Askeze není v jádru nic jiného než cvičení v jakékoliv podobě, které má člověka vést ke zdokonalení v určité oblasti. Může se to týkat sportovců, vojáků, hudebníků, šachistů, zrovna tak jako mnichů. Ne každá askeze člověka zdokonaluje v oblasti duchovní, v tom smyslu, že v něm rozvíjí základní schopnost duchovního vhledu. „Askeze v moderním smyslu, jako snaha o všestranný rozvoj osobnosti, je (…) systém cvičení tělesných nebo duševních, nakolik respektují podmínky lidského duchovního života nebo i přímo a záměrně usilují o jejich optimální úpravu. Jestliže tento systém proniká a zásadně určuje celou životosprávu, nazýváme takové vedení života asketismus. (…) Cestu askeze volí člověk, jenž tuší radosti ducha anebo již okusil jeho lehkost, jeho svobodu, jeho nezranitelný pokoj, a tím se v něm probudila touha po opakování této zkušenosti.“ (Říha)  Když myslíme na askezi, tak se v našich myšlenkách přirozeně obracíme na Východ, přestože askeze je důležitou a podstatnou součástí křesťanského náboženství. Důvodem je možná, že se pojetí askeze a její zdůraznění ze západního vnímání křesťanství téměř vytratila.

Křesťanská askeze není systém uzavřený, ale otevřený, který vede k Bohu. Nejde tedy o samoúčelné vnitřní vyprázdnění se, ale o vyklizení místa v našem životě, abychom brány svých srdcí mohli skutečně otevřít Bohu a poskytnout mu místo ve středu našeho bytí (srov. Mt 12,43–45). Nejde přitom ani o jedinečný způsob získání vyššího stupně produchovnělosti či poznání (srov. 1. Kor 3,16-23). Odříkáním, které je nedílnou součástí křesťanské askeze, se nestáváme lepšími, ale více uvědomělými a dáváme vědomě více prostoru duchovní stránce svého života na úkor té tělesné. Kromě odříkání zahrnuje askeze také soustředění se na ty věci a úkony v našem životě, které běžně konáme bezmyšlenkovitě. Tím se obnoví a prohloubí naše pojetí těchto věcí a úkonů. Může se přitom jednat o jídlo, chůzi, znamení kříže, vnímání krucifixu nebo ikony, které zdobí naše domovy apod. Askeze je životní postoj, který si můžeme postupně přivlastňovat. Nejedná se tedy o nějakou ideologii, která by absolutizovala hodnoty samy o sobě relativní.  Cílem není stát se asketou, ale otevřít se Bohu a žít v Jeho přítomnosti. K tomu nám askeze nabízí účelné nástroje.

Již v Starém zákoně se můžeme setkat s askezí, zejména ve smyslu postu. Ten nestál sám o sobě, ale byl výrazem vnitřní rozpolcenosti. „Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, s postem, nářkem a pláčem! Roztrhněte své srdce, ne pouze šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Snad znovu odpustí, zanechá po sobě požehnání, nekrvavou oběť a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha. Zatrubte na Siónu, nařiďte půst, svolejte shromáždění!“ (Jl 2,12nn). Může se zdát, že Pán Ježíš odvolal potřebu askeze, když Janovým učedníkům odpovídá na dotaz proč se oni a farizeové postí a Ježíšovi učedníci nikoli: „Což mohou být smutní hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Ale přijdou dny, kdy jim bude ženich odňat, a pak se budou postit (…).“ (Mt 9,14n). Právě touto odpovědí Ježíš staví askezi na jinou rovinu, není sama o sobě cílem, ale záleží na ní vzhledem k Božímu Synu. Askeze není tedy něčím absolutním, ale relativním, zasazeném do určitého kontextu. Když se někdo celou postní dobu postí a nevynechává neděle, slavnosti a svátky, pak nepochopil smysl tohoto asketického úkonu.

Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Pán Ježíš nás zve, abychom jako adoptivní Boží děti a dědici nebeského království již nyní žili ve zmiňovaném království, byť v zárodku, a to ve stavu obrácení s obnovenou vírou v Evangelia, tedy ve stavu bdělosti. Je to království míru, odpuštění, přátelství, lásky, radosti a pokoje. Předpokládané obrácení je pro člověka, který má rád své pohodlí a své životní jistoty, velmi náročné. Říká se, že zvyk je železná košile, tj. krunýř, kterého se těžko zbavuje. Pán Ježíš nám ukazuje směr: „Kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ (Mt 16,24) a slibuje nám něco převratně nového. Je potřeba uvěřit, že to, co nám je vylíčeno, je skutečně možné. K tomu si musíme zamilovat Toho, jenž nám to nabízí a zcela Mu důvěřovat, neboť ztratíce sebe sama vrháme se do Jeho rukou.  Je Ježíš pro mě tak věrohodný, tak hodný mé důvěry, že skočím do tmy, když mě volá a já nevím, kam skáču? „Askeze, pokání, sebezápor neboli zřeknutí se sama sebe jsou tři výrazy, které vyjadřují totéž z různých hledisek a postupně prohlubují obsah téhož pojmu. Askeze je jev všelidský, pokání je projev náboženský, zřeknutí se sebe je možné a oprávněné pouze v křesťanství.“ (Říha)

Zřeknutí se je podobné velkému úklidu, ve kterém se zbavujeme všeho nepotřebného. V duchovním životě je nepotřebné to, co pochází od nás a ne od Boha. Hlavním účelem tohoto velkého úklidu není samotný pořádek, nýbrž odpověď na touhu být naplněn Bohem. K tomu je potřeba v životě udělat ústřední místo pro Boha.  Křtem jsme k tomu byli disponováni, neboť jsme se dali obmýt, byli jsme posvěceni a ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha sv. Přijali jsme zcela nový život; dostali jsme nové oči, kterými můžeme nahlížet nejen krásu stvořenou, ale zároveň věčnou krásu nestvořenou. Máme nové uši, kterým dokážeme slyšet Boží hlas; byli jsme obdařeni novým srdcem, jež vnímá posvátno a je v nás místem setkání s Bohem. Kdo pochopil rozsah a hloubku tohoto daru, je pln bázni a úžasu.

Naše lidské schopnosti jsou příliš omezené a slabé, než abychom si dokázali udržet zmíněný stav novosti. Co jsme obdrželi z Boží milosti, to lze udržet také jen z Boží milosti. Čím můžeme sami přispět, je že budeme vyvíjet snahu udržet se ve stavu čistoty a spořádanosti. Očista mysli a smyslů nám pomáhá v tom, že na věcech pomíjejících tak nelpíme, a to tím, že se jich občas zřekneme. Nemusí se přitom jednat o věci hříšné. Naopak, samy v sobě mohou být dobré, ale náš vztah k nim nemusí být zdravý. Můžou v nás vyvolat určitou míru chamtivosti, zvědavosti, obžerství apod. Očista ducha může zahrnovat sebezapření v oblasti posuzování, dobrovolnou nevědomost, mnohomluvnosti apod.

Sebezapření může mít různé podoby, např. celkové zřeknutí se něčeho, přijetí omezení v určité oblasti a přidání v jiné (nezorané) oblasti nebo prožít to, co je, uvědoměleji. „Kdo chce zůstat věrný svým křestním slibům a odolávat pokušením, bude se starat o to, aby používal k tomu přiměřených prostředků, jako jsou: sebepoznání, asketická cvičení vhodná pro /nejrůznější/ situace, do nichž se dostává, poslušnost Božích přikázání, úkony mravních ctností a věrnost v modlitbě.“ (KKC 2340) Nejde přitom o vytvoření nových příkazů a zákazů, na kterých bychom zase lpěli, ale otevření brány pro milosrdenství (srov. Mt 9, 13), dělat věci s láskou spolu s Láskou. Bůh od nás nechce velké věci. Když Pán Ježíš svým učedníkům říká (Lk 9, 12nn): „Vy jim dejte najíst.“, něžně je kárá pro jejich předchozí chování. Nežádá od nich, aby dav nasytili, jen aby si uvědomili svou omezenost a nabídli mu to málo, co mají, tj. 5 chlebů a 3 ryby. Bůh od nás žádá pouhou součinnost, a abychom Ho pozvali do našeho života. Askezí se cvičíme v součinnosti, neboť se snažíme uposlechnout sami sebe a zjišťujeme, jak v tom zaostáváme. Jsme pouhými dětmi. Potřebujeme nebeského Otce.

Půst nemá nic společného s pohrdáním těla nebo pozemského života. Jak tělo, tak pozemský život je Božím darem, kterým nemáme co pohrdat. Zároveň si křesťan má uvědomit, že žije sice ve světě, ale nemá se chovat jako by byl ze světa (srov. Jan 15, 18-19), tj. nemá splývat se světem. Měl by mít vždy kritický odstup od světa, který člověka obklopuje. Z tzv. světa (to mohou být nejrůznější činitelé) přichází tlaky, které člověku omezují rozhodovací svobodu, a snaží se ho vmanipulovat do určitého směru. Čím více člověk takové manipulaci podlehne, tím více hrozí závislost, která může vyústit v otroctví.  Křesťan si uvědomuje, že ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4, 4)

Církev doporučuje dělat skutky zbožnosti: almužnu, modlitbu a půst (KKC 1969). Modlitba je přitom ústřední pojem. Bez ní nemají půst a almužna, ve smyslu úkonu milosrdenství, duchovní smysl. Půst prohlubuje a posiluje naší modlitbu, neboť se modlíme celým člověkem tím, že zapojujeme i tělo; nabízíme celou svou existenci. Výsledkem modlitby celého člověka (modlitba s postem) by měla být radost a bdělost, neboť směřujeme k Bohu.

Půst udržuje otevřenou ránu, která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení své touhy někde jinde, u lidí, nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým zakrýváním oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid.“ (Grün,13)  Půst je aktivita, kterou je potřeba prožít s Bohem a ideálně ve společenství, ve kterém se navzájem povzbuzujeme.

Musí se přitom jednat o svobodný akt, který vědomě postupně rozvíjíme. Začneme něčím malým a nepatrným a reflektujeme naše reakce. Postupně můžeme přidávat, s tím, že měřítko správnosti je míra, do které mě půst přivádí blíže k Bohu. Pokud mě půst přivádí k podrážděnosti, je nutné zmírnit či úplně změnit náš postup. Skrze půst se máme stát lidmi vnitřně citlivějšími, bdělejšími a uvědomělejšími. Když se postím od jídla, měl bych to jídlo, které přijímám, hlouběji prožívat, v solidaritě s těmi, kteří hladovějí. Přijímání potravy mohu zpomalit, abych si přitom více uvědomil Boží stvoření a podíl, který Bůh dal člověku např. v podobě lidské práce. Pak se půst může stát určitou formou adorace, ve smyslu Bohopocty a díkučinění. Pokud se postím od nějaké závislosti, je nutné, abych nejdříve sebe sama přijal, takový jaký jsem, i s tou závislostí, neboť mohu Bohu nabídnout k proměně pouze to, co jsem předtím sám přijal. Půst není nikdy lehký, jakkoli je možná omezený. „Půst je křik našeho těla po Bohu, křik z propastné hlubiny, v níž se setkáváme se svou nejhlubší bezmocí, zranitelností a nenaplněností a v níž celou svou bytost necháme padnout do propasti Boha (do bezedné Boží náruče).“ (Grün, 56)

Askezí se nestáváme lepšími, ale více uvědomělými lidmi a dáváme vědomě více prostoru duchovní stránce svého života na úkor tělesné stránky, která je řízena našimi pudy. Askeze nás cvičí v bdělosti, jež předpokládá uvědomělost, a ta zase předpokládá soustředěnost. To jsou dovednosti, které jsou pro život v Boží přítomnosti nezbytné. Tyto dovednosti můžeme cvičit různými způsoby. Dechové cvičení se může stát modlitbou, když naše soustředění na dech vnímáme jako proudění Ducha sv. v nás. Byli jsme pokřtěni ve jménu Trojjediného Boha a třetí Božská Osoba se v nás a za nás neustále modlí. Boží Duch je dechem našeho duchovního života. Je to Duch, který nás oživuje. Dáváme v naší modlitbě prostor „nevýslovným vzdechům“ (Řím 8, 26) Ducha sv. nebo jsme pouze plni sami sebe a podle toho také naplňujeme naše modlitby nekonečným vodopádem vyslovených slov? Nezapomínáme, že modlitba není samomluvou, ale dialogem, tvůrčím dílem Božím, na kterém máme účast?

Duch sv. se za nás přimlouvá sám od sebe. Nemůžeme si to zajistit, ani Ho nemůžeme zastavit. Duch činí, co činí a činí to proto, neboť je to dobré. My z toho můžeme mít jen prospěch, pokud existenci v tohoto životodárného dechu uvěříme. Ušetříme si spoustu sil, které můžeme v modlitbě vynaložit účinněji, když přijmeme spolupráci Božího Parakleta. I mezi lidmi se lépe pracuje, když víme, že na to nejsme sami, že máme kolem sebe spolehlivé lidi. O to více to platí v duchovním životě. To ale nelze popsat. To člověk musí zakusit. Jedna z cest je modlitba dechu, ve kterém hmatatelně vnímáme životodárné proudění Ducha sv. v nás. Dýchání je neustálá aktivita našeho těla, kterou nás nikdo nenaučil. Probíhá jakoby sama od sebe. Většina z nás se jí nevěnuje. Podobně je to s Duchem sv.; byl poslán od Otce skrze Syna, je a působí mezi námi, dává život, je neustále činný, ale většina z nás se mu nevěnuje. Komunikace s Duchem sv. nám může být zcela cizí, protože nás nikdy nikdo neuvedl do duchovního dýchání, kterým je působením Ducha v nás. Když se snažíme o uvědomělé dýchání, může se stát, že nás to zpočátku rozhodí, jako kdyby náš dech nechtěl být vědomě vzýván. I vědomé přijetí Ducha sv. do svého života může zpočátku působit určitou nevoli. To by nás nemělo znepokojovat. Každý další krok našeho duchovního života je velkou výzvou, dobrodružným vykročením do neznáma.

Naše dýchání nám napovídá mnoho o tom, v jakém stavu se nacházíme. Klidné dýchání poukazuje na stav harmonie, pokoje v srdci. Když se rozčílíme, tak obvykle začínáme dýchat hluboce a silně. Povrchní a nepravidelné dýchání značí nervozitu. Naše přirozené dýchání běžně reaguje na naše primární pocity, které nemusí být věrohodným zpravodajem předmětné situace. Kolikrát Bůh v Písmu povzbuzuje svůj lid, aby se nebál. Strach paralyzuje, bere nám svobodu, a tudíž není od Boha. Pokud se chceme soustředit, potřebujeme klidný, pravidelný, pomalý a uvědomělý dech. Jaký máme v současné chvíli dech, můžeme zkontrolovat tím, že položíme svou ruku na břišní svaly a druhou na hrudník. Uvolněný dech máme, když se při výdechu nejdříve vypustí břicho a po té hrudník. Každý si může vybrat intenci, kterou beze slov vloží do následné modlitby. Pokročilí si v mysli mohou na cestu vzít krátkou větu nebo slovo z Písma.

Modlitba dechem začíná tím, že zaujmu pohodlnou polohu, nejlépe  vsedě. Nohy mám vedle sebe s ploškami na zemi, záda narovnaná, hlavu vzhůru. Zpočátku si mohu položit jednu ruku na břišní svaly a druhou na hrudník, aby vjem byl hmatatelný. Snažíme se postupně vyřadit jednotlivé smysly, abychom nakonec jen vnímali proud dechu. Nádech nosem začíná v břiše, které se naplní, pak přejde do hrudníku. Chvilku vnímám své naplnění pokojnou přítomností dechu v sobě.  Pak pozvolna vydechnu ústy, nejprve se uvolní hrudník, pak břišní svaly, které pozvolně stáhnu, až kam to jde. Soustřeďme se přitom na proud dechu, který do mě vstupuje, ve mně přebývá a zase mě opouští, aby mě opět naplnil. Je pravděpodobné, že nás ledacos bude rozptylovat, např. nějaký hluk, šimrání, brnění apod. Snažme se tyto vjemy přijímat, takové jaké jsou; pouze je registrujme, neřešme je, nehodnoťme, jen je přijímejme, jako Boží dar. Je to příležitost se učit láskyplnému smíření s překážkami, které nemůžeme překonat, protože nám byly pro tuto chvíli dány. Zároveň je to možnost naučit se jak tyto překážky umístit na periferii našeho vnímání a dále se plně věnovat Boží přítomnosti. To, že je pouštíme dovnitř, neznamená, že mají právo převzít vládu nad naším životem.

Když modlitby nejen odříkáme, ale vnímáme jako komunikaci srdce k Srdci, zakoušíme, stojíc před Všemohoucím, který všechno přesahuje více než v jiných oblastech svého života svoji zranitelnost, svoji nedokonalost, svoji potřebnost, zkrátka stvořenost svého bytí. To nás nemusí vzrušovat. Naopak, jsme v dobrých rukou Nejvyššího. „A čím větší pokroky činíme při naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více; chápeme, že „nevíme, oč se modlit“ (Řím 8,26).“ (Benedikt1)  Je to právě Duch Boží, který nám spěchá ku pomoci, otevírá naše myšlení, zapaluje naše srdce a něžně obrací naší tvář k Bohu Otci. Je to právě On, který nás proměňuje z lidí připoutaných ke hmotným skutečnostem na lidi duchovní.

Existuje moudré přísloví, které praví: Když spěcháš, tak si sedni. Jeden z hlavních nepřátel bdělosti je spěch. Spěch je stav, který člověka paralyzuje. Když spěcháme, jednáme zkratkovitě, spoléháme na své primární reakce, děláme a říkáme věci, které bychom jindy ještě promysleli. Spěch působí netrpělivost a ta zase popohání spěch vpřed. A za nedlouho se objeví řada dalších neřestí, které se na spěchu rády přiživí. Čím vyšší otáčky spěchu, tím méně je člověk schopen zachytit znamení a pokyny. Spěch přebírá vládu nad situací, a když je nedílnou součástí lidského života, člověk se stane jeho otrokem. Spěch vždy překáží působení Ducha Božího. Je jedna výjimka: pouze „Boží věci si zasluhují spěch, ba dokonce: jediné věci na světě, které si zasluhují spěch a které jsou v našem životě opravdu naléhavé, jsou Boží věci.“ (Benedikt2)  Proto spěchala Maria do Judského města za Alžbětou (srov. Lk 1, 39-56). Mariánský spěch není zoufalý spěch jednotlivce, ale stav radosti a naděje, neboť přináší Ježíše. Maria spěchala, protože byla plná Boha… a stávají se veliké věci – Duch sv. otevírá Alžbětiny oči, v témže Duchu se pohne Jan Křtitel v jejím lůně a Panna Maria odpovídá slavnostním chvalozpěvem. Mariánský spěch je spěch blahoslavené, která ve svém srdci nese pokoj. Její spěch neovlivní její vnitřní harmonii a soulad s Boží vůlí. Mariánský spěch nepřivádí k pasivitě, ale k pohybu v odevzdanosti tomu, který ji vede. Nikdy přitom neztratí ze zřetele konečný Cíl.

Modlitbou chůzí se učíme být v pohybu a zároveň v přítomnosti Boží. Obvykle jdeme za nějakým cílem. Modlitba chůzí má jediný cíl, a to je Bůh. K němu směřuje náš život, tudíž i tento krátký úsek naší životní cesty. Dá se uskutečnit individuálně nebo ve společenství. V posledním případě zamezujeme oční kontakt. Každý si může vybrat intenci, kterou beze slov vloží do následné modlitby. Pokročilí si v mysli mohou na cestu vzít krátkou větu nebo slovo z Písma. Jsme navzájem spojeni soustředěným pohybem. Modlitba probíhá v naprostém tichu a začíná tím, že se úplně ponoříme do našeho srdce, pomyslného prostoru, ve kterém se setkáváme s Bohem. K tomu lze použít i modlitbu dechem. Stojíme tak, aby trup (ramena, záda) byl rovný a přirozeně uvolněný. Ruce máme volně podél těla, oči máme zavřené, hlavu a tělo narovnané. Pak postupně zapojíme jednotlivé smysly. To, co registrujeme, neřešíme, nehodnotíme, jen přijímáme, jak Boží dar. Po té (s otevřenými oči) vykročíme. Chůze je důstojná, pozvolná. Nenakláníme se. „Správná chůze má tyto zásady: Plynulost chůze. Ta je zabezpečena stejnou délkou kroků. (Doporučuje se) nejdříve došlápnout na patu a postupně přenášet těžiště těla dopředu ke špičce. Přitom se pata odlehčuje, až dojde k úplnému odvinutí chodidla a noha se špičkou odrazí s dotažením a zároveň protažením zadní strany dolní končetiny a stažení hýžďových svalů. (…) Řídícím článkem při chůzi je palec nohy, za kterým směřuje celé tělo. (…) Při každém kroku koleno směřuje dopředu a nevytáčí se do stran.“ (E15)  V první fázi se zaměříme na způsob naší chůze. Vědomě přijímáme vjem doteku paty se zemí, pak pohyb až k palci. Nikam nespěcháme, neboť jdeme v přítomnosti Boží. Učíme se žít tady a teď. Soustředěním se na vjem chůze zamezíme, že nás naše smysly budou rozptylovat. Jsme na cestě do Božího království, které v této chvíli můžeme zakusit v zárodku. Pokročilý se v dalším úseku své cesty může zase soustředit na jiný vjem než chůzi. Například se výlučně soustředí na sluch nebo čich či zrak. To, co registrujeme, neřešíme, nehodnotíme, jen přijímáme, jak Boží dar. Jdeme na dlani Boží a jsme zcela na příjmu.
„Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.

Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (…) Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.  Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! (…) Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!  (Ž 139)


Říha, Karel: Askeze v životě křesťana, in Teologické Texty, 2008/3 (Říha); Grün, Anselm: Půst, Kostelní Vydří: KNA 2000 (Grün); Benedikt XVI: Modlitba je dílem Kristova Ducha v nás, Katecheze při generální audienci 16. 5. 2012, radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16428 (Benedikt1); Benedikt XVI: Homilie 15. 8. 2011, radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15017 (Benedikt2); http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/chuze-jako-zakladni-pohybova-aktivita-173671 (E15)