, že jsme se v našem životě v této oblasti odněkud někam posunuli. To by bylo jen dobré, neboť jsme se jako lidé také vyvíjeli, a tudíž se vyvíjelo o vnímání slov a činů.
Existuje řada definic modlitby. Modlitba může být definována jaké povznešení duše k Bohu nebo jako prosba k Bohu o vhodná dobra (srov. KKC 2559), a to buď vlastními slovy, nebo standardizovanou formou. Modlitba je často definována jako rozhovor s Bohem nebo širším pojmem komunikace s Bohem, jakožto lidská odpověď na Boží volání. Modlitba může být také vnímána jako kvalitativní vyjádření našeho vztahu s Bohem. Každá z těchto definic nese v sobě kus pravdy. Jedna věc je zřejmá: modlitba předpokládá protějšek zakoušený jako osobu (srov. Beinert, 206).  V opačném případě nemůže být řeč o dialogickém rozhovoru, o vztahu.
Je dobré si uvědomit, že modlitba je na prvním místě bohoslužba. „Často slýcháme, že k pravé modlitbě nelze dospět ani předsevzetím, ani nucením, nýbrž že musí vytrysknout z nitra sama, jako proud z pramene. Neděje-li se to, nevychází-li modlitba ze srdce, máme od ní raději upustit, protože jinak by byla neupřímná a nepřirozená.“ (Guardini, 17)  Modlitba křesťana není citovou záležitostí, ale existenciální potřebou. Je to událost, která tvoří jednu ze základů víry. Bez modlitby naše víra postupně slábne, až nakonec může zcela ochabnout, až zbude ´jen´ to již neviditelné byť nadále nesmazatelné znamení svátosti křtu. „Není mnoho věcí, kde si tak snadno něco namlouváme, jako právě zde. Člověk se celkem vzato nemodlí rád. Při modlitbě se ho snadno zmocňuje nuda, rozpaky (…) všechno ostatní se mu potom zdá být přitažlivější a důležitější.“ (Guardini, 19)  Tak jako jakákoliv služba stojí námahu a není po každé naplněna tzv. přirozenou radostí, podobně je to i s modlitbou.
Pro křesťana je víra stejně důležitá jako pro běžného člověka jeho život a modlitba tvoří dech života. Člověk nedokáže žít bez dýchání. Jestli se mu chce nebo nechce, dýchat musí. Někdy to může stát velké
úsilí, ale pud sebezáchovy nedává člověku jinou

nebo nechce, dýchat musí. Někdy to může stát velké

možnost. Jen vnější násilí, nemoc či silná vůle dokážou překonat tento pud. „Kde je život, je dech, a dech opět dává život. Když ubývá životních sil, dech nepřestává, jde dál, pokud může, a tím se život zotavuje. Kolik kdo má víry, tolik se má modlit – tak, jak umí.“ (Guardini, 241)  Modlitba je jakoby akt dýchání křesťanského života, který je pro vnitřní duchovní život nevyhnutelně nutný. A tak jako každý zdraví člověk umí dýchat od narození, tak je každý člověk schopen modlitby, neboť touha po Bohu je vepsána do každého lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha (srov. KKC 27). Stejně tak platí, že se existenciální modlitbě musíme učit stejně jako správnému dýchání. To nejde samovolně, ale stojí čas, disciplínu, a s tím spojenou trpělivost a vytrvalost.
„Víra říká, že v našem prvním, starém životě probudil Bůh druhý, nový život. Ten má formu zárodku a má se dále rozvíjet. Je tedy slabý a zranitelný, nejistý, jako vše živé ve svých počátcích.“ (Guardini, 23)  Dá se říci, že přirozená modlitba, kterou ovládá každý, je součástí ´starého života´ a je vedena pomíjejícími pohnutky, jako jsou naše pocity, prožitky a potřeby. Pán Ježíš nás vybízí k neustálé modlitbě (Lk 18, 1 srov. sv. Pavel v 1 Sol 5, 17). Tato existenciální modlitba, která tvoří nenahraditelný základ vnitřního duchovního života, není založena na citu, prožitku či potřebě, nýbrž na charakteru, věrnosti a posvátné touze. Schopnost k neustálé, existenciální modlitbě jsme dostali v ´životě novém´. Taková modlitba je celoživotní postoj vedený zevnitř, nepomíjejícími pohnutky, tj. vnuknutími Ducha sv., který sídlí v našem nitru. Protože náš nový život se stále nachází v zárodku, je vcelku skrytý. Doléhá na něho často hluk ze zdánlivě srozumitelnějšího, naléhavějšího a atraktivnějšího ´starého života´ a to nám obvykle stěžuje existenciální modlitbu.
Existenciální (neustálou) modlitbu lze přirovnat nemluvněti, vloženého do naší péče. Takový náročný úkol předpokládá lidskou zralost. Zralý křesťan není puberťák, který je zmítán svými pocity a prožitky, ale člověk, který je schopen zralého úsudku, schopen na sebe vzít určitou odpovědnost, vytrvat, překonat překážky. Péče o nemluvně znamená důsledně dodržovat denní řád, lásku a pozornost i ve chvílích, kdy mě to nevyhovuje, kdy se mi nechce. Péče o existenciální modlitbu předpokládá totéž. Není přitom důležité, co já chci, ale podřizuji svůj život vyšší hodnotě – neustálé spojení s Bohem.  Pomůže přitom, když si uvědomíme, že máme pečovat o náš vztah s Bohem a přiznat si, jakou hodnotu tento vztah pro nás má. „Žít ze vztahu a ve vztahu teprve dodává cenu naší existenci. Dnes žije stále víc lidí bez vztahu. Tak se jejich život rozpadá, žijí daleko od svého pravého „já“. Jen ve vztahu jsem ve styku se svým pravým jádrem.“ (Grün, 50)
Čas je klíčový pojem chceme-li v životě cokoli dosáhnout. Čas je Boží dar, který nám byl dán, aby se náš život nezmítal v chaosu a abychom nad ním panovali. Bohužel je většina z nás otrokem času. Naplnili jsme nám darovaný čas nejrůznějšími činnostmi a nejsme schopni najít dostatek prostoru pro soustředění. Přitom je zřejmé, že jako každé důvěrné setkání, tak i modlitba jakožto intimní setkání s Bohem potřebuje čas, aby mohla mít důstojný začátek, vrchol a přijetí. Každý z nás se podvědomě učil soustředění, a to ve škole. Soustředit se znamená být plně přítomen v dané chvíli, věnovat se té jedné věci, která je důležitá. Podobně jako ve škole předpokládá soustředění i dnes poslušnost. Když jsme byli děti, tak tato poslušnost byla vyžadována různými autoritami (rodiče, učitelé, stát). Bůh od nás očekává naše dobrovolné, svobodné rozhodnutí. Máme se stát poslušnými sami sobě, důslednými našemu rozhodnutí. „Chce-li se člověk modlit, musí se z rozptýlenosti věcmi vrátit k sobě a být přítomen. To je obtížné, neboť člověk jen velmi zřídka před sebou cítí něco určitého, bezprostředně naléhavého, co ho poutá natolik, aby byl s to být skutečně přítomen a setrvat na místě. A přece na tom, aby to dokázal a byl živě přítomen celým svým nitrem, záleží všechno.“ (Guardini, 31)
Soustředění je návrat k vlastnímu středu. Nejde přitom o sebestřednost, nýbrž o ukotvení člověka ve svém srdci, jenž se biblicky nazývá střed člověka. Soustředěním se sjednocujeme sami se sebou, čímž se dostáváme do přítomného času, který je bránou k Bohu. V Bohu totiž není žádná časová posloupnost, není minulost, ani budoucnost, pouze přítomnost, bez začátku a bez konce (srov. Ž 89). Když vejdeme do Boží přítomnosti, vstoupíme do vnitřní harmonie, která nekončí v člověku, ale v hlubinách Boží nekonečnosti. Takto dokáže člověk zakusit blaženost, byť nedokonale, v zárodku.
Usebranost je prvním krokem soustředění. Jedná se spíš o intenci než aktivitu. Bůh nás volá a my Ho ignorujeme nebo Mu odpovídáme slovy Samuelovi: „Mluv, Tvůj služebník slyší.“ (1 Sam 3, 10). Je to postoj, který jakoby otevírá naše srdce k Tomu, který chce být středem našeho života. V tomto postoji máme být upřímní a důslední (srov. Mt. 5, 37; Jak 5, 12). Jinými slovy: my křesťané máme být bdělí, máme se vzchopit, osvobodit se od toho, čím jsme běžně zmítáni. Máme vzít život do svých rukou, abychom ho svobodně a s nerozděleným srdcem mohli předložit Bohu. Vlastní modlitba začíná snahou o usebranost a bdělost, čímž se otevírá posvátný prostor našeho srdce. Nemůžeme tudíž říkat, že se nám modlitba nedaří, když nedokážeme dosáhnout usebranosti a bdělosti. Snaha o ně je již formou modlitby, nikoli marné snažení se o modlitbu.
Bůh volá Samuela třikrát, než si Samuel uvědomí s kým má tu čest. Až pak je schopen odpovědět „Mluv, Tvůj služebník slyší“. Vnímá totiž Boží přítomnost. Čím více si budeme vědomi, že my existujeme jen před Bohem, tím lépe se dokážeme ponořit do modlitby. Bůh je (srov. Ex 3, 14); On je svrchované bytí. „Bůh je osobou sám od sebe a podstatně; člověk se jí stává tím, že ho Bůh povolává.“ (Guardini, 44)  Člověk, který si uvědomí svou vlastní bytostnou závislost a všeho stvořeného na Bohu, snadněji dojde ke stavu vnitřního zpřítomnění Boží skutečnosti, jakožto s živou Osobou, s kterou může navázat reálný dialogický vztah. Nejde přitom o nějaké pocity či vjemy, ale o víru v Boží prozřetelnost. „Má osoba je dílnou, v níž tvoří Bůh. Má ze mne vzejít něco nového. Křesťanské jednání a tvůrčí činnost je jednání člověka v souladu s jednáním Božím. Je pokorné, poněvadž Bůh to je, na Němž záleží; ochotné poslechnout, poněvadž z něho má vzniknout něco, co může být jen od Boha; zároveň však naplněné živou nadějí, poněvadž každý člověk je východiskem Boží tvůrčí činnosti.“ (Guardini, 198)  Jen takto se dokážeme vyvarovat samomluvné modlitbě a navázat na rozhovor, který Bůh započal: „Mluv, Tvůj služebník slyší.“ Obtíže a překážky jsou pouhou zkouškou víry v Boží prozřetelnost, která nás může posilnit a prohloubit náš vztah s Bohem.
Jako vše v našem životě potřebuje modlitba své uspořádání, a to jak časové, prostorové, kontextuální a co do formy.  Modlitební řád času musí navazovat na řád našeho života. Opěrnými body našeho dne jsou jeho začátek a konec.  Na jeho počátku chválíme Boha, že jsme se znovu narodili do nového dne a prosíme o jeho požehnání toho, co nás čeká, ochranu před nebezpečími a úskalími. Na konci umíráme sami sobě a vše, co bylo, odevzdáváme do rukou Boží, aby to proměnil podle své vůle. V zpytování svědomí chválíme Boha pro to, jak se nám osobně ten den dal poznat, děkujeme Mu, za konkrétní události, které jsme mohli prožít a prosíme Ho o pomoc tam, kde jsme selhali, odpuštění tam, kde jsme zhřešili, a proměnu všeho, co jsme udělali.
Náš život nespočívá jen ve střídání dne i noci. Prožíváme týden, ve kterém šest dnů pracujeme a sedmí den prožíváme Boží klid (nikoli pouhý lidský odpočinek či zábavu). V ten den zakotvujeme opět vědomě v Bohu, oslavujeme nový život, který jsme svým křtem obdrželi a obnovujeme svou skutečnou důstojnost Božích dětí. Dále prožíváme roční období, slavnosti a svátky. To vše je zakomponováno do církevního roku, který nám připomíná, kam směřuje život. „Život s liturgií, čtení vhodných spisů, ten či onen vhodně provedený domácí obyčej tu mohou vykonat mnoho a dodat osobní modlitbě mnohotvárnost a stále nový obsah.“ (Guardini, 51)  Liturgie nestojí sama o sobě, ale chce náš duchovní život vtáhnout do Boží přítomnosti a takto posílit a směřovat naší modlitbu. Proto je dobré liturgii zapojovat do našeho každodenního života, alespoň co se týče těch hlavních liturgických období, slavení osobních patronů, výročí přijetí svátostí apod. I to nám pomůže produchovnit náš život.
Prostorové uspořádání je stejně důležité jako časové. „Životní prostor člověka byl dříve formován vírou (…) Tento řád se do značné míry rozpadl. Neexistuje již objektivně křesťansky formované prostředí, takže ten prostor musí být věřícím člověkem vždy znovu vytvářen.“ (Guardini, 52)  Nejnápaditější náboženský prostor je stále chrám. Můžeme se setkat s tvrzením, že většina křesťanských staveb se nachází v lokalitách pohanských svatyň a že jsou založené na energetických bodech. Posvátnost takových prostor nevytváří žádné energie, ale to, že se zmíněná místa produchovněla nesčetnými modlitbami, ztišením a posvátnou liturgií. Proto jsou chrámy mnohdy vyhledávány i těmi, kteří křesťanství až tak nepraktikují, neboť v nich nalézají ideální příležitost k ztišení. Jakožto Boží děti jsme v chrámě Božím doma. Proto je dobré využít své domovské právo i mimo nedělní bohoslužbu.
Dřív měli lidé domácí oltáře, na kterých se kromě kříže a svící nacházeli obrazy či sochy Panny Marie, svatých a často i fotografie zemřelých nebo lidí, kteří potřebovali duchovní podporu. Byly místem ztišení a jednoduchou připomínkou transcendentna. Na tomto místě se také konali domácí pobožnosti a společné modlitby. V dnešní době téměř vymizeli. Přesto lze říci, že vymezení prostoru pro posvátné místo v našem obydlí poukazuje na důležitost, které Bůh v našem životě má. Zároveň nás toto místo vybízí k soustředění. Konkrétní podoba se bude lišit dle možností jednotlivce a jeho okolností. „Vlastní ´křesťanské místo´ však není vázáno na žádný stálý prostor, nýbrž vzniká od případu k případu ze živého poměru Boha k člověku. Je to místo, které vytváří Bůh v člověku tím, že se k němu láskyplně sklání a volá jej svou prozřetelností.“ (Guardini, 53)  Posvátný prostor je připomínkou Božího působení v našem životě a pomůcka, která má vyvolat touhu po setkání s Bohem.
Kontextuální uspořádání života je pro člověka velmi důležité. „“ Jeho život není jedním divokým proudem, ale spíše putováním od mezníku k mezníku. Může se jednat o malé mezníky, jako např. stolování nebo klekání (Anděl Páně), společná modlitba rodiny nebo manželů. A pak tu jsou významné životní události jako např. svátosti, maturity, narozeniny apod. Tyto mezníky bývaly víceméně automaticky zasazeny do náboženského kontextu. Dnes je kontextuální uspořádání života křesťana často závislé jen na jeho iniciativě a svobodného rozhodnutí. Čím víc Boha vnímám ve svém životě a žiji ve společenství angažovaných věřících, tím více mi bude záležet zasadit důležité mezníky do kontextu společenství Církve.  V dnešní době vzrůstá i u nepraktikujících křesťanů poptávka po rituálně-liturgických momentech zastřešující významné události života člověka. Často se jedná zejména o formu a zachycení záběrů dané historické chvíle. Hluboký obsah gest a symbolů se často vytratil a je potřeba stále znovu vysvětlovat.
Obsah je při modlitbě stejně důležitý jako forma, neboť formou vyjadřujeme obsah. „I zde zmizelo mnohé z toho, co patřilo ke kultuře modlitby. Ve starých dobách se vědělo, že postoj a gesta nejsou nic zevního. Čistě zevním se mohou stát, ale to jsou potom již pokažena. Ve skutečnosti sahá posunek od ruky až zpět k srdci a držení těl tkví až v samém nitru myšlení. Držení a gesta vyjadřují to, co žije v nitru, co cítí srdce a co míní mysl – působí ale také zpětně na nitro, poskytují mu oporu, utvářejí a vychovávají je.“ (Guardini, 57)  Pokud se modlí celý člověk, modlí se i tělo. Modlitbu tělem vyjadřujeme gesty. Každý gesto má svůj význam. Můžeme se modlit ve stoje, v kleče nebo polokleče, vsedě, v prostraci. Stání je základním liturgickým postojem, který vyjadřuje aktivitu, připravenost se zapojit do Boží služby. Sezení je postoj klidu, přijetí toho, co mi je předkládáno. Vyjadřujeme tím, že nasloucháme Božímu slovu, že se soustředíme. Klečení je tradičně považován za postoj klanění před Bohem, ve kterém vyjadřujeme svou poddanost, že On nás ve všem přesahuje. Prostrace (ležení) je postoj totálního vydání se do rukou Božích. Gestikulujeme také rukama či pohledem.  Ruce můžeme mít sepnuté, tradiční postoj modlitby. Můžeme je mít jen tak volně položené v klíně, čímž vyjadřujeme, že se cítíme v bezpečí. Otevřené dlaně zase mohou naznačovat, že když jsme své srdce odevzdali Bohu, jsme připraveni přijímat to, co nám chce darovat. Otevřené paže mohou naznačit naší touhu Boha obejmout. Zvednuté dlaně vyjadřují jásání srdce, radost. Někdo zaboří svou hlavu do rukou nebo do klína. Tím jakoby vkládá sebe do rukou Božích, činí se malým. Gesta jsou nespočet a přichází tak, jak nám jsou vnuknuty.
Prázdnota při modlitbě je jevem, s kterým se každý aktivní modlič setkává. Toto Boží mlčení obvykle vnímáme jako nepříjemné. Prázdnota může mít nejrůznější důvodu. Často jsme sami myšlenkami úplně jinde a tudíž nepřítomní. Jindy se může jednat formu Božího pokoje, který ještě nedokážeme docenit, protože nám ztišení může být vzdálené. Stejně tak vnímat Boží přítomnost, ale může prázdnota znamenat propast, kterou vnímáme mezi sebou a Bohem. Vjem prázdnoty může spočívat v našem vnitřním neklidu, ve kterém potřebujeme slyšet Boží hlas či vnímat Boží tvář, ale Bůh nás pouze drží ve své dlani, je s námi, v tichosti a ve skrytosti, aby nám ukázal cestu k vnitřní blaženosti. Prázdnota v modlitbě není ničemnost, která vede jakoby z ničeho do ničeho. „Vydržet prázdnotu těchto hodin má svůj hluboký smysl, který nemůže být nahrazen žádnou sebeoriginálnější modlitbou v jiné době. Znamená to totiž brát víru vážně v tom nejpřísnějším smyslu slova, konat modlitbu jen z holé věrnosti Božímu slovu a mluvit do temnoty, k Tomu, který naslouchá, i když člověk o Něm nic neví.“ (Guardini, 64)  Tak jako běžný život je plný hluchých míst, která můžeme zaplnit hlukem/aktivitou či nikoli, tak i v duchovním životě je prázdnota něčím normálním. Jak s prázdnotou nakládáme, poukazuje na rozvojový stupeň našeho duchovního života, např. do jaké míry jsou rozvinuté naše duchovní smysly, kterými zakoušíme Boha. Zralý křesťan dokáže vytrvat v prázdnotě, neboť očima víry vidí, že v ní je někde přítomen Bůh. „Boží mlčení nás vychovává k tomu, abychom poslouchali, co Bůh od nás chce, a brání nám, abychom si neodpovídali sami. Vyzývá nás, abychom se ještě více zeširoka otevřeli Božímu tajemství a ještě víc nechali Boha, aby rozbil naše obrazy, až se staneme otevřenými pro skutečného Boha.“ (Grün, 20)
Postoje existenciální (neustálé) modlitby je pouze schopen ten, který přijal svou důstojnost od Boha. Ten, který je přesvědčen o své soběstačnosti, žije v domnění, že Boha nepotřebuje; ale i ten, kdo žije s vědomím, že je nedokonalý, nemusí per se vnímat Boží svatost a velebnost budící posvátnu bázeň. I tento člověk se dokáže modlit, např. tíhnutím k Bohu ve snaze nalézt pravdu, smysl života. Pouze ten, kdo se na základě svého svobodného rozhodnutí stal Božím dítětem a vnitřně přijal tuto důstojnost, je plný úžasu, bázní před nebeským Otcem, protože je všemohoucí, vzhlíží k Němu podobně, jako dítě vzhlíží ke svému rodiči, neboť u něho se cítí v bezpečí. Naslouchání Božímu slovu skrze rozjímání Písma sv. a pravidelné, kvalitní zpytování svědomí nám pomůže dospět k správnému vztahu k Bohu: on je Otec a já se držím Jeho ruky.
Kvalitní zpytování svědomí, začíná tím, že (znovu) odhalíme Boží přítomnost v prožitém dni a chválíme Boha pro Jeho vlastnosti. Po té Mu vzdáme díky za konkrétní chvíle (radostné i smutné, úspěchy i selhání), které nám ten den daroval. Pak prosíme, aby nám odpustil naše hříchy a nedokonalosti, proměnil vše, oč jsme se snažili podle své vůle, a svým požehnáním nám daroval pokoj v srdci. Upřímné zpytování svědomí nás přivádí do Boží reality. Může být i bolestivé, neboť zjišťujeme svou neschopnost a nedokonalost, svou omezenost a touhu po soběstačnosti. Je to ale jediná cest k přiznání a přijetí své hříšnosti a k tomu je potřeba odvaha; je to cesta, která nás učí pokory trpělivě snášet lidský stav hříšnosti; máme žít v naději, že jsme na cestě se všemohoucím a dobrotivým Bohem, který nám odpouští. „Poznání hříchu nemá deprimovat a působit rozkladně, nýbrž povzbudit pevnou vůli k obnově. (…) Opravdové odpuštění, to, které právě hledáme a které nám jedině pomůže, je velké tajemství. Neznamená jen, že se Bůh rozhodl přehlédnout, co se stalo, a znovu se přátelsky naklonit k chybujícímu; to by bylo málo, (…) nýbrž že Boží odpuštění je tvůrčím takže působí, že viník jím již není, že Bůh ho přijímá do své svatosti, dává mu na ní podíl a uvádí ho tak do nového počátku snažení a bojů.“ (Guardini, 76)
Tak jako dítě je vychováváno doma a chodí školy, tak i křesťan je s láskou vychováván nebeským Otcem a chodí do Ježíšovy školy modlitby, kde se učí žít s Bohem jako svobodné Boží dítě. Učí se existenciální modlitbě, život v neustálé přítomnosti Boží. „Setkání v modlitbě není jen něco okamžitého, nedochází k němu, jenom když se vědomě postavím před Boha. Má se stát trvalým, základním postojem člověka. (…) Celý život má být poznamenán setkáním s Bohem. Žiji ustavičně před ním, před jeho očima, a on na mne hledí s láskou a blahovůlí. Setkání s Bohem poznamenává celý můj život, mé práce a můj odpočinek, mé myšlení a cítění, mé mluvení a mlčení. Nikdy nežiji bez vztahů, nýbrž vždy ve vztahu k svému Bohu. Přitom nemusím vždy výslovně myslet na Boha. Setkání je mnohem spíš pozadí, na kterém žiji, je jako ovzduší, v kterém se pohybuji. Tak to vyjádřil Pavel v řeči na Areopagu: „V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28).“ (Grün, 48)

V dřívějších dobách měli lidé domácí oltáře, na kterých se kromě kříže a svící nacházeli obrazy či sochy Panny Marie, svatých a často i fotografie zemřelých nebo lidí, kteří potřebovali duchovní podporu. Byly místem ztišení a jednoduchou připomínkou transcendentna. Na tomto místě se také konali domácí pobožnosti a společné modlitby. V dnešní době téměř vymizeli. Přesto lze říci, že vymezení prostoru pro posvátné místo v našem obydlí poukazuje na důležitost, které Bůh v našem životě má. Zároveň nás toto místo vybízí k soustředění. Konkrétní podoba se bude lišit dle možností jednotlivce a jeho okolností. „Vlastní ´křesťanské místo´ však není vázáno na žádný stálý prostor, nýbrž vzniká od případu k případu ze živého poměru Boha k člověku. Je to místo, které vytváří Bůh v člověku tím, že se k němu láskyplně sklání a volá jej svou prozřetelností.“ (Guardini, 53)  Posvátný prostor je připomínkou Božího působení v našem životě a pomůcka, která má vyvolat touhu po setkání s Bohem.

Kontextuální uspořádání života je pro člověka velmi důležité. „“ Jeho život není jedním divokým proudem, ale spíše putováním od mezníku k mezníku. Může se jednat o malé mezníky, jako např. stolování nebo klekání (Anděl Páně), společná modlitba rodiny nebo manželů. A pak tu jsou významné životní události jako např. svátosti, maturity, narozeniny apod. Tyto mezníky bývaly víceméně automaticky zasazeny do náboženského kontextu. Dnes je kontextuální uspořádání života křesťana často závislé jen na jeho iniciativě a svobodného rozhodnutí. Čím víc Boha vnímám ve svém životě a žiji ve společenství angažovaných věřících, tím více mi bude záležet zasadit důležité mezníky do kontextu společenství Církve.  V dnešní době vzrůstá i u nepraktikujících křesťanů poptávka po rituálně-liturgických momentech zastřešující významné události života člověka. Často se jedná zejména o formu a zachycení záběrů dané historické chvíle. Hluboký obsah gest a symbolů se často vytratil a je potřeba stále znovu vysvětlovat.

Obsah je při modlitbě stejně důležitý jako forma, neboť formou vyjadřujeme obsah. „I zde zmizelo mnohé z toho, co patřilo ke kultuře modlitby. Ve starých dobách se vědělo, že postoj a gesta nejsou nic zevního. Čistě zevním se mohou stát, ale to jsou potom již pokažena. Ve skutečnosti sahá posunek od ruky až zpět k srdci a držení těl tkví až v samém nitru myšlení. Držení a gesta vyjadřují to, co žije v nitru, co cítí srdce a co míní mysl – působí ale také zpětně na nitro, poskytují mu oporu, utvářejí a vychovávají je.“ (Guardini, 57)  Pokud se modlí celý člověk, modlí se i tělo. Modlitbu tělem vyjadřujeme gesty. Každý gesto má svůj význam.

Můžeme se modlit ve stoje, v kleče nebo polokleče, vsedě, v prostraci. Stání je základním liturgickým postojem, který vyjadřuje aktivitu, připravenost se zapojit do Boží služby. Sezení je postoj klidu, přijetí toho, co mi je předkládáno. Vyjadřujeme tím, že nasloucháme Božímu slovu, že se soustředíme. Klečení je tradičně považován za postoj klanění před Bohem, ve kterém vyjadřujeme svou poddanost, že On nás ve všem přesahuje. Prostrace (ležení) je postoj totálního vydání se do rukou Božích. Gestikulujeme také rukama či pohledem.  Ruce můžeme mít sepnuté, tradiční postoj modlitby. Můžeme je mít jen tak volně položené v klíně, čímž vyjadřujeme, že se cítíme v bezpečí. Otevřené dlaně zase mohou naznačovat, že když jsme své srdce odevzdali Bohu, jsme připraveni přijímat to, co nám chce darovat. Otevřené paže mohou naznačit naší touhu Boha obejmout. Zvednuté dlaně vyjadřují jásání srdce, radost. Někdo zaboří svou hlavu do rukou nebo do klína. Tím jakoby vkládá sebe do rukou Božích, činí se malým. Gesta jsou nespočet a přichází tak, jak nám jsou vnuknuty.

Prázdnota při modlitbě je jevem, s kterým se každý aktivní modlič setkává. Toto Boží mlčení obvykle vnímáme jako nepříjemné. Prázdnota může mít nejrůznější důvodu. Často jsme sami myšlenkami úplně jinde a tudíž nepřítomní. Jindy se může jednat formu Božího pokoje, který ještě nedokážeme docenit, protože nám ztišení může být vzdálené. Stejně tak vnímat Boží přítomnost, ale může prázdnota znamenat propast, kterou vnímáme mezi sebou a Bohem. Vjem prázdnoty může spočívat v našem vnitřním neklidu, ve kterém potřebujeme slyšet Boží hlas či vnímat Boží tvář, ale Bůh nás pouze drží ve své dlani, je s námi, v tichosti a ve skrytosti, aby nám ukázal cestu k vnitřní blaženosti. Prázdnota v modlitbě není ničemnost, která vede jakoby z ničeho do ničeho. „Vydržet prázdnotu těchto hodin má svůj hluboký smysl, který nemůže být nahrazen žádnou sebeoriginálnější modlitbou v jiné době. Znamená to totiž brát víru vážně v tom nejpřísnějším smyslu slova, konat modlitbu jen z holé věrnosti Božímu slovu a mluvit do temnoty, k Tomu, který naslouchá, i když člověk o Něm nic neví.“ (Guardini, 64)  Tak jako běžný život je plný hluchých míst, která můžeme zaplnit hlukem/aktivitou či nikoli, tak i v duchovním životě je prázdnota něčím normálním. Jak s prázdnotou nakládáme, poukazuje na rozvojový stupeň našeho duchovního života, např. do jaké míry jsou rozvinuté naše duchovní smysly, kterými zakoušíme Boha. Zralý křesťan dokáže vytrvat v prázdnotě, neboť očima víry vidí, že v ní je někde přítomen Bůh. „Boží mlčení nás vychovává k tomu, abychom poslouchali, co Bůh od nás chce, a brání nám, abychom si neodpovídali sami. Vyzývá nás, abychom se ještě více zeširoka otevřeli Božímu tajemství a ještě víc nechali Boha, aby rozbil naše obrazy, až se staneme otevřenými pro skutečného Boha.“ (Grün, 20)

Postoje existenciální (neustálé) modlitby je pouze schopen ten, který přijal svou důstojnost od Boha. Ten, který je přesvědčen o své soběstačnosti, žije v domnění, že Boha nepotřebuje; ale i ten, kdo žije s vědomím, že je nedokonalý, nemusí per se vnímat Boží svatost a velebnost budící posvátnu bázeň. I tento člověk se dokáže modlit, např. tíhnutím k Bohu ve snaze nalézt pravdu, smysl života. Pouze ten, kdo se na základě svého svobodného rozhodnutí stal Božím dítětem a vnitřně přijal tuto důstojnost, je plný úžasu, bázní před nebeským Otcem, protože je všemohoucí, vzhlíží k Němu podobně, jako dítě vzhlíží ke svému rodiči, neboť u něho se cítí v bezpečí. Naslouchání Božímu slovu skrze rozjímání Písma sv. a pravidelné, kvalitní zpytování svědomí nám pomůže dospět k správnému vztahu k Bohu: on je Otec a já se držím Jeho ruky.

Kvalitní zpytování svědomí, začíná tím, že (znovu) odhalíme Boží přítomnost v prožitém dni a chválíme Boha pro Jeho vlastnosti. Po té Mu vzdáme díky za konkrétní chvíle (radostné i smutné, úspěchy i selhání), které nám ten den daroval. Pak prosíme, aby nám odpustil naše hříchy a nedokonalosti, proměnil vše, oč jsme se snažili podle své vůle, a svým požehnáním nám daroval pokoj v srdci. Upřímné zpytování svědomí nás přivádí do Boží reality. Může být i bolestivé, neboť zjišťujeme svou neschopnost a nedokonalost, svou omezenost a touhu po soběstačnosti. Je to ale jediná cest k přiznání a přijetí své hříšnosti a k tomu je potřeba odvaha; je to cesta, která nás učí pokory trpělivě snášet lidský stav hříšnosti; máme žít v naději, že jsme na cestě se všemohoucím a dobrotivým Bohem, který nám odpouští. „Poznání hříchu nemá deprimovat a působit rozkladně, nýbrž povzbudit pevnou vůli k obnově. (…) Opravdové odpuštění, to, které právě hledáme a které nám jedině pomůže, je velké tajemství. Neznamená jen, že se Bůh rozhodl přehlédnout, co se stalo, a znovu se přátelsky naklonit k chybujícímu; to by bylo málo, (…) nýbrž že Boží odpuštění je tvůrčím takže působí, že viník jím již není, že Bůh ho přijímá do své svatosti, dává mu na ní podíl a uvádí ho tak do nového počátku snažení a bojů.“ (Guardini, 76)

Tak jako dítě je vychováváno doma a chodí školy, tak i křesťan je s láskou vychováván nebeským Otcem a chodí do Ježíšovy školy modlitby, kde se učí žít s Bohem jako svobodné Boží dítě. Učí se existenciální modlitbě, život v neustálé přítomnosti Boží. „Setkání v modlitbě není jen něco okamžitého, nedochází k němu, jenom když se vědomě postavím před Boha. Má se stát trvalým, základním postojem člověka. (…) Celý život má být poznamenán setkáním s Bohem. Žiji ustavičně před ním, před jeho očima, a on na mne hledí s láskou a blahovůlí. Setkání s Bohem poznamenává celý můj život, mé práce a můj odpočinek, mé myšlení a cítění, mé mluvení a mlčení. Nikdy nežiji bez vztahů, nýbrž vždy ve vztahu k svému Bohu. Přitom nemusím vždy výslovně myslet na Boha. Setkání je mnohem spíš pozadí, na kterém žiji, je jako ovzduší, v kterém se pohybuji. Tak to vyjádřil Pavel v řeči na Areopagu: „V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28).“ (Grün, 48)


Beinert, W. A kol.: Slovník katolické dogmatiky. Olomouc 1994 (Beinert); Guardini, R.: O modlitbě, Praha 1970 (Guardini); Grün, A: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří KNA 1993 (Grün)