„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1, 15). Tato věta zní, jakoby obrácení záleželo pouze na lidském rozhodnutí. To je jen částečnou pravdou. Obrácení je na prvním místě Boží dar, neboť je to Duch sv., který otevírá lidská srdce a uschopňuje člověka, aby uvěřil a vyznal Ježíše za svého Pána a Spasitele (srov. 1 Kor 12,3). „Obrácení je od začátku plný a radikální výraz víry, který nezná ani hranice, ani zábrany a přijímá Boží dar zcela a úplně. Současně však dává s jistotou do pohybu dynamický a trvalý proces, který trvá celý život a vyžaduje stálý přechod ze “života podle těla k životu podle Ducha” (srov. Řím 8,3-13). Znamená přijmout Kristovu skutečnost spásy a stát se jeho učedníkem.“ (RM 46 ) Obrácení není jen výzvou pro ty, kdo Pán Ježíše nepoznali. Všichni jsme vyzváni k obrácení podle příkladu Jana Křtitele, abychom takto připravovali cestu pro Krista. „O dnešní výzvě k obrácení, kterou misionáři orientují na nekřesťany, se buď diskutuje, anebo se o ní mlčí. Někteří v tom vidí akt “proselytismu”; říkají, že by stačilo pomoci lidem být více lidmi, anebo být věrnější vlastnímu náboženství; říkají, že by stačilo vytvořit taková společenství, která by byla schopna zasadit se o spravedlnost, svobodu, mír a solidaritu. Zapomíná se však přitom na to, že každý člověk má právo slyšet o Božím “dobrém poselství”, které se v Kristu zjevilo a darovalo; pouze takto může člověk uskutečnit své vlastní povolání. Velikost této události zaznívá v Ježíšových slovech Samaritánce: “Kdybys znala Boží dar”, a v neuvědomělém, ale palčivém požadavku ženy: “Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň.” (Jan 4,10.15).“ (RM 46)

První zásadní obrácení v životě člověka je událost křtu. Jistě předcházelo dlouhé či kratší období, ve kterém dotyčný žíznil a nacházel pramen života. Pak nastal čas katechumenátu, ve kterém se seznamoval s nejrůznějšími aspekty Církve. Také prošel bezprostřední přípravu na křest. Ten, který byl pokřtěn jako dítě, si přitom musel projít stejnou cestou jakožto křesťan, ale měl výhodu, že ho na této cestě doprovázeli rodiče a kmotři, příbuzní, věřící přátele a farnost. S nimi se „pokřtěný-od-narození“ mohl učit chodit v nově nabytém životě křesťana. Křtem jsme totiž vstoupili na cestu nového života. Byli jsme slovy sv. Pavla v listě Římanům (Řím 6, 3-5) ponořeni v Krista Ježíše, ponořeni do Jeho smrti. Náš starý život byl spolu s Ním pohřben a tak jako On vstal z mrtvých, tak i my máme žít novým životem. Starý člověk v nás byl spolu s Kristem ukřižovaný. Je s ním konec a nemůžeme se odvolávat na to, že jsme slabí a nevíme jak na to. V síle Kristově a v Jeho moci již totiž nejsme slabí, ale nepřekonatelní. Křtem jsme s Ním slovy sv. Pavla srostli tak, že skrze Jeho kříž, smrt a zmrtvýchvstání jsme se vymanili z otroctví zla a závislosti. Díky malověrnosti a pochybovačnosti člověka je obrácení zásadním předpokladem a neoddělitelnou součástí života těch, kteří byli pokřtěni a nazývají se křesťany. Obrácení se netýká jen období před křtem, ale je životním, hluboce křesťanským postojem otevřenosti Bohu a má doprovázet náš celý život.

Křtem jsme srostli s Kristem, potvrdili jsme, že jsme si vědomi toho, kým jsme se stali od svého stvoření: obrazem a podobou Boží. Ježíš z Nazaretu, viditelná tvář neviditelného Boha, chce být i naším Mistrem a formovat nás na cestě k dokonalosti. „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Už nemusíme žít sami sobě, ani jako otroci našich vášní a zálib či lidí kolem nás. Stačí se obrátit a následovat Evangelium, živé a věčné Boží slovo, které vstoupilo do našeho života a chce prostoupit veškeré oblasti našeho já. „Když se k Němu obrátíte celým svým srdcem a celou svou duší a budete před Ním správně jednat, On se k vám obrátí a už před vámi neskryje svou tvář.“ (Tob 13, 6) Někdy se zdá, že je to Bůh, který se před námi skrývá, ale opak je pravdou. My se jako Adam a Eva skrýváme před Bohem, zejména ve chvílích, když jsme věci řešili po svém. A je to opět Bůh, který jako tehdy prochází zahradou našeho života a volá nás „Kde jsi?“(Gn 3, 9). Je to Bůh, který neustále iniciuje dialog a čeká na naši odpověď. Důležitost každodenního obrácení mnohým z nás uniká. Žijeme svůj život často bez ohledu na Boha. Jsme naplněni sami sebou, svými problémy a starostmi; na prvním místě se obvykle rozhodujeme podle sebe nebo po dohodě se svým okolím. V krizi se domníváme, že jsme na to sami. První přikázání Desatera zní: v jednoho Boha věřit budeš. Implikuje, že Bůh je v našem životě Osobou, které nejvíce důvěřujeme, ke které vzhlížíme, s kterou vše konzultujeme, než to vypustíme do světa. Máme tendenci být sebestřední. I když skutečně chceme, aby Bůh byl středobodem našeho života, přesto stále tíhneme k tomu, sami sebe stavět na Boží místo.

Slovo obrácení je v českých vydáních Nového zákona překladem řeckého slova μετανοια (čti metanoia). Jedná se o „změnu smýšlení“, „jinak myslet“ nebo také „vidět za věci“ ve smyslu vidět a poznávat to podstatné ve všem – Boha. To dokážeme jen, pokud budeme naladěni na správnou frekvenci a zároveň budeme naslouchat Božímu hlasu, který k nám na této frekvenci promlouvá. Máme být na příjmu, ale máme také vysílat, vidět svět Ježíšovýma očima a zářit Jeho světlem. Křesťanství se v dnešní době jeví spíše podobné člověku, který si za komunistické diktatury snažil naladit rádio na Svobodnou Evropu. Musel to dělat tajně, neboť to bylo zakázané. V dnešním světě se setkáváme – zejména na evropském kontinentu – s křesťanstvím, které se úspěšně vytlačuje z veřejného života do soukromí. Tam jej máme prožívat hlavně v tiché skrytosti. Pomyslný signál je nejrůznějšími prostředky rušen, např. rozsáhlou a rozmanitou nabídku materialistického světa, která vědecky promyšleným systémem dokáže své produkty velice lákavě a neodbytně prosazovat, ale také rychlostí dnešní doby. Ticho, ve kterém se člověk setkává s Bohem, se z moderního světa vytrácí. Neustálý hluk přehlušuje Boží hlas v člověku. Uchváceni a zahlceni obrovskou svobodou volby většina lidí trpí nedostatkem času a mnozí proto cítí velký tlak řešit věci co nejrychleji, nejefektivněji a některé věci neřešit vůbec.

Zralý a svědomitý křesťan ale chce žít nově získanou nevyčíslitelnou kvalitu života, kterou získal ve křtu. Protože zdrojem této kvality je Bůh, musí si křesťan, chce-li z této kvality čerpat, neustále ladit Boží frekvenci a pozorně naslouchat rušenému vysílání. Zdá se to náročné, ale jde ve velké míře také o zvyk. Jak často se tážeme po Boží vůli, kolik trpělivosti a času vynakládáme, abychom ji zjistili? Nenecháváme se mnohdy vědomě či nevědomky ovládnout strachem před nejistou budoucností a otevřenými otázkami? Nebojíme se také ztratit poklady, které jsme si v tomto světě nashromáždili a které nám dávají pocit jistoty a bezpečnosti (srov. Mt 6, 20)? Kolikrát skrýváme své činy pod jinými jmény: děláme to pro rodinu, pro firmu, pro národ, pro farnost, pro Boha atd. Nejedná se přitom hlavně o naše plány, naše záměry, které mají přinést námi očekávaný výsledek? Pokud tomu tak je, pak se nacházíme na bludné cestě a jak těžko se nám vrací z této slepé uličky zpět na hlavní. Pomyslné ladění Boží frekvence spočívá v životě v Boží přítomnosti a pravidelném zpytování svědomí, zda tomu tak je.

Proces obrácení začíná otázkami typu: Kam mám zaměřený svůj zrak? Co jsou plody mého jednání? Směřuji na této cestě ke svému skutečnému já, nebo před ním utíkám? Tyto otázky nás pak vedou zpět na cestu k Bohu, který je naším Stvořitelem a který nás dokáže směřovat k našemu pravému bytí, ke skutečnému já. Psychologie obrácení je velice komplexní proces, neboť předpokládá radikální změnu životního stylu, a to není jednoduchou záležitostí. Vždyť se říká, že zvyk je železná košile. Je to boj proti jistotě, spokojenosti a pohodlnosti dosavadního životního stylu. Někdo přirozeně dojde k bodu, kdy začne hledat smysl života, který v tom dosavadním postrádá. V mnoha případech se musí stát něco nepříjemného až bolestného, co nazýváme pádem, aby se člověk vzpamatoval a uznal, že nezná východisko, že je na dně. Tento stav větší či menší bezradnosti pak v určitých případech vede k naladění frekvence, kterou dotyčný předtím nikdy neslyšel. Ta se pak může stát příčinou více či méně trvalé výměny neduchovních (např. materiálních) hodnot, které dotyčný dříve vyznával a ve kterých byl zklamán, za hodnoty duchovní.

Radikální obrácení je ohromným zásahem do intimní oblasti pojetí sebe sama, do vlastní identity. Pokud se má jednat o kvalitní a trvalou změnu, musí vycházet z vnitřního přesvědčení a to v souladu mezi city a rozumem. Jinak dříve nebo později dojde k dalšímu zklamání. Obrácení obvykle zasahuje nejen člověka samotného, ale též jeho okolí a to do té míry, která odpovídá hloubce a intenzitě obrácení. Když se díky milosti obrácení změní žebříček hodnot, tak to změní také naše vnímání okolního světa, ovlivní to naše rozhodování, posune to naše myšlení a zasáhne to naše vyjadřování. Začneme dělat věci, které jsou pro „pozůstalé naší smrti“ (srov. Řím 6, 3-5) nepochopitelné, pokud sami neprožili něco podobného.  Obrácení nemusí mít jen pozitivní účinky. Dotyčný může ztratit své místo v sociální síti, ve které žil. Nepochopení pak může způsobit, že přijde o přátele a příbuzné (srov. Mt 10, 35). Může se také stát, že se konvertita vrhne nadšeně do církevního prostředí a zjistí, že žádné očekávané společenství neexistuje nebo v daném společenství prožije nepřijetí, chlad, pokrytectví a chytráctví, oproti očekávanému společenství láskyplných učedníků, jakémusi domovu nového života. Pokud nastanou obě situace…

Motivace k obrácení je vždy výměna něčeho za něco jiného, lepšího, alespoň ze subjektivního hlediska. Motivace může být pozitivně nebo negativně podnícena. O pozitivní motivaci lze hovořit například v případě, kdy se člověk setká s inspirující a nakažlivě žitou vírou – čisté křesťanství odpovídající výzvě našeho Pána: buďte světlem světa a sůl země (srov. Mt 5, 13-16) a hleďte se varovat kvasu Farizeů a Herodovců (srov. Mt 16, 6.). Umožňuje to otevřené farní společenství, ve kterém se lidé cítí vítáni a milováni, kde existuje zájem jednoho o druhého. V jakém stavu je naše víra? Je inspirující a nakažlivá? Jsme aktivní součástí farního společenství, účastníme se aktivit, které farnost pořádá, jsme přívětiví i vůči nově příchozím, kterým příliš nerozumíme? Je na nás pokřtěných, zda a jak naši víru žijeme ve společenství církve, zda návštěvnost nedělní mše svaté a „povinné“ svátosti jsou jediným výsledkem té překotné události našeho křtu. Negativní motivace spočívá v existenciální nespokojenosti dotyčného s jeho životní situací. Tato nespokojenost může nabrat takových rozměrů, že se člověk dokáže otevřít novým podnětům řešení, tzv. z nouze ctnost. „Tyto nedostatky (smyslu, krásy, lásky, pravdy apod.) korespondují s vrozenými psychickými a duchovními touhami a potřebami každého člověka. Tyto touhy představují mohutný potenciál obrácení, protože už svou podstatou směřují ke svému zdroji, kterým je živý Bůh, poznatelný skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.“

Bohužel, rozhodnutí k obrácení může také spočívat v přehnaném optimismu, v touze chtít dělat všechno úplně jinak a v odmítnutí všeho, co bylo, i sebe samého. Může přitom jít o špatnou interpretaci sv. Pavla, který říká, že všechno pokládá za ztrátu, neboť to, že poznal Ježíše, svého Pána, je mu nade vše. Pro Něho všechno ostatní odepsal a pokládá to za nic. (srov. Fil 3, 8). Jedná se totiž o výrok člověka, který si svou víru protrpěl a na svém těle poznal Boží milost.  V samolibé touze po vnitřní a vnější proměně člověk Bohu spíš překáží svou horlivostí, než že by se otevíral Jeho vedení. Může se také jednat o špatné pochopení slov sv. Pavla v listě Kolosanům: „svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového“ (Kol 3, 9-10) Je pravda, že někteří jsou Bohem konkrétně povoláni k radikální změně, aby byli Božím znamením pro svět. Spíš je ale nutné počítat s tím, že takové povolání nemáme. Výkyvy jsou nejzřetelnější u ohromujících obrácení augustinovského typu, ale v takových případech jsou výkyvy pouhou součástí cesty, na které dotyčný časem najde svou novou rovnováhu ve zlatém středu. Ve většině případů Bůh zasahuje do obyčejných každodenních situací více či méně spokojených lidí, což platí o většině z nás. Obrácení je moment, kdy prožijeme okamžik prozření, ve kterém nahlédneme bídu svého ubohého života a vyměníme ho za intimní vztah s Bohem. Slovy sv. Pavla (Gal 3, 24) znovu „oblékneme Krista“, tj. znovu přijmeme Pána Ježíše Krista do svého srdce a rozhodneme se, že chceme žít nový život získaný ve křtu – život dítěte Božího; že chceme stát před Bohem takoví, jací jsme. Uvědomíme si, že křesťanský životní styl není o tom, že máme být silní, soběstační a nezávislí, ale že do středobodu svého života pustíme Všemohoucího. Tím, že se člověk obrátí, ihned nevymýtí všechny své nedostatky, nezmizí jeho náklonnost ke hříchu. Vzpomeňme si na slova sv. Pavla Korintským: Pán „mi řekl: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. (…) Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12, 7-10) Obrácení je výraz toho, že věříme a vyznáváme svou nedokonalost, hříšnost a slabost a že to všechno může proměnit jen sám Bůh. Obrácení může být i vyjádření toho, že vnímáme hlubší smysl událostí našeho života, ano i samotného hříchu, pokud nás přivedl blíže k Bohu, který naplňuje náš život.

Krásný biblický příběh popisující obrácení nalezneme ve starozákonní knize Exodus. Zde je patrné, že se nám Bůh zjevuje v našem každodenním životě, v nejrůznějších lidech, událostech, situacích, myšlenkách. Často se nejedná o nějaké velké věci, ale malé, jichž si povšimne ten, který má vnímavé srdce. Naplnil se čas a začíná nepatrná událost, která změní Mojžíšův život (srov. Ex 3, 1-10). Když člověk někdy zaklimbá, ba dokonce usne, Bůh pracuje dál, až se zase necháme probudit. Mojžíš se původně šel podívat na zvláštní jev, který viděl na poušti. A najednou se mu představuje sám Bůh a volá ho jménem. Volání, které vnímá Mojžíšovo srdce. Probouzí v Mojžíši vjem posvátna, tajemství, až na něho padl nevyslovitelný úžas. Setkání s Bohem člověka zcela poznamená. Už nikdy není stejný, byť se později znovu od Boha odvrátí a jde si vlastní cestou. Ale Bůh v Mojžíšovi nejen probouzí vjem posvátna, ale také jeho staré ideály. Zatímco on je vzdal, Bůh na ně nezapomněl. Bylo to nepříjemné probuzení z polospánku jeho spokojeného života. Co v takové chvíli děláme? Obvykle se začínáme vymlouvat, někdy ze strachu, jindy z falešné pokory – jen abychom nemuseli vstát. I Mojžíšovi není nic lidského cizí (srov. Ex 3, 11). Nezřídka se stává, že se vymlouváme, protože nechceme změnit svůj směr, svůj životní postoj, vyměnit své pohodlí a bezpečí za nejistotu a naději. Pak jakékoliv řešení našich námitek přináší jen nové námitky. Tak to probíhá v rozhovoru mezi Bohem a Mojžíšem (srov. Ex 3, 12-13). I Mojžíš ztratil veškeré ideály. Že ztratil iluzi, že vlastní silou vyřeší neprávo, kterému musí čelit izraelský lid v otroctví, je jen dobře. Přijít o iluze je vstupem do reality. Ideály bychom ale neměli ztrácet, neboť představují naši naději. Všemohoucí Bůh se sklání k bezmocnému člověku, který vzdal veškerou naději a žije sice jako dobrý člověk, ale pouze pro sebe a pro své blízké. Tento člověk má tu odvahu Boha, který člověka ve všem přesahuje, vyzvat k tomu, aby mu řekl své nejintimnější jméno. A Bůh skutečně Mojžíšovi své nejniternější jméno zjevuje, nakolik jej lze vůbec vyslovit lidskou řečí (srov. Ex 3, 14).

Bůh Mojžíšovi otevírá intimní vztah důvěry. Jeho čas přišel, je připraven. Okamžikem, kdy si sundal opánky a vstoupil na posvátnou zem, kdy odpověděl na Boží volání a navázal s ním dialog, se obrátil. Mojžíš bude nejniternější vztah s Bohem potřebovat, neboť to, co se od něho žádá, splnění jeho starého snu, který svým útěkem a životem v ústraní zavrhl, je nad jeho síly (srov. Ex 3, 18-23). Mojžíšovi nejde o vyřešení jeho problému. On nechce nikam jít, o nic se snažit. Sice se obrátil, ale zdá se, že toho lituje, že vstoupil do dialogu s Bohem. Je malověrný, ale Bůh mu pomáhá, nepolevuje, nevzdává to, čas je na Boží straně. Vybavuje Mojžíše mocí, aby „uvěřili, že se (mu) ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 4, 2) Ale Mojžíš tvrdošíjně trvá ve svém odmítání (srov. Ex 4, 10-17). Bůh dialog s námi nikdy nekončí. Vždy se bude ucházet o naší přízeň, snažit se o naši spásu. Jsou tudíž pouze dvě možnosti. Buď to člověk vzdá a jde svou cestou, anebo přistoupí na Boží nabídku, byť možná s patřičnými obavami, když si uvědomí, že už nemá výmluv. Mojžíš si uvědomil, že není sám, jde s ním Bůh a plně ho vybavuje k poslání, které mu vložil na ramena. Probuzením z polospánku vstoupil do poznání reality o sobě, o světě, o Bohu. Boj s Božím poslem (Bohem), byl boj s ním samotným, podobně jako boj Jákobův (srov. Gn 32, 23nn). Vnitřní zápolení patří k obrácení, neboť člověka nakonec posilňuje a uschopní k vykročení. Bůh totiž bere ohled na naše slabosti, náš strach, naší nešikovnost. Přece nás zná lépe než my sami, zná nás dokonale, neboť nás stvořil a od té doby od nás neodstoupil. Je potřeba, abychom si přiznali, že jsme slabí, z čeho máme strach, že nedokážeme všechno sami a že důvěřujeme Bohu (srov. Job 40, 2nn). Bůh uklidňuje Mojžíše, dává mu odvahu k radikálnímu vykročení a připomíná mu, co mu nařídil (srov. Ex 4, 19nn). Všechno má svůj řád, a zkratkovité jednání na vlastní pěst nemá cenu, jen vše zdržuje, komplikuje, až může být vše zmařeno.

Zakončil bych dnešní rozjímání modlitbou: „Trojjediný, věčný Bože, Děkuji Ti, že jsi mi dal rozum, abych Tě mohl poznávat a že mi unikáš, abych poznal, že jsi nekonečný a všemohoucí. Děkuji Ti, že jsi mi dal tělo a poslal svého Syna, abych se Tě mohl dotknout. Děkuji Ti, že jsi mi dal nekonečný prostor srdce a seslal svého svatého Ducha, aby ho naplňoval svým vanutím. Děkuji Ti za okamžik, kdy jsi ve mně vzbudil tušení, že někde musíš být. Děkuji Ti za okamžik, kdy Jsi překonal pyšnou lež o mé vlastní soběstatečnosti a já jsem uvěřil v Tebe, Otče, který jsi mě stvořil, v Tebe, Synu, který jsi mne svou smrtí zachránil, v Tebe, Duchu svatý, který jsi mne uvedl do věčnosti lásky. Prosím Tě, chraň a upevňuj mou víru, protože Tvůj nepřítel mi ji stále chce vzít. Prosím o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

 


Jan Pavel II, Redemptoris Missio, encyklika o stálé platnosti misijního poslání, Praha: Zvon, 1994; Psychologie obrácení: Jiří Černý, Katechetický seminář, Želiv, 2009; Průvodce postní dobou, BČB, 2011, 75