Slovo adorace pochází z latinského slova adoratio, což znamená klanění, vzývání, uctívání, zbožňování, ale také prosba nebo obecněji modlitba. První přikázání desatera zahrnuje víru v jednoho Boha, kterému se klaníme, neboť je na prvním místě v našem životě, z lásky se Mu podřizujeme, jako Boží děti přijímáme svou závislost na Něm a s nadějí vyhlížíme naše přijetí do nebeského království. Víra, naděje a lásky dostávají svou lidskou podobu v modlitbě chval, díků, přímluvy a prosby; tatáž modlitba je zároveň nezbytná pro náš život s Bohem a v Bohu. Modlitba je duchovní oběť, kterou přinášíme Bohu jako svou bohoslužbu. „Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7)“ (KKC 2100). Duchovní oběť musí být vždy úzce propojena s vnitřním postojem obětníka. Skutečná oběť je vždy výrazem klanění v Duchu a Pravdě.

Každému člověku jakožto Božímu stvoření náleží úcta. Pokud se v našich mezilidských vztazích vytrácí tento jev, snižuje se kvalita těchto vztahů. Když někoho ctím, dávám najevo, že pro mě má hodnotu a vyjadřuji to tím, že mu věnuji patřičný čas. Pokud jsme si vědomi toho, že Bůh je stvořitel všeho, vyznáváme, že Jemu na prvním místě patří úcta.  Spolu s anděly a se všemi svatými pak oslavujeme Boha a vyznáváme, že Mu náleží dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků. Tuto velepíseň můžeme vyjádřit např. gesty padnutím na kolena a klaněním se. (srov. Zj 4,12-14). Klanění je odjakživa postoj člověka vůči tomu, co/kdo je v jeho životě nejvýznamnější. Pro bezvěrce to může být nějaký idol, milovaná osoba, úspěch v zaměstnání, uznání veřejnosti, moc apod. Modloslužba spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Přestože první přikázání vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného, ani pro věřící se klanění bohužel nemusí vždy týkat výlučně samotného Boha. To není nic nového. Již ve Starém zákoně se setkáváme s tím, že vyvolený lid se klaní zlatému teleti (srov. Ex 32) nebo Bálovi (srov. 1 Král 18, 20). „Klanět se Bohu, to znamená v úctě a naprosté podřízenosti uznat „nicotnost tvora“, který existuje pouze skrze Boha. Klanět se Bohu znamená chválit ho a velebit tak jako Maria v Magnificat a pokořit se tím, že s vděčností vyznáváme, jak veliké věci učinil, a že jeho jméno je svaté. Klanět se jedinému Bohu osvobozuje člověka od sebelásky, od otroctví hříchu a modloslužby světa.“ (KKC 2097)

Přestože je adorace, ve smyslu klanění, vlastní všem velkým světovým náboženstvím zdá se, že tento postoj není v západním světě příliš v módě. Současný člověk tento postoj snad spíše vnímá ve smyslu submisi než úžasu. Skutečný problém leží pravděpodobně hlouběji: být schopen této nejzazší bohoslužby je možné tehdy, když člověk osobně zakusí Boha Otce jako svého Stvořitele, který ho ve všem přesahuje a vědomě přijme Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, který ho osvobodil a stále osvobozuje z jakéhokoliv otroctví, který mu znovu otevřel cestu k Bohu Otci. Pokud člověk na své životní cestě nezakusí svou niternou závislost na Bohu a kladně ji nepřijme s bázní a v úžasu před Boží velebností, pak budu nejspíš hledat naplnění svého života (alespoň částečně) jinde; může lehce propadnout nějaké moderní modloslužbě v podobě nejrůznějších věcí pomíjejících, na kterých stane závislí, aniž by si to, až tak úplně uvědomil. Tato modloslužba se projevuje v intenzitě, kterou se daným závislostem věnuje; čím více času jim věnuje v podobě myšlenek, slov, činů, peněz apod., tím více se stává se jejich otrokem (srov. Řím 1,18nn).

Křesťan se sklání před Boží velebností, protože ví, že bez Boha nemůže nic. Bylo by ale nedůstojné, kdybychom se Bohu klaněli jen proto, že je mocnější než my. Klaníme se, protože jsme dospěli k tomu, že Bůh je hoden našeho klanění. Poznali jsme, že Bůh není jen skutečnost, ale také pravda, že není je mocný a silný, ale zároveň dobrý a milostivý, nejen majestátný, ale také tichý a pokorný, nejen stvořitel, ale nekonečná hodnota a smysl všeho vůbec (srov. Guardini, 88)  Bůh naše klanění nepotřebuje, ale to také není důvod našeho klanění: svým postojem vyznáváme pravdu, kterou apoštol Tomáš vyjádřil slovy „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,27 – 28). Adorací vyjadřujeme nejhlubší úctu. Nejryzejší adorace znamená, že padám v beze-slovném úžasu před Bohem, „protože Bůh je Bůh. Nechci ho o nic prosit, nechci adorací ničeho dosáhnout, ani krásných citů ani uvolnění a klidu. V adoraci nemluvím o svých problémech, nechválím se, nehaním se, jednoduše padám před Bohem, protože je můj Pán, protože je můj Stvořitel. (…) V adoraci vyznávám, že jsem naprosto závislý na Bohu a že jsem všemi vlákny své bytosti upoután k Němu a na Něho odkázán, že nemám v sobě nic, co bych byl nedostal od Něho. A vyznávám, že on je můj Pán, cíl mé touhy. Nezbývá mi nic jiného než s úžasem před Ním padnout a klanět se.“ (Grün, 37)  Takový postoj není jednoduchý pro žádného křesťana, který sice od svého křtu není ze světa, ale stále žije ve světě a často i pod tlakem světa. Klanění se tedy musíme učit a tento postoj nechat v nás postupně dorůstat, abychom nežili v iluzi, ale v Pravdě milovaných a svobodných Božích dětí. Klanění uvede „opět do pořádku, co zpřeházel vrtkavý a matoucí běh života, takže duchovně ozdravíme a budeme moci znovu začít.“ (Guardini, 90)

Předměty úcty mohou být různé. Můžou být sochy zobrazující Pannu Marii, Pána Ježíše nebo světce. Úcta k těmto předmětům způsobila v minulosti značné rozbroje (a působí je do určité míry až do dnešní doby). Již v 8. století nastal spor vyvolaný ikonoklasty neboli obrazoborci. Ikonoklasté tvrdili, že se křesťan smí klanět jedině Eucharistii. Považovali uctívání nejrůznějších náboženských maleb a soch jako návrat křesťanství do pohanských dob a porušení Božího desatera (srov. Ex 20 4-5; Dt 5, 8-9). Koncil v Nikáji tento spor vyřešil tím, že „totiž ve shodě s listem Židům (1, 3a) připomněl, že vtělením Božího Syna nastala ve věci zobrazení Boha nová éra, Bůh se sám „zobrazil“ v Ježíši. Podobně např. 2 Kor 4, 4 mluví o Ježíši Kristu jako o Božím obrazu (…). Starozákonní přikázání se především snaží vyloučit nebezpečí modloslužby, a proto zakazuje zobrazení Boha a službu či klanění těmto obrazům. (…) Jde především o zachování Boží svrchovanosti a neuchopitelnosti; (…) Máme-li toto na vědomí, nemusíme v obrazech nebo sochách vidět jednání proti Božímu zákonu.“ (Machula)

Nikájský koncil rozlišoval kult latreia (česky klanění) a kult douleia-hyperdouleia (česky úcta). Koncil vyhlásil, že je chvályhodné, že jsou posvátné obrazy, zvláště pak obrazy Pána Ježíše, Panny Marie, andělů a svatých ctěny. Obrazům ale nepřísluší však tzv. kult klanění, ale kult úcty. Klanění přísluší jen Bohu a Pánu Ježíši v Nejsvětější svátosti. Hyperdouleia je kult jedinečné úcty, který patří Panně Marii. „Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž že vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naší Matce a k následování jejích ctností.“ (LG67)  Douleia vyjadřuje vztah úcty k andělům a svatým, který se projevuje v prosbách o přímluvu u Boha a napodobování jejich ctností či způsobu života za účelem takto následovat Pána Ježíše. Když křesťan tedy uctívá obraz, neuctívá hmotu, ale toho, který je zobrazen. Oproti tzv. absolutní úctě modloslužebníka se u křesťana jedná o tzv. relativní úctu. Přitom nesmíme zapomenout na to, že převážná většina umění v našich chrámech byla umístěna jako vizuální forma zvěstování dějin spásy, nikoli jako předmět úcty. Kéž jsou nám naši spolubratři ve víře, kteří jakékoliv zobrazení Boha a uctívání Panny Marie a světců odmítají, varováním a pobídkou, aby naše náboženská úcta byla ryzí a čistá, odpovídající naší vnitřní dispozici a zaměřena na toho, který je zobrazen.

Vnější projevy náboženské úcty jsou např. hluboká úklona, pokleknutí, klečení, prostrace, sezení a stání s gestem chvály ale také dotek nebo polibek. Tyto fyzické postoje musí být doprovázeny srdcem, jinak jsou prázdné. Vnější projevy nám mají napomáhat k dosažení správného vnitřního pohybu: z lidského srdce k Božskému Srdci, ve kterém se modlí sám Duch svatý. Při adoraci Nejsvětější svátosti jsme tváří v tvář živého Boha. Eucharistický výstav není vždy dostupný. Samozřejmě lze intimní spojení s Bohem navázat i jinde. Můžeme přitom mít zavřené oči, ale často člověku napomáhá něco hmatatelného, jako svatý obrázek, ikona, kříž nebo jiný náboženský symbol.

Nejintimnější forma adorace se někdy také nazývá kontemplací. Nejde při ní o to, co chceme vyjádřit my, s čím jsme přišli, o čem chceme rozjímat, co jsme si připravili, jak to potřebujeme my. Naopak, na sebe zcela zapomínáme a jsme úplně Jeho, jsme zcela otevřeni tomu Druhému. Nahlížíme Jeho tvář a necháme Ho, aby na nás láskyplně hleděl. Jsme zcela uchváceni Jeho přítomností. Jsme jako by obnaženi před Boží tváře, jako nemluvně v rukou své matky. Skrze kontemplaci si uvědomíme, že čím více jsme v Bohu, tím více jsme sami sebou. Jen v Bohu nalezne člověk svou pravou tvář, odhalí svou skutečnou podstatu, nalezne vlastní hodnotu a poslání. „Eucharistické kontemplaci tedy nepřekáží sama o sobě vyprahlost, kterou můžeme někdy zakoušet, ať je zaviněna naší roztěkaností nebo ať ji dopustí Bůh pro naše očištění. Stačí dát jí smysl, zříci se i svého uspokojení, jaké by nám dávala vroucnost, obšťastňovat jeho a říkat, jako říkával Charles de Foucauld: „Stačí mi Tvé štěstí, Ježíši! To znamená, stačí mi, že jsi šťastný Ty. Ježíš má na to celou věčnost, aby nás oblažoval, ale my máme jen tento krátký časový úsek, abychom oblažovali Jeho. Jak bychom měli ztrácet tuto příležitost, která se už nikdy nevrátí? “ (Cantalamessa, 89)

Při adoraci se podle lidských měřítek jakoby nic neděje, ale přitom se dotýká nebe země v hlouby našeho nitra. Toto setrvání v Boží přítomnosti je pravděpodobně nejvyšší stupeň zakoušení nebe v tomto životě. Protože žijeme také ve světě a jsme světem obklopeni, zřídkakdy se nám poštěstí prožít hlubokou kontemplaci. Někdo to za celý svůj život neprožije. Ona sama osobě také nemá být cílem. Cílem je snaha neustále být, žít v přítomnosti Boží, tak jak je nám to dáno v té či oné chvíle. Zážitek kontemplace je považovat spíše za nejvyšší milost, která někomu byla dána bez jeho zásluhy, působí značnou vnitřní proměnu (obvykle) k významnému poslání. K tomu se musíme nechat disponovat. Než Ježíš vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je samotné stranou na vysokou horu a proměnil se před nimi, předcházelo mnoho věcí (srov. Lk 9). Učedníci se nechali Pánem vyslat hlásat Evangelium a uzdravovat nemocné, zažili zázračné nasycení pěti tisíc, o samotě se s Ježíšem modlili a Petr na otázku „Za koho mě pokládáte Vy“ odpověděl „Za Božího Mesiáše“. Pán Ježíš jim pak vysvětluje, jak Ho mají následovat (sebezapření, přijetí kříže a konkrétním následováním).  Až po té mohli 3 z apoštolů zakusit něco úžasného: proměnění Páně na hoře Tábor. Zprva z toho byli velmi zděšeni a když se trochu vzpamatovali, chtěli v tom stavu setrvat; ale Pán Ježíš se s nimi vrací zpět do každodenního života, neboť byli povoláni žít a působit právě tam.

Není každému dáno zakusit kontemplaci. Někdo jen stěží vydrží tichou adoraci. „Někdy se může zdát naše eucharistická adorace jednoduše jako promarněný čas, hledíme, a nic nevidíme. A zatím, jaká síla a jaké svědectví víry se v ní skrývá! Ježíš ví, že bychom mohli odejít a dělat sto jiných věcí, které by se nám mnohem víc „vyplatily“, ale my zůstáváme zde a vyloženě promrháváme čas. Když se nám nedaří modlit se duší, můžeme se vždycky modlit svým tělem (i když duše není přitom ani zdaleka nepřítomná).“ (Cantalamessa, 89)  Ne každý má tak bohatý duchovní život, aby se adorace mohla stát jeho dovršením bezeslovným klanění. Kromě klanění v tiché kontemplaci existují i další pohnutky modlitby, které nás vzbuzuje setkání s Bohem. K tomu patří chvály, díky a prosby. Chvála je duchovní pohnutek radosti, kterou způsobí Bůh v našem životě, v našem životě zazáří jeho nádhera. Kdo rozjímá Písmo sv., poznává Boha otce, Boží Syna a Ducha svatého. Vznešenost Božích vlastností, Jeho dokonalost a přesažnost přivádí křesťana do stavu, že chválí Boha pro to, Kdo je.

Chceme vyslovit jak krásnou bytostí je nám Bůh. Vyjadřujeme svou lásku k Němu slovy. Je dobré se učit chválu (Např. Ž 19, 33, 47, 96, 100, 104, 148; Iz 6, 3; Lk 1, 46-55. 68-79)  od proroků, žalmistů, Panny Marie a Zachariáše. Nezapomeňme na zářící příklad světců (Např. Chvalozpěv stvoření sv. Františka, hymnus sv. Patrika ) . I Te Deum, nejrůznější litanie nebo eucharistické modlitby nám mohou být vzorem a inspirací ke chvále. Chválíme Boha pro Jeho vlastnosti. „Každá Boží vlastnost je jenom vyzařováním čehosi, co je skryto v Jeho nejhlubším nitru, v tajemných hlubinách Jeho srdce: původní jednoty bytí a práva, skutečnosti a smysli, síly a zásluhy, nádhery a lásky, moci a svatosti; tato jednota působí, že Bůh je Bohem. Na ní se vzněcuje radost a stává se chválou.“ (Guardini, 94)  Jen v Bohu a před Bohem nabývá člověk svou skutečnou důstojnost. Velebení Boha je akt sebepoznání člověka: přiznává Bohu své místo a s vděčností přijímá Jeho nataženou ruku. Zároveň přiznává, že vše dobré „pochází shůry“, odkud chce sám čerpat a kam chce směřovat.

Díkůvzdání a prosba by byly bezpředmětné, kdyby Bůh nebyl živou Osobou, s kterou lze navázat skutečný vztah. Nebeský Otec je skutečně Bůh chtějící a jednající, který vede, slyší a miluje. „Je tvůrčí a nevyčerpatelný, blízký a dobrotivý. Je bohatým Bohem (…) a neraduje se jen ze svého vlastního bohatství, nýbrž je také ochoten se o ně sdílet. Nekonečně štědrý, který nikdy nezchudne (…), který se nikdy neunaví a nikdy nebude zklamán, protože není závislý na odpovědi obdarovaného (…). K takovému Bohu se lidské srdce může obracet.“ (Guardini, 98)  Takovému Bohu děkujeme za to, co pro nás učinil. Skrze naši vděčnost si uvědomujeme Jeho přítomnost a působení v konkrétních situacích našeho života. Pomáhá nám to se navrátit do Boží přítomnosti a nesklouznout do klamu samozřejmosti a nevšímavosti vůči Jeho štědrosti. Další důsledek díkúčinění je, že zaměřuje náš pohled na dobro a krásu, které se uskutečňují v našem životě. Vjem hojnosti konkrétních pozitivních událostí nám dá zakusit zárodek Božího království a může nás obrnit před vlivem zla. O přijetí nebo odmítnutí Božích milostí se člověk svobodně rozhoduje. Pokud přijme milost, jakožto nezasloužený dar, pak děkování už není volbou, ale nutností; skutečný křesťan nemůže jinak než děkovat, neboť si je hluboce vědom pramene a zdroje svého života. Člověk, který objal Boží Prozřetelnost, dokáže i děkovat za těžkosti, ztráty a překážky.

Ježíš nás modlitbou Otčenáš učí, jak má vypadat naše přímluvná modlitba. Má začít prosbou o to, aby bylo posvěceno Boží jméno a aby se uskutečňovalo Boží království a všude, aby se děla Jeho vůle. Až poté následuje prosba o „chléb vezdejší“, tj. Eucharistie, ale také všechny skutečné potřeby našeho života. Dále máme prosit o odpuštění za naše prohřešky, podle míry, kterou odpouštíme. Též máme prosit za to, aby pokušení, do kterého spadneme, nebylo našim koncem, ale aby nás na konec vždy zbavil všeho zlého. Vše končí velkou chválou Boží všemohoucnosti. Z modlitby Otčenáš je zřejmé, že pravá modlitba není prosba o pomoc, když to sami nezvládáme, ale něco hlubšího, tj. realita, že křesťanův celý život je bytostně spojen se svým Stvořitelem. Taková modlitba přetrvá přes pochybnosti, neboť je přesvědčena o Boží prozřetelnost a otevřená k řešení, které přesahuje představy dotyčného.

Pravá modlitba jen předkládá, ale nelpí na výsledku. Hlavím důvodem není, že nicotný. Boha nectíme tím, že se budeme ponižovat. To by se příčilo nové důstojnosti, kterou jsme získali. Modlitbou se chceme Bohu připodobnit v následování Pána Ježíše: „ne jak já chci, nýbrž jak Ty chceš“ (Mt 26, 39). Tento postoj činí z naší modlitby též očišťujícím prvkem, kterým se člověk dokáže zbavit nadměrného nákladu, stát se skutečně svobodným a radostným Božím dítětem, vždyť jho Pána Ježíše je příjemné a jeho břemeno lehké (srov. Mt 11, 30). „Náš život není jako práce obchodníka či stavitele, který si udělá plán své činnosti a podle něho jedná. Jen zčásti je dán lidský život tím, co vidíme a čemu rozumíme; z větší části vychází z Božího tajemství. K němu směřuje modlitba; musí tedy být ochotna přijmout, co je tohoto hlediska správné.“ (Guardini, 108)

Adorací vyjadřujeme své bytostné zaměření na Druhého. To jde hlouběji než hledění na Druhého, je intenzivnější než komunikace s Druhým. Adorace znamená být s Druhým, setrvat před Ním a tím být v Něm. V našem každodenním životě máme nesčetné možnosti se zdokonalovat v postoji být pro druhého. Většinu lidí živí touha po tom, aby byli ostatními pochopeni. Pochopením roste naše sebedůvěra a spokojenost. V mezilidských vztazích se považujeme za jednotlivce, místo toho, abychom přijali skutečnost, že jsme jen malá součást různých sítí vztahů, které nás do větší či menší míry vymezují a podporují. Vjem našeho já je velice silně vyvinutý. Je tedy pro moderního člověka velmi těžké zapřít sám sebe ve smyslu zapomenout na sebe ve prospěch druhého. Proto nám dělá naslouchání značné problémy.

Podstatou dobrého naslouchání je empatie, které lze dosáhnout jen tím, že potlačíme přehnaný zájem o sebe sama a vstoupíme do zkušenosti toho druhého. Tento základ spojení mezi lidmi je z části výsledkem intuice a z části výsledkem úsilí.“ (Nichols, 15)  Naslouchání není ale usilovné mlčení, zatím co druhý mluví. To se spíše podobá čekání na chvíli, kdy druhého konečně mohu přerušit. Přitom čekání naše myšlenky produkují reakce na to, co bylo řečeno, a připravují se na další řeč. V mezi-lidských vztazích je naslouchání náročná aktivita, kterou se vědomě snažíme o odložení vlastních bezprostředních potřeb a zájmů, které nás přivádějí k manipulativnímu jednání. Mnohdy se bojíme udělat potřebný krok zpět ze strachu před ztrátou teritoria neboli vlastního já. To, že své vlastní já neprojevujeme, ale přece neznamená, že bychom ho ztratili. Stále ho máme, ale v dané chvíli jsme se rozhodli, že není podstatné.

Naslouchání je postoj, který je nezbytný při adoraci. Naslouchání Bohu je ještě náročnější než v našich mezilidských vztazích. U člověka se naslouchání může skrýt pod maskou soucitu, ve smyslu laskavé sklánění se k potřebnému.  Vůči Bohu lze naslouchání úspěšně zamaskovat zdánlivou zbožností či vyvolaným pocitem blaženosti. Protože adorace většinou není chvilková záležitost (kromě prvopátečních 15minutových adorací po mši), nelze takový postoj dlouho vydržet. Nezbytně nastoupí v určité chvíli nuda nebo potřeba rozptýlení. Adorace předpokládá schopnost sebekázně, a k té je potřeba trpělivost a vytrvalost. Těchto dvou ctností nejsme schopni, pokud jsme jinak velice zaneprázdněny jinými, zdánlivě důležitějšími věcmi, které způsobí, že ve svém srdci už nemáme volného místa. Niterné naslouchání stojí čas a uspořádaný vnitřní prostor, kde je také místo, kam slyšené uložíme.

Když na sebe zapomenu, zklidním se, ustane hluk mých myšlenek a citů. Tady jsem konečně u cíle, tady jsem po dlouhém hledání konečně doma. Doma můžeme být jen tenkrát, když padneme před Božím tajemstvím. Adorace je zkušenost domova.“ (Grün, 38)  Domu dorazíme jen tehdy, když vše ostatní dokážeme nechat za sebou, neboť Ten, kdo nás doma čeká, má větší hodnotu, než všechno ostatní v našem životě. „Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen (…). Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.“ (Flp 3, 8-14)


Guardini, R.: O modlitbě, Praha 1970 (Guardini); Grün, A: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří KNA 1993 (Grün); Machula, Tomáš: Neučiníš sobě obrazu, Amen 2/97 (Machula); Lumen Gentium č. 67, in: dokumenty II. Vatikánského koncilu, Kostelní Vydří KNA 2002 (LG); Cantaslamessa,R.: Eucharistie – naše posvěcení, Kostelní Vydří KNA 2004 (Cantalamessa); Nichols, Michael: Zapomenuté umění naslouchat, Praha: Návrat domů 2005 (Nichols)