Křest je největší událostí našeho života. Slavíme narozeniny, nejrůznější výročí, ale většina z nás na svůj křest zcela zapomíná. Narozením jsme dostali pozemský život, podíl na stovřitelském díle. Bůh člověku na počátku řekl: „Ploďte se a množte se“ (Gen 1, 28). Podíl na stvořitelském díle znamená, že nežijeme pro sebe, ale pro druhého; že náš život má smysl, když plodí nový život; že náš po-byt na této planetě je smysluplný, pokud nad ní panujeme jako odpovědní správci, kteří mají na zřeteli potřeby budoucích generací a udržitelný rozvoj životního prostředí. Bůh nám dal život, nesmrtelnou duši, miloval nás od počátku v lůně matky (srov. Jer 1, 5; Ž139, 13). Od té doby čekal na naši odpověď na Jeho nezměrnou lásku, neboť nám dal svobodnou vůli a rozum, jenž je schopný rozlišovat co dobré je a co není.

Uschopnil nás, abychom ho poznávali a pozvali do svého života. Křtem jsme přijali Boží pozvání k nejintimnějšímu setkání s Ním. Byli jsme pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a přitom třikrát ponořeni do svěcené vody nebo politi svěcenou vodou. Tímto ponořením do Nejsvětější Trojice jsme dostali účast na vnitrobožském životě. To není nějaká zbožná fráze, ale realita. Vstoupili jsme do Božského srdce, kam se můžeme kdykoliv utíkat, vnímat nevýslovnou lásku a něhu, kde panuje pokoj a bezpečí. To není žádný únik ze světa, ale realita života pokřtěného. Proto může žít bezstarostný život, nikoli ve smyslu, že nemá sta-rosti, ale že ho starosti nikdy nepřivedou do zoufalství. Krom toho vnitřní dynamika Trojice může být inspirací pro náš každodenní život. Bůh Otec se v ní zcela vydává svému Synu, který Otcův dar vděčně a bez výhrad přijímá. Zároveň si nic pro sebe nenechá, ale vše daruje Otci. Obda-rovaný se stává Dárcem. Pokřtěný je si vědom obdarování, které obdržel od Boha bez jakékoliv zásluhy. To, co ve svém životě rozmnožuje, pra-mení z prvotního daru, uschopnění, které přichází od nebeského Otce. Život pokřtěného není o tom, že by hromadil pro sebe. Je naplněný láskou a tudíž sdílí své dary s ostatními, vydává se dru-hému bez toho, že by jeho důstojnost na tom tratila.

Křtem jsme získali osobitý vztah k jednotlivým osobám Nejsvětější Trojice. Změnil se náš vztah k Hospodinu (Giglioni, 37) : stal se pro nás (díky našemu rozhodnutí pro křest) našim nebeským Otcem (srov. Gal 4, 5-7). Byli jsme děti světa, ale křtem jsme se stali dětmi světla, stali jsme „nové stvoření“ (2 Kor 5,17). Bůh nám dal novou šanci. Křest nám připomíná také náš mimořádný vztah k Božímu Synu: oblékli jsme Krista (Gal 4,27), on se stal naší novou „identitou“. A do třetice jsme křtem přijali Ducha svatého, ba dokonce jsme se stali samotným chrámem Ducha svatého (1 Kor 3,17). Ducha svatého jsme přijali jako Rádce, Po-mocníka, Přímluvce a Obhájce, což jsou překlady řeckého biblického slova παράκλητος. On nám osvětluje cestu a směřuje nás ke Kristu. Je jakoby světelným reflektorem našeho života. Duch Boží (v hebrejštině rúach) označuje prudce proudící vzduch – vítr nebo dech – nádech či výdech. Pokud žijeme v Duchu a z Ducha, tak jsme jakoby popadli druhý dech a Duch svatý nám zachránil život.

Náš křestní úkon si po celý život připomínáme, když vcházíme do kostela. Zde děláme dva úkony: připomínáme si událost křtu tím, že ponoříme svou ruku do kropenky se svěcenou vodou a pře-žehnáme se ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svaté-ho. Pak poklekáme, abychom vzdali úctu Tomu, který řekl „nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11,27), Tomu, který řekl „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás: Přijměte Ducha svatého“ (Jn 20,21). Poklekáme ve směru sva-tostánku, ve kterém přechováváme Krista v Nej-světější svátosti, jemuž vděčíme za to, že máme přímý přístup k Otci v Duchu svatém; jemuž také vděčíme za svůj křest. Vždyť to byl On, který říkal: „Křtěte ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého.“ (Mt 28,19). Tyto dva jednoduché úkony, často tak bezmyšlenkovitě vykonané, jsou velice důležitými momenty a je dobré si je znovu oživit, uvědomit, úkon zpomalit. Připomínají nám, že náš počáteční vztah ke třem Božským Osobám vznikl právě díky křtu.

Druhou významnou událostí, která se stala při křtu a kterou si máme při naši obnově připomenout je, že křest je slavnost našeho definitivního vykoupení. Křtem si připomínáme, že toto vy-koupení se už nemusí získávat, neboť platí od Kristovy Kalvárské oběti až do konce časů, jednou pro vždy bez ohledu na to, zda si to zasloužíme či nikoli. Dnešní svět nepříjímá skutečnost vykoupe-ní, neboť vesměs odmítá realitu hříchu a nevnímá Boží zásahy do tohoto světa respektující svobodu člověka. „Filosofie novověku zdůrazňuje, že každý čin, tedy i zlý, je vždy osobní: ukládá odpovědnost. Vykoupení tuto odpovědnost údajně ulehčuje, ne-li zlehčuje, je to neuskutečnitelný slib, vede k pasivitě, odcizení atp. Člověk musí být sám sobě vykupitelem. Marxismus nabízí jiné vykoupení — postátněním výrobních prostředků, změnou výrobních vztahů a nastolením beztřídní společnosti.“ (Raňků)  Židé stále čekají Vykupitele, Islám s žádným Vykupitelem nepočítá a buddhismus vychází z toho, že si každý svou odpovědnost za zlo musí odpykat převtělováním.

Křesťanství hlásá, že vykoupení je skutečné a definitivní, jednou pro vždy. „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých“. (Žid 9, 24-27) V eucharistické bohoslužbě neopakujeme Kristovu oběť, ale re-álně ji zpřítomňujeme. Díky Kristově oběti na kříži jsme mohli opustit prázdný způsob života našich předků (srov. 1 Petr 1,18-20), způsobený prvotním hříchem, kdy se pro člověka blažená věčnost v Boží blízkosti stala útrpnou konečností (smrt), naplněnou hledáním a odmítáním Boha; zároveň byla ztracena lidská důvěra v Boha a nastolena samovláda člověka. „Smrt vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. (…) Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.“ (Řím 5, 14.18) Nebeský Otec poslal svého jednorozeného Syna z lásky, jež nikoho nevylučuje; Ježíš dal „svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20, 28). „Proto církev po vzoru apoštolů učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky. Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“ (KKC 605)

Z čeho jsme byli vykoupeni? Z otroctví hříchu, ne-boť křtem jsme byli očištěni od hříchů, dostali jsme nový život a byli jsme Bohem plně vybaveni, abychom v této nové důstojnosti dokázali žít. To skutečně není výsada jen některých. Dokonce sv. Pavlovi, který pronásledoval křesťany před svým obrácením před branami Damašku, řekl z nebe hlas: „Šavle, vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od hříchů.“ (Sk 22,16) V prvotní církvi se novokřtěnec při křtu ponořoval celým tělem vč. hlavy do vody jako vnější znamení celkového obmytí, očistění, ponoření do Kristovy smrti (srov. Ef 5,14). S Kristem byl novokřtěnec po-hřben do Jeho hrobky. Vynoření z vody pak odka-zuje na to, že vstal z hrobu a přešel ze smrti do života (srov. Řím 8,11). Křest nás zcela promění: ponořením v Kristovu smrt spolu s Ním všechno v nás zemřelo, co nebylo zaměřené na Boha. No-vokřtěncům se také říká neofyta, tj. doslova nová rostlina. Je to zcela a bytostně nový člověk, i když to navenek možná není znát. Změnila se jeho podstata. Tuto změnu si vědomě či nevědomky připomínáme, kdykoli se přežehnáme, když přistupujeme ke svátostem, když se obracíme k Bohu v modlitbě. Utvrzujeme se v přesvědčení, že chceme žít jako Boží děti, jako nový člověk, kterým jsme se stali při křtu; že chceme žít v úzkém spojení s Bohem a nechceme podléhat pokušení; že nechceme být závislí na hříchu, ale chceme žít v moci našeho vykoupení a v síle Ducha svatého.

K čemu nám to je? Křtem jsme získali skutečnou svobodu. Nikoli iluzi svobody, kterou nabízí svět, ale důstojnost svobodného Božího dítěte. Exis-tenciální svoboda křesťana není pak už pouhým právem, o které je potřeba se přihlásit příp. bojovat, ale to, co neseme bytostně v sobě. Přestože jsme byli Kristem vykoupeni, neznamená to, že život křesťana je procházkou růžovou zahradou. Opak je pravdou. Naše vykoupení je výzvou a posláním, důkazem, že křesťanství není pro leno-chy, ani pro zbabělce, ale pro dobrodruhy (srov. Řím 6, 19; 12, 5; 2Kor 5, 18; Ef 5, 16; Žid 9,14). Dobrodružství jde tak daleko, že slovy sv. Pavla (Gal 2, 20) křesťan by už neměl žít sám sobě, ale v něm by měl žít Kristus. Tento postoj láskyplného sjednocení lidské vůle s vůlí Boží spočívá v následování Ježíš Krista (srov. Jan 4, 34; 10, 17; 14, 31) a „Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho, protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích. Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první. To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení.“ (KKC 618) Jen tak může vykoupený zdarma přijímat plody Kristova vykupitelského díla a mít na tomto Božském díle podíl.

Vykoupení je akt Boží lásky. „Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, jestliže lásku nepozná, nesetká se s ní, nezakusí ji, neschvaluje její zásady a neprokazuje ji sám činně druhým. Proto právě Kris-tus Vykupitel (…) zjevuje plně člověka samotnému člověku. A to je také — můžeme-li se tak vyjádřit — lidská složka v tajemství vykoupení. V ní nalézá člověk velikost, důstojnost a hodnotu lidské přiro-zenosti vlastní. V tajemství vykoupení člověk znovu dochází svého výrazu. Určitým způsobem je znovu stvořen“ (RH10)  . Žít život vykoupeného je vskut-ku náročné, byť jsme k tomu byli plně vybaveni při křtu. Je to zkouška lásky i pro samotního Ježíše, ale právě k tomu jsme byli povoláni a vybaveni (srov. Mt 26,39; Jn 12, 27; 18, 11; 19, 28) „V utrpení a ve smrti se stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni. On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jn 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.“ (KKC 609)

Hříchy člověk zraňuje Boží lásku. Ne ve smylu, že by Boží láska byla zranitelná a nabyla újmy. Boží láska je doko-nalá a stále stejně intenzivní. Spíš hříchem křesťan způsobí, že se snižuje schopnost vnímat Boží lásku v tomto světě, asi jako když je inverze. Slunce svítí, ale mraky překáží proniknutí jeho svitu na naši zem. V minulosti křesťané často svalovali odpovědnost za Ježíšovo ukřižování na Židy. „Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny přivedly Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho v posměch. Je třeba přiznat, že náš vlastní zločin v tomto případě je větší než ten, kte-rého se dopustili Židé. Ti totiž (…) by nebyli ukři-žovali Ježíše, kdyby ho byli poznali jako božského krále. Avšak my křesťané, ačkoliv vyznáváme, že ho známe, ve skutečnosti ho svými skutky zapíráme a vztahujeme na něj své násilnické ruce. A nebyli to jen zlí duchové, kteří ho ukřižovali; byls to i ty s nimi, který jsi ho ukřižoval a ještě ho přibíjíš na kříž, když si libuješ v neřestech a hříších.“ (KKC 598)

Třetí významnou událostí křtu je spása – křtem bylo vyhlášeno Hospodinovo milostivé léto (srov. Lk 4, 19; Lv 25, 9n). Pán Ježíš přišel poprvé naplnit lidskými silami nenaplnitelné. „Po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žid 9, 28) Byli jsme tedy vykoupeni z otroctví hříchu, abychom mohli jednou dojít spásy, neboť (jak praví Sv. Augustin) ten, který nás bez nás vykoupil, nás bez našeho svolení nespasí. Zejména v Janově Evangeliu je zdůrazněno, že kříž je neoddělitelně spjat s povýšením a oslavením Krista po pravici Boží. Skrze kříž Bůh „odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ (Kol 2, 15.) O velkopátečních obřadech budeme vyznávat, že „kříž přinesl radost celému světu“, protože víme, že láska zvítězila nad nenávistí a násilím, přestože v současném světě stále panuje zlo. Nový život získaný ve křtu má podobu kříže, nikoli jako nástroj násilí a hanby, ale jako znamení vítězství naděje a lásky. Kříž a tudíž i křest se pro křesťany stal znamením nevýslovné naděje na definitivní záchranu. Svátosti jsou znamení této záchrany neboli spásy. Tato spása je závdavkem, tj. jakoby zálohou, vzhledem k budoucí věčné spáse. Svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse. Nejsou ani zbytečné, ani nejsou jen slavnostní ozdobou, ani pouhým vyznáním bratrské sounáležitosti. K uvědomělé a rozhodné existenci patří pravidelné přijímání svátosti pokání a eucharistie spojené s úsilím o osobní spolu-působení z víry. Svátostná praxe sice není jediným, ale přesto podstatným kriteriem pro opravdový křesťanský život (srov. Tridentský koncil, DS 1604).

Svátostnou praxí si obnovujeme křestní koupel, naše znovuzrození, a plně využíváme toho, čím jsme byli křtem vyzbrojeni pro život v Duchu a Pravdě. Mohu si spásu zasloužit? Nikoli. Spása je milost. Na druhou stranu se mohu snažit žít křesťanským způsobem života, v bdělosti a angažovanosti, a tím se otevírat nesčetným Božím milostem, kterými člověka již nyní obdarovává. Žitým křesťanstvím se již tady a teď učím žít v zárodku nebeského království, které mi je zaslíbeno na věčnosti. Pán Ježíš svým učedníkům říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ (Jn 14, 1-7) Na čem tedy záleží k dosažení spásy? Na víře, stačí víra hořčičného zrnka, která se materializuje (srov. Jak 2, 14nn) v následování Krista modlitbou, sebezapřením a skutky milosrdenství.

Kristus svou obětí vykoupil celé lidstvo, touží po spáse každého člověka, ale žít v zárodku Božího království již v tomto světě, prožívat bezkonku-renční kvalitu křesťanského života již nyní, k tomu je „třeba, aby se všichni obrátili k Němu a k Církvi, která je Jeho Tělem. Kristus totiž sám nevýslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň nutnost Církve, do které lidé vstupují křtem jako bránou.“ (AG 7) Proto každý křest je zároveň vstupem do Církve a novokřtěnec se stává údem Těla Kristova-Církve. Na výrok „mimo Církev není spása“ je potřeba nahlédnout z tohoto hlediska. V dnešní době „se hlavní otázka možná už netýká toho, zda a jakým způsobem budou jiní spaseni, neboť naše víra v Boží milosrdenství nám dává jis-totu, že spaseni být mohou, a pokud jde o způsob, jak se to stane, je třeba ponechat vše Bohu. Nyní nás více zajímá to, jak za těchto poměrů a přes jiné možnosti spásy nutno chápat užitečnost funkce církve a funkce víry, jakož i života uvnitř či vně círk-ve.“ (Ratzinger)  Církev není prostorem, ve kterém se shromažďují ti, kteří si mohou nárokovat spásu. Církev by měla spíše být společenstvím těch, kteří pochopili paradoxní výzvu Nového zákona, že ke spáse na jedné straně „stačí milovat“, a na druhé straně, „stačí věřit“ (Ratzinger). Podíl na Kristově vykupitelsko-spasitelském díle spočívá v postoji „proexistence“ neboli „bytí-pro-druhého/Druhého“.

Bránou do Božího života v tomto světě přitom zůstává svátost křtu. Před křtem je sice také možné hledat Boha a dokonce s Ním lze žít, nikoli ale naplno, tj. jako údy Kristova Těla – Církve. Svá-tost křtu zpečetí naše sjednocení s Bohem, neboť má povahu nezrušitelného znamení. Bůh naše vykročení vůči Němu bere smrtelně vážně – už definitivně nechceme žít sami sobě, ale patřit Kristu. Křtem nám byla vtisknuta nezrušitelná duchovní pečeť naší příslušnosti ke Kristu. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opako-ván a nemůže být zrušen, ani vůlí člověka, ani žádným hříchem. Hřích jen zabraňuje člověku, aby křest přinášel ovoce spásy (srov. KKC 1272). Křtu se už nikdo nemůže zbavit. Pouze je možné připojit k zápisu v matrice pokřtěných poznámku, že dotyčný projevil svou vůli křtu se zříci (čímž sám sebe exkomunikuje, tj. staví se dobrovolně mimo Církev), ale na platnosti Boží milosti a na křestním závazku pokřtěného, to nic nezmění.

Některá obdarování neseme životem jako možný skrytý potenciál, aniž bychom jej využívali. Přesto jsou nám stále k dispozici, pokud bychom někdy hledali a i našli způsob, jak jejich prostřednictvím učinit svůj život šťastnějším a plnějším. O křtu to pak platí v míře nepřekonatelně větší. „Pánova pečeť“ je totiž nesmazatelnou pečetí věčného života. „Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.  Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť. Řekli mu: Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží? Ježíš jim odpověděl: Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (Jn 6, 26-29) Ten tedy, který „uchránil pečeť“ až do konce, to jest, který zůstal věrný požadavkům vlastního křtu, bude moci umírat „ve znamení víry“, s vírou svého křtu, v očekávání blaženého patření na Boha — což je dokonání víry — a v naději na vzkříšení (KKC 1274).

 

Zakončil bych dnešní rozjímání modlitbou (Novena, 74) : Trojjediný, věčný Bože, děkujeme Ti, že jsi nám dal poznat zákon svobody a lásky, který nás chrání. Děkujeme Ti, že jsi probudil naše svědomí a dal jsi nám sílu odmítnout, co je zlé. Pomoz nám, abychom vytrvali přes všechny útoky Zlého. Pomoz nám, abychom odmítli jeho lákavé sliby a prohlédli jeho lži. Pomoz nám, abychom plně důvěřovali, že náš život je v Tvých rukou a nebáli se neštěstí a smrti. Nedovol, abychom dopustili, aby nám Zlý rozvrátil život, aby nás uštval k chtivosti, otrávil závisti, spoutal sobectvím. Nedovol, abychom se nechali znovu přivést do otroctví hříchu, z kterého jsme byli vykoupeni. O to Tě prosím, neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.


Giglioni, Paolo: Svátosti Krista a Církve, Kostelní Vydří: KNA, 1996 (Giglioni); Raňků, Vojtěch, Zvěřina, Josef: Vykoupení a spása in: Teologické Texty, 2007/1 (Raňků); Jan Pavel II, Redemptor Hominis (Vykupitel světa), encyklika z roku 1979, Praha: Zvon, 1996 (RH); Ratzinger, Josef: Mimo Církev není spása, in: Cyrilometodějský kalendář, Praha: Česká katolická charita, 1969, 102-107 (Ratzinger); Novéna o křtu, ČBK 2011 (Novena)