Ježíš říká: „Vejděte těsnou branou, prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7, 13-14). Modlitba jakožto setkání s Bohem, začíná vykročením na cestu k Bohu. Je to způsob jak utváříme a vyjadřujeme svůj vztah k nebeskému Otci a vstupujeme do tajemství života, které On sám nám v Duchu sv. prostřednictvím Svého Syna a našeho Pána Ježíše Krista odhalil. Křtem jsme k této cestě byli uschopněni, neboť nám k tomu byly vlity božské ctnosti víry, naděje a lásky. Cesta modlitby je cesta Ježíšova. Tak jako druhá Božská Osoba byla od věčnosti, tak i Bůh volá člověka odvěčnosti k nejzazšímu společenství. Vtělení Božího Syna můžeme vidět ve zrodu touhy po modlitbě v hloubi našeho srdce.

Narození našeho Pána lze připodobnit k vyslovení naší první modlitby. Při obrazu klanění pastýřů a mudrců a pronásledování Herodově nám může vyvstat myšlenka na naše setkání s reakcí lidí na živého Boha. Příběh o dvanáctiletém Ježíši v Jeruzalémském chrámě (Lk 2, 40-52) nám může připomenout, jak i my jsme naslouchali učitelům a kladli jim otázky, a jak jsme rostli ve víře a byli čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem. Ježíšův pobyt v poušti může představovat naše boje a pochybnosti, při jejichž řešení nám Pán Ježíš byl inspirací. Jeho křest v Jordánu nám může být podnětem k přemýšlení, kdy jsme se skutečně rozhodli pro žité křesťanství a vnímali, že jsme Bohem vyvolení, chtění a milovaní. A tak můžeme projít celou Ježíšovu pozemskou cestu a v konkrétních evangelijních příbězích reflektovat svůj vztah k Bohu tím, že se ztotožníme s postavou Pána Ježíše nebo jinou postavou v daném příběhu. Uvědomíme si přitom jistě nemálo radosti, inspirujícího společenství, niterného následování, Božích doteků, ale zároveň neméně překážek, námah, zklamání, bojů a pádů. Bůh nám totiž neslíbil bezstarostnou plavbu, ale bezpečný přístav.

Utišení bouře na moři (srov. Mt 8, 23-27) je spolu s evangelijním příběhem o Ježíši, který kráčí po moři (srov. Mt 14, 24-27) krásným obrazem modlitebního života v nesnázích a/nebo v roztržitosti. Na začátku je to vždy Pán Ježíš, který vyzve apoštoly, aby vypluli na druhý břeh. Je to také On, který je vždy Pánem nad situací a který vše přivede k dobrému konci, protože apoštolové se k Němu obrací. Život křesťana, který má uvědomělý vztah s Bohem, není jednoduchý. Často ho zmítá bouře. Pán ho posouvá, vybízí ho k vyplutí na druhý břeh, dopouští v jeho životě různé zkoušky, aby ho posiloval, formoval, přiváděl ho blíže k Otci, učil ho žít jako svobodné Boží dítě v zárodku nebeského království. Bolestivé na této cestě je, že jsme velmi připoutáni k tomuto světu, až se může zdát, že s ním příliš splýváme, spíš než abychom sjednocovali s Ním. „Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem (…). Orlík se vylíhl s kuřaty a rostl s nimi. Celý život dělal to, co kuřata na dvorku, a myslel si, že je jedním z nich. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz. Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“„To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice. A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celý život za slepici považoval.“ (deMello, 36)  Obrácením se stáváme tím, kým skutečně jsme – nebeským ptactvem, ale k tomu musíme opustit své chování slepice, která má hlavu skloněnou hledajíc smysl života na zemi.  Chce to odvahu, a pokud vykročíme, nesmíme hledět zpět. To se jednodušeji říká, než činí. Většina nás bdělých křesťanů má zkušenost regrese, tj. vracíme se ke starým zvyklostem, když se dostáváme do úzkých nebo zpohodlníme a přestáváme být vnímaví k ukazatelům cesty nebo se necháme oklamat Zlým, stáhnout do víru světa. Pokročilí zakoušejí, že sama cesta je náročná, protože pravidla a hodnoty tohoto světa se mnohdy příčí Božím přikázáním a věčným hodnotám. Bereme-li křesťanství vážně, pak se můžeme rychle dostat na křížovou cestu, bez toho, že bychom po tom nějak toužili. Ne každý je k takové oběti připraven a pak se stává, že couváme zpět a začneme relativizovat; a jako by toho už nebylo dost, tak nás mohou obklopovat vlažní křesťané, kteří nám mohou dávat najevo, že jsme fanatiky nebo úzkostlivými Farizey (sami si musíme přirozeně hlídat, abychom se do tohoto stavu fanatismu/farizejství nedostali – nejsme Ježíšem, pouze Ho následujeme a nesmíme se nikdy stavět na Jeho místo). „I Vy Chcete odejít?“ (Jan 6, 67)

Nepokoj v modlitbě může mít nejrůznější důvody. V dnešní době jsou lidé obecně dost neklidní. „Existují vnější příčiny, jako například hospodářská situace nebo sociální prostředí. Mohou to však být také psychické příčiny, jež člověka okrádají o klid. (…) Příčinou vnitřního a vnějšího neklidu může být někdy rovněž vlastní osud, traumatické zkušenosti, které člověku nedovolí dosáhnout klidu. A existuje také chorobný neklid, který může léčit pouze lékař nebo psychiatr.“ (Grün, 11)  Nepokoj může mít tedy příčinu přímo v nemoci, ale také psychickou příčinu, která spočívá v neschopnosti sebeovládání. O koncepci devíti myšlenek se dočteme u Evagria Pontica (srov. Grün, 22-41) , křesťanského mystika a spisovatele ze 4. století, který postavil základy pro tradici duchovního života západní a východní církve. Pokud nejsme pány nad těmito myšlenkami, způsobí zmatek v našem duchovním i dalším životě. Jedna z myšlenek je žádostivost, kterou pohání obžerství, smilství a chamtivost. Samo o sobě se nejedná o aktivity (např. požitek a jídlo, fantazie a sexualita, práce a vlastnictví) hříšné. Závislost na nich však paralyzuje naše myšlení. Pak jmenujme dva emocionální stavy: smutek a hněv. Jsou to přirozené výrazy toho, že nás něco vykolejilo. Zároveň se jedná o varovné signály, že se máme držet na pozoru. Měly by to být pobídky k bdělosti, větší soustředěnosti, sebeovládání. Pokud ne, lehce propadneme do zmíněných stavů a jsme opět paralyzováni. Smutek se může prohloubit v hrubost a nepřátelství, malomyslnost, rozhořčení a zoufalství, které člověka postupně manévrují do postoje neustálé podrážděnosti. Mnozí potlačují pocit, že jsou bezmocní a sami na to nestačí. Je proto dobré lidem pomáhat, ale zároveň je potřeba se před těmito lidmi chránit, protože nás mohou stáhnout nebo nás zcela vysát. Pak můžeme zjistit, že ve své lampě už nemáme olej (srov. Mt 25,1-13).

Neschopnost se sebou něco udělat se může stát existenciální. Pocit, že: „Cítím, jak jsem na to sám a nechci si nechat pomoci, protože to přece musím zvládnout…“, je ubíjející. Dotyčný se pak čím dál více uzavírá sám do sebe a vytváří si masky a později obranné zdi před svým okolím. Prožívá všeobecnou nechuť, má neustále špatnou náladu, je rozmrzelý nade vším, na všem vidí (zejména) negativní stránky a v každém případě viní své okolí. Svůj vnitřní neklid ventiluje užvaněností a nepatřičnou zvědavostí, hlavně aby se nemusel věnovat sám sobě. Užvaněnost lze považovat za ukázku toho, že dotyčný nedokáže navázat skutečný vztah, protože neumí naslouchat, nezajímá se skutečně o druhého, ale o sebe samotného. Nemá rád ani druhé, ani sebe, neumí být šťastný na místě, kde je a stále je jako tulák na cestě jinam. Tato neschopnost může také způsobit únik do pracovního přetížení, aniž by dotyčný dokázal nalézt hloubku a uspokojení v tom, co dělá. Případně si dotyčný nedokáže vskutku odpočinout, neboť si libuje v zaneprázdněném nicnedělání.

Jedna věc je nalézt pokoj ve svých pocitech. Druhá a těžší je ztišit své myšlenky. Nesoustředěnost v myšlenkách může způsobit ctižádost, která spočívá v tom, že nás příliš zajímá, co si o nás myslí lidi kolem nás. Může se např. projevovat nejistotou ve vystupování na veřejnosti, v perfekcionismu, v ponižování sebe. Bůh nám nepřikázal, abychom se snažili být milováni svým okolím, ale abychom sami milovali své okolí, jako sami sebe. Máme mít v životě a k životu a tudíž i k lidem kladný přístup – lásku. Vždyť sami jsme milováni všemohoucím Bohem. Jemu se máme podobat, protože jsme byli stvořeni k Jeho obrazu a podobě (srov. Gn 1, 26). Máme být vděční za to, co nám bylo dáno a z toho se radovat. Nemáme se porovnávat s ostatními lidmi. To vede koneckonců vždy k určité míře závisti, která je další možnou příčinou naší nesoustředěnosti. Pro mnoho lidí je velmi těžké přiznat, že by žárlili nebo byli závistiví. Jiná podoba žárlivosti či závisti je namyšlenost, touha mít vždy pravdu, posuzování druhých. Obvykle se většina toho nachází v našem nitru a je ukryta pod krásnou vnější maskou. Čím víc toho takto skrýváme, tím více máme strach z odhalení. Tento strach živí naší pýchu. „Podstatou pýchy je, že odmítáme pohlédnout na skutečnost a smířit se s ní. Lpíme na vlastním ideálním obrazu a zavíráme oči před slepými skvrnami.“ (Grün, 35)  První a nejdůležitější přikázání, přikázání lásky, je vlastně trojí: týká se Boha, bližního, ale týká se také člověka samotného. Pokud si člověk sám před sebou nalhává, nedosáhne nikdy otevřeného vztahu k bližním, natožpak k Bohu, který se může zdát daleko. Když nedokážu milovat sám sebe, jak potom dokážu milovat Boha, který mě stvořil a miluje mne takového, jaký jsem? Když nevím, co to je být milován sám sebou, jak dokážu přijímat lásku Boží, která nekonečně přesahuje vše, co si dokážu představit? Jak poté chci dosáhnout vnitřního pokoje v modlitbě? „Klid nalezneme pouze tehdy, nahlédneme-li pod pokličkou a zjistíme, co pod ní vře, jestliže nebudeme posuzovat to, co spatříme, ale vyrovnáme se s tím a přijmeme to. Neklid lze zmírnit pouze laskavým pohledem. Jestliže budeme chtít získat nad něčím kontrolu násilím, nepřinese to žádný užitek.“ (Grün, 40)

Jak tedy navrátit pokoj svému srdci? Křesťan hledá své odpovědi u Boha. To, co Bůh chtěl člověku sdělit, nalézáme v Písmu sv. A tak je přirozené, že i v této věci čerpáme odpovědi v Bibli.

  • První směrnice nám odhaluje přikázání lásky (srov. Mt 22, 34-40).  Odvíjí se od míry lásky, kterou dokážu mít k sobě. To není sebeláska, ale vědomí, že mě Bůh stvořil ve své dobrotě a řekl, že je to velmi dobré; že mě nestvořil dokonalého, ale na cestě k dokonalosti; že jsem byl od počátku chtěn a Jím milován a že je mi vždy k dispozici na mé životní cestě. Část nepokoje zmizí nebo se alespoň zmírní tím, že si uvědomím, že na to nejsem sám. Pokoj v srdci nám také často chybí, protože si děláme přílišné starosti. Ale kdo z nás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (srov. Mt 6, 1nn)
  • Druhá směrnice nám říká, že se máme starat o jediné, a to o nebeské království. Všechno ostatní nám bude přidáno. To znamená, že se máme snažit žít v Boží přítomnosti. Nedělat si starost o zítřky a nermoutit se včerejšky. Každý den má dost vlastního trápení. Pokud budeme žít v přítomnosti Boží, pak zakusíme, že místo v nebi je naše jistota a když budeme silní ve víře, můžeme nádheru tohoto místa do určité míry prožívat už nyní (srov. Žid 11, 1nn)
  • Třetí směrnice nám klade na srdce, že máme mít důvěru v Boha a žít z této důvěry. Když se Bůh stará o přírodu, nepostaral by se o nás, kteří jsme vrcholem Stvoření? Tento důvěrný vztah můžeme prožívat v „komůrce“ svého srdce (srov. Mt 6, 6). Proto nemá být modlitba okázalá, ve smyslu směřování ven a neodpovídající vnitřnímu postoji člověka. Důvěru v Boha prokazujeme zejména svou opravdovostí. Nemáme si nic namlouvat, ale žít v realitě, která je. Duch si nás sám povede hlouběji podle našich duchovních dispozic v té či oné fázi našeho života.
  • Čtvrtá směrnice praví, že máme sice žít ve světě, neboť tam je naše poslání, ale nemáme se chovat jako bychom byli ze světa. Křesťan nemá svůj domov zde na zemi, ale na věčnosti. Věčnost je reálná skutečnost a smrt nám nemá nahánět strach, který by mohl způsobit život v neustálém neklidu, protože se snažíme dosáhnout všeho v krátké chvíli, po niž jsme zde na zemi.
  • Pátá směrnice s předchozí souvisí. Máme mít zdravý vztah ke svému okolí. To znamená, že máme mít zdravé sebevědomí. Nemáme být úzkostliví a starat se příliš o to, co si ostatní lidi o nás (po)myslí, ale spíše reflektovat to, jak jsme na tom v očích Božích. Zároveň nemáme podléhat opačnému postoji, a to hledat třísku v oku druhého a nevnímat trám v oku vlastním (srov. Lk 6, 41-42). „Kdo jsi ty, že soudíš bratra?“ (Jak 4, 12; srov. Řím 14, 4). Přílišná zaměřenost ven je útěkem před sebou samým. Tento postoj vychází z vnitřního neklidu a zvyšuje nepokoj.
  • Šestá směrnice nás vybízí k tomu, abychom žili ve stavu smíření. Odpuštění přináší vnitřní pokoj a rozbité či narušené vztahy nabourávají naši vnitřní harmonii. Víme, že Bůh je nanejvýš milosrdný, ale když se Jeho milosrdenství nezviditelní v našem každodenním životě (srov. Mt 18, 27-34), pak nežijeme ve stavu smíření a pokoji se svým okolím a nikdy nezakusíme skutečný vnitřní klid.
  • Sedmá směrnice nám praví, že máme mít oči upřené na Ježíše (srov. Mt 8, 23-27. 14, 24-27). „Zmítáme se v bouři své činnosti jako na širém moři. Ale když pomyslíme na toho, kdo nás vykoupil svou krví, tato myšlenka nás uklidní, jako bychom vplouvali do bezpečného přístavu. I když sami neseme tíhu své služby, nacházíme odpočinek v tom, co nám jako křesťanům společně patří.“ (sv. Augustin)  Je dobré si pravidelně a konkrétně vzpomenout na velké a malé věci, které nám Pán učinil a dobrořečit ho za to (srov. Ž 103, 2). Tím se ujišťujeme, že On skutečně v našem životě působí. Proč bychom pak spoléhali jen na své vlastní síly?
  • Osmá směrnici nás povzbuzuje k tomu, abychom neměli strach (srov. Jn 14, 1). Jak již bylo řečeno, strach člověka paralyzuje. Křesťan nemusí mít strach, když přijímá svou identitu Božího dítěte a chce s Bohem Otcem kráčet ruku v ruce. Lék na strach je odevzdání se neboli spočinutí v Bohu. Vzpomeňte na to, jak Izraelité byli pronásledování Egypťany a Bůh jim skrze Mojžíše klade na srdce, aby se nebáli, ale vytrvali, neboť po té uvidí, jak Hospodin za ně bude bojovat, když oni budou v úžasu přihlížet (srov. Ex 14, 13-14.) „Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován! A konečně, nebojte se sami sebe! Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy. Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou. A tento Někdo je Láska (…) Jen On se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“.“ (JP, 92)
  • Devátá směrnice nám odhaluje, že si nemáme na svá bedra brát více než je k Životu potřeba. Mnoho našeho vnitřního neklidu je vyvoláno nebo nastartováno naším nezdravým životním stylem, stresujícím způsobem života, přemrštěnou ctižádostivostí, nevrlostí protože nestíháme a přepínám sil. Kéž bychom se spíše řídili slovy žalmu 131: „Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Doufej, Izraeli, v Hospodina nyní i navěky.“ Ježíš nás, kteří se lopotíme a jsme obtíženi, zve k sobě, aby nás mohl občerstvit. Jak? Tím že, na sebe vezmeme Jeho břemeno (Boží moudrost a přikázání), které netíží a Jeho jho (závazek upnutí se k Bohu), které netlačí a budeme se učit pokoře a tichosti od Něho. To ale zároveň znamená, že budeme ochotni opustit svůj nadměrný balast, jakkoli namáhavě nashromážděný.
  • Desátá směrnice nás vybízí, abychom konečně pochopili a přijali za své, že všechno je možné tomu, kdo věří. (srov. Mk 9, 14–29). Když to skutečně pochopíme, pak rychle vykřikneme tak jako chlapcův otec: Věřím, pomoz mé slabé víře! „Latinské slovo humilitas interpretuje pokoru jako odvahu k vlastní pozemskosti, jako odvahu postavit se čelem ke své pozemské existenci a nevyvyšovat se nad vlastní stvoření. Pokora je koneckonců založena na odvaze pohlédnout vlastní pravdě do očí, sestoupit dolů z vysokého trůnu vlastních ideálů a jako člověk se vyrovnat se svou skutečností.“ (Grün, 57)

Bylo by dobré se zbavit iluze, že vnitřní pokoj je příjemný pocit, jehož je možné dosáhnout nějakou technikou. Žádné sebe lepší techniky vnitřní pokoj nepřinesou. Na druhou stranu se bez nich neobejdeme. Vnitřní pokoj také nenajdeme tím, že se někde uzavřeme a začneme mlčet. Vnitřní pokoj je stav, který se neustále nachází v našem srdci, neboť je to pomyslné místo, ve kterém sídlí Bůh. Je to ta komůrka v nás (srov. Mt 6, 6), kde se s Bohem můžeme setkat.  O dosažení tohoto „místa“ je nutno usilovat. Je potřeba askeze, tj. trénink, který předpokládá trpělivost a vytrvalost. „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ (Ef 6, 10-11) Tento trénink se neomezuje na chvíle rozjímání, ale prochází celým naším životem. Stav bdělosti je křesťanský stav válečné pohotovosti, nikoli proti svému okolí, ale proti svým neřestem a hříšným náklonnostem (viz str. 2). Všechno, co nám každodenní život nabízí, je příležitost k askezi, jíž je potřeba se chopit. Je to moje osobní křížová cesta (nikoli křížová výprava), ve které padám a vstávám, na které potkávám dobré i zlé lidi, kde prožívám povzbuzení i ponížení a setkávám se svou slabostí i silou. Padl jsem? Tudíž mám šanci poděkovat za svůj pád a naučit se po každém pádu vstávat v souladu se svou důstojností Božího dítěte. Pak se můj pád nestane hanbou a potupou, ale opětovným setkáním s Ježíšem. Mám kolem sebe zlé lidi? Přijmu tuto příležitost s vděčností, abych se cvičil v trpělivosti a odpuštění, naučil se vidět Krista v těch, které neumím mít rád, a přemýšlel o tom, proč Bůh dopouští tyto lidi v mém životě, co mi skrze ně chce říci. Byl jsem neoprávněně ponížen? Je to příležitost si např. uvědomit, že má důstojnost Božího dítěte nezávisí na druhém člověku, ale na Bohu, který mě stůj co stůj miluje; může se učit setřást prach ze svých nohou (srov. Lk 9, 5) a jít dál v Boží přítomnosti. Pán Ježíš nám neslíbil bezstarostnou plavbu, ale bezpečný přístav.

Nesmíme si výsledek tohoto boje představovat v poražení svých neřestí a náklonností. Nejlépe by bylo si vůbec nedělat žádné představy. Jsme jen pěšáci ve vojsku ukřižovaného Ježíše. In hoc signo vinces (v tomto znamení zvítězíš). Jak tomu rozumět? Např. nemá cenu se snažit o vymýcení našich vášní. „Agrese a sexualita představují dvě nejdůležitější životní energie. Správné zacházení s těmito zdroji energie rozhoduje o tom, zda se náš život bude ubírat správným směrem a zda se nám podaří dosáhnout opravdového pokoje. Pokud se nám tyto síly nepodaří integrovat do komplexní koncepce člověka, budou nám neustále bránit v dosažení vnitřního pokoje.“ (Grün, 70)  Tyto a jiné neřesti a hříšné náklonnosti nás mohou držet v pasti a zamezit nám nalezení vnitřního klidu v nás. Je potřeba odhalit kořen těchto neřestí, abych se jimi už nenechal tak manipulovat. Proč mě to vždy dokáže tak naštvat, rozrušit, pokořit, dovést ke lži, k mnohomluvnosti, zvědavosti, pomluvě? Kde se ve mně nachází tato zraněná struna, která potřebuje opravit? Také to, že si to uvědomíme o sobě samém, způsobí, že „přestanu promítat potlačené potřeby a přenášet vlastní obavy a strach na druhé. Jestli se mi podaří, dosáhnout smíru s vlastními vášněmi, potom se ostatním lidem nepodaří vylákat mne z tohoto vnitřního klidu“ (Grün, 82) . Zároveň je potřeba objevit cestu, jak využít sílu přítomnou ve vášních jako motor pro svou touhu po Bohu.

Upřímné smýšlení o sobě vůči sobě a Bohu je nanejvýš důležité. Abych našel oblast své zranitelnosti, musím se chovat jako trpělivý rybář, který pozoruje hladinu a to, co je pod ní, nakolik to vidí. Pokud znám svou zranitelnost v určitých oblastech, musím se chovat jako bdělý vrátný, který střeží Kristův pokoj ve mně. Já jsem totiž ten, který pouští myšlenku do domu nebo který ji odmítá. Pokud je myšlenka neodbytná, tak ji mohu pustit dovnitř, ale posadím ji do čekárny. Teď mám jiné povinnosti. Někdy pomáhá zároveň otevřít pomyslné zadní dveře, aby zase mohla odkráčet. Jsem zároveň pokojská, která neustále usiluje o to, aby v srdci bylo uklizeno. Třídí a zbavuje se odpadu v podobě neužitečných věcí a vyřešených problémů, zajišťuje, aby bylo vždy vyvětráno (zpytování svědomí). Také dělám sekretářku, která hlídá diář, aby vždy zbývalo dostatek času na Boha a na tělesný a duševní odpočinek. Je to ona, která udržuje vnitřní rovnováhu.

Modleme se: Blahoslavená Panno Maria, Královno pokoje, Tebe pokorně, s prostým srdcem a vírou žádáme, abys nás, naše rodiny i tento svět vedla k Ježíšovi, Králi pokoje. Kéž bude on Králem našeho srdce a Králem našeho pokoje. Ty, ó Panno Maria, veď nás, abychom i my měli odvahu přijmout Ježíše ne jen do své náruče, ale i do svého srdce tak, jako jsi to učinila ty. Kéž Ježíš na tvou mocnou přímluvu zklidní všechno, co je v nás nepokojné. Nech ať každé srdce a každá rodina uslyší v srdci Ježíšův pozdrav, kterým pozdravil své vystrašené apoštoly po zmrtvýchvstání: „ Pokoj Vám!“ Přimlouvej se za nás u Ježíše tak, jako jsi to dělala na svatbě v Káni Galilejské, kde sis jako první všimla, že nemají víno. Tak také dnes, ó Matko, nejlépe vidíš, co nemáme a co je pro nás nejpotřebnější, co nám může dát pouze Ježíš. Ježíši tichý, srdce pokorného, na přímluvu své matky přetvoř naše srdce podle srdce svého. Amen.

A pamatujme: dokonalý pokoj dosáhneme v hodině smrti! Tak si nestavme laťku příliš vysoko.


Mello, Anthony de: Bdělost, Brno: Cesta 2004 (Mello); Grün, Anselm: Pokoj v srdci, Praha: Paulinky 2007 (Grün); Augustin: kázání, druhé čtení modlitby s četbou 19 leden v den sv. Januária (Augustin); Jan Pavel II: Překročit práh naděje, Kostelní Vydří: KNA 1995 (JP); Závěrečná modlitba z http://www.farastupava.sk/?q=node/61