Pilát byl římský místodržitel, který měl za úkol vykonávat římskou vládu nad okupovaným územím jemu svěřeným. Dále měl převádět do Říma dostatek vybraných daní. Cílem římské nadvlády byl mír, neboť ten byl zárukou nejlevnější správy okupovaných území. Tomuto cíli bylo podřízeno vše. To byl jeden z důvodů pro jejich velmi vstřícnou náboženskou politiku. V římské říši se mohlo svobodně vyznávat jakékoliv božstvo s jedinou podmínkou: povinná byla účast na obřadech kultu císaře, který byl sjednocujícím prvkem celé říše. Díky zvláštní náboženské zarputilosti byli židé vyňati z této povinnosti s tím, že slíbili, že se za císaře budou modlit. Pilát byl nejmocnější muž v Jeruzalémě. Byl Židy nenáviděn, nejen proto, že zastupuje cizí moc na jejich území, ale také proto, že byl tvrdý vládce, který neváhal použít násilí.

Izraelský lid po té, co se usadil v zaslíbené zemi, neměl zprvu krále, ale vedla ho charismatická osoba, tzv. soudce, jejímž prostřednictvím Bůh zasahoval do dějin národa. Poslední a největší z těchto charismatických vůdců byl mocný a vlivný Samuel. Jeho žádal lid o ustanovení krále. Stane se jím Saul a na znamení, že jde o Bohem vyvolené a Bohu zasvěcené osoby, byli od té doby králové pomazáni a jako pomazané osoby měli zpřítomňovat Boží spravedlivou moc na zemi, starat se o chudé a nuzné apod. Jsou proroky káráni, když se nechovají jako „synové Boží“ (srov. Ž 2, 7). Král David byl druhým králem Izraele. „Je nositelem zaslíbení, které z něho činí počátek zvláštní královské tradice, tradice mesiášské, která navzdory všem hříchům a nevěrnostem samotného Davida a jeho nástupců vrcholí v Ježíši Kristu, „Pomazaném Hospodinově“ (…) v plném slova smyslu, jenž je synem Davidovým (…).“ (KSNC, 378)  Třetím a posledním králem Izraele byl Šalamoun. Přes zvláštní dar moudrosti, který ob-držel od Boha (srov. 1 Král 3, 9-13), Šalamoun svým panováním svolal na sebe a svůj lid Boží hněv (srov. 1 Král 11, 40). Země se po jeho smrti rozdělila na dvě části, na 12 kmenů, Juda a Benja-mín, zůstali věrní Šalamounovu synu Rechabeá-movi a 10 severních kmenů se připojilo k povstalci Jeroboámovi. Od té doby se rozdělená říše po-stupně dostávala pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou a římskou nadvládu. Stále čeká na svého mesiáše.

V souvislosti s nesvobodou a roztroušeností izraelského národa po světě a vzhledem k nepříznivé zkušenosti s působením králů se „přívlastek mesiáš začal přesouvat do více či méně vzdálené budoucnosti na očekávaného krále, který by byl plně Božím služebníkem, a tak by znovu zřídil a vnitřně obnovil izraelskou pospolitost. Slovo pomazaný – mesiáš se tak stávalo označením pro postavu spasitele, který byl předmětem nadějného očekávání všech Židů.“ (Klašková)  Toto mesiášské očekávání rozhodně nebylo jednotné a jeho intenzita se v různých dobách lišila. Pro někoho měla ryze duchovní rozměr, jiní interpretovali mesiáše jako politického osvoboditele Izraele. V době, kdy žil Ježíš byla očekávání velmi živá a tím se i vysvětluje nadšení jedněch a strach či od-por druhých vůči působení Pána Ježíše. Na obou stranách panuje velké nepochopení Jeho výroků. Sám Ježíš odmítá utlačovatelskou a despotickou moc, a to jak civilních vládců (srov. Mk 10, 42), tak těch duchovních (srov. Mt 16, 6nn). „Ježíš, přislí-bený Mesiáš, bojoval proti pokušení politického mesianismu, který je charakterizován nadvládou nad národy, a nad tím pokušením zvítězil (srov. Mt 4, 8-11; Lk 4, 5-8). On je Synem člověka, který přišel proto, „aby sloužil a dal svůj život“ (srov. Mk 10, 48; Mt 20, 24-28; Lk 22, 24-27).“ (KSNC, 379) K tomu důrazně vybízel své apoštoly a učedníky.

Bůh „si nechtěl vyhradit výkon všech mocí jen pro sebe. Přiděluje každému tvoru takovou roli, kterou je s to vykonávat podle schopností vlastních jeho přirozenosti. Tento způsob vlády má být napodobován ve společenském životě. Boží počínání při řízení světa, které svědčí o jeho velmi hluboké úctě k lidské svobodě, by mělo inspirovat moudrost těch, kteří vládnou lidským společenstvím.“ (KKC, 1884) Základní postoj k veřejné moci je tedy, že je v principu dobrá, neboť její poslání je dobré, vždyť pochází od Boha. Křesťanské komunity často žily a působily v prostředí buď nepřátelském ke křesťanství, nebo uprostřed společnosti, která neměla pro křesťanský způsob života pochopení. Sv. Pavel vnímá potřebu vymezit vztahy křesťanů k veřejné moci v duchu Ježíšově (srov. Řím 13, 1-7). Zlaté pravidlo je, že se každý má podřizovat vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Tato podřízenost se nemá řídit pouze strachem z trestu, ale i přesvědčením vyplývajícím ze svědomí. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Z tohoto důvodu máme dávat každému, čím jsme mu povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nemáme být nic dlužni, než abychom se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. „Jde tedy o svobodnou a odpovědnou poslušnost vůči autoritě, která zaručuje uplatňování spravedlnosti a slouží společnému dobru.“ (KSNC, 380). Jde o náročný úkol, neboť se vždy setkáme s těmi, kdo ve věcech sociálních, politických nebo i náboženských smýšlejí a jednají jinak než my. I těm má křesťan projevovat úctu a lásku. „Čím důvěrněji se totiž, s dobrotou a láskou, seznámíme s jejich způsobem myšlení, tím snadněji budeme moci začít s nimi rozhovor.“ (GS, 25) Vý-sledek není lhostejnost vůči pravdě a dobru, ale opak: láska je motorem k zvěstování Evangelia a rozlišováním mezi bludem a bloudícím. „Jen Bůh je soudce a zkoumá lidské srdce, a proto nám zakazuje vynášet soud o vnitřní vině kohokoliv.“ (srov. Lk 6,37-38; Mt 7,1-2; Řím 2,1-11; 14,10-12). Mocnou a pokojnou zbraní křesťana je modlitba.

V zorném poli zájmu Církve byla od počátku i politika. „Pozornost křesťanské spirituality k „politickému“ rozměru lidské existence postupně procházela mnoha různými úseky. Souvisely jednak s vývojem antropologického a společensko-kulturního významu politiky, jednak s pokrokem teologické metody.“ (Piana, 663)  Církevní postoj k politice byl také jaksi předurčen vlastní pozicí Církve jakožto politické mocnosti ve světě vůči jiným mocnostem. To byl jeden z důvodů, proč se politika v křesťanském náboženství spíše řešila na půdě církevního práva, kde se řešil vztah mezi Církví a státem, a ekleziologie (heslem: věda za-bývající se Církví). Podstatně méně se politický rozměr lidské existence vnímal ve smyslu naplnění poslání člověka ve světě a jeho cesty ke svatosti a spáse. Dlouhá léta byla řehole obecně pova-žována za téměř výlučnou cestu ke svatosti. Až v polovině 20. století se postupně odkrývá nové chápání naplnění křesťanského života, a to právě ve světě. Je k tomu řada důvodů, např. technický a ekonomický pokrok, který silně ovlivnil společenskou strukturu, posun úlohy Církve ve světě, proměny na politické scéně, prohloubení v teolo-gickém chápání Církve a úlohy křesťana ve světě.

Demokracie nebyla vždy kladně hodnocenou formou politického zřízení. Ještě v 19. století od-soudilo Magisterium pro dnešního Evropana tak samozřejmé pojmy jako liberální stát, suverenitu národů, občanské svobody, odluku církve od státu a náboženskou svobodu. V encyklice Aeterni Patris papeže Lva XIII (1879) se Církev nadále in-spiruje učením sv. Tomáše Akvinského, který řadí do skupiny nespravedlivých systémů tyranii, oligarchii a demokracii, naopak jako nejspravedlivější zřízení považuje monarchii. Zároveň je Lev XIII první papež, který prohlašuje, „že není věcí církve rozhodnout, které politické zřízení je to nejspráv-nější (…) je-li respektována spravedlnost, nemělo by se lidem bránit, aby si vybrali takovou formu vlády, kterou považují pro sebe za nejvhodnější (a že je …) každé zřízení dobré, když vede k jednomu konečnému cíli, kterým je společné dobro.“ (Sekerák)  Jasné vyjádření přišlo až za papeže Jana Pavla II, který ve své encyklice Centesimus annus prohlašuje, že „Církev si velice váží demokracie jako systému, který zabezpečuje občanům účast na politických rozhodnutích a podřízeným zaručuje možnost své vlády volit a kontrolovat a tam, kde je to potřebné, pokojnou cestou je odvolávat.“ (Centesimus annus, 46) Pravá demokracie nepotřebuje pouhé zakotvení v právním státě, jehož pravidla se formálně dodržují, ale angažovanou spolu-odpovědnost občanů, která předpokládá jejich „uvědomělé přijetí určitých hodnot, na nichž se zakládají demokratické postupy: důstojnost každé lidské osoby, respektování lidských práv, přijetí společného dobra jako cíl politického života a jeho normativní kriteria.“ (KSNC, 407) Papež Jan Pavel II odmítá názor, který tvrdí že agnosticismus (heslem: co nepoznám smysly, neexistuje) a skeptický relativismus (heslem: objektivní pravda neexistuje) jsou základy demokracie a že ti, kdo tvrdí, že znají pravdu, jsou nevěrohodní. Demokracie bez objektivních hodnot pravdy se stává polem pro manipulaci a může vést k otevřené či skryté totalitě. Demokracie není cílem, ale prostředkem k cíli společného a vyváženého dobra.

Církev žije od počátku ve stálém očekávání nebeského království, ve kterém bude lidstvo radi-kálně obnoveno. Zvěst o tomto království šířili od středověku zejména klerici a řeholníci. Až v dekretu o apoštolátu laiků, jednom z dokumentů II. Vatikánského koncilu, se píše, že evangelizace „se děje hlavně službou slova a svátostí. Tato služba je zvláštním způsobem svěřena kněžím, ale i laici v ní mají plnit svůj významný podíl (…). Zvláště na tomto poli se apoštolát laiků a služba pastýřů vzá-jemně doplňují. Laikům se (totiž) naskýtají nesčetné příležitosti ke konání apoštolátu evangelizace a posvěcování.“  (AA 6) Tím začíná nová éra, která zmiňuje charismata laiků, jež by měli využít v oblasti společnosti jako takové a zejména v politice, která má ryze laický charakter. Je to zároveň výzva ke svobodě a k odpovědnosti každého křesťana, neboť víra nenabízí přesné směrnice. Pouze ukazuje jasné mantinely a vybízí věřící k tomu, aby objevovali odpovědi v duchu a v pravdě (srov. Jn 4, 24) a odhalovali v sobě Bo-hem darovanou schopnost rozlišovat mezi dob-rem a zlem a odvahu rozhodnout se pro dobro. „Mají přitom jednat přímo a rozhodně, vedeni světlem evangelia i duchem církve a pobízeni křesťanskou láskou. Mají spolupracovat jako občané s občany, s odbornou znalostí a osobní odpovědností; mají všude a ve všem hledat spravedlnost Božího království.“ (AA 7) Bůh nám dává podíl na svém stvořitelském a spasitelském díle, mj. v politice. Křesťan má tedy na své úrovni a dle svých obdarování jasný úkol při realizace civilizace lásky. Přitom nesmí žít v domnění, že dosáhne definitivního řešení nastolené otázky. Je neužitečným rozsévačem, který dělá, co má dělat, nehledě na výsledky setby. „Dnes, čím více rostou konkrétní možnosti ovládání světa a jeho nevyčerpatelných energií, tím větší je odpovědnost lidí, protože rozhodnutí, ať pozitivní nebo negativní, mají větší dopad na nynější i budoucí lidské společenství.“ (Piana, 666)

Politika je součástí časného řádu, ve kterém žijeme a jako všechny stvořené hodnoty v tomto řádu, i politika není jen prostředkem k dosažení posledního cíle člověka, ale má i vlastní hodnotu, kterou do ní Bůh vložil, neboť „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). S touto zvěstí, že politika je v principu dobrá, souvisí i výzva k pokoře, neboť všechno dobré pochází od Boha. Politická obec a její činitelé se často chovají až příliš soběstačně, přičemž ve skutečnosti je jejich existence odvislá od Boha, jak Kristus připomíná Pilátovi na jeho otázku: „Nevíš, že mám moc tě ukřižovat, anebo tě propustit?“ Tehdy Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“ (Jn 19, 11). Právě eschatologie (heslem: teologická disci-plína o posledních otázkách člověka) poukazuje neustále na potřebu pokory, neboť hledisko poli-tika či jeho strany nebo určité vlády není jediné a rozhodně není poslední. Pokud by bylo, stává se totalitním režimem. Pravda o člověku a smysl jeho bytí, které je potřeba stále hledat, se od počátku dějin spásy postupně rozkrývají za působení Ducha sv. v souladu s Evangeliem a tradicí Církve. K jejímu dovršení dojde až v nebeském království. Vztah mezi vírou a politikou z hlediska Církve lze popsat takto: „Víra neúnavně volá k odpovědnosti politickou činnost a politická činnost se dotazuje víry, burcuje ji a dodává jí v jistém smyslu látku, kterou se má živit.“ (Piana, 664)

Pravda o člověku nám odhaluje, že člověk je podstatně více než jedincem, tj. subjektem mate-riálních potřeb. Každá lidská osoba byla Bohem vybavena rozumem, schopností uskutečňovat smysluplné záměry, nést odpovědnost za své konání a zároveň byla od svého počátku uschop-něna ke vztahu se svým Stvořitelem. Je tudíž vybavena vším, co potřebuje, aby poznala Boží vůli a Boží řád, který Bůh vložil do všech svých tvorů. Politická obec, která vyplývá z přirozené touhy člověka zachovávat tento Boží řád, „existuje proto, aby usilovala o cíl, který by byl jinak nedosaži-telný: co nejplnější růst každého z jejich příslušníků, kteří jsou povoláni k trvalé spolupráci na realizaci společného dobra“ (KSNC, 384).  Politická obec se vždy vztahuje k určitému lidu, který sdílí společné hodnoty, společný domov a život ve společenství a nechá se vést státní správou. Aby vše probíhalo spravedlivě, je nutné dodržovat přirozený zákon a chránit lidská práva, která zahrnují hlavní mravní a právní požadavky určující politickou obec a zaručují vyvážený růst. „Ti, kdo stojí v čele státu, mají dále usilovat o vytváření takových podmínek, ve kterých by všem občanům bylo umožněno a usnadněno skutečné uplatňování jejich práv i plnění jejich povinností. Zkušenost ukazuje, že tam, kde veřejná moc selhává, se zejména v naší době víc a více zvětšují nerovnosti mezi občany a že proto lidská práva i povinnosti zůstávají jen na papíře“  (Pacem in terris, 63), neboť základem a cílem politického soužití je vždy lidská osoba (srov. KSNC, 384). Aby se výše zmíněné mohlo uskutečnit spořádaným, a pokojným způsobem, ve kterém lidská osoba nalezne skutečné, integrální naplnění nakolik je to možné v tomto světě, předpokládá její realizace rozvoj občanského přátelství. Jedná se o postoj, který dobrovolným a nezištným zříkáním se ve prospěch dobra druhého přesahuje rozměr práva a povinnosti, který vychází z pouhé logiky potřeby. Představuje „nejopravdovější uskutečňování zásady bratrství, které je neodděli-telné od zásady svobody a rovnosti. Jde o zásadu, která zůstala v současných moderních politických obcích ve valné většině neuskutečněna. K tomu došlo především vlivem individualistických a kolektivistických ideologií. (…) Cíl, který si mají věřící stanovit, spočívá v utváření komunitních vztahů mezi lidmi. Křesťanské pojetí politické obce přikládá nejvyšší význam hodnotě společenství jednak jako vzoru organizace soužití, jednak jako stylu každodenního života.“ (KSNC, 390.392) Naše soužití má být zaměřeno na ideál vyplývající z evangelijního přikázání lásky, civilizace lásky. Tento ideál nám odkrývá nejhlubší význam a smysl politického soužití. Čím blíže se k němu dostaneme, tím lidštější bude naše společnost.

Je nezbytné zásadně oddělit občanskou společ-nost od politické obce, byť obě jsou v té či oné oblasti úzce propojené a na sobě závislé. Občanská společnost se skládá z rozmanitých společen-ských vztahů a má za cíl společné dobro ve prospěch všech občanů. „Občanská společnost je charakterizována vlastní schopností mít určitý program, který směřuje k podpoře svobodnějšího a spravedlivějšího společenského života, v němž se různé skupiny občanů sdružují a aktivizují, aby vytvářeli a vyjadřovaly své záměry, uskutečňovaly své základní potřeby a chránily své oprávněné zájmy.“ (KSNC, 417) Politická obec existuje díky občanské společnosti, protože jí slouží. Na jedné straně slouží tím, že zasahuje natolik, nakolik je potřeba pro zachování základního právního rámce svobodné občanské společnosti, aby střety zájmů byly zaměřovány k společnému dobru a ne dle práva silnějšího. Na druhou stranu slouží tím, že se zdržuje natolik, nakolik to vyžaduje svobodná aktivita společenských subjektů činných v občanské společnosti, a to tak, aby se z ní nevytratila dynamika jí vlastní a nezmizela její životodárná mnohotvárnost. Stručně vyjádřeno: politic-ká obec by své vztahy vůči občanské společnosti měla řídit podle principu subsidiarity.

Subsidiarita je bezpečnostní pákou, která jistí kontinuitu výše zmíněného občanského přátelství uskutečňujícího se mj. v podobě dobrovolnictví a nezištné spolupráce v tzv. třetím, neziskovém sektoru. Je to právě zde, kde se rozvíjí civilizace lásky. Díky ní se rozvíjí sociální rozměr člověka a prohlubuje se jeho vědomí sounáležitosti s ostatními obyvateli této planety a stvořením jako celkem. V civilizaci lásky dochází k naplnění důstojnosti všech osob, jak dárců, tak obdarovaných. „Spolupráce i ve svých méně strukturovaných podobách představuje mocnou protiváhu k mentalitě konfliktů a bezmezné konkurence, která dnes převládá. Vztahy, které se vytvářejí v atmosféře spolupráce a solidarity, překonávají ideologická rozdělení a vedou k hledání toho, co navzdory rozdělení, zúčastněné spojuje.“ (KSNC, 420) Čím více úloh přebírá stát institucionalizováním různých služeb ve společnosti, tím závislejšími se občané stávají na státu a o to méně zakoušejí (křesťanské pojetí) svobody člověka spočívající v životě pro druhého/Druhého. Naopak zase platí, že čím méně stát zasahuje, aniž by vychovával k občanskému přátelství, tím více sociální nespravedlnosti ve společnosti způsobí.

Civilizace lásky je cílem sociální nauky Církve. Jen taková civilizace je hodna člověka a jeho po-slání. Centrální zásada je solidarita, „která představuje jednu ze základních zásad křesťanského pojetí společenského a politického řádu.“ (Centesimus annus, 10) Solidaritu pochopíme ve světle Největšího přikázání lásky (srov. Mt 22, 40). „Jednání člověka je plně lidské, když vychází z lásky, projevuje lásku a je zaměřeno k lásce.“ (KSNC, 580) Totéž platí pro lidské vztahy a společnost. Politická láska přesahuje spravedlnost a tudíž ji i upravuje. „Spravedlnost sama o sobě je schopna pouze rozhodovat mezi lidmi o rovném rozdělování určitých dober. Naopak láska, jedině láska (…) může vrátit člověka jemu samému.“ (KSNC, 582) Politická láska buduje, plánuje, rozhoduje ve prospěch druhého a v souladu s Druhým v hluboké sounáležitosti s bližním a Bohem. Je tedy opakem sobectví a individualismu. „Dějiny ukazují, k jaké devastaci lidských srdcí dochází, když člověk není schopen uznávat jiné hodnoty a jinou realitu než materiální statky (red. a ideologie), za nimiž se urputně pachtí, což pak rdousí a ničí jeho schopnost sebedarování.“ (KSNC, 581) Zde křesťan uplatní Ježíšův výrok: kdo si chce zachránit život, ztratí ho (srov. Lk 17, 33).

Modlitba za ty, kdo nám vládnou: Všemohoucí, věčný Bože, lidská srdce i životy nás všech jsou ve Tvých rukou. Veď všechny, kdo jsou odpovědni za naši společnost a stát, aby hájili svobodu svědomí a všechna lidská práva, aby prosazovali spravedl-nost a mír a usilovali o rozvoj naší vlasti. Prosíme o to skrze Ježíše Krista. Amen


Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky Církve, Kostelní Vydří: KNA, 2008, 378 (dále jen KSNC)
Klašková, Marie: Mesiáš, České katolické biblické dílo, in: biblickedi-lo.cz/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-a/mesias
Piana, G.: Politika in: Fiores de, Stefano: Slovník spirituality, Kostelní Vydří: KNA, 1999, 663
Sekerák, Marián: Ecclesia semper reformanda in: christnet.cz/clanky/5262
II. Vatikánský koncil: Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem in: www.vatican.va (dále jen AA)
Jan XXIII: Pacem in terris, Praha: Zvon, 1996