Člověk by se měl snažit kolem sebe a v sobě samém bojovat proti utrpení a bolesti v jakékoliv podobě. Věda udělala obrovský pokrok v zabraňování a zmírnění bolesti ve světě a činí ji i snesitelnější, pokud není schopna bolest odstranit. „Můžeme se snažit utrpení omezit, bojovat proti němu, ale nemůžeme se ho zcela zbavit. Právě tam, kde se lidé pokoušejí zbavit každého utrpení, vyhnout se všemu, co by pro ně mohlo představovat utrpení, tam, kde se snaží ušetřit si námahu a bolest spojené s pravdou, láskou a dobrem, upadají do prázdného života, v němž sice jako by utrpení neexistovalo, o to více se však dostavuje pocit osamělosti a ztráty smyslu. Člověka totiž nevyléčí to, že se utrpení vyhne, že před bolestí uteče.“ (SP37) Pokud chceme žít v realitě, musíme zcela přijmout svou konečnost a moc zla, moc viny, která je neustálým pramenem utrpení. Křesťan nesmí žít v iluzi, že by v tomto světě někdy skončilo utrpení. Kristus, svým utrpením a smrtí na kříži již před dvěma tisíci lety ukončil nadvládu hříchu, zastavil vládu smrti a svým zmrtvýchvstáním otevřel život věčný každému, kdo Ho přijímají za Pána a Spasitele. Od té doby každý z nás může žít v „naději, nikoli dovršení; naději, která nám dodává odvahu, abychom vytrvale stáli na straně dobra i ve zdánlivě beznadějných situacích, s vědomím, že co se vnějšího běhu dějin týče, zůstává i do budoucna působící moc viny stále přítomná.“ (SS36)

Pro mnohé je nepochopitelné, že Kristus utrpení či obecně zlo ve světě neodstranil. Hájí názor, že pokud existuje ta či ona míra zla ve světě, nemůže existovat všemohoucí Bůh. Boží všemohoucnost se ukazuje právě v tom, že Bůh zlo dopouští. Je dobré si připomenout podobenství o koukolu a pšenici (srov. Mt 13, 24nn). V tomto podobenství se projevuje Boží všemohoucnost až do krajnosti: Bůh není ochoten obětovat vzácný dar lidské svobody, v jehož zneužití otázka utrpení vězí. Bere člověka jako plnohodnotného partnera, který nese svou odpovědnost za přímé i nepřímé důsledky svých činů, a to jak kolektivně, tak individuálně. „Boží Syn, který se stal člověkem, neodstranil z lidské zkušenosti nemoc a utrpení, ale tím, že ho vzal na sebe, proměnil ho a dal mu jiný rozměr. Nový rozměr utrpení spočívá v tom, že již nemá poslední slovo, jímž je nový život v plnosti; proměna je dána tím, že ve spojení s Kristem se nemoc a utrpení mohou stávat pozitivními“, praví papež František ve svém poselství u příležitosti XXII. Světového dne nemocných. Pro mnohé je to chabá útěcha, tišící někdy až nesnesitelnou bolest omamnou látkou, opiem pro lid. Křesťanství je ale náboženství reality a to je skutečnost, v níž žijeme dnes a denně: jsme obklopeni zlem, které si přímo či nepřímo způsobujeme navzájem či dopouštíme svou nečinností; nemoc a smrt jsou nedílnou součástí lidského života. Když jsme se narodili k životu v tomto světě, byli jsme zároveň posláni, abychom prožívali utrpení, nemoc a smrt, které jsou součástí pozemského života a hledali v nich smysl.

Ježíš nám Svým životem ukázal cestu v pravdě. Je svůdné vyhýbat se utrpení, nemocem a smrti (tím není řečeno, že bychom se neměli léčit). I Pán Ježíš je postaven tváří v tvář tomuto pokušení ústy sv. Petra, který se snaží zrelativizovat nadcházející utrpení a smrt na kříži (srov. Mt 16, 23). Ježíš ho velmi důrazně pokárá: „Jdi mi z očí, satane“. A jinde mu oponuje slovy: „To nemám pít kalich, který mi podal nebeský Otec?“ (srov. Jan 18, 11). Motivací pro Kristovu oběť je hluboká láska mezi Otcem a Synem a nezměrná důvěra a oddanost Syna vůči Otci. „Je možné tvrdit, že veškeré lidské utrpení se zároveň s utrpením Kristovým ocitá v novém postavení. To již předvídal Job, když řekl: Ale já vím, že můj Obhájce žije (Job 19,25), a své vlastní utrpení, které nemohl bez vykoupení v jeho plném rozsahu odhalit, viděl v této perspektivě.“ (SD19) Tato cesta není vhodná pro pragmatiky nebo pro slabochy. Je to cesta pro odvážlivce, pro hrdiny – nikoli ale v lidském smyslu. Pro svět je to stále cesta bláznů…bláznů pro Krista (srov. 1 Kor 4, 10). Sv. Pavel to vyjadřuje takto: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Řím 12, 1) Celý náš život se má stát bohoslužbou. Pak, i když trpíme hladem či žízní nebo nemáme co na sebe, když jsme biti nebo bez domova, když s námahou pracujeme, dobrořečíme a žehnáme. Jsme-li tupeni či pronásledováni neklesáme na mysli, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě (srov. 1 Kor 4, 11-13). Jak je to jen možné? Drží nás vědomí vzkříšení. Křesťan žije ve světle vzkříšení, a to ho povznáší nad jeho pozemskostí, dává mu sílu překonávat temnoty pozemského života spočívající v příkoří, beznaději a pochybnostech, které často jdou ruku v ruce s nemocemi, pohledem na smrt a utrpením.

Pokud je náš život duchovní bohoslužbou (srov. Řím 12,1), prožíváme ho s Kristem a máme podíl na Jeho spasitelském díle. „Každý člověk má svým způsobem účast na vykoupení. Každý je také povolán k účasti na utrpení, jímž jsou vykoupeny všechny lidské strasti. Kristus uskutečnil vykoupení svým utrpením, a tím zároveň pozvedl i lidskou bolest do roviny vykoupení. Proto každý člověk může svým utrpením mít účast na Kristově výkupném utrpení“ (SD19). Může, ale nemusí. Když toto povolání přijme, rozkryje se v jeho životě láska, která přivedla Krista na kříž. Jednou pak snad prožije i to, co vyslovil sv. Pavel: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Gal 2, 20). V knize Skutků apoštolů nalezneme povzbuzení pro trpící: do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme (Sk 14,22). Pro někoho to jsou tvrdá slova, jako kdyby nemocné a trpící chtěla uchlácholit lacinou odměnou v posmrtném životě. Opak je pravdou; kdo se naučí trpět s Kristem a na způsob Krista, nastupuje na cestu sebe-překračování; překonává svou lidskou omezenost a chabost přirozených lidských sil; dostává podíl na Kristově vykupitelském díle, jinými slovy – nalézá v sobě nadpřirozenou moc Kristova utrpení, která ho pozvedá do jiné dimenze vnímání života. Rozkrývá mu perspektivy, které může vnímat jen ten, který mnoho trpěl a vytrval v naději na vzkříšení.  To je veliká milosti, ale není zadarmo: „Laciná milost je milost bez následování, milost bez kříže, milost bez živého Ježíše Krista, který se stal člověkem. Drahá milost je poklad skrytý v poli, pro nějž člověk jde a z radosti z něho prodá všecko, co měl. Je zavolání Ježíše, na něž učedník opouští své sítě, aby ho následoval. Je drahá, protože za ni člověk platí životem, je milostí, protože teprve jí získává život.“ (Gunther Virt)

Duchovní bohoslužba je v prvé řadě služba, kterou můžeme vykonávat různými způsoby. Někdo k ní přistupuje velmi věcně a vykoná ji, protože to někdo udělat musí a nikdo se k tomu nemá. Jiný postavil svůj život na službě a nedokáže se zbavit tohoto nutkání, které vyplývá z nějakého vnitřního pnutí. Další slouží z domnělé pohnutky nezištné lásky, ale v hloubi srdce očekává uznání a těžko nese nečinnost ostatních. Jak sloužil Ježíš? Přemístěme se s Ním na chvíli do Večeřadla, kde se chystá umýt svým učedníkům nohy. Vykonává službu, která z lidského hlediska patří otroku. On ji ale vykonává s plným vědomím své autority (srov. Jn 13, 13). Ponižuje se, aniž by Ho to ponižovalo. Výkon práce otroka Ježíšovu důstojnost nezmenšuje, ba naopak. Někdo by mohl namítat, že se jedná o eticko-pedagogické jednání. Jeho jednání má i tento rozměr (srov. Jn 13, 14-15), neboť chce učedníkům dát názorný příklad. Bude to trvat až po Kristovo nanebevstoupení, než učedníci pochopí, že celý Mistrův život je následování hodný, vždyť je Cestou, Pravdou a Životem. Mytí nohou je pouhé potvrzení toho, co již vědí nebo by měli vědět. Příkladnost Pána Ježíše nalezneme právě v tom, že v Něm začíná křesťanská existence.  On potvrzuje, že je reálné být jako On, být křesťanem v kontextu tohoto světa; ukazuje, co to obnáší a dává sílu, zmocňuje k tomu všechny pokřtěné. Následování Krista nespočívá v kopírování Jeho chování, nýbrž v životě skrze Něho a s Ním a v Něm, činit dobro, ne proto, že chci nebo musím, ale existenciálně, v Jeho duchu (srov. Guardini, 432).

Kristus nám svým životem zjevuje nebeského Otce, Boha lásky, ba více – sám je dokonalá Láska. Mnozí se tážou, proč Bůh nemůže jednoduše vylít svou lásku do srdcí lidí v takové míře, aby toužili jen po Něm a činili jen dobro a prokazovali si navzájem milosrdenství. Proč se musel Boží Syn stát člověkem, aby trpěl víc než jakýkoliv člověk. Odpověď je, že v Božím jednání je něco více než láska, je v něm pokora (srov. Guardini, 384). Pokora nevzniká v člověku, ale přichází shůry a sestupuje dolů. Když se malý sklání před velkým, jedná pravdivě, nikoli pokorně. Když např. sv. František pokleknul před papežem, nebylo to gesto pokory, ale pravdy, neboť věřil ve svrchovanost Petrova stolce. Pokorně se skláněl až k chudým a malomocným.  O pokoře může být tedy řeč, když se velký sklání před malým, ne z lítosti, ale aby ho povýšil. Tím potvrzuje, že odhalil jeho tajuplnou důstojnost a dává mu místo, které mu náleží: mezi velkými. Vzpomeňme si na Druhou Božskou Osobu – způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, dobrovolně přijal omezenost těla a času, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, vstoupil do nicoty, kde není místo pro Boha, do beznaděje utrpení, kde není místo pro uzdravení. A proto ho Bůh vyvýšil nade vše a Kristus přitáhne všechno k sobě (srov. Flp 2, 6-9). Vtělení je vrcholem pokory. My jsme si už tak zvykli na tuto Boží nezměrnou milost, že jsme zapomněli nad ní žasnout. „Jestliže jsme nalezli, kde můžeme nějakému člověku nebo společenství sloužit až k mytí nohou, pak jsme dozráli k pravdivému, realistickému sebeocenění v horizontu našeho povolání, které nám otevírá historie Boha s jeho lidem. Pokora jako realistické sebehodnocení naší, ve svých hranicích hodnotné existence, se stává v křesťanském kontextu uvedením do dějin skrytých za rychlým během povrchního života, které jsou dějinami spásy určovanými životem Krista, který přišel k poníženým, aby je přivedl do původního, nejopravdovějšího společenství lásky, kterým je Bůh sám.“ (Gunther Virt)

Pokora je jeden z nejdvojznačnějších výrazů. Řekl bych, že je v něm z celé duchovní a náboženské mluvy nejvíce dvojsmyslů.“ (D. Mongillo) Pokora je vlastnost, která velice jasně vypovídá o konkrétní osobě a jeho životním postoji. Odhaluje v celé své nahotě, jak dalece je člověk zakotven v největším přikázání lásky, tj. jak dalece toto přikázání určuje jeho vztahy a život jako celek. Čím větší míru pokory člověk má, tím více roste jeho vjem lidské důstojnosti své a jeho okolí. Pokorný člověk není servilní, ba naopak: je si velice dobře vědom své hodnoty a důstojnosti. Pokorný člověk ví, že je originální jedinec tvořící součást společenství; není tedy individualista, ale člověk svobodně zaměřený na druhého/Druhého. „Ve vztahu k sobě je pokora pokládána buď za brzdění domýšlivosti a pýchy a složitých situací, v nichž se to dvojí projevuje, za sebezápor nebo zřeknutí, který si člověk uloží nebo příjme. Nebo je označována za určující prvek svobody, která zraje podle toho, jak prožívá napětí a konflikty. Vůči Bohu je projevem uznání a chvály, dětinné bázně. Vykořeňuje sklony k modlářské soběstatečnosti, které brání uznávat Boha solidárně s druhými, v osvobozené a osvobozující službě ve světě.“ (Mongillo, 644-5)

Pýcha je opak pokory a je často označována za kořen všech neřestí. Byla to právě pýcha, která stála u počátku prvotního hříchu: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3, o1) Vyvolává v člověku iluzi nezávislosti, soběstačnosti a nereálného přeceňování se. Dostává člověka do stavu ješitné přezíravosti, kdy spoléhá jen na sebe a přivádí ho k závisti a žárlivosti až k (ne vždy vědomému) přesvědčení o své bohorovnosti. Není schopen zralé sebereflexe, neboť má strach před pravdou, která by ho usvědčila. Pyšný člověk sám sebe vždy ospravedlní a příčinu neúspěchu hledá a nalézá výhradně ve svém okolí, neboť se utápí v pocitu vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Zároveň pýcha odhaluje ubohost člověka: „Proč se pyšně vypíná ten, kdo je prach a popel? Vždyť už zaživa mu vnitřnosti hnijí. (…) Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem.“ (Sir 10,9.12). Pyšný člověk nestojí před Bohem s vědomím své lidské důstojnosti, křehkosti a nedokonalosti. Vnímá se vědomě či ne jako bohorovný, nemá zapotřebí Boha a tudíž pro něho Bůh je pouhá chiméra pro slabé, kterými opovrhuje. Jeho vztah ke všemu je porušený a proto nezatěžován svým svědomím kolem sebe ničí.

Přijetí vlastní bezmocnosti je výsledkem zralého postoje pokory. Lidská zkušenost, která se projevuje v dějinách spásy, ukazuje, že pokory se člověk mnohdy nedopracuje zcela dobrovolně a z vlastní iniciativy. „Izrael byl jako národ neustále utlačován a pokořován. Připomeňme si dvě základní pokoření – otroctví v Egyptě a vyhnanství v Babylónii. Obě pokoření vedla národ k uznání vlastní bezmocnosti. Bůh jej v obou případech zázračně vysvobodil. Zvláště vyjití z Egypta bylo silným prožitkem Boží blízkosti. Lidé byli zcela závislí na Bohu a pokorně přijímali všechny jeho příkazy. Ze zkušenosti víme, že člověk obvykle uzná pokornou závislost na Bohu, když je mu velmi zle. Jakmile se mu začne vést lépe, může se stát, že mu Bůh překáží a k moci se opět dostává lidská pýcha.“ (Marie Klašková) Kristus přišel právě pro ty, kterým je zle, neboť to jjsou ti, kteří potřebují lékaře (srov. Mk 2, 17). Když se člověku daří v životě (příliš) dobře, což v našich podmínkách není až tak náročné, má tendenci zapomínat; zapomíná na to, že co je dnes, zítra být nemusí; zapomíná na to, že i v jeho životě je mnoho oblastí, kde to nezvládá. Nechce si poskvrnit ten krásný vjem spokojenosti, který právě prožívá. Kdo se ve svém životě stává pohodlným, kdo nebojuje s životními překážkami, kdo ztrácí tah na branku (tj. Boží království), upadá do polospánku, z kterého se jen nerad nechá probudit. K nim Kristus mluví v podobenstvích, protože hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. Můžou stále poslouchat a nepochopí, ustavičně můžou hledět a neuvidí. Neboť jejich srdce obrostlo tukem, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a dodává „a já je neuzdravím“ (srov. Mt 13,13-16).  Obrací svůj zrak k těm, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny, kdo jakýmkoliv způsobem trpí…a volá: „Pojďte ke mně, všichni, (…) a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11, 28) To ale není levná útěcha, uchlácholení ke spánku. Kristus to myslí jako výzvu: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11, 29-30) Pokora přináší odpočinutí, pokoj, harmonii. Je potřeba nastoupit do školy Pána Ježíše: naučit se naslouchat (tichost) a pokoře.

Když lidským způsobem posuzujeme pokoru člověka, často hodnotíme jeho smysl pro umírněnost a rozumnost. Ale víc než to je pokora „cesta, pedagogika zvolená Bohem a člověk se jí musí na své cestě podřídit. Události a konfliktní situace, které jsou pro něho zkouškou, patří do tajemného plánu, ve kterém musí přijmout sám sebe, nechat se uchvátit svěřit se bezmezně a bezvýhradně, ve svobodě a lásce.“ (Mongillo, 649) Vezměme např. Mojžíše – nejpokornějšího ze všech lidí, kteří byli na zemi (srov. Nm 12,3). Zpočátku se nezdá být pokorným člověkem, spíše zbrklým idealistou, který po prvotních nesnázích zbabělé prchá. Hospodin nemá na spěch a nechává ho dozrávat. Povolává ho, když nastal pravý čas. I zde, tváří v tvář s Hospodinem v hořícím keři, který ho nestráví (srov. Ex 3,1-22) se nejeví připraven, ale Bůh ho trpělivě učí; přivádí ho skrze sebepoznání až k přiznání své vlastní ubohosti a neschopnosti. Probíhá první hodina výuky pokory a poslušnosti. Jen díky rozvinutí těchto ctností má podíl na vyvedení izraelského národa z otroctví, předání základních životních pravidel sepsaných v Desateru a přivedení Božího lidu k hranicím Zaslíbené země. Pokora a poslušnost byly jeho záchrannými kruhy při všech bouřích.

Ježíš trpěl pod Pontiem Pilátem. „Utrpení je nejobecnější bída, neklamný výraz konečnosti a omezenosti. Ježíš měl s ním soucit, vzal ho na sebe, vytrpěl ho, od kořene ho vytrhl a vyprázdnil, ukázal, že láska je cesta a podmínka obnoveného lidství. Zranitelnost utrpením druhého je cesta pokoje, je to dokonalost, když vzbuzuje láskyplnou starostlivost, která bojuje za jeho překonání. Ježíš Kristus přemohl kořen utrpení, Zlého, který je pramenem sobectví, prosazování sebe, vůlí k moci, jež podmaňuje a zotročuje, svádí a manipuluje. Osvobodil lásku, která je pozorná i násilná, která je obětavá i náročná, která dává ochotu k sebedarování a je otevřená pro tajemství.“ (Mongillo, 649) Ve svém nejzazším utrpení nám ukázal svou moc a slávu. V bezmocnosti, bezectnosti kříže nám ukazuje dokonalou svobodu člověka tváří v tvář zlu: člověk nespravedlivě přibitý na kříž, „když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Pt 2, 23) Nezlořečil, ale žehnal, neobviňoval, ale odpouštěl, nevytýkal, ale modlil se za své trýznitele. To je základní povolání křesťana (srov. 1 Pt 2, 21) a každý pokřtěný je k tomu zmocněn a uschopněn svátostmi. Často jako věřící žijeme v domnění, že to s námi tak zlé přece není. Trpíme duchovní pýchou. „Tragické je, že duchovní pýchou nejvíce trpí lidé považující sami sebe za „duchovní“ a dost moudré, aby druhé mohli poučovat a soudit. Horlivě se snaží, aby vyňali smítko z očí jiných, zatímco trám ve vlastním oku nevidí (Mt 7,3).“ (Jirsová) Pokora není abstraktní pojem, ale životní cesta. Z životní zkušenosti víme, že existuje rozpor mezi představou, kterou o sobě máme, tím, co o sobě verbálně i nonverbálně prohlašujeme a tím, kým skutečně jsme. Křesťan je povolán k tomu, aby žil v realitě svého bytí: přiznává, že je hříšník a potřebuje Boha a toto vyznání probíhá v každodenním zpytování svědomí a ve svátosti smíření. Barometr pokory je, nakolik se dokážu svobodně a dokonce s radostí a láskou podřídit těm, kteří mi jsou daní jako představení, dobří a mírní, ale i tvrdí (srov. 1 Pt 2, 18). Více pokory nemám. Nakolik dokážu přijímat jinakost svého okolí a nelpím na svých názorech a postojích, natolik mám pokoru a víc v této chvíli nemám. Nakolik trpělivě snášíte soužení, ač jednáte dobře (srov. 1 Pt 2, 20), natolik je míra Vaší pokory.

Litanie za pokoru – údajně z pera kardinála Merryho del Vala (1865 – 1930)

Ježíši tichý a pokorný srdcem, vyslyš mě! A učiň moje srdce, podle srdce svého.

Od touhy, abych byl vážený – osvoboď mne Ježíši. Od touhy, abych byl oslavovaný – osvoboď …
Od touhy, abych byl milovaný – osvoboď …
Od touhy, abych byl středem pozornosti – osvoboď…
Od touhy, abych byl chválen – osvoboď …
Od touhy, abych měl přednost před jinými – osvoboď…
Od touhy, abych byl žádán o radu – osvoboď …
Od touhy, aby se souhlasilo s mými názory – osvoboď…
Od touhy, aby lidé chápali a uznávali mou vůli-osvoboď…
Od strachu, abych nebyl pokořován – osvoboď …
Od strachu, aby mnou lidé neopovrhovali – osvoboď…
Od strachu, aby mne lidé od sebe neodháněli – osvoboď…
Od strachu, abych nebyl tupený – osvoboď …
Od strachu, abych nebyl opomíjený – osvoboď …
Od strachu, abych nebyl zesměšňovaný – osvoboď …
Od strachu, aby se mnou lidé nezacházeli nespravedlivě – osvoboď…
Abych si nikdy nemyslel, že jsem lepší, než druzí, viděl vždy nejprve trám ve svém oku a potom třísku v oku svého bratra – Pane, smiluj se.
Abych viděl, že můj dluh vůči Bohu je vždy větší než to, co dluží můj bratr – Pane, smiluj se.
Abych se necítil nadřazeným nad druhého, že bych nesnesl jeho bratrskou kritiku a přestal s ním rozmlouvat – Pane, smiluj se.
Abych dokázal, když jsem se s někým pohádal, udělat jako první krok ke smíření – Pane, smiluj se.
Aby jiní rostli ve vážnosti a já abych byl umenšován – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Aby jiní byli milováni více než já – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Aby se jiní uplatňovali a já, abych byl odstrkován – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Aby jiní byli chváleni a já zůstal nepovšimnutý – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Aby se jiným dávala přednost přede mnou – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Aby se jiní stávali více svatými, nežli já- jen, když se já stanu natolik svatým, nakolik mohu – Ježíši, dej mi milost, abych potom toužil.
Sláva Otci, i Synu, i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.


Benedikt XVI: Spes salvi, encyklika o křesťanské naději, Praha: Paulinky, 2007 (SS), 37; František: Poselství svatého otce, XXII. Světový den nemocných, dne 11. 2. 2014; Jan Pavel II: Salvifici doloris, Praha: Zvon, 1995 (SD); Bonhoeffer, Dietrich: Následování – Výklad Kázání na hoře, Praha: Kalich 1962, 24; Guardini, Romano: Der Herr, Freiburg: Herderverlag, 1983, 430 (Guardini); Virt, Gunther: Pokora – nemoderní ctnost in: Teologické texty, 2000/2; Mongillo, D.: Pokora in: Fiores, Stefano de: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999, 644 (Mongillo); Klašková, Marie: Pýcha a pokora v Bibli, české katolické biblické dílo, in: biblickedilo.cz (Klašková); Jirsová, Barbora: Pokora srdce, in: Teologické texty 2010/1 (Jirsová)