Apoštolský list Jana Pavla II o křesťanském smyslu lidského utrpení nese název Salvifici doloris . V něm píše: „Lidská bolest (…) vzbuzuje soucit, ale také působí úctu a svým způsobem nahání strach: skrývá se v ní totiž určitá tajemná síla. Tato zvláštní úcta k jakékoli lidské bolesti by měla zaujímat přední místo v tom, co bude dále řečeno z°největší potřeby srdce a zároveň i z požadavku víry. Zdá se, že ve výkladu o utrpení tyto dva motivy splývají a jsou si zvláštním způsobem blízké: potřeba srdce nám přikazuje, abychom překonávali strach, a požadavek víry (…) nám poskytuje téma, pro něž se odvažujeme dotknout se toho, co se zdá být v každém člověku nedotknutelné; neboť trpící člověk je obklopen nepostižitelným tajemstvím.“ (SD4) Rozlišuje bolest, která je ryze fyzická od utrpení, které vnímá pouze v°duševní oblasti. Lékařství, jakožto věda týkající se umění léčit, není schopné pojmout natožpak vyřešit lidské utrpení. Utrpení je natolik spjato s přirozeností lidskou, že lze říci, že je od naší přirozenosti neoddělitelné. „Utrpení je totiž staré jako lidstvo samo, neboť vyjadřuje hloubku člověka až po jistou hranici, a svým způsobem ji převyšuje. Zdá se, že utrpení směřuje k povýšení člověka. Je totiž jednou z věcí, které jsou „určeny“ k tomu, aby člověk překonal sám sebe, k čemuž je nepochybně tajemně a skrytě povolán.“ (SD2)

Když chceme o tajemství utrpení rozjímat, je potřeba se znovu vrátit na počátek. „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.“ (Gn 1,1) a katechismus vysvětluje zřejmou věc totiž, že Bůh stvořil svět ex nihilo, „z ničeho“ (KKC 296nn). Existují dva druhy „nic“ (Guardini, 432). Za prvé kladné nic, které potvrzuje, že „na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ (Jn 1, 1-3) Je to výraz chybějícího celku vzhledem k Boží dokonalosti, Jeho všeobjímajícího bytí; nebo jinak řečeno: ještě nebylo nic pomíjivého. Všechno, co je, je vztaženo k Bohu, neboť „v Něm byl život a život byl světlo lidí“ (Jn 1, 4). Druhá podoba „nic“ je záporná. Nastala skrze prvotní hřích, který nebyl pouhým přestupkem, který by bylo možné nějak napravit či odčinit, ale zásadní událostí. Člověk se svobodně rozhodl proti Bohu, a tím se lidský vztah k životu a stvoření zásadně změnil. Člověk se ve svém chování postavil do rozporu se svým povoláním k životu, a to ho existenciálně změnilo. V tom spočívá hluboké drama prvního pádu. Narušil nejen dotyčného hříšníka, ale celé lidské pokolení.

Soudobým jazykem počítačů to lze vyjádřit asi takto: lidstvo je nakaženo virem nedůvěry vůči Bohu; není nakažen pouhý software, což by se dalo vyřešit antivirovým programem. Je zasažen hardware a tím fungování celého systému. Byl ale zasažen pouze člověk, nikoli ostatní stvoření. První pád není pád do prvotní nicoty, kdy ještě neexistovalo čas a pomíjivý život; první pád znamená odpad do nebytí tím, protože člověk odmítl svou sounáležitostí se Stvořitelem. Toto odvrácení se od Boha mohlo vést jen ke zkáze, neboť člověk nebyl uschopněn k tomu, aby byl jako Bůh. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím“ (Gn 1, 27). Cílem se stala záhuba, ne život. Tento cíl člověka nikdy nevysvobodí z jeho utrpení, protože pro něho není dosažitelný: člověk svět nestvořil a život si nedal, a tudíž nedokáže sám sebe natožpak lidstvo či celé stvoření definitivně zničit. A nad to přece „Bůh řekl Noemu a jeho synům: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9, 8-11)

Bůh povolal člověka jakožto muže a ženu k životu a vytvořil mu ideální podmínky představené pomyslnou zahradou Eden. Člověk je existenciálně spjatý se svým Stvořitelem. Nedokáže existovat v nicotnosti, v životě bez Boha, neboť nicotnost spočívá v rozkladu veškeré vztahovosti (srov. Guardini, 473). Odvrácení se od Boha je odmítnutí života a spěje k utrpení a smrti. Proto je první pád tak zásadní: strhl celé lidstvo do negativní spirály, která nemá konce. Písmo sv. je od té chvíle velkou knihou o utrpení a má své pokračování v pomyslné knize lidských dějin, jež zahrnuje osobní utrpení jakékoliv povahy každého jednotlivce či skupiny (srov. SD6). Tato existenciální disharmonie není trestem, ale důsledkem svobodného rozhodnutí člověka, které Bůh respektuje a z velké lásky k člověku dopouští. „I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3, 14-19) Pak Bůh vyhnal člověka ze zahrady Eden, ve které panovala věčná, dokonalá harmonie mezi Bohem a člověkem a mezi mužem a ženou. Svým počinem člověk odmítl základní pravdu o sobě: že je stvořen podle Božího obrazu a k Boží podobě a že jeho bytí má smysl pouze s Bohem-Stvořitelem a v Něm. Člověk ale odpadl od svého skutečného bytí do iluzorního bytí v nicotnosti.

Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.“ (Mdr 1, 13-15; 2, 23-24). Bůh respektoval svobodu člověka se všemi důsledky: vyhověl člověku, který chtěl sám být jako bůh, znát dobré i zlé, a řešit věci po svém. Člověk zmrhal Boží přátelství, ale Bůh nedopustil, aby člověk šel do záhuby. Slitovával se nad lidmi a pomáhal jim, aby Ho hledali a nacházeli. O této tajemné Boží lásce svědčí dějiny spásy: Bůh nepřihlížel jen, ale sám vstoupil do dějin lidstva – poslal Svého jednorozeného Syna. Jen On se dokázal definitivně vypořádat s dědičnou vinou a s otroctvím hříchu a smrti. Člověk dokáže spáchat hřích, nedokáže ale pojmout rozsah hříchu do jeho důsledku. Před hříchem stojí bezmocně, v rozrušeném stavu až zoufalém výkřiku. A tak hledíme na jedné straně na člověka, který se vší vervou či v hluboké bezmocnosti směřuje k zániku a na straně druhé na Boha, který člověka doprovází na svých cestách, neboť ho z dokonalé lásky stvořil a povolal na cestě k dokonalosti. „Všechna náboženství jsou více či méně výstupem člověka k Bohu. Bible naopak dosvědčuje neustále sestupování Boha mezi svůj lid, vrcholící sjednocením Boha s člověkem v Kristu Ježíši.“(Čemus) Celé dějiny Starého zákona Bůh respektuje lidskou svobodu, připomíná mu jeho spoluúčast na stvořitelském díle (tj. odpovědnost za život kolem něho) a čeká, až se člověk znovu obrátí k Bohu, aby se nechal nalézt. Častokrát jim nabízí smlouvu a kázáním proroků je učí očekávat spásu (srov. VI eucharistická modlitba). Nadto Bůh vyvolal v člověku touhu po Mesiáši, neboť utrpení se ve světě díky člověku stále množilo a lidstvo dále žilo, podněcováno zlým duchem, pod vládou hříchu, kterému se nedokázalo definitivně postavit. To co první člověk způsobil, nemohl žádný jeho potomek napravit. A když se naplnil čas, prokázal Bůh svou nezměrnou lásku, a poslal Svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (srov. Jan 3,16).

Jak hluboce byl si Kristus vědom svého poslání? Kristus znal Písmo svaté velmi dobře a byl si vědom, že Písmo musí být Jím naplněno. Na různých místech Evangelia a zejména v závěru je zřejmé, že se Kristus „vydává na cestu vlastního utrpení, jež musí podstoupit, plně si vědom své vykupitelské moci“ (SD16). Píseň o trpícím Služebníkovi z ruky tzv. pátého Evangelisty (Iz 53, 2–6) předpovídá, co bude Mesiáš prožívat, a to zcela dobrovolně a nevinně (srov. Iz 53,7–9): zajetí, potupné zacházení, políčky, plivání, pohrdání důstojností zajatce, nespravedlivý soud a nakonec bičování, korunování trním a pohanění, křížová cesta, ukřižování, zápas se smrtí (srov. SD17). „Svým utrpením totiž odpovídá na otázku, která – lidé ji často kladou – je v knize Job vyslovena zásadním způsobem. Kristus však nepokládá pouze znovu tuto otázku (a to ještě zásadnějším způsobem, neboť On není jen člověk jako Job, nýbrž jednorozený Syn Boží), ale dává na ni také nejpřijatelnější odpověď: Kristus odpovídá na otázku po utrpení a po smyslu utrpení nejen Svým učením, „radostnou zvěstí“, ale především vlastním utrpením, které je organicky a nerozlučně spjato s učením Radostné zvěsti. A toto utrpení je posledním souhrnným slovem onoho učení: „slovo o kříži“, jak později řekne sv. Pavel (srov. 1 Kor 1,18)“. (SD18)

Pokud přemýšlíme o Kristově utrpení, máme tendenci se omezit na posledních 24 hodin Jeho pozemského života. V listě Židům nalezneme širší pojetí: „Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.“ (Žid 5, 7) V tomto smyslu se Ježíšovo utrpení týká celého pozemského života, neboť celý Jeho život zde na zemi byl protkán neochvějnou modlitbou, neustálým spojením s Otcem, „jako jedinou úpěnlivou prosbou k Bohu o život proti moci smrti“ (Ratzinger, 108) , která vrcholí v Getsemanské zahradě při velekněžské modlitbě a končí slovy „Dokonáno jest“ (Jn 19,30). Jako náš velekněz podle řádu Melchizedechova předkládá Bohu celou lidskou bídu, a Bůh Ho pro Jeho pokoru vyslyšel. Autor listu Židům dodává: „O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.“ (Žid 5, 11-14) Ježíš nás chce zbožštit, učinit z nás dokonalé, obdařit nás skutečným rozlišení dobra a zla, které si první člověk neprávem přisvojil, aniž by na to měl nárok a schopnosti. Jediná cesta k dokonalosti je cestou kříže, vede ale přes poslušnost v utrpení a přijetím Krista jako svého Pána a Spasitele. Je to cesta, kterou se Bůh oslavuje a znovu oslaví (Jn 12, 27). To ale není pokrm pro nemluvňata. I velikáni jako sv. Petr k tomu museli dozrát: „Protože nechce kříž, nevnímá slova o zmrtvýchvstání a chtěl by (…) úspěch bez kříže. Spoléhá na svou vlastní sílu. Kdo by mohl popřít, že jeho chování odráží neustálé pokušení křesťanů, ba Církve: dojít úspěchu bez kříže? Tak musí být ohlášena jeho slabost, trojí popření.“ (Benedikt, 100) Proto je tu řeč o kříži, který je pro svět bláznovstvím, naopak pro ty, kteří jdou ke spáse Boží mocí (1Kor 1, 18).
Nikdo nikdy nezemřel a netrpěl jako Kristus a nikdo takto nikdy nebude umírat ani trpět (srov. Guardini, 474-5) , neboť Kristus je samotný život (srov. Jn 14, 6), On je Alfa a Omega (srov. Zj 21, 6). Kristovo „utrpení má totiž lidské rozměry, ale také – což je v dějinách lidstva jedinečné – takovou hloubku a sílu, že ač je lidské, může být nazváno zcela zvláštním, jelikož trpící člověk jako osoba je samotný jednorozený Syn: „Bůh z Boha“. A proto jen on – jednorozený Syn – je schopen obsáhnout velikost zla, skrytého v lidském hříchu: v každém jednotlivém hříchu i v hříchu „společném“ podle dimenzí dějinného bytí lidského rodu na zemi“ (SD17). Nikdo neprožil pád do absolutní Bohem opuštěné nicotnosti jako On, ta hrozná realita stojící za slovy „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mt 27, 46). Z tohoto pekla, z této bezedné nicotnosti, povstalo znovuzrození, re-creatio. Utrpení Kristovo nelze lidským rozumem pojmout. Běžný člověk na tomto spasitelném díle ani nemohl mít účast. Strach, který Ježíš prožívá v Getsemanské zahradě „je něco mnohem radikálnějšího než strach, který přepadá každého člověka tváří v tvář smrti: je to srážka světla a temnoty, života a smrti vůbec – nejvlastnější drama rozhodování v lidských dějinách.“ (Benedikt, 103) Nejde tu primárně o lidský strach člověka z předtuchy fyzické bolesti a duševního utrpení, tzv. psychický stres, i když i to hrálo určitou roli. Z Evangelií víme (srov. Lk 22, 24), že Ježíš se potil krví.

Dnes lékaři tento stav nazývají hematohidrosis. Vyskytuje se sporadicky, když je člověk vystaven nezvladatelnému psychickému stresu doprovázenému silnou úzkostí. Kolem potních žláz se nacházejí síť krevních vlásečnic. V tomto stavu v těle dojde k „uvolnění chemikálií, které potrhají kapiláry v potních žlázách. V důsledku toho dojde k drobnému krvácení do těchto žláz a pot je zabarven krví. Nemluvíme tu o nějakém velkém krvácení; jde jen o velmi malé množství krve.“ (Strobel, 100) Je to důkaz toho, že Kristova duše je smutná až k smrti (srov. Mt 26, 38; Mk 14, 34). Prosí apoštola Petra, Jana a Jakuba, aby s Ním bděli. Oni usnou hlubokým spánkem, neboť mají za sebou dlouhý a náročný den; kromě toho se před hodinou nasytili výbornou a vydatnou večeří, na kterou jistě nebyli zvyklí. Nedokážou vstoupit do tajemství vykoupení. Nerozumí ještě skutečnému rozměru hříchu, a tudíž nerozumí Kristu (srov. Guardini, 454) a hloubce tajemství vykoupení, které se před jejich očima odehrává. To platí i pro nás: pokud chceme vstoupit s Ježíšem do tohoto tajemství, potřebujeme žitou víru. Nestačí nám pasivní víra (pouze se vezeme), tj. víra ze zvyku, ze zbožnosti, z tradice. Ta je sladká jak med. Žitá víra je víra, kterou jsme svým životem pozřeli. Není trpná, ale trpká (srov. Zj 10, 8-11), protože vnímá v tajemství vykoupení i náš osobní hřích. Kristus se i pro nás a díky našemu hříchu krví potil. Pak se getsemanská agonie stává skutečnou událostí, do které jsme vtaženi, nikoli jako kompars nebo diváci, ale jako spolutvůrci se svou reálnou hříšností, kterou často tak bezmyšlenkově vyznáváme na začátku každé bohoslužby: vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat – je to má vina, má veliká vina.

Natolik porozumíme Kristu, nakolik sobě přiznáme bezmoc vůči své hříšnosti. Vykoupení je pak skutečně osvobozením z pout zla. „Říkáme-li, že Kristus svým posláním zasahuje zlo v jeho samotných kořenech, máme na mysli nejen zlo jako utrpení trvalé a zásadní, eschatologické (aby člověk „nezahynul, ale měl život věčný“), ale také – alespoň nepřímo – zlo a utrpení v jejich časovém a dějinném rozměru.“ (SD15). Zaprvé zaslíbený Mesiáš svým utrpením a smrtí ukončil nadvládu hříchu a obdarovává člověka milostí posvěcující. Po té zastavil vládu smrti. Do třetice otevírá svým zmrtvýchvstáním život věčný každému z nás. Křesťan žije v živé naději na život věčný: že jednou uvidí Boha tváří v tvář a že s Ním pak bude trvale spojen. Vzhledem k této skutečnosti, tj. ve světle vykoupení, dokáže křesťan také vnímat zlo kolem sebe a v sobě.

V Getsemanské zahradě zápolí lidská vůle s Boží vůlí: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lk 22, 42). Tato modlitba ukazuje pravost Ježíšova utrpení opravdovostí Jeho lásky a poslušnosti Otci. „Kristova slova potvrzují svou přímou jednoduchostí pravdivost lidského utrpení až do konce: utrpení znamená snášet zlo, kterého se člověk tváří v tvář děsí. Říká totiž: „ať mě mine“, právě tak, jako to říká Kristus v zahradě Getsemanské.“ (SD17) Zde v getsemanské agonii je zdánlivý protiklad mezi lidskou vůlí a Božskou vůlí proměněn v souznění dvou vůlí Toho, který je plně Bůh a plně člověk. Padlá lidská přirozenost vždy nahlížela na Boží vůli, jakoby ohrožovala lidskou svobodu, jakoby jí stála v cestě ke skutečné svobodě. Lidská vůle „dle toho, jak byla stvořena, tíhne k synergii (spolupůsobení) s Boží vůlí, hříchem se však ze synergie stala opozice: člověk, jehož vůle se naplňuje v souzvuku s Boží vůlí, (…) v přitakání Boží vůle nevidí možnost být cele sám sebou“ (Benedikt, 106). V Kristově poslušnosti až na kříž jsme byli všichni vtaženi do Boží vůle a Boží láskou, kterou nám zjevil do krajnosti, vytrhl staré jedovaté žihadlo, zasazené ďáblem. Zároveň je tu znát nesmírná hloubka utrpení, která vyvěrá z Kristovy božské přirozenosti: dokonalá jednota mezi Otcem a Synem dává Kristu prožít lidským rozumem nepředstavitelnou intenzitu utrpení z odloučení člověka od Boha, odmítnutí spásy. „Tady Ježíš zakoušel nejzazší samotu, celou bídu lidství. Tady mu do nejhlubšího nitra duše pronikla propast hříchu a všeho zla.“ (Ratzinger, 99)

Utrpení postihuje všechny živočichy, ale jen člověk je schopen vědomě trpět. Proto ho utrpení také přivádí k otázce po původu zla a jeho hranici. Každý člověk, který je vystaven přímo či nepřímo silnému utrpení, se v určité chvíli dotkne dna, kdy se táže po smyslu utrpení, po jeho příčině, délce, intenzitě a po Boží všemohoucnosti a lásce. Jsou to zásadní otázky, které mnoho lidí přivedly k pochybování o dobru lidstva, ba dokonce o existenci samotného Boha. Pohled upřený na Krista (srov. Žid 12, 2) směřuje náš zrak za horizont těchto otázek, které nejsme schopni lidským rozumem rozluštit, nalézt na ně uspokojivou odpověď. Tajemství utrpení bylo rozluštěno Kristem pro Ty, kteří jsou schopni tomu rozumět. Křesťan ví, že oproti jiným kulturním a náboženským tradicím, které považují lidskou existenci za něco, od čeho je potřeba se osvobodit (srov. SD7), Bůh stvořil lidské bytosti z lásky, jejich existence je Jím chtěná a jejich podstata je dobrá; a tak, když ze všech stran se na něho valí trápení, nesouží se; bývá bezradný, ale ne zoufalý; bývá pronásledovaný, ale ne opuštěný; bývá sražený k zemi, ale ne zničený; neboť stále na svém těle prožívá Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na jeho těle. Tak je zaživa stále vydáván na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na jeho smrtelném těle, vždyť ví, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i všechny spravedlivé a společně nás postaví před Něho (srov. 2 Kor 4,8–11.14).

Že to není možné? Je to možné, ale musím se této možnosti otevřít, někdy až do krajnosti. I v dnešní době to lidé, kteří žijí mezi námi, prožívají. Zde je živé svědectví trpícího člověka o této pravdě v dnešní době. Dotyčná osoba trpí již dlouho a intenzivně, ale trpí s Kristem. Píše: „Co je to utrpení? Utrpení prožívám tehdy, když chci svět takový, jako já chci, jak já si představuji, to je utrpení! Všechno ostatní je milost, kterou dostáváme a pokud jsme uschopněni toto uvidět a prožít, jsme milostí obdařeni! Utrpení je nevidět krásu Božího Stvoření, utrpení je nevidět trápení a bolesti druhých, neochota pomoci, to vše je utrpení! Utrpení je neumět dávat lásku, utrpení je nebýt milován! Milostí je, že je zde vždy Ten, který nás miluje: máme přece Krista! To vše říkám, mám-li k tomu příležitost, to vše chci zanechat tomuto světu!“ Kdo má uši k slyšení, kéž slyší a jedná podle toho (srov. Mt 13, 9).


Jan Pavel II: Salvifici doloris, Praha: Zvon, 1995 (dále jen SD); Guardini, Romano: Der Herr, Freiburg: Herderverlag, 1983; Čemus, Richard: Uchopitelný Bůh, 13. 9. 2013, in: www.radiovaticana.cz; Ratzinger, Josef: Ježíš Nazaretský II, Praha: Barrister&Principal, 2011; Strobel, Lee: Kauza Kristus, Praha: Návrat domů, 2009.