Český herec, zpěvák a režisér Oldřich Nový měl jednou říci: Abychom dokázali velké věci, musíme žít, jako bychom nikdy neměli zemřít. Většina z nás nežije vzhledem k naší smrti, ale bez ohledu na ní. Možná se dokonce snažíme nebrat v úvahu tuto jedinou jistotu našeho život. Neradi o ní mluvíme, dokud jsme zdraví a šťastní; plánujeme, jakoby čas byl v naší moci; přičemž jsme jediným živým tvorem na této zeměkouli, který ví, že tomu tak není, protože si je vědom své pomíjivosti. Tyto nevyrovnanosti, „jimiž trpí dnešní svět, souvisí s hlubší nevyrovnaností, jež tkví v srdci člověka. V člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k vyššímu životu. (…) Tváří v tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?“ (GS) Abychom si vysvětlili, kde se vzala smrt a zda má nějaký smysl, je potřeba si nalistovat první stránky Písma svatého. Pro člověka (srov. Böckle) Starého zákona, který si tyto příběhy po staletí předával od jednoho pokolení na druhé, je život neustálým dialogem s Bohem, který je zdrojem štěstí a naděje. Smrt je pro něho konec vztahovosti, propast nicoty; stav smrti jako hrozný stín lidského bytí bez radosti a naděje, beze smutku a nářku, kterému říká Šeól. Nejedná se o Boží trest za vinu člověka, ale důkaz toho, že člověk má lidskou nikoli božskou přirozenost, přestože se často chová jako by byl sám bohem.

V Genezi, první knize Mojžíšově, se vypráví o radostné zvěsti o životě, o tom, jak Bůh dal život celému světu a jak učinil člověka vrcholem stvoření. Vše stvořil, aby to bylo a řekl, že je dobré, že to je. Člověka stvořil k obrazu svému a dal mu život v plnosti a hojnosti. Učinil ho pánem nad stvořením a dal mu moc plodit a množit se. Člověku to ale nestačilo. Chtěl se sám stát Bohem a tak vzal osud do svých rukou. Bůh přijímá svobodu člověka i jeho rozhodnutí pro odlišnou cestu, než mu sám nabízí. Bůh je totiž realista, když říká: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3, 22) Člověk poznal dobré i zlé, jak si přál, ale neunesl tíhu tohoto poznání. Začal považovat za zlé, co bylo dobré (srov. Gn 3, 7). Bůh člověku odkrývá následky jeho činu. Velmi si ztížil život, neboť svou svévolí ztrácí bezstarostný, harmonický a šťastný život v zahradě Eden a svou umíněností sám sebe nenávratně postavil do středu svého života; je poslán, aby obdělával zemi, z které byl vzat (srov. Gn 3, 16-24). Odchodem člověka z ráje však smrt stále nenastoupila na scénu dějin světa. „Smrt sem vstoupila jako důsledek ďáblovy závisti (srov. Gn 3,1.4-5) a ne kvůli hříchu prvních lidí (srov. Gn 2,17; 3,17-19). Vnikla na svět násilím, když Kain zabil svého bratra Ábela: „Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej“ (Gn 4,8).“ (EV9)

První rodiče, Adam a Eva, byli plodní a rozmnožovali se mimo zahradu Eden a tak se zrodilo první bratrství: Kain a Ábel. Bratrství se neprojevuje pouze stejným původem, přirozeností a důstojností, ale také Bohem chtěnou mnohotvárností a růzností. „Bohužel mezi prvním stvořením, o němž vypráví Kniha Genesis, a novým zrozením v Kristu, které činí z věřících bratry a sestry „prvorozeného z bratří“ (Řím 8,29), leží negativní skutečnost hříchu, která mnohokrát narušuje bratrství dané stvořením a trvale deformuje krásu a vznešenost toho, že jsme bratry a sestrami z téže lidské rodiny.“ (Poselství 2014) Radostná událost narození Abela a jeho bratra Kaina se stala předzvěstí vstupu smrti do života člověka. Oba zbožně sloužili Hospodinu a přinášeli mu oběti z prvotin. Kain však nedokázal přijmout Boží svrchovanost a „vzplanul velikým hněvem a zesinal ve tváři„, protože „Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar“ (Gn 4,4). Všemohoucí se sklání k člověku a trpělivě, byť marně, vysvětluje Kainovi své rozhodnutí a učí ho správně a ve svobodě rozlišovat dobro a zlo. „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4, 7b) Bůh podotýká poslání člověka: vládnout nad zlem ve svobodném sebeovládání.

Kain podlehne tlaku svých pudů a vášní, není schopen sebeovládání a smrt vejde do světa. Všemocný Bůh bezmocně přihlíží, jak člověk zneužívá moc, ke které ho Bůh uschopnil. Boží všemohoucnost se právě ukazuje v této bezmoci, důsledek Božího úradku dát člověku svobodnou vůli. Bůh zasahuje tím, že Kaina volá k odpovědnosti, jako volal prvního člověka (srov. Gn 3, 9nn). Když ho Bůh volá „Kde je tvůj bratr Abel?“ odpovídá lživě a arogantně „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“. A tak zbaběle, jak použije svou moc k ukončení života svého bratra Abela, tak zbaběle se utíká ke lži a vzdává své odpovědnosti za svého bližního. „Mimoděk nás napadá souvislost s dnešní situací, kdy člověk zcela ztrácí jakýkoliv smysl pro povinnost vůči druhému člověku. Dokladem toho je stále více chybějící pocit sounáležitosti se slabšími členy společnosti, jako jsou např. staří, nemocní, přistěhovalci a děti, což se často objevuje jak ve vztazích mezi národy, tak všude tam, kde se jedná o otázky samotné lidské existence, svobody a míru.“ (EV8) Člověk, který touží žít svůj život v plnosti, nežije jen pro sebe, ale vnímá sebe jako součást většího celku, který přesahuje součet jeho částí. Vnímá také, že celek bude účinný a živý, pokud každému členu půjde o blaho celku více než o své vlastní prospěch a tudíž nese ve svém srdci „nepotlačitelný sen o bratrství, které vede člověka ke společenství s druhými, v nichž nacházíme nikoli nepřátele a konkurenty, ale bratry, jež máme přijímat a ujímat se jich“ (Poselství 2015). Pokud ale mezilidské vztahy nejsou inspirované spravedlností a láskou, pak není uznávána a respektována lidská důstojnost, svoboda a autonomie. „Zavraždění Ábela Kainem tragicky prokazuje, že povolání k bratrství je radikálně odmítnuto. Jejich osud (srov. Gen 4,1-16) zdůrazňuje obtížnost úlohy, k níž jsou povoláni všichni lidé, a sice žít sjednoceni a pečovat jeden o druhého.“ (Poselství 2014)

Důsledek prvotního hříchu, který spočíval v realizaci touhy člověka být rovný Bohu, vyjádřil Bůh takto: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3, 22) Za těchto podmínek nemohl člověk žít v ideální harmonii s Bohem a s přírodou, protože by ji stále narušoval a ničil. Zvolil si náročnou cestu vlastních sil, a tudíž žena prožívá trápení i bolesti těhotenství, děti rodí v utrpení, dychtí po muži, ale on nad ní vládne; muž si bude muset vydělat na své živobytí, což bude to doprovázeno trápením a na konec (přirozeně) zemře. A Adam nad svou ženou hned uplatnil svou moc tím, že jí dal jméno (srov. Gn 3, 20). Důsledkem prvotního hříchu byla konečnost pozemského života přirozenou smrtí. Naopak násilná smrt přichází až díky Kainovu hříchu, který se také nazývá hřích „do nebe volající“ (KKC 1876). Spočívá v těžkém hříchu přímého a úmyslného zabití. „Vrah a ti, kteří úmyslně spolupracují na zabití, páchají hřích, který volá k nebi o pomstu. Usmrcení nemluvněte, bratrovražda, otcovražda a zabití manžela (manželky) jsou obzvláště těžké zločiny, protože porušují přirozené svazky. Důvody eugenické nebo veřejného zdraví nemohou ospravedlnit žádné zabití, i kdyby bylo nařízeno veřejnými orgány.“ (KKC 2268) Důsledek hříchu do nebe volajícího je prokletí a odvržení, úděl, který v případě prvotního hříchu připadl jen hadovi; ale oproti hadovi, člověka nečeká zahubení, nýbrž milost vyjádřená „znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“ (Gn 4, 15). U Kaina se má násilí zastavit. Je mu umožněno žít šťastně dál – nakolik je možné s vědomím bratrovraždy žít v pokoji dál – plodit a množit se a naplnit zemi, podmanit ji a panovat nade vším živým, co se na zemi hýbe (srov. Gn 1, 28). Hospodin je Bůh věrný. Vrací Kainovi jeho lidskou důstojnost, kterou svým hříchem ztratil a svou lítostí (byť podnícenou strachem viz Gn 4, 13-14) znovu získal. To se opakuje po celé dějiny lidstva až do dnešního dne. „Kdo by neznal ono násilí, páchané na životě milionů lidí, zvláště dětí, kteří díky nespravedlivému rozdělování bohatství mezi národy a společenskými třídami žijí v bídě, podvýživě a hladu? Nebo ono násilí spojené ne přímo s válkou, ale s hanebným obchodem se zbraněmi, který podporuje rozvoj ozbrojených konfliktů a vede ke krveprolévání na celém světě? A co teprve setba smrti, kterou působí neuvážené narušování ekologické rovnováhy, zločinné rozšiřování drog, podporování sexuálních praktik, které nejenom odporují morálce, ale také znamenají závažná ohrožení pro život? Není jistě možné vypočítat zde všechna nebezpečí, která hrozí lidskému životu a v dnešní době na sebe berou rozmanité zjevné i skryté podoby!“ (EV 10)

Jak reaguje Bůh? Případ Kainovi bratrovraždy je zářícím příkladem – z lidského hlediska nepochopitelného – Božího milosrdenství, které se v dějinách spásy pravidelně opakuje. V mimokřesťanských náboženstvích (srov. Ratzinger) znamená smír, že se narušený vztah mezi člověkem a Bohem napraví usmiřující iniciativou člověka, který si je vědom svého přestupku vůči Bohu a z toho vyplývající pocit viny chce vyhladit, tak jak to dělá Kain. Jakkoli je tento (i starozákonní) obraz smíření stále v kurzu, Nový zákon přináší radikálně odlišnou odpověď. Protože člověk Boží radostné zvěsti o Boží lásce a milosrdenství neporozuměl, učinil Bůh něco nevídaného: Neviditelný, Věčný a Dokonalý se stává viditelným, pomíjivým a nedokonalým člověkem; vtělením druhé božské Osoby dostává Boží milosrdenství lidskou tvář. „Tak se v Kristu a skrze Krista jedinečným způsobem projevuje Bůh ve svém milosrdenství. Zde plně vystupuje ona vlastnost Božství, kterou již Starý zákon (s použitím různých slov a pojmů) definoval jako „milosrdenství“. Této starozákonní tradici Božího milosrdenství dává Kristus konkrétní význam. Nejen že o něm mluví a vysvětluje ho v příkladech a podobenstvích, ale především ho sám v sobě ztělesňuje a svou vlastní osobností vyjadřuje. Totiž on sám je jistým způsobem milosrdenství. Každému tedy, kdo ho v Něm vidí a nalézá, se Bůh zvláštním způsobem „viditelně“ ukazuje jako Otec „nekonečně milosrdný“.“ (DM2) Není to člověk, který se svými chabými schopnostmi a padlou přirozeností usmiřuje Boha, ale sám Bůh, který člověka skrze Krista smířil sám se sebou (srov. 2 Kor 5, 18), aby tam „kde se rozmohl hřích, se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Řím 5, 20-21) A tím dostává Kristova smrt smysl, neboť se stává výrazem pro radikálnost Boží pošetilé lásky, která se dává až do krajnosti svým životem pro druhé, aby se člověk mohl znovu sytit ovocem stromu života, ke kterému si sám uzavřel cestu (srov. Gn 3, 22-24). Jaký význam to má pro smrt jako takovou?

Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost je součástí hmotného světa a je povolán k tomu, aby žil ve světě; dokonce je člověku přikázáno, aby si podmanil zemi a panoval nad ní. Pohrdání tělesným životem není křesťanské. Opak je pravdou, člověk je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno (srov. GS 14). Tělo není tedy nepříjemnou schránkou, ve které je uvězněna lidská duše v očekávání svého uvolnění. Smrt není něčím pozitivním, nýbrž vyvrcholením zla. Dobrý Bůh nestvořil smrt, ale smrt přišla na svět skrze člověka navzdory Boží vůli. Už Starý zákon praví, že Bůh si přece nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil (srov. Ex 33, 11). Tělo a duše patří k sobě a duše oddělená od těla očekává tělo oslavené. Není divu, že člověk pohlíží na smrt s obavou. „Jejich vzájemné odloučení je cosi násilného (…). Pravou pozitivní hodnotu však dává smrti teprve křesťanství. Kdo v Kristu umírá, s Kristem povstane k novému životu, k životu celému v oslaveném těle, ve světě, který se vrátí k původní neporušenosti.“ (Špidlík) V logice křesťanství může pokřtěný mít obavy ze smrti, ale rozhodně z ní nemá mít strach. „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4). Náš křest se nám nikdy nesmí stát formalitou. Jedná se o hluboce existenciální událost, v které byla neodvolatelně proměněna naše podstata. Křtem se nám od základu změnil život, jsme napájeni z nevyčerpatelného zdroje života, máme podíl na Kristově moci lásky, která přemohla smrt, a to do té míry, do jaké své křesťanství žijeme. A tak i my teď musíme žít novým životem, neboť už nejsme vydáni napospas zlu, hříchu a smrti, ale v síle Ducha svatého žijeme v úzkém společenství s Bohem a s Církví, naší širší rodinou v Kristu Ježíši.

Křtem jsme zemřeli svému starému životu a vstali jsme, abychom žili život nový. Církevní otcové (např. sv. Ambrož) a středověcí mystici (např. sv. Jan od Kříže) tomu také říkají mystická smrt, (srov. Fuchs) i když je tento termín v dnešní době silně zatížen ezoterikou. V křesťanském slova smyslu se tím míní pavlovské „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2, 20) K integrálnímu uvědomění našeho stavu pokřtěného a Bohem vyvoleného dorůstáme celý život. Ve křtu jsme se stali svatými a celý život k této svatosti dozráváme. Víme, že jsme se narodili ve světě, ale nejsme ze světa (srov. J 17,16). Mystická smrt se řídí augustinovským adagiem „moriar ne moriar“ neboli chtít zemřít, abych neumřel, neboť “kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?” (Lk 9,24-25). K tomuto životnímu postoji patří trojice: sebezapření, kříž a následování (Lk 9,23); křtem jsme jednou provždy zemřeli, ale denně se musíme znovu a svobodně rozhodnout pro dobrovolné sebeovládání, nikoli jako ničivé sebezapření, ale jako životadárný růst. „Tato slova vyjadřují radikálnost volby, která nesnese váhání a změnu názoru. Je to tvrdý požadavek, který ohromil samé učedníky a během staletí odradil mnoho mužů a žen od následování Krista. Ale právě tato radikálnost také přinesla úchvatné plody svatosti a mučednictví, které v čase posilují putující církev. Ještě i dnes tato slova zní jako pohoršení a bláznovství (srov. 1 Kor 22-25). A přesto právě s nimi je třeba se konfrontovat, protože cesta, kterou vytyčil Bůh svému Synu, je stejná jako ta, po které musí jít učedník, který se rozhodl ho následovat. Nejsou dvě cesty, nýbrž pouze jediná: ta, kterou šel Mistr. Učedníkovi není dovoleno vymýšlet si jinou.“ (JP II)

Skrze svátost křtu jsme přijali Boží moc nad vlastní smrtí, neboť jsme vlastní smrt ve křtu přežili a už nám nemůže nahánět strach. Díky křtu jsme poznali, že pozemský život je pouze časově nepatrnou poutí vedoucí za hranice pomíjivosti. Křtem jsme se stali dědici nebeského království a máme podíl na životě věčném. Je na nás, zda svá dědická práva vlastním přičiněním neztratíme. “Cesta života, jež přejímá a obnovuje Ježíšovy postoje, se stává cestou víry a obrácení. Je to právě cesta kříže. Je to cesta, která vede člověka k tomu, aby se svěřil Jemu a jeho spásonosnému plánu, aby věřil, že On zemřel proto, aby zjevil, že Bůh miluje každého člověka; je to cesta spásy uprostřed často roztříštěné, zmatené a rozporné společnosti; je to cesta štěstí následovat Krista až do konce, často za dramatických okolností každodenního života; je to cesta, která se nebojí neúspěchů, obtíží, odsunutí na okraj společnosti, osamocení, protože naplňuje srdce člověka Ježíšovou přítomností; je to cesta pokoje, sebeovládání, hluboké radosti srdce.“ (JPII) Jakou obrovskou svobodu toto vědomí přináší do života člověka, který sice vytrvale běží o závod, který je mu určen, ale zároveň má upřené oči na Ježíše (srov. Žid 12, 1-2). Je to člověk, který se v tomto světě chová jako poutník, jako ten, který je na návštěvě a to, co dělá, nechystá jen a jen pro sebe, ale myslí přitom hlavně na další poutníky, kteří přijdou za ním. Není vykořeněný, ale ví, že jeho domov je v nebi a tímto světem jen prochází. Může mít klidně mnoho majetku, ale nepřivlastňuje si ho. Dokáže přijímat s vděčností, ale také se dělit se štědrostí; dokáže řídit spravedlivě a sloužit s láskou. Dokáže plánovat, aniž by lpěl na svých plánech, neboť všechno podřizuje Božímu plánu. Myslí i na sebe, ale hlavně na Boha, kterého staví do středu svého života. „Rozšířená kultura pomíjivého, která přikládá hodnotu tomu, co přináší potěšení a co se zdá být hezké, by nám chtěla namluvit, že k tomu, aby byli lidé šťastni, je třeba odstranit kříž. Jako ideál bývá prezentován snadný úspěch, rychlá kariéra, sexualita oddělená od zodpovědnosti a nakonec existence zaměřená na uplatnění sebe, často bez ohledu na ostatní. Dobře však otevřete oči (…): toto není cesta, která přináší život, nýbrž stezka, která se propadá do smrti.” (JPII)

Ježíš od nás nechce, abychom se zřekli života, ani nechce, abychom vyhledávali utrpení pro ně samotné, abychom se zalíbili Bohu. Ba naopak chce, abychom odmítli cestu smrti a žili život naplno a kvalitně, bez strachu a plný naděje. Chce, abychom žili Boží lásku. Takový život si nedokážeme zařídit sami. Na to jsme příliš nestálí, nezralí a sobečtí. Takový život nám může dát On a my tento dar přijímáme, tím že přijmeme Jeho jako svého Mistra, s kterým sdílíme život, od kterého se učíme a s Nímž se vydáváme; tedy tím, že se Jím necháme proměnit. Takový život nekončí smrtí, neboť trvá věčně. Je to život, který není omezený tím, co chci já a jak to potřebuji já, ale dokonale svobodný život pro druhé a pro Něho. Je to život, ve kterém už nelpím na věcech pomíjejících, ale hledám věčné hodnoty, nevlastním život, nýbrž ho dávám, nenaplňuji sebe, neboť mi jde o svobodnou existenci s Bohem a bližními. „Jestliže se pro náš život stane svrchovanou hodnotou následování Pána, pak všechny ostatní hodnoty dostanou správné místo a důležitost. Kdo se zaměřuje pouze na pozemská dobra, prohraje navzdory zdánlivému úspěchu: smrt ho zastihne s hromadou věcí, ale s nenaplněným životem (srv. Lk 12,13-21). Je tedy třeba volit mezi být či mít, mezi plným životem a prázdnou existencí, mezi pravdou a lží.“ (JPII) Bůh nám ukazuje cestu, předkládá nám denně na výběr život a dobro i smrt a zlo; vyzývá nás, abychom následovali Ježíše a chodili po Jeho cestách, dbali na Jeho přikázání; pak budeme šťastní a budeme mít život v hojnosti a požehnání (srov. Dt 30, 15-20). Zároveň nás varuje, pokud se naše srdce odvrátí a nebudeme poslouchat, ale dáme se svést a budeme se klanět jiným bohům a sloužit jim, úplně zanikneme. Tento zánik nám bude životním postrachem nazvaným duchovní smrt. Strach před smrtí není člověku vrytý do srdce, protože smrt není od Boha. Smrt přišla do světa skrze člověka navzdory Boží dobrotě. Strach před smrtí si člověk sám přivlastnil a svou nepoučitelností a tvrdošíjností si ho přenáší z jedné generace na druhou. Naopak víra v Boha je vrytá do lidského srdce a každý je jí schopen. Čím dříve si uvědomíme, že na Bohu závisí náš život a délka jeho dnů, tím méně budeme žít ve strachu a tím více budeme žít víru ve věčný život.

Místo závěru: „V náruči Boží, odkud jsme vyšli,večer se všichni sejdeme zas; – kdo by se děsil, kdo by se třás? Z oteckých paží, z Otcova domu byli jsme na mžik posláni v svět; – kdo by se obával vrátit se zpět? Po trapné pouti navždy zas domů, nikdy, už nikdy v tu chladnou dál! V náruči Boží kdo by se bál?“ Josef Václav Sládek



Gaudium et  Spes, 10 in: Dokumenty II Vatikánského koncilu, Kostelní Vydří: KNA, 2002 (dále jen GS)
Böckle, Franz: Sterben/Tod in: Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freiburg: Herder, 1992, 1230 (dále jen Lexikon)
Jan Pavel II: Evangelium vitae, encyklika o životě, který je nedotknutelné dobro, Praha: Zvon, 1995, odst. 9 (dále jen EV)
Poselství k světovému dni míru 1. 1. 2014, čl. 1, 2
Poselství světovému dni míru 1. 1. 2015, čl. 2
Ratzinger, Josef: Úvod do křesťanství, Brno: Nakladatelství Petrov, 1991, 191 (dále jen Ratzinger)
Jan Pavel II: Dives in misericordia, Encyklika o Božím milosrdenství (1980), Praha: Zvon, 1996, 2 (dále jen DM)
Špidlík, Tomáš: Prameny světla, Velehrad: Refugium, 2005, 111 (dále jen Špidlík)
Fuchs, Gotthard: Mystischer Tod in: Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freiburg: Herder, 1992, 1282
Augustin: Vyznání, Praha: Kalich, 1990, 15
Jan Pavel II: Poselství sv. otce k XVI. SDM, Vatikán, 2001 (dále jen JPII)