Ježíš nám zanechal toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15, 4-7) Toto podobenství je tak hluboké, že ho lze vyložit nejrůznějšími způsoby. Ježíš je pastýř. Patří mu všichni lidé. Ti se i v dnešní době často chovají jako stádo. Myslí si, že jsou originálními bytostmi, které se rozhodují svobodně, a přesto se nechávají manipulovat medii, reklamou, veřejném mínění apod. Chovají se obvykle tak, jak se od nich předpokládá. A najednou se objeví jedna ovečka, která se osvobodila od jha stáda a rozhodla se hledat smysl života. Aby jej našla, musela se odpoutat od stáda a vydat se na cestu, nehledět zpět. Je to cesta dobrodružná, vlastními silami nedokáže nalézt smysl života, který se vydala hledat. Není ale sama. Jde s ní Ježíš, který pro ni chce být Cestou, Pravdou a Životem. Když to nezvládá, vezme ji na svá záda a kus obtížné cesty ji nese.

Každý uvědomělý člověk dříve nebo později hledá smysl života, protože touží po pokoji, radosti, štěstí. Zdrojem a pramenem všeho dobra je Bůh. „Člověk může přirozeným světlem rozumu bezpečně poznat Boha z jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž řád Božího zjevení. Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu.“ (KKC 50) Hledání Boha je podstatou života křesťana. Musí se vědomě odpojit od stáda, které své děti vychovává ve víře, že Bůh neexistuje nebo že Boha k životu není třeba. Musí se vydat na cestu hledání, vykročit a neobávat se dobrodružství, které se nazývá křesťanství. Kde máme hledat Boha? Právě tam, kde se nám Bůh zjevuje. „Zjevení (řec. a-pokalypsis, lat. re-velatio) znamená mimo jiné „sejmutí roušky“. I etymologie českého slova – zjevení – mnoho napovídá: Bůh neviditelný, neuchopitelný a nepochopitelný nám vychází vstříc a ukazuje se jako „jev“, něco, co můžeme vnímat a reflektovat.“ (Roztočil)   Boha, jako takového, nikdy nepoznáme, neboť je ten, který je (Srov. Ex 3,14.15) a zůstává pro nás tajemstvím. Aby se Bůh dal lidem poznat, zjevil se jim prostřednictvím lidského slova.

Bůh se nám dává poznat ve Svém stvoření nebo skrze lidi, kteří nás obklopují. Můžeme se s Ním setkat v modlitbě a zejména skrze svátosti a ve společenství církve, která je Kristovým Tělem. Boží zjevení nám ale zprostředkovává hlavně Písmo sv. a Tradice. Na tom se zakládají všechny ostatní cesty. Proto je tak důležité číst Bibli. Víme, že Písmo sv. bylo sepsáno pod vnuknutím Ducha svatého. Bůh je tedy původcem a autorem Písma sv. (srov. DV 11-13, KKC 105) , které je psáno lidským jazykem, aby bylo člověku co nejsrozumitelnější. Boha můžeme poznat ze Starého zákona: „Ve svém jedinečném plánu si Bůh vyvolil lid, kterému svěřil své přísliby. V slově a skutku zjevil tomuto lidu sám sebe jako Boha podivuhodného, pravého a živého a sdělil mu Boží plány s člověkem. (…) I když (Starý zákon) obsahuje mnohé nedokonalosti a časově podmíněné věci, přesto ukazuje pravé Boží výchovné umění.“ (DV 14-16)  Starý zákon je ale nutné číst očima Nového zákona, který nám ukáže jeho úplný smysl. Ze Starého a Nového zákona nám musí být zřejmé, že Bůh je svému lidu nablízku, a to nikoli pasivně. Hospodin je Bůh, který jedná. Po té, co skrze Abraháma povolal vyvolený národ a skrze Mojžíše ho vysvobodil z egyptského otroctví, hlásá naději na spásu prostřednictvím proroků v očekávání univerzální, nové a věčné smlouvy. A protože to nestačilo, dovršil Bůh skrze vtělení, smrt a vzkříšení svého Syna dějiny spásy, které mají v Něm svou plnost a svůj střed (srov. Sk 4, 12).

Nebeský Otec v poslední době poslal svého jediného Syna, Ježíše Krista, který všemu lidstvu přinesl očekávanou novou a věčnou smlouvu. On je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Boha Otce. „Když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal… protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl už v celku, když nám dal Všechno – to je – svého Syna. Proto, kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu.“ (KKC 65). To, že zjevení je dovršeno, ale neznamená, že je také dokonale rozvinuto. Je právě úkolem církve – zejména učitelského úřadu církve, papeže a biskupů, kteří jsou s papežem spojeni – stále hlouběji pronikat do celého rozsahu zjevení. Tomu říkáme posvátná Tradice. Církev tudíž čerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, z Písma svatého a z posvátné Tradice a křesťané jsou vyzváni k tomu, aby obojí přijímali a ctili se stejnou láskou a vážností (srov. DV 9).  „Křesťanská víra není náboženstvím knihy. Křesťanství je náboženstvím Božího Slova, slova, které není slovem psaným a němým, nýbrž Slovem vtěleným a živým. Aby slova nezůstávala mrtvou literou, je nezbytné, aby Kristus, věčné Slovo živého Boha, nám skrze Ducha svatého otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu.“ (KKC 108). Písmo sv. je základní potravou věřících a celé Církve. Je také základním komunikačním prvkem mezi člověkem a Bohem. Bible není pouhá kniha srovnatelná s jinými knihami, nýbrž zjevené Slovo Boží. Prostřednictvím Písma sv. promlouvá k člověku sám Bůh.

Když bereme Písmo sv. do ruky, je nutné se držet několika zásad (srov. DV 12) . List druhého Petrova listu nás poučuje, že Písmo nelze vykládat svévolně (2 Petr 1, 20).

  1. Je zapotřebí interpretovat Boží slovo v Duchu sv. To znamená, že je nutné spojovat objektivní a subjektivní rozměr inspirace. Objektivní rozměr se týká působení Ducha sv. na svatopisce a ty, kteří Písmo přepisovali; subjektivní rozměr se dotýká odezvy Božího slova v konkrétním čtenáři. Od čtenáře se čeká, že Písmo čte nejen rozumem, ale zejména s vírou, aby se ho Boží slovo mohlo dotknout v hlouby srdci. Také se předpokládá, že Písmo čte s postojem modlitby, kterou odpovídá na Boží iniciativu a otevírá se Jeho odpovědi.
  2. Je také nutné vnímat Písmo sv., tj. Starý a Nový zákon, jako jednotný celek. „Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci. „Kristovým srdcem je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“ (KKC 112) Starý zákon máme tedy číst ve světle Nového zákona.
  3. Písmu svatém bylo Zjevení dovršeno a v Tradici je Zjevení stále hlouběji rozvíjeno. Pokud chceme při svém hledání Boha uspět, pak jsou tyto dva prameny víry nejdůležitější. Dá se dokonce říci, že neznalost Písma (a jeho výkladu) je neznalost Krista (srov. DV 21-26).  V Bibli mají evangelia přednostní místo, protože jsou hlavním svědectvím Božího Slova (srov. DV 17-20).
  4. Je tedy potřeba zasadit obsah Písma sv. do správného kontextu. Je přitom důležité se vyvarovat interpretace Písma sv., která by odporovala celku zjevených pravd víry, tj. nauky víry. Zároveň nám kontext napomáhá nalézt určitý interpretační horizont daného textu, abychom nedospěli k mylnému závěru.

Duchovní četba bude tedy vždy muset vycházet z Písma a z věrohodných pomůcek, kterých je dnes na trhu relativně velké množství. Prvním krokem je vybrat si nějaký překlad Bible a podobu Bible, která je člověku nejbližší. Druhým krokem je najít publikaci, která odpovídá úrovni našich znalostí a duchovního života a která nás povede dál. K tomu je zapotřebí si vybrat a nachystat určitý (nejlépe stálý) prostor a čas, kde a kdy bude duchovní četba probíhat. Základní postup   duchovní četby se skládá z následujících kroků (srov. Zevini, 5nn): praeparatio, lectio, meditatio, oratio, contemplatio, actio. Praeparatio neboli příprava je jako u veškeré činnosti velmi důležitá. Z toho důvodů se také rozděluje na vzdálenou a blízkou přípravu. Tak jako plavec neskočí jako bezhlavý do vody, tak i my nepadneme náhle na kolena, ale připravíme se na rozjímání. Vzdálenou přípravou se naladíme na duchovní ponoření, které si později dopřejeme.  Spočívá ve zklidnění a přečtení biblického textu, který budeme rozjímat. To můžeme učinit např. večer, pokud se rozjímání uskuteční ráno nebo naopak. Bezprostřední přípravou pomyslně vyklidíme náš vnitřní prostor pro rozjímání ve snaze o vnitřní zklidnění. Můžeme začít chvilkou ticha, zpomalení a uvědomění si našeho dýchání, vykonat úkon kajícnosti, odpuštění a smíření. Pak pozvolna vstoupíme do přítomnosti Boží, např. tím, že se vnitřně radujeme z nastávajícího setkání s Pánem.

Uvědoměle uděláme znamení kříže a obrátím svůj vnitřní zrak k Bohu Otci, např. modlitbou Otče náš, kterou nás naučil Pán Ježíš. Pak se obrátíme na Parakleta (utěšitele, toho, který je vzýván), kterého nám Pán poslal, a vzýváme Ducha sv. např. litaniemi k Duchu sv. nebo vlastními slovy. Žádáme Ho, aby zaměřil a uchoval celou naši bytost v Boží přítomnosti. Duch sv. nám bude nápomocný, abychom s předmětným textem nezacházeli svévolně, ale nechali se vést v úzkém spojení s Církví. Duch sv. se stane naším dýchacím ústrojím v hlubinách Božího tajemství. Chceš-li, použij k tomu tuto modlitbu: „Svatý Otče, Ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, abych mohl proniknout a pochopit tvé Slovo. Sešli mně Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, abych mohl s otevřeností přijmout Tvou Pravdu. Daruj mi otevřené a velkorysé srdce, abych v rozhovoru s Tebou poznal a miloval Tvého Syna a svého Spasitele Ježíše, a všem svým bratřím a sestrám vydával svědectví o tvém evangeliu. Prosím Tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků. Amen.“ (Zevini, 7)

Lectio je další fáze rozjímání. V klidu otevřme Písmo sv. Připomeňme si, že ve slovech Písma hovoří sám Bůh. Beze spěchu si přečtěme připravený úryvek. Je nutné si text několikrát přečíst. Neobávejme se přečíst si ho i nahlas. Po několikátém plynulém přečtení se můžeme zastavit u nějakého slova, nebo jen recitovat slova či věty, které nás zaujali. Můžeme na chvíli zavřít oči a čekat na slovo, které se nám dostaví. V této fázi jako bychom hleděli na krásně ozdobený talíř dobrého jídla. Obdivujeme jeho barvy, vnímáme jeho vůni, objevujeme jeho obsah, ale ještě se do jídla nepustíme. Podobně jako jsme četli úryvek z Písma, probíhá i četba exegetického výkladu k danému úryvku, který nám napomůže k tomu, abychom byli schopni zasadit ho do správného kontextu. Může se jednat o biblické komentáře, kvalitní homilie k danému úryvku nebo průvodce duchovní četbou. Je nutné, „abys zachovával postoj ztišení – tím se nemyslí pouze ticho a duševní klid, ale především ztišení celého tvého života před Bohem, který přichází, aby tě obdaroval sám sebou. Vnitřní ztišení je základem naslouchání. Pouze v tichu se naučíš pravé pozornosti, která je nutná k tomu, abys mohl naslouchat Bohu. Svatý Ambrož říká, že pokud se naučíš takto číst božská Písma, “Bůh se znovu začne procházet pozemským rájem” spolu s tebou.“ (Zevini, 8)

Meditatio je třetí fáze duchovní četby. V této fázi jakoby pojídáme Boží slovo, vychutnáváme si ho, jako u dobrého jídla. Každé sousto si převalujeme sem a tam. Vnímáme jeho duchovní chuť a vstřebáváme ho do hloubky vnitřního já. Nejde nám v první řadě o poznání, ale o zakoušení Boží přítomnosti. Do textů, ke kterým jsme v předchozí fázi přistupovali jen vně, se nyní zcela ponoříme. Mějme stále na paměti, že Duch Boží je naším dýchacím ústrojím. Nechme se inspirovat, překvapit, pozvat dál. Jsme v Božím prostoru. Nebojme se i něco výjimečného podtrhnout nebo připsat nějakou poznámku na okraj textu. Ponořme se s celým svým životem a nechme texty působit na každodenní události, s kterými se setkáváme. Čím hlouběji se ponoříme my, tím hlouběji prostoupí Bůh naše nitro (srov. 1 Jan 4, 16)

Oratio je modlit se Božím slovem. Pokud skutečně rozjímáme, musí nás to přivést k modlitbě, neboť jsme slyšeli Boží slovo, na které odpovídáme tímto jedinečným způsobem. „Boží slovo se tak skrze modlitbu stává podnětem pro vyjádření chvály, děkování, prosby, důvěry, lítosti nebo požehnání. K tomu říká sv. Augustin následující: Je-li biblický text modlitbou, modlete se; je-li nářkem, naříkejte; pokud jde o projev vděčnosti, radujte se; je-li text plný naděje, doufejte; vyjadřuje-li obavu, bojte se. To, co cítíte v biblickém textu, je totiž obrazem vás samotných.“ (Zevini, 10)  Nejde tu o nějaké pocity, ale o to, že hledáme Boží vůli, na kterou odpovídáme: „Zde jsem, abych konal Bože Tvou vůli“ (Žid 10, 7).

Contemplatio není další fáze, ale dar Ducha sv. Když se kontemplace nedostaví, neznamená to, že jsem špatně rozjímal nebo že mám nekvalitní duchovní život. Jedná se o Boží dotek, který je pouhou milostí. Mohu se k tomu disponovat tím, jak žiji svůj duchovní život, ale nesmím to nikdy očekávat. Dárek je vždy překvapení. Kontemplace je stav žasnutí, nazírání Boží blízkosti. Nelze to vyjádřit slovem. Je to všeobjímající duchovní zážitek, ve kterém Bůh září jako středobod mého bytí a já prostě jsem v Bohu. Může se přihodit každému a kdykoliv si to Bůh přeje.

Actio je pobídka k vykročení. Tak jako Petr, Jakub a Jan z hory Tábor sestoupili zpět na nížinu (srov. Lk 9)., tak i duchovní četba nás má posílit a vybavit pro naší životní cestu zde na zemi. Celé předchozí cvičení má vyústit v nějaké pobídce, kterou jsme dostali od Boha. Plody Ducha svatého pak začnou působit v našem každodenním životě. Do něj opět vstupujeme s (více) pokojným srdcem naplněným evangelijní radostí, s (lepší) schopností rozlišovat to, co je důležité, a s (větší) odvahou podle toho žít. „Slova lidských knih můžeme pochopit a hodnotit. Slova evangelia jsou protrpěná: my si je nemůžeme přisvojit, naopak ona si přisvojují nás, aby nás přetvořila a proměnila.“ (Zevini, 12)  Boží slovo se stává hmatatelným, když si uložíme předsevzetí, které vyplývá s předchozího rozjímání. Nejde toliko o to, že bychom jej museli uskutečnit, ale spíše o to, abychom se o něj s Boží pomocí snažili.

Výsledky vložme do rukou Božích, např. slovy: „Dobrý Otče, ty jsi zdroj lásky, děkuji ti za to, žes mi daroval Ježíše, živé Slovo a pokrm pro můj duchovní život. Pomoz mi, abych Slovo tvého Syna, které jsem četl a přijal do svého nitra, uměl uvádět ve skutek a konfrontoval je se svým životem. Dej, ať je umím převést do svého každodenního života a nacházet své štěstí v jeho naplňování. Pomáhej mi, abych se uprostřed svých bližních stal živým znamením a autentickým svědkem tvého evangelia spásy. Prosím tě o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.“ (Zevini, 13)


Roztočil, Aleš: Pojem zjevení v konstituci Dei Verbum, in: Gestemany, č. 103, únor 2000 (Roztočil);  Mimo jiné podle Zevini, Giorgoi & Cabra, Pier Gordiano: Lectio divina, Kostelní Vydří: KNA 2001 (Zevini)