Člověk vyjadřuje svá vnitřní přesvědčení, životní postoje i nálady, nejrůznějšími více či méně srozumitelnými slovy, gesty a symboly. Jejich míra srozumitelnosti je odvislá od toho, zda dotyčný používá v dané kultuře všeobecně běžná vnější vyjádření pro vnitřní stav, jež právě prožívá. Svátosti jsou také zevnější vyjádření vnitřního života člověk, totiž jeho víry. Jsou to tzv. znamení víry, kterými dotyčný deklamuje, že přijal Krista jako svého Pána a Spasitele, že chce být (nadále) živým údem Jeho Těla, Církve, že (i nadále) nechce patřit sobě nebo světu, ale Kristu. Při udělování svátostí se používají starobylá univerzální vnější znamení, jako např. voda, světlo, olej, chléb. Ty pak poukazují na vnitřní proměnu, která je vidět pouze „očima víry“, neboli jiným obrazem vyjádřeno „zrak srdce“. Ten, kterému se víra stala tzv. druhou přirozeností, má oči svého srdce otevřené dokořán a poznává hlouběji, než ten, jenž používá jen svůj fyzický zrak. Žitá víra nás činí prozíravějšími, pozornějšími k jevům, kterými k nám Bůh promlouvá. Není statická, nýbrž dynamická, neboť spočívá v duchovním růstu věřícího, jež nemá konce. K růstu patří schopnost snášet své pochybnosti a nedokonalosti. Svátosti jsou člověku posilou a očistou na jeho duchovní cestě a proto jimi má být obklopen po celý svůj život, a to zejména, když prožívá mezníky svého života.

Svátosti tedy předpokládají (srov. SC 59) víru, a to jak (1) víru Církve, která svou naukou odhaluje hloubku svátostí, uděluje svátosti ve jménu Krista a Jeho autoritou, neboť je Kristovým Tělem, a (2) víru příjemce svátosti v její účinnost. Přijetím svátosti člověk totiž vyznává, že Kristus je Pán, Církev je Jeho Tělem a sám příjemce svátosti úd tohoto posvátného Těla. „Bez víry není možné vyčíst ze svatých znamení, co je za jejich „světskou“ sférou, nemohou naznačovat odpoutání a obrácení k Tomu, který je „zcela Jiný“, sám v Sobě vždy nepřístupný, a který není nikdy plně sdělitelný. Bez víry se „svaté“ znamení stává „magickým“. Jako by chtělo uchvátit božskou moc a ovládat ji pro své vlastní cíle.“ (Giglioni, 14) Jen za předpokladu víry v Boha a v Církev se svátosti mohou stát znamením neviditelné Boží milosti. Tradiční definice svátosti říká, že se jedná o (1) viditelná znamení (2) neviditelné Boží milosti (3) ustanovená Kristem. Znamení odkazují na něco hlubšího, co na první pohled není zřejmé a dá se jen tušit na základě víry. Představitel Církve vykonává určité rituály, které jsou vnímatelné. Tyto rituály byly často vzaté z každodenního života člověka, protože tak jejich symbolika byla co nejzřetelnější. Při křtu například lije kněz nebo jáhen na hlavu křtěnce svěcenou vodu. Ta znamení se skládají na jedné strany (obvykle) z nějaké hmoty (např. voda) a nějakého úkon (např. lití), a na druhé straně jsou doprovázeny lidským slovem, svátostnou formulí, kterou činitel (např. kněz) musí vyslovit. Obě (hmota/úkon a slovo) jsou spojené nádoby a společně utváří svátost. Sv. Tomáš Akvínský praví: „Odstraníš-li slovo, co je pak voda jiného než voda? Přistoupí-li k živlu slovo, vzniká svátost.“ (STh III 60, 6). Skrze svátosti chce Bůh pozvednout člověka k jeho skutečné důstojnosti, zbožštit ho, aby měl účast na božství Trojjediného. Používá si k tomu Církev, na prvním místě biskupy a jejich pomocníky kněze, které hlásají Boží slovo a udělují svátosti křesťanské víry (srov. LG 21).

Křesťané, „jež jsou Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat. Apoštol je napomíná, aby žili, „jak se sluší na věřící“ (Ef 5,3), a aby jako Boží vyvolení, svatí a milovaní projevovali navenek „milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost“ (Kol 3,12) a přinášeli plody Ducha k posvěcení (srov. Gal 5,22; Řím 6,22).“ (LG 40). Na lidskou slabost a nedokonalost je to příliš velký úkol. Sám člověk z vlastních sil a schopností nedokáže žít svou identitu. Křesťan ví, že na to není sám. Ježíš nás přirovnal k ratolestem, která je přiroubovaná k Němu, vinnému kmeni, a Bůh Otec se o své ratolesti stará (srov. J 15, 1-8). Kmen živí ratolesti mízou a dává jim život. Jeho mízou můžeme přirovnat krvi, která proudí našimi žilami a kyslíku, který proudí našimi plícemi. Tento život je navenek viditelný v plodech (žitého křesťanství), které přináší.

Kromě viditelného života máme také duchovní život, který není vidět. Nejen plody žité křesťanství, ale celé stvoření odkazuje na Boha, který není vidět, neboť Boha lze poznat v Jeho stvoření (srov. Řím 1, 19), ba dokonce vnitřní svět, jenž každý člověk ve větší či menší míře prožívá sám v sobě. Boží milost má pak úlohu mízy, která napájí náš duchovní život. Každého, neboť Bůh nechce, aby někdo z lidí zahynul, ale aby každý byl zachráněn (srov. 1 Tim 2, 4). Nikomu to neukládá za povinnost, ale každému dal svobodnou vůli a rozum, aby ve svobodě došel k poznání pravdy, že nikdo nepřichází k Otci, než skrze Krista (srov. Jan 14, 6). Ježíš ve svém životě slovy i znameními (zázraky) pozval mnoho lidí k následování: „Pojď za mnou!“ (srov. Mt 9, 9; 19, 21; 23, 37), ale nedočkal se vždy kladné odpovědi. Bůh i dnešního člověka pouze zve na cestu k dokonalosti začínající křtem a své pozvání již doprovází milostí, která „předchází, připravuje a vyvolává svobodnou odpověď člověka“ (KKKC 324). Křtem jsme se narodili z vody a z Ducha svatého, přijali Pána Ježíše jako svého Pána a Spasitele a byli posvěceni, tj. vyhrazeni pro Boha. Obdrželi jsme jako ustavičného pomocníka a rádce Ducha svatého. Duch svatý působí rozmanitými způsoby, např. skrze Písmo svatého, hlasem našeho svědomí, napomenutím našeho okolí nebo dobrým příkladem bližního, různými událostmi v našem životě. Na základě těchto a nespočet dalších podnětů nás napadají různé myšlenky a cítíme pohnutky k dobru, ke kterému nám Duch svatý dává sílu (srov. Flp 4, 13). Milost je nezasloužený, zdarma daný Boží dar a proto zcela závisí na iniciativě Boha, neboť přesahuje lidskou zkušenost, schopnosti rozumu a síly člověka (srov. KKKC 423). Shodou okolností samo slovo milost již naznačuje sloveso milovat (milost v latině je gratia, které má stejný základ jako slovo gratus, tj. být někým milován) – je to právě Boží láska, která nás nenechává napospas svému údělu, ale uschopňuje směřovat k dokonalosti a žít naší identitu Božího dítěte.

Kristus sice svým vtělením, životem, utrpením, smrtí a vzkříšením každého člověka vykoupil a zasloužil mu milost, jenže nesmíme zapomenout, že se jedná o „pouhou“ Boží nabídku. Vykoupení je darem, který čeká na přijetí. Člověk, narušený dědičným hříchem, se sice narodí jako Bohem milovaný tvor, ale bez milosti posvěcující; neboť jako Adam mohl jen dobrovolně opustit stav milosti posvěcující s dopadem na celé lidstvo, může dnešní člověk díky Vykupiteli tuto milost znovu osobně přijmout, ale jen svobodným rozhodnutím, a to skrze křest. Křtem jsme pak díky Boží velkorysosti posvěceni neboli zbožštěni. Říkáme tomu, že jsme byli ospravedlněni skrze Ducha svatého. Od našeho křtu jsme se dostali do stavu milosti posvěcující, s níž jsou spjaty vlité ctnosti víra, naděje a láska a sedm darů Ducha svatého. Jedná se o trvalý stav, neboť křtem nám bylo vtisknuto nesmazatelné znamení.

Abychom v tomto posvěceném stavu skutečně zůstali žít, je potřeba, abychom se o jeho trvání snažili tím, že na Boží lásku budeme trvale odpovídat lidskou láskou. K tomu člověku pomohou zmíněné vlité ctnosti a dary Ducha. Pán Ježíš nám říká, že lásku k Němu prokazujeme plněním Božích přikázání, které jsou našimi směrnicemi na cestě k dokonalosti. I na to nejsme sami, neboť nám Bůh posílá milost pomáhající, která osvěcuje náš rozum a poskytuje sílu a odhodlání k dobru. Využíváme-li milost pomáhající, může nás léčit z našich závislostí a špatných vlastností. Čím zdravější jsme (v duchovním smyslu), tím více nás milost pomáhající pozvedá do stavu Božího dítěte, protože se jím čím dál více a viditelněji stáváme. Aby milost pomáhající byla účinná, je tedy za potřebí aktivní součinnost člověka. Chceme-li se udržet v milosti posvěcující, je zapotřebí, abychom toužili zůstat v trvalém spojení s Bohem. Milost posvěcující můžeme totiž i ztratit (podobně jako v příběhu Marnotratného syna), když se od Boha odvrátíme nebo jinými slovy, když přestaneme toužit po Bohu; pak do našeho života trvale pustíme hřích, a to buď lehký hřích čímž působení milosti posvěcující v nás velmi oslabujeme, nebo těžký hřích, který působí ztrátu této milosti. I v těchto případech nás Boží láska neopustí a Jeho pozvání (milost) k návratu bude sílit. Získáme ji zpět tím, že přijmeme svátost smíření. Jak již bylo řečeno – milost posvěcující a milost pomáhající jsou spojené nádoby. Můžeme je srovnat k zraku a světlu. Milost posvěcující je jako zrak, který může být jakkoli vynikající, ale bez světla nic neuvidím. K vidění potřebuji světlo, podobně k setrvání v milosti posvěcující potřebuji milost pomáhající.

Jak poznáme, že jsme v milosti posvěcující? Pán Ježíš praví, že podle plodů poznáme strom (srov. Mt 7, 19). Tudíž podle toho, jak je naše ratolest ověšená plody, poznáme, jak na tom jsme, tj. zda jakožto ratolesti skutečně žijeme z mízy, která je nám dána z vinného kmene či nikoli. I větvě méně plodné vinař (tj. Bůh Otec) obchází, ošetřuje, oživuje, aby časem vynášeli plody. Poskytuje jim milost pomáhající. Vždyť křtem jsme byli naroubování na tento životodárný vinný kmen a záměrem vinaře je, abychom zůstali s kmenem pevně spojeni a vydávali hojné ovoce (srov. Jan 15, 5). Příklad ovoce, podle kterého poznáme, zda a jak dalece setrváme v milosti posvěcující, jsou více či méně neustálá modlitba, více či méně povedený láskyplný sebezápor, více či méně intenzivní namáhavá oběť či utrpení vzhledem k většímu dobru, schopnost a ochota více či méně radostně pomáhat bližním skutky milosrdenství. Čím více svůj život zvládáme s určitou mírou duchovní lehkostí, ve smyslu pokoje v srdci, tím více využíváme Bohem nabídnutou milost pomáhající. „Když se Bůh skrze osvícení Ducha svatého dotýká srdce člověka, nezůstává člověk zcela nečinný, protože přijímá vnuknutí, byť ho může i odmítnout. Zároveň se ale bez milosti Boží nemůže před Bohem svobodnou vůlí pohnout ke spravedlnosti. Když se tedy ve svatých písmech říká: „Obraťte se ke mně, a já se obrátím k vám“ (Zach 1, 3), je nám připomínána naše svoboda.

Když odpovídáme: „Obrať nás, Pane, k sobě, a budeme obráceni“ (Pláč 5, 21), vyznáváme, že Boží milost nás předchází.“ (DO) Božím milostem se můžeme jen otevřít. Nic více a nic méně to nechce. Pro křesťana není tedy otázkou, jak získat milost pomáhající nebo posvěcující. Bůh nám je nabízí neustále. Spíš jde o to, zda jsme svým životním postojem a nasměrováním obráceni k Bohu, zda jsme své záležitosti odevzdali Jemu do rukou, nebo se stále snažíme držet kormidlo pevně v ruce a navigaci našeho života určujeme sami.

Bránou do Božího života je svátost křtu. Před křtem je sice také možné hledat Boha a dokonce s Ním lze žít, nikoli ale naplno, tj. jako údy Kristova Těla – Církve. Věříme, že Kristus svěřil plnost Božího života své Církvi. Kristus je také nazýván prasvátostí, protože z Něj pramení všechny ostatní svátosti, neboť On sám je ustanovil; a protože Církev je Tělem Kristovým, se také nazývá svátostí Boží. Sv. Pavel říká, že „patříme přece všichni k sobě jako údy“ (Ef 4, 25), a to údy Kristova Těla. Společenství Církve je svátostné znamení tohoto Těla, které přesahuje kulturní, národnostní, rasové či pohlavní rozdíly a svou rozmanitostí odhaluje Boží jinakost v jednotě. Křtem jsme skrze Církev získali svátostné pouto jednoty, které nemá zakrývat rozdíly, ale odkrývat to, co nás spojuje. To, že skutečně prožíváme bolest pramenící z nejednoty, která má své kořeny v nenavratitelné minulosti, je důkazem naší touhy po jednotě a přiznáním naší neschopnosti jednotu vlastními silami uskutečnit. Rozdělení, které člověk v tomto směru způsobil, nedokáže sám napravit. Je to působení Ducha svatého, které vládne ekumenické mentalitě. Taktika Ducha svatého je podivuhodná: nevybírá si cestu násilnou, ale spíše lahodnou a sklízí postupně úspěchy. „Jarní vítr ekumenismu přinesl uvolnění. Bez újmy na své vlastní totožnosti se naučili křesťané vážit si dědictví jiných vyznání, které vychází ze společného pramene Evangelia. Křesťané se naučili přijímat druhého jako druhého a tím také poznávat svou vlastní náboženskou tradici.“ (Spinsanti ,214) I tím se s Církví stáváme svátostí Boží spásy pro celý svět, neboť realizujeme Kristovu prosbu o jednotu (srov. J 17, 21) a stáváme se živým svědectvím Kristav (srov. 1 Petr 2,9c ).

Církev věří a vyznává jako závazný článek katolické víry (srov. KKC 1117), že svátosti Nového zákona byly všechny ustaveny Pánem Ježíšem Kristem, a to osobně. Svátosti pramení z Krista a jejich účinnost vždy závisí na Něm. Ježíš je tedy vlastním udělovatelem svátostí. On je tedy ten, který nás např. pokřtil. Tím je řečeno, že jsou svátosti osobním setkáním se samotným Kristem a Jeho velikonočním tajemstvím, jimiž vrcholí Jeho dílo. Když slavíme svátosti, vždy obdržíme Boží milost. Jejich účinnost spočívá v milost posvěcující, kterou Duch svatý věřícího posiluje a proměňuje. Vnější znamení, např. lití vody na hlavu, odkazují na neviditelnou proměnu duše dotyčného. Příjemce svátosti je změněn ve své podstatě, byť navenek nebude rozdíl (alespoň na první pohled) znát. Změna podstaty je změna identity. Žena, která porodí dítě, se stane matkou a tudíž se její podstata/identita radikálně změnila. Přesto těm, kteří o tomto faktu nevědí, se může navenek zdát stejná jako před porodem. Nějak podobně ten, který přijme iniciační svátosti (křest, eucharistii a biřmování) se kolegům v práci může navenek jevit nezměněný. Přijata svátost ale vnitřně skutečně působí. Boží působení skrze svátosti je tak mocné, že proud milosti nemůže zabránit ani nehodnost kněze.

Svátosti tedy „fungují“ vždycky nebo odborně řečeno působí ex opere operato, tj. bez ohledu na disponovanost udělovatele (srov. KKC 1128). Aby svátost proběhla platně, se od kněze očekává, že pronese předepsaná svátostná slova („Petře, já Tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha sv.“) v souladu s předepsaným svátostným úkonem (třikrát polití hlavy a pomazání) a použitím předepsané hmoty (svěcená voda a posvátné oleje). „Svátosti představují jakousi „souhru“ mezi Bohem a člověkem, dialog spásy, který se koná v prostoru milosti, jímž je Církev.“ (Gignioli, 20) Jediný, kdo tedy může „překazit“ účinnost svátosti, je sám příjemce svou indisponovaností. Požadovaná spolupráce s příjemcem svátosti se latinsky nazývá „ex opere operantis“. Známý výrok sv. Augustina je „kdo Tě stvořil bez Tebe, nemůže Tě spasit bez Tebe.“ Vyjadřuje, že Bůh čeká na naši svobodnou součinnost ve víře a úmyslu.

V římskokatolické církvi známe sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Zahrnují všechny významné okamžiky v lidském životě, ve kterém Bůh prostřednictvím Církve člověka doprovází na jeho životní pouti. Ve zmíněných událostech se projevuje přirozený a nadpřirozený rozměr života jako dvě spojené nádoby. Svátosti jsou živým organismem a každá svátost má svou vlastní životní úlohu. Můžeme je rozdělit do 3 skupin:

  1. svátosti, které křesťana uvádějí do života s Bohem (křest, biřmování a eucharistie)
  2. svátosti, kterými je člověk uzdravován (smíření a pomazání nemocných)
  3. svátosti, které tu jsou ke službě společenství (kněžství a manželství).

Vrcholem a pramenem všech svátostí je Eucharistie: všechny ostatní z ní vyvěrají a k ní jsou zaměřeny. Eucharistie je svátost svátostí. Základní svátostné pilíře našeho křesťanského života, jsou křest, biřmování a eucharistie. V této trojici je křest vstupní branou, která nám zpřístupňuje ostatní svátosti. To znamená, že ten, který není pokřtěný, nemá přístup k ostatním svátostem. Zjednodušeně se dá říci, že jsme se křtem znovu zrodili, biřmováním jsme byli posíleni a eucharistií se živíme. Tyto tři základní pilíře jsou pro křesťana nezbytným předpokladem pro jeho účast na Božském životě, a to již v tomto světě, byť v zárodku. Bůh je Osoba, která nás miluje a kterou můžeme milovat, která se o nás stará a ke které se můžeme utíkat do bezpečí…Bůh není věc, ani energie, ale Osoba, s kterou můžeme utvářet vztah. On si přál, abychom měli podíl na Jeho božském životě, abychom vstoupili, na kolik to je pro nás možné, do vnitrobožského života – Nejsvětější Trojice. Tři zmiňované iniciační svátosti (křest, biřmování a eucharistie) nás k tomu disponují.

Potřebuje Bůh svátosti a Církev k tomu, aby lidem daroval své milosti? Nepatří nám omezovat Boží všemohoucnost. Bůh je dokonalý a z Jeho podstaty nikoho a nic nepotřebuje. Zároveň je Bohem lásky, která se mj. projevuje v tom, že se vydává, chce se sdílet a že je věrná. Proto, když jsme Bohu na Jeho Lásku odpověděli svou láskou své ano, vtiskl do našeho srdce Kristovu tvář navěky. Tím jsme se ontologicky, tj. bytostně změnili. Dostáli jsme nejvyšší kvality lidské bytosti: zbožštění. To naše ano Bůh bere smrtelně vážně a odpovídá svou nekonečnou věrností. Byli-li jsme jednou pokřtěni, biřmování nebo svěceni, nemůžeme už nikdy přijít o tuto neviditelnou pečeť. Můžeme Kristovu tvář v nás uvěznit v kobce, zesměšňovat, pohrdat ji, odmítat. Nic nám to nepomůže, pouze odmítáme to nejdražší, co jsme kdy přijali: milost Božího posvěcení. Proto je tak důležité stále opakovat, že Bůh je Bohem svobodu, který volá člověka a čeká na jeho svobodné rozhodnutí. Z tohoto důvodu se v Církvi klade tak velký důraz na kvalitní přípravu žadatelů o svátosti. Tím je co nejlépe připravíme tuto tak významnou událost, podobně jako se student připravuje na státnici nebo svatebčané chystají svou svatbu. Svátostmi vstupujeme do kvalitativně jiného rozměru života, otevírají se nám obzory Boží vůle a lásky.

Zakončil bych dnešní rozjímání úryvkem z knihy Píseň písní, 8. kapitola verše 6 a 7: „Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.  Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Prosíme proto Pane Ježíši, abys svou lásku v našem srdci rozohnil a pomáhal nám ji šířit v tomto světě, abychom dostáli svého křestního poslání, neboť Ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v Duchu svatém na věky věků. Amen.


II Vatikánský koncil, Sacrosanctum Concilium, konstituce o posvátné liturgii, Kostelní Vydří: KNA, 2002 (SC); Giglioni, Paolo: Svátosti Krista a Církve, Kostelní Vydří: KNA, 1996 (Giglioni); II Vatikánský koncil, Lumen Gentium, konstituce o Církvi, Kostelní Vydří: KNA, 2002 (LG); Kompendium Katechismu Katolické církve, Kostelní Vydří: KNA, 2006 (KKC);  Dekret o ospravedlnění, 1546, kap. 5. a 6.; DH 1526, 1526 (DO); Spinsanti S.: Ekumenismus duchovní, In: Slovník spirituality (Spinsanti); Tridentský koncil, ES 1601