Bůh stvořil člověka jako svůj obraz a podobu. Stvořil ho jako jednotu těla a duše. Jako je Bůh životem duše, tak je duše životem svého těla. Na modlitbě se má podílet celý člověk, jinak by se jednalo pouhou naučenou nebo nahodilou formu bez vnitřního obsahu. Gesta jsou při modlitbě velmi důležitá, pokud jsou vnímány jako vyjádření skutečného nebo alespoň vytouženého vnitřního stavu člověka. Můžeme se modlit ve stoje, v kleče nebo polokleče, vsedě, v prostraci. Stání je základním liturgickým postojem, který vyjadřuje aktivitu, připravenost se zapojit do Boží služby. Sezení je postoj klidu, přijetí toho, co mi je předkládáno. Vyjadřujeme tím, že nasloucháme Božímu slovu, že se soustředíme. Klečení je tradičně považován za postoj klanění před Bohem, ve kterém vyjadřujeme svou poddanost, že On nás ve všem přesahuje. Prostrace (ležení) je postoj totálního vydání se do rukou Božích. Gestikulujeme také rukama či pohledem.  Ruce můžeme mít sepnuté, tradiční postoj modlitby intimního sjednocení člověka s Bohem. Můžeme je mít jen tak volně položené v klíně, čímž vyjadřujeme, stav pokoje a bezpečí. Otevřené dlaně zase mohou naznačovat, že když jsme svá srdce odevzdali Bohu, jsme připraveni přijímat to, co nám chce darovat. Otevřené paže mohou naznačit naší touhu Boha obejmout nebo odevzdanost, přibiti na kříž. Zvednuté dlaně vyjadřují jásání srdce, radost. Někdo zaboří svou hlavu do rukou nebo do klína. Tím jakoby vkládá sebe do rukou Božích, činí se malým. Gesta jsou nespočet a přichází tak, jak nám jsou vnuknuty.

Adorace pochází z latinského slova adoratio, což znamená klanění, vzývání, uctívání, zbožňování, ale také prosba nebo obecněji modlitba. Modlitba je zároveň nezbytná pro náš život s Bohem a v Bohu. První přikázání desatera zahrnuje víru v jednoho Boha, kterému se klaníme, neboť je na prvním místě v našem životě, z lásky se Mu podřizujeme, jako Boží děti přijímáme svou závislost na Něm a s nadějí vyhlížíme naše přijetí do nebeského království. Víra, naděje a láska dostávají svou lidskou podobu v modlitbě chval, díků, a nářků, v přímluvách a prosbách. Modlitba je duchovní oběť, kterou přinášíme Bohu jako svou bohoslužbu. „Proroci Staré smlouvy často pranýřovali oběti konané bez vnitřní účasti a oddělené od lásky k bližnímu. Ježíš připomíná slova proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Mt 9,13; 12,7)“ (KKC 2100). Duchovní oběť musí být vždy úzce propojena s vnitřním postojem obětníka. Skutečná oběť je vždy výrazem klanění v Duchu a Pravdě.

Přestože je adorace, ve smyslu klanění, vlastní všem velkým světovým náboženstvím, zdá se, že tento postoj není v západním světě příliš v módě. Současný člověk tento postoj snad spíše vnímá ve smyslu submitivity než úžasu. Skutečný problém leží pravděpodobně hlouběji. Schopnost této nejzazší bohoslužby je možná tehdy, když člověk osobně zakusí Boha Otce jako svého Stvořitele, který ho ve všem přesahuje a vědomě přijme Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, který ho osvobodil a stále osvobozuje z jakéhokoliv otroctví, který mu znovu otevřel cestu k Bohu Otci. Pokud člověk na své životní cestě nezakusí svou niternou závislost na Bohu a kladně ji nepřijme s bázní a v úžasu před Boží velebností, pak bude nejspíš hledat naplnění svého života (alespoň částečně) jinde; může lehce propadnout nějaké moderní modloslužbě v podobě nejrůznějších věcí pomíjejících, na kterých se stane závislým, aniž by si to až tak úplně uvědomil. Tato modloslužba se projevuje v intenzitě, se kterou se daným závislostem věnuje; čím více času jim věnuje v podobě myšlenek, slov, činů, peněz apod., tím více se stává jejich otrokem (srov. Řím 1,18nn). Když se nenaučím klanění, nedokážu se modlit tancem, neboť moje gesta budou prázdná, vyjadřující vnější formu bez vnitřní angažovanosti. Budu zaměřen na správně vykonaná gesta nebo krásu, ale mě samotného tanec nepromění. Jen mi může dát příjemný pocit.

Křesťan se sklání před Boží velebností, protože ví, že bez Boha nemůže nic. Bylo by ale nedůstojné, kdybychom se Bohu klaněli jen proto, že je mocnější než my. Klaníme se, protože jsme dospěli k tomu, že Bůh je hoden našeho klanění. Poznali jsme, že Bůh není jen skutečnost, ale také pravda, že není jen mocný a silný, ale zároveň dobrý a milostivý, nejen majestátní, ale také tichý a pokorný, nejen stvořitel, ale nekonečná hodnota a smysl vůbec všeho (Guardini, 88).  Bůh naše klanění nepotřebuje, ale to také není důvod našeho klanění. Svým postojem vyznáváme pravdu, kterou apoštol Tomáš vyjádřil slovy „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,27 – 28). Modlitbou tancem vyjadřujeme Bohu svou nejhlubší úctu v beze-slovném úžasu před Jeho velebností. Takového klanění se musíme učit a tento postoj nechat v nás postupně dorůstat, abychom nežili v iluzi, ale v Pravdě milovaných a svobodných Božích dětí. Klanění uvede „opět do pořádku, co zpřeházel vrtkavý a matoucí běh života, takže duchovně ozdravíme a budeme moci znovu začít.“ (Guardini, 90) Při modlitbě tancem jsou naše fyzické postoje doprovázeny srdcem, jinak jsou prázdné. Vnější projevy nám mají napomáhat k dosažení správného vnitřního pohybu: z lidského srdce k Božskému Srdci, ve kterém se modlí sám Duch svatý. Modlitba tancem je tanec s Bohem v síle Ducha svatého.

Při modlitbě tancem vyjadřují různá gesta nebo celé tance Bohu chválu, vděčnost, nářek nebo prosbu.  Chvála je duchovní pohnutka radosti, kterou způsobí Bůh v našem životě, v našem životě zazáří jeho nádhera. Kdo rozjímá Písmo sv., poznává Boha otce, Boha Syna a Ducha svatého. Vznešenost Božích vlastností, Jeho dokonalost a přesažnost přivádí křesťana do stavu, že chválí Boha pro to, kým je. Gesty či celým tancem chceme vyslovit, jak krásnou bytostí je nám Bůh. Vyjadřujeme svou lásku k Němu pohybem spojeným s naším srdcem, neboť se modlí celý náš člověk s tělem a duší. I chválu se musíme učit poznáváním Boha, a to od proroků, žalmistů, Panny Marie a Zachariáše (Např. Ž 19, 33, 47, 96, 100, 104, 148; Iz 6, 3; Lk 1, 46-55. 68-79). Nezapomeňme na zářící příklad světců (Např. Chvalozpěv stvoření sv. Františka, hymnus sv. Patrika). I Te Deum, nejrůznější litanie nebo eucharistické modlitby nám mohou být vzorem a inspirací ke chvále. Chválíme Boha pro Jeho vlastnosti. „Každá Boží vlastnost je jenom vyzařováním čehosi, co je skryto v Jeho nejhlubším nitru, v tajemných hlubinách Jeho srdce. Původní jednota bytí a práva, skutečnosti a smyslu, síly a zásluhy, nádhery a lásky, moci a svatosti; tato jednota působí, že Bůh je Bohem. Na ní se vzněcuje radost a stává se chválou.“ (Guardini, 94)  Jen v Bohu a před Bohem nabývá člověk svou skutečnou důstojnost. Velebení Boha je akt sebepoznání člověka, přiznává Bohu své místo a s vděčností přijímá Jeho nataženou ruku. Zároveň přiznává, že vše dobré „pochází shůry“, odkud chce sám čerpat a kam chce směřovat.

Díkůvzdání a prosba by byly bezpředmětné, kdyby Bůh nebyl živou Osobou, s kterou lze navázat skutečný vztah. Nebeský Otec je skutečně Bůh chtějící a jednající, který vede, slyší a miluje. „Je tvůrčí a nevyčerpatelný, blízký a dobrotivý. Je bohatým Bohem (…) a neraduje se jen ze svého vlastního bohatství, nýbrž je také ochoten se o ně sdílet. Nekonečně štědrý, který nikdy nezchudne (…), který se nikdy neunaví a nikdy nebude zklamán, protože není závislý na odpovědi obdarovaného (…). K takovému Bohu se lidské srdce může obracet.“ (Guardini, 98)  Takovému Bohu děkujeme za to, co pro nás učinil. Skrze naši vděčnost si uvědomujeme Jeho přítomnost a působení v konkrétních situacích našeho života. Pomáhá nám to navrátit se do Boží přítomnosti a nesklouznout do klamu samozřejmosti a nevšímavosti vůči Jeho štědrosti. Další důsledek díkučinění je, že zaměřuje náš pohled na dobro a krásu, které se uskutečňují v našem životě. Vjem hojnosti konkrétních pozitivních událostí nám dá zakusit zárodek Božího království a může nás obrnit před vlivem zla. O přijetí nebo odmítnutí Božích milostí se člověk svobodně rozhoduje. Pokud přijme milost, jakožto nezasloužený dar, pak děkování už není volbou, ale nutností; pravý křesťan nemůže jinak než děkovat, neboť si je hluboce vědom pramene a zdroje svého života. Člověk, který objal Boží Prozřetelnost, dokáže děkovat i za těžkosti, ztráty a překážky. Pokud má být tanec modlitbou, musíme se na něj připravit: za co chci tentokrát děkovat, chválit, prosit? Tím dáme naším gestům potřebný náboj a hloubku.

Modlitbou tancem vyjadřujeme své bytostné zaměření na Druhého. To jde hlouběji než tančení pro Druhého nebo s Ním, je to intenzivnější než slovní komunikace s Druhým. Modlitba tancem znamená být s Druhým, nechat se vést, abychom byli v Něm. V modlitbě tancem nejde o mne, ale o Něj a o druhé, s kterými sdílím modlitbu. Tvoříme společenství v Jeho jménu, přičemž neztrácí vlastní originalitu. Modlitba tancem předpokládá bdělost (musím prožívat přítomný okamžik), soustředěnost (ne na sebe, ale na druhé a Druhého) a oddanost (nejde o perfektně vykonaná gesta, ale o to, že se nechám nést ostatními a sám ostatní nesu). To je velmi náročné. Většinu lidí živí touha po tom, aby byli ostatními chváleni. Chválou roste naše sebedůvěra a spokojenost. V mezilidských vztazích se považujeme za jednotlivce, místo toho, abychom přijali skutečnost, že jsme jen malá součást různých sítí vztahů, které nás do větší či menší míry vymezují a podporují. Vjem našeho já je velice silně vyvinutý. Je tedy pro moderního člověka velmi těžké zapřít sám sebe ve smyslu zapomenout na sebe ve prospěch druhého. Proto nám dělá naslouchání značné problémy. „Podstatou dobrého naslouchání je empatie, které lze dosáhnout jen tím, že potlačíme přehnaný zájem o sebe sama a vstoupíme do zkušenosti toho druhého. Tento základ spojení mezi lidmi je z části výsledkem intuice a z části výsledkem úsilí.“ (Nichols, 15)  Naslouchání není ale usilovné mlčení, zatím co druhý mluví. To se spíše podobá čekání na chvíli, kdy druhého konečně mohu přerušit. V mezilidských vztazích je naslouchání náročná aktivita, kterou se vědomě snažíme o odložení vlastních bezprostředních potřeb a zájmů. To, že své vlastní já neprojevujeme, ale neznamená, že bychom ho ztratili. Stále ho máme, ale v dané chvíli jsme se rozhodli, že není podstatné.

Naslouchání je postoj, který je nezbytný při modlitbě tancem. Naslouchání Bohu je ještě náročnější než v našich mezilidských vztazích. U člověka se naslouchání může skrýt pod maskou soucitu, ve smyslu laskavého sklánění se k potřebnému. Vůči Bohu lze naslouchání úspěšně zamaskovat zdánlivou zbožností či vyvolaným pocitem blaženosti. Pokud nejsme při tanci soustředění a bdělí, může se velmi rychle stát, že se začneme výhradně soustředit na naše pohyby, které zdokonalujeme; nebo na naše city. Chybějící soustředěnost a bdělost nás může vést k tomu, že se zaměříme na druhé v negativním smyslu, že se vůči němu vymezujeme, protože nás ruší při tanci. Modlitba tancem vyžaduje velikou míru naslouchání srdcem, lásky k druhému v Druhém. Abychom došli k určitému stupni soustředění a bdělosti, předpokládá se schopnost sebekázně, a k té je zase potřeba trpělivost a vytrvalost. Těchto dvou ctností nejsme schopni, pokud jsme jinak velice zaneprázdněni jinými, zdánlivě důležitějšími věcmi, které způsobí, že ve svém srdci už nemáme volného místa. Niterné naslouchání stojí čas a uspořádaný vnitřní prostor, kde je také místo, kam slyšené uložíme. „Když na sebe zapomenu, zklidním se, ustane hluk mých myšlenek a citů. Tady jsem konečně u cíle, tady jsem po dlouhém hledání konečně doma. Doma můžeme být jen tenkrát, když padneme před Božím tajemstvím.“ (Grün, 38)  Modlitba tancem je cestou domů a domů dorazíme jen tehdy, když vše ostatní dokážeme nechat za sebou, neboť Ten, kdo nás doma čeká, má větší hodnotu, než všechno ostatní v našem životě.

Modlitba od S. Cartera:
Tančil jsem při zrození světa,
tančil jsem v záři hvězd.
Vkročil jsem na zem v Betlémě,
tančil, ač nikdo nezpíval.
Tančil jsem pro rybáře, co drželi mou stopu.
A tančil jsem v sobotu, co chromý vstal.
Mne však za blázna měli,
vzhůru na smrt mě štvali.
Za svistů bičů a obnažen tančil jsem
ztemnělým nebem v pátek,
jak těžké je tančit s démonem v zádech.
Moje tělo nakonec pohřbili,
a že již jsem skončil, tvrdili.
Já stále vedu svůj krok a stoupám.
Vždyť já jsem život, ten nemůže zemřít,
já žiji ve vás a vy se mnou budete žít.
Vždyť já jsem Pán; Pán tance jsem zván.
Tančete, kdekoli jste!
Vždyť já jsem Pán; Pán tance.
Já vedu váš krok kdekoli jste,
já povedu i vaše tance.


Guardini, R.: O modlitbě, Praha 1970 (Guardini); Nichols, Michael: Zapomenuté umění naslouchat, Praha: Návrat domů 2005 (Nichols); Grün, Anselm: Modlitba jako setkání, Kostelní Vydří: KNA, 1993