Bůh je do nás zamilován až po uši. Nevím, zda jste to už někdy slyšeli, ale Jeho srdce bije pro nás, Jeho očí nás vyhlížejí, Jeho ruce se k nám natahují. V knize Exodus Hospodin praví: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“ (Ex 20, 3-5). Je zvláštní, že právě žárlivost je lidskou vlastností připisována Bohu. V knize Přísloví, se o žárlivosti píše velmi jasně: „Mírné srdce je člověku k životu, kdežto žárlivost je jako kostižer.“ (Pří 14,30) Žárlivost vnímáme z lidského hlediska jako špatnou vlastnost, protože si žárlivý člověk podmaňuje druhého člověka, manipuluje s ním, bere mu svobodu a to vše kvůli své nezřízené lásce, která zabíjí.

Pokud hovoříme o Bohu, vždy se vyjadřujeme nedokonale, neboť Bůh je dokonalý a člověk Ho nemůže nikdy zcela vystihnout, a tak se o Bohu vyjadřujeme pouze analogicky. Podle velkého církevního učitele sv. Tomáše Akvinského existuje trojí postup vypovídání o Bohu. První krok nazývá Via afirmationis (pozitivní teze) např. Bůh je žárlivý. Tím ale nesmíme skončit. Druhý krok se jmenuje Via negacionis (cesta popření) např. Bůh je žárlivý, ale ne tak jak jsou žárliví tvorové. Třetím krokem pak je Via eminencie – Bůh je Láska sama, a tudíž je Jeho žárlivost dokonale dobrá – vyvýšená nade vším, povýšená na nejvyšší možný způsob. Boží žárlivost se v Bibli také překládá slovy horlivost, někdy jako vzrušení či zanícení, jindy jako rozhořčení, ba dokonce jako Boží hněv. Chtějí vyjádřit Boží zaměření na člověka, kterého stvořil ke svému obrazu a podobě, jako vrchol Svého stvoření. Omezeným lidským slovníkem se snažíme vyjádřit neuvěřitelnou intenzitu Boží lásky k nám lidem, jíž hoří Jeho srdce pro nás a toužebně očekává naši odpověď. Boží žárlivost, horoucí Boží láska nám má odkrýt něco z tajemství života Nejsvětější Trojice.

Apoštol Pavel praví: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Eucharistie je znamením Boží žárlivosti, která nezná meze. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o Něm řekl (Jan 1, 16). „Mluvil k lidem slovy lásky, slovy, která jim přislibovala otcova láska, slovy, která vycházela z jeho milujícího srdce. Napřimoval a dodával odvahu lidem, kteří nebyli schopni sebe samé akceptovat. Ukazoval jim jejich nedotknutelnou důstojnost. Uzdravoval jejich rány. Zval zpět k životu a k Bohu celníky a hříšníky, které zbožní odvrhli, a ukazoval jim novou cestu. Ve svých podobenstvích oslovoval lidi situacemi, které oni sami ze života znali, a vyprávěl jim o Bohu tak, že se jim otevřely oči.“ (z textu „Láska dovršená“) Neskončilo to slovy. Ježíš nám Boží Lásku ukázal sám na sobě, tj. na svých skutcích; a dokonce nám v Eucharistii zanechal odkaz Boží lásky; hmatatelné a viditelné zpřítomnění aktuální Boží lásky v tomto světě. „Jan vkládá Ježíšovi při poslední večeři řeč na rozloučenou, kde ještě jednou před svou smrtí řekne to, co mu leží na srdci. Slova lásky to jsou, co ruší hranici mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, mezi životem a smrtí. Tato slova lásky mluví při každé eucharistické slavnosti vyvýšený Kristus k nám; adresuje nám tato slova z nebe, ale současně i jako ten, který je uprostřed nás. Skutečností se tu stává, co Ježíš ve své řeči na rozloučenou praví: „A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14,3). Při slavení eucharistie jsme tam, kde je Kristus. Je tu intimní kruh učedníků. Ježíš nám otvírá své srdce slovem s hostinou. Dává tu sebe sama: Vezměte a jezte. To jsem já sám. Já se vydávám za vás, abyste vy mohli žít a věřit v mou lásku a v lásku Otce a abyste se navzájem právě tak milovali. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (z textu „Láska dovršená“) Pán nás zve na toto rande. Chce s námi prožívat intimní chvíle, ve kterých se můžeme dokonce dotýkat Jeho ran a nechat Ho, aby něžně uzdravoval naše rány. Chce se s námi nejen duchovně, ale i fyzicky sjednotit v aktu niterné lásky. K tomu se nám zcela vydává všanc, napospas naší nestálosti a hříšnosti.

Boží žárlivost nás chce zapálit, abychom hořeli jako On. Touží po tom, aby nás tato láska zcela strávila. Boží žárlivost se přitom diametrálně liší od lidské žárlivosti. Ano, chce nás pro Sebe samotného, ale nikoli protože by si nás chtěl zotročit. Chce nás vytrhnout z naší sebestřednosti a soběstačnosti, abychom okusili v co nejplnější míře skutečnou svobodu Božích dětí. On je Bůh dokonale svobodný, který nemá potřebu s námi manipulovat. Nepotřebuje si nás nedobrovolně podmanit, protože nás sám o sobě nepotřebuje. Touží po nás neuhasitelnou láskou, a to pro nás samotné, pro to kým jsme, proto, že láska nežije sama sobě. Boží žárlivost nás zve do skutečného života v plnosti. A my s Ním můžeme jít na toto rande, které nám opakovaně nabízí. Přistupujeme k Beránkově hostině již v tomto světě, v jeho omezenosti a hříšnosti. Nepřistupujeme jako dokonalí, ale jako ti, kteří si jsou vědomí, že si nezasloužíme, aby k nám Bůh přišel, aby se s námi fyzicky sjednotil, aby se v nás zcela rozplynul a tak se s námi co nejniterněji a hmatatelně spojil. S pohledem na Eucharistii pokorně prosíme: Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. V eucharistické bohoslužbě působí sám Bůh. Není to kněz, ale Duch svatý, který proměňuje chléb a víno v Tělo a Krev Páně, a Ten proměňuje také nás, kteří s vírou přijímáme. „Kněz pronáší tato slova nebo spíše dává svá ústa a svůj hlas k dispozici Tomu, který je pronesl ve Večeřadle a který chtěl, aby byla opakována z pokolení do pokolení všemi, kteří se v církvi služebně podílí na jeho kněžství.“ (Ecclesia de Eucharistia, JPII, 5)

Když přijmeme pozvání na rande s Bohem, když přistoupíme k Beránkově hostině, tak se otevíráme Boží lásce k nám. Ve stále více individualistické kultuře, do níž jsme ponořeni v západních společnostech a která se šíří do celého světa, to ale nepřichází samo. Jde o každodenní rozhodnutí pro Pravdu a poznání Cesty, Pravdy a Života. Jde o to, rozlišovat a co je císařovo, dávat císaři, ale nezapomínat dát to co je Boží, Bohu. Slavení eucharistie nás pak učí tomu, že Bůh má nárok na celého člověka, který je stvořen k jeho obrazu. Čím více žiji z Eucharistie, tím více žije Církev ve mně a já v Církvi a tím více se stáváme Božím obrazem, neboť Tím, koho přijímáme, se stáváme sami v síle Ducha svatého. V prvním listě sv. apoštola Jana se dočteme: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1 J 4, 12) Přijetí Eucharistie nám dává okusit Boží Lásku, odkrývat Boží život v nás a dává nám zakoušet chuť života věčného.

Slovo adorace pochází z latinského slova adoratio, což znamená klanění, vzývání, uctívání, zbožňování, ale také prosba nebo obecněji modlitba. První přikázání desatera zahrnuje víru v jednoho Boha, kterému se klaníme, neboť je na prvním místě v našem životě, z lásky se Mu podřizujeme, jako Boží děti přijímáme svou závislost na Něm a s nadějí vyhlížíme naše přijetí do nebeského království. Víra, naděje a láska dostávají svou lidskou podobu v modlitbě chval, díků, přímluvy a prosby; tatáž modlitba je zároveň nezbytná pro náš život s Bohem a v Bohu. Modlitba je duchovní oběť, kterou přinášíme Bohu jako svou bohoslužbu. „Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť.“ (Mt 9,13; 12,7).“ (KKC 2100). Duchovní oběť musí být vždy úzce propojena s vnitřním postojem obětníka. Skutečná oběť je vždy výrazem klanění v Duchu a Pravdě.

Každému člověku jakožto Božímu stvoření náleží úcta. Pokud se v našich mezilidských vztazích vytrácí tento jev, snižuje se kvalita těchto vztahů. Když někoho ctím, dávám najevo, že pro mě má hodnotu, a vyjadřuji to tím, že mu věnuji patřičný čas. Pokud jsme si vědomi toho, že Bůh je Stvořitel, vyznáváme, že Jemu na prvním místě patří úcta. Spolu s anděly a se všemi svatými pak oslavujeme Boha a vyznáváme, že Mu náleží dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků. Tuto velepíseň můžeme vyjádřit např. gesty – padnutím na kolena a klaněním se. (srov. Zj 4,12-14). Klanění je odjakživa postoj člověka vůči tomu, co/kdo je v jeho životě nejvýznamnější. Pro mnoho lidí to může být nějaký idol, milovaná osoba, úspěch v zaměstnání, uznání veřejnosti, moc apod. Modloslužba spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Přestože první přikázání vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Hospodina, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného, platí i pro věřící, že propadávají moderní modloslužbě.

Přestože je adorace, ve smyslu klanění, vlastní všem velkým světovým náboženstvím, zdá se, že tento postoj není v západním světě příliš v módě. Současný člověk tento postoj snad spíše vnímá ve smyslu submisivity než úžasu. Skutečný problém leží pravděpodobně hlouběji. Schopnost této nejzazší bohoslužby je možná tehdy, když člověk osobně zakusí Boha Lásky, který neustále touží po nerušeném rande s námi; když vědomě přijme Ježíše Krista jako svého Přítele a Mistra, který ho osvobodil a stále osvobozuje z jakéhokoliv otroctví, který mu znovu otevřel cestu k Bohu Otci. Pokud člověk na své životní cestě nezakusí tento niterný vztah s Bohem, pak bude nejspíš hledat naplnění svého života (alespoň částečně) jinde; může lehce propadnout nějaké moderní modloslužbě v podobě nejrůznějších věcí pomíjejících, na kterých se stane závislým, aniž by si to až tak úplně uvědomil. Tato modloslužba se projevuje v intenzitě, se kterou se daným závislostem věnuje; tím více se stává jejich otrokem (srov. Řím 1,18nn).

Křesťan se sklání před Boží velebností, protože ví, že bez Boha nemůže nic. Bylo by ale nedůstojné, kdybychom se Bohu klaněli jen proto, že je mocnější než my. Klaníme se, protože jsme dospěli k tomu, že Bůh je Láska, která po nás toužila před stvořením světa. Poznali jsme, že Bůh není jen skutečnost, ale také pravda a láska, že není jen mocný a silný, ale zároveň dobrý a milostivý, nejen majestátní, ale také tichý a pokorný, nejen stvořitel, ale nekonečná hodnota a smysl vůbec všeho (srov. Guardini, 88). Bůh naše klanění nepotřebuje, ale to také není důvod našeho klanění. Svým postojem vyznáváme pravdu, kterou apoštol Tomáš vyjádřil slovy „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,27 – 28). Adorací vyjadřujeme nejhlubší úctu. Nejryzejší adorace znamená, že padám v beze-slovném úžasu před Bohem, protože Bůh je Bůh. Nechci ho o nic prosit, nechci adorací ničeho dosáhnout, ani krásných citů ani uvolnění a klidu. V adoraci nemluvím o svých problémech, nechválím se, nehaním se, jednoduše padám před Bohem, protože je můj Pán, protože je můj Stvořitel. (…) V adoraci vyznávám, že jsem naprosto závislý na Bohu a že jsem všemi vlákny své bytosti upoután k Němu a na Něho odkázán, že nemám v sobě nic, co bych byl nedostal od Něho. A vyznávám, že on je můj Pán, cíl mé touhy. Nezbývá mi nic jiného než s úžasem před Ním padnout a klanět se.“ (Grun, 37) Takový postoj není jednoduchý pro žádného křesťana, který sice od svého křtu není ze světa, ale stále žije ve světě a často i pod tlakem světa. Klanění se tedy musíme učit a tento postoj nechat v nás postupně dorůstat, abychom nežili v iluzi, ale v Pravdě milovaných a svobodných Božích dětí. Klanění uvede „opět do pořádku, co zpřeházel vrtkavý a matoucí běh života, takže duchovně ozdravíme a budeme moci znovu začít.“ (Guardini, 90)

Nejintimnější forma adorace se někdy také nazývá kontemplací. Nejde při ní o to, co chceme vyjádřit my, s čím jsme přišli, o čem chceme rozjímat ani, jak to potřebujeme my. Naopak, na sebe zcela zapomínáme a jsme úplně Jeho, jsme zcela otevřeni tomu Druhému. Nahlížíme Jeho tvář a necháme Ho, aby na nás láskyplně hleděl. Jsme zcela uchváceni Jeho přítomností. Jsme jakoby obnaženi před Boží tváří, jako nemluvně v rukou své matky. Skrze kontemplaci si uvědomíme, že čím více jsme v Bohu, tím více jsme sami sebou. Jen v Bohu nalezne člověk svou pravou tvář, svou skutečnou podstatu, vlastní hodnotu a poslání. „Eucharistické kontemplaci tedy nepřekáží sama o sobě vyprahlost, kterou můžeme někdy zakoušet, ať je zaviněna naší roztěkaností nebo ať ji dopustí Bůh pro naše očištění. Stačí dát jí smysl, zříci se i svého uspokojení, jaké by nám dávala vroucnost, obšťastňovat Jeho a říkat, jako říkával Charles de Foucauld: Stačí mi Tvé štěstí, Ježíši! To znamená, stačí mi, že jsi šťastný Ty. Ježíš má na to celou věčnost, aby nás oblažoval, ale my máme jen tento krátký časový úsek, abychom oblažovali Jeho. Jak bychom měli ztrácet tuto příležitost, která se už nikdy nevrátí? “ (Cantalamessa, 89)

Při adoraci se podle lidských měřítek jakoby nic neděje, ale přitom se dotýká nebe země v hloubi našeho nitra. Toto setrvání v Boží přítomnosti je pravděpodobně nejvyšší stupeň zakoušení nebe v tomto životě. Protože žijeme také ve světě a jsme světem obklopeni, zřídkakdy se nám poštěstí prožít hlubokou kontemplaci. Někdo to za celý svůj život neprožije. Ona sama o sobě také nemá být cílem. Cílem je snaha neustále být, žít v přítomnosti Boží, tak jak je nám to dáno v té či oné chvíli. Zážitek kontemplace lze považovat spíše za nejvyšší milost, která někomu byla dána bez jeho zásluhy, působí značnou vnitřní proměnu (obvykle) k významnému poslání. K tomu se musíme nechat disponovat. Než Ježíš vzal k sobě Petra, Jakuba a Jana, vyvedl je samotné stranou na vysokou horu a proměnil se před nimi, předcházelo mnoho věcí (srov. Lk 9). Učedníci se nechali Pánem vyslat hlásat evangelium a uzdravovat nemocné, zažili zázračné nasycení pěti tisíc, o samotě se s Ježíšem modlili a Petr na otázku „Za koho mě pokládáte vy?“ odpověděl „Za Božího Mesiáše“. Pán Ježíš jim pak vysvětluje, jak Ho mají následovat (sebezapřením, přijetím kříže a konkrétním následováním). Až poté mohli tři z apoštolů zakusit něco úžasného – proměnění Páně na hoře Tábor. Zprvu z toho byli velmi zděšeni, až když se trochu vzpamatovali, chtěli v tom stavu setrvat, ale Pán Ježíš se s nimi vrací zpět do každodenního života, neboť byli povoláni žít a působit právě tam. Není každému dáno zakusit kontemplaci. Někdo jen stěží vydrží tichou adoraci. „Někdy se může zdát naše eucharistická adorace jednoduše jako promarněný čas, hledíme, a nic nevidíme. A zatím, jaká síla a jaké svědectví víry se v ní skrývá! Ježíš ví, že bychom mohli odejít a dělat sto jiných věcí, které by se nám mnohem víc „vyplatily“, ale my zůstáváme zde a vyloženě promrháváme čas. Když se nám nedaří modlit se duší, můžeme se vždycky modlit svým tělem (i když duše není přitom ani zdaleka nepřítomná).“ (Cantalamessa, 89)

Adorací vyjadřujeme své bytostné zaměření na Druhého. To jde hlouběji než hledění na Druhého, je intenzivnější než komunikace s Druhým. Adorace je naše rande s Bohem, znamená být s Druhým, setrvat s Ním a před Ním a tím být v Něm. Pro moderního člověka je velmi těžké zapřít sám sebe ve smyslu zapomenout na sebe ve prospěch druhého. Proto nám dělá naslouchání značné problémy. „Podstatou naslouchání je empatie, které lze dosáhnout jen tím, že potlačíme přehnaný zájem o sebe sama a vstoupíme do zkušenosti toho druhého. Tento základ spojení mezi lidmi je zčásti výsledkem intuice a zčásti výsledkem úsilí.“ (Nichols, 15) Přijměte tedy pozvání na rande s Bohem.


 

Zdroj: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Laska-dovrsena.html; Guardini, R.: O modlitbě, Praha 1970; Grün, A: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří KNA 1993; Cantaslamessa,R.: Eucharistie – naše posvěcení, Kostelní Vydří KNA 2004; Nichols, Michael: Zapomenuté umění naslouchat, Praha: Návrat domů 2005.