Každý křesťan je učedníkem Pána Ježíše Krista. Mám špatnou zprávu pro ty, kteří neradi chodí do školy a nesnáší zkoušky: jsme školy Pána Ježíše povinní, a to nejen do určitého věku, ale do smrti…a tak jako ve škole je i zde řada výborných žáků, velké množství dobrých a průměrných žáků, tak i část žáků, kteří patří do kategorie podprůměrných až špatných. Ze školy Pána Ježíše nikdy nevypadneme. On to s námi nikdy nevzdá, a i když budeme chodit jakoby „za školu“, Jeho zkoušky na své životní cestě stejně potkáme a Jeho pomocná ruka nám nikdy nebude chybět. Důležitým předmětem v Ježíšově škole je duchovní bojové umění. Pokud chceme žít kvalitním křesťanským způsobem života, je potřeba neustále bojovat. Nejde přitom o to bojovat proti někomu nebo něčemu, ale bojovat o něco, např. o dobro, o čas pro Boha, o život z Ducha sv..

Zásadní prvek každého bojového umění je poslušnost. Tak je i tomu při duchovním bojovém umění ve škole Pána Ježíše. Pán Ježíš říká „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. (…) Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14, 26-27, 33) Zůstat ve slově znamená mj. zachovávat přikázání. Největší přikázání se týká lásky (Mt 22, 34-40). Pokud bychom uměli dodržovat toto přikázání, žádné další bychom nepotřebovali. O čem je ta láska rozvádí sv. Pavel a ukazuje, jak vypadají viditelné plody života podle největšího přikázání: takový člověk je nejvýš trpělivý, důvěřuje druhému, nezávidí druhému, nevychloubá se, nenechá se popudit, nikdy neztrácí naději, není domýšlivý, nepočítá křivdy, nejedná nečestně, vždy se raduje z pravdy a ze špatnosti radost nemá, nehledá svůj prospěch, je vytrvalý a jeho láska nikdy nezaniká. Takový člověk má čistý štít a je schopen poznat pravdu a ta ho činí svobodným.
Co nám překáží být takovými svobodnými lidmi? Naše slabost, lenost, pohodlnost atd. Nejsme schopni poslechnout sami sebe. Když jsme si dali předsevzetí, rádi si udělujeme úlevy a výjimky jsou na pořádku dne. Nedokážeme být obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice (srov. Mt 10, 16). Ve škole Pána Ježíše jsme stále vystavěni zkouškám. Tyto zkoušky nám ukazují, v jakém stavu se nachází naše křesťanství. Mají nás držet v bdělosti, mají nám neustále připomínat, že žijeme sice ve světě, ale nejsme ze světa (srov. 1 Kor 2, 12; Jn 15,18-19; 17,14) tj., nemáme splývat se světem. Když zkoušku uděláme, postupujeme jakoby do další třídy a tím se dostáváme na vyšší úroveň, která je přirozeně náročnější než předchozí, ale zároveň poskytuje vyšší kvalitu žitého křesťanství. Pokud naopak učivo Pána Ježíše zanedbáváme, můžeme propadnout, někdy až na úroveň mateřské školky.

Křesťanství není vhodné náboženství pro pohodlné lidi, kteří chtějí mít svůj klid. Křesťanství není pozvání na dovolenou u moře, vstupenka do života bez problémů. Naopak: jedná se spíš o pobyt na křižníku námořnictva, který je ve stavu neustálé pohotovosti neboť náš protivník,“ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ (1 Pt 5, 8) Je to tedy spíše náboženství pro hrdinské Boží bojovníky, kteří si jsou vědomi vzácného pokladu, který se jim dostal a ochotni nastoupit na dobrodužnou pouť, aby tento poklad v nádobách hliněných uchovali neporušený a donesli až k trůnu Nejvyššího. Sv. Pavel si toho byl velmi vědom, když sledoval křesťanské komunity, které založil. Jedna z nich se nacházela v Efezi, třetí největší město v nejbohatším regionu Římské říše. Středem Efezu byl velkolepý pohanský chrám bohyně Artemis/Diany, jeden ze 7 divů světa. Komunita byla obklopena pohanskou většinou a svět, který křesťany obklopoval, nabízel mnoho svodů. Proto apoštol národů popisuje jak v takové situaci přežít, jak uchovat víru neporušenou (srov. Ef 6, 10-20). Poukazuje na duchovní výzbroj, kterou každý křesťan dostal při svém křtu. Šestá kapitola je vrcholem a zároveň závěrem celého listu. Sv. Pavel zdůrazňuje, že křtem byl každý křesťan zachráněn z otroctví hříchu úplně nezaslouženě a zadarmo. Dostal nový život, který je věčný a jeho spása je definitivní, pokud ji nezmaří. Tento obrovský dar je potřeba patřičně chránit a opatrovat. Je to velká odpovědnost, která sebou nese i úkoly, např.: žít jako děti světla a užívat ovoce světla (tj. dobrota, spravedlnost, pravda); zkoumat co se líbí Pánu a snažit se pochopit, co je Jeho vůle; nazývat špatné skutky pravým jménem; nemluvit o tom, co jiní dělají potajmu; dávat si pozor na to, jak žiji; žít moudře; nepromarnit čas; společně se modlit, chválit Pána, vždy mu děkovat; sloužit jedni druhým a milovat se navzájem (srov. Ef 5, 9nn).

Boží bojovník musí být neustále bdělý. Uvědomuje si totiž, že na život hodný Ježíšova učedníka sám nestačí (srov. Lk 14, 28-32). „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ (Ef 6, 10-11) Když Bůh člověka povolá k nějakému úkolu, nikdy ho neposílá s prázdnou, ale plně ho vybaví. Když Pán Ježíš posílá sedmdesát učedníků do světa (srov. Lk 10, 17-20) dal jim moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže jim v ničem neuškodil. Klade jim na srdce, aby se měli na pozoru a nechodili za lidmi, kteří se je snaží svést z pravé cesty. „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.” (celý úryvek: Lk 21, 6-38) Nejedná se v první řadě o útočný boj, ale o účinnou obranu lidské důstojnost, kterou jsme získali při křtu: důstojnost svobodného Božího dítěte. K tomu sv. Pavel vysvětluje smysl a způsob duchovního boje křesťana. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Ef 6, 12-13) Zralý křesťan žije v soustavné bdělosti a neustále odolává ďáblovým svodům. Někomu se to může zdát „psycho“. Opak je pravdou: jedná se o přirozený a zdravý postoj. Představ si řidiče automobilu jak si za volantem zdřímne nebo se zahledí do okolí.

Kristus zvítězil nad mocnostmi (Ef 1, 21) a každý pokřtěný je sice zachráněn (Ef 2, 6.8), ale přesto musí čelit pokušení, protože ďábelské mocnosti nebyli ještě úplně vyhlazeni. Tyto mocnosti svou silou přesahují jakékoliv lidské nepřátelství. Neboť se nejedná o lidského nepřítele z masa a krve. Není řeč o někom v mém okolí ani o boji člověka se sebou samým; přesto je psáno (srov. Ef 2, 2-3), že tohoto Nepřítele a jeho nástroje známe důvěrně: smilství, nezřízenost, chamtivost, sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči, prostopášnost, opilství, lakomství, svody prázdnými slovy, dělat věci potajmu, podílet se na neužitečných skutcích (srov. Ef 5, 1nn). Nadzemní duchové zla nemají jméno, ani počet; nemají jednotné číslo, nejsou napadnutelní, ani průhlední, nemůžeme je pojmout. Jedná se o nadlidský, možná můžeme říci až nelidský boj: bez Boží výzbroje je každý odpor marný. To je pořádná síla. Proto je řečeno, že si máme vzít na sebe plnou výzbroj a ne jen něco dle libosti nebo dle aktuálních módních trendů. Pouze celá výzbroj nás dokonale ochrání. Prostřednictvím 6ti příkazů popisuje sv. Pavel součásti výzbroje, kterým byl každý Boží bojovník vybaven (Ef 6, 14-17) iniciačními svátostmi (tj. křest, Eucharistie a biřmování): pravda, spravedlnost, služba, pokoj, víra, spasení, Duch/Slovo a nejsilnější zbraň – modlitba (Ef 6,18-20). Apoštol Pavel používá obraz výzbroje římského legionáře. Zbraně jsou symboly Boží síly potřebné v existenciálním (tj. pro život křesťana nutným) boji proti mocnostem zla.

Stůjte tedy „opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje’“ (Ef 6, 14-15). Stání (postavení se) je gesto, které se hojně používá při liturgii a naznačuje aktivní postoj, bdělost, pevnost, věrnost, stálost, pohotovost. Pás drží všechno pohromadě, a ten pás je pro křesťana pravda. „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jn 8, 31-32) Ježíš je naše „cesta, pravda i život“ (Jn 14, 6). Budeme-li jím opásáni, je základ našeho brnění pevný a nepřemožitelný. Máme dále stát obrněni pancířem spravedlnosti. Spravedlnost je mravní ctnost, která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu (ctnost zbožnosti) a bližnímu (ctnost úcty a harmonie) to, co jim patří (srov. KKC 1807). Plody spravedlnosti jsou základní, neboli kardinální (lidské) ctnosti (srov. KKC 1805): (1) moudrost dává našemu rozumu schopnost rozeznat pravé dobro, a vybrat přiměřené prostředky.

Moudrost řídí úsudek našeho svědomí. Díky ní jednáme mravně; (2) statečnost zabezpečuje při obtížích pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. Posiluje rozhodnutí k odporu pokušení, k překonání překážek, k přemáhání strachu; (3) mírnost zmírňuje přitažlivost rozkoší, posiluje vládu nad pudy, dává schopnost vyrovnaně užívat dobra, a udržovat touhy v mezích počestnosti. Budeme-li hledat především Boží království a Jeho spravedlnost, všechno ostatní nám bude přidáno. Nedělejme si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení (srov. Mt 6, 33-34). Co znamená, hledat Boží spravedlnost nám Ježíš na různých místech v Písmu vysvětluje, například když rozvádí křesťanské vnímání desatera (srov. Mt 5, 20-22) nebo když popisuje poslední soud (srov. Mt 25, 35-40).

Naše obuv má být pohotová služba Evangeliu pokoje. Když se obujeme, vyjadřujeme svou odhodlanost k vykročení. Pohotovost pro Boží věc je nedílnou součástí křesťanského života. V dnešní době se často podotýká, že Pán Ježíš je náš přítel. Přitom zapomínáme, že jsme na prvním místě, služebníky Boží. K pohotové službě Evangelia pokoje byl každý pokřtěný povolán (srov. Lk 10, 1-9): být nositelem pokoje, následovníkem Kníže Pokoje, Ježíše Krista. Je to velice naléhavá služba a nemáme s ní otálet a při jejím výkonu se nemáme nechat ničím a nikým zdržovat. „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘ A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.“ (Lk 10, 5-6) Je to služba, ke které je potřeba poslušnost; v první řadě poslušnost Bohu, ale k té se dostaneme, až když dokážeme poslechnout sami sebe a pouze do té míry, do které jsme schopni přijmout postoj důstojné poslušnosti vůči těm, kteří náš život nějakým způsobem vedou a mají nad námi určitou moc. Dále je nezbytná určitá míra statečnosti, neboť člověk jakožto nositel pokoje nemusí vždy uspět. Na druhou stranu: když naše služba pokoje neuspěje, nemáme se s tím znepokojovat: jsme pouze neužiteční služebníci, udělali jsme jen to, co jsme měli udělat (srov. Lk 17, 10) a dělali jsme to pro Boha. Služba pokoje nekončí tím, že jsme nositeli pokoje. Pokud lidé náš pokoj přijmou, máme s nimi sdílet tento pokoj ve společenství, podle svědectví 1. verše žalmu 133: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ Touto cestou jednoty a svornosti přispíváme při stavbě pomyslné hrázi válkám a zmatkům panujícím v tomto světě.

Nejdůležitější z těchto zbraní v bezprostředním boji je štít víry „ jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.“ (Ef 6, 16) Jedná o obranu proti všem útokům přicházejících od ďábla. Není na nás, abychom se ho snažili přemoci útokem. Sám Pán Ježíš napomínal Jakuba a Jana, když chtěli použít své moci k útoku proti Zlému, slovy: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (Lk 9, 55-56) Máme žít v hlubokém přesvědčení, že Kristus přemohl zlo a smrt a že nechává koukol (zlé náklonnosti) a pšenici (náklonnost dobru) existovat vedle sebe do soudného dne (srov. Mt 13, 24). Tím každý dostává příležitost se odvrátit od zla a činit dobro. Nejsou to koneckonců naše schopnosti, ale víra, která nás zachrání (srov. Mk 5, 34; 10, 52). A když na to nestačíme, máme ve svém životě ještě důrazněji a vědoměji stavět Boha na první místo (srov. Lk 14, 25-33). Je potřeba pravidelně prosit o více víry. Pán Ježíš tvrdí, že stačí mít víru jako hořčičné zrnko (srov. Lk 17, 5-6). Kořen kardinálních (lidských) ctností jsou Božské ctnosti (KKC 1812): víra, naděje a láska. Lidské ctnosti bez Božských ctností nemohou existovat. Ctnost víry spočívá ve svobodném odevzdávání se Bohu, nezahrnuje pouze individuální víru ve všemohoucího Boha (srov. Lk 8, 22-25), ale kolektivní víru ve Zjevení a v nauku Církve. Tuto víru pak uchováváme, vyznáváme a o ní vydáváme svědectví. Kromě víry, vlévá Bůh do duše věřících – na kolik hledají a plní Jeho vůli – i naději, aby věřící uschopnil k životu svobodných Božích dětí a přivedl je do nebeského království. Božská ctnost naděje spočívá v touze po nebeském království, v důvěře v Ducha sv. a Boží milosti.

Žitá víra „se projevuje láskou“ (Gal 5,6) a je největší z třech Božských ctností (srov. 1 Kor 13, 13), protože ostatním ctnostem dává řád shrnutý v největším přikázání (srov. Mt 22, 34nn) – přikázání lásky. Nejedná se přitom o tu zprofanovanou lásku bez hloubky, kterou známe ze světa. Je to náročná láska k Bohu nade všechno a pro Něho samého, lásku k bližnímu a lásku sám k sobě. Hloubku a míru této lásky neurčujeme sami, ale směrodatná je láska Kristova: tak, jako miloval Kristus, máme milovat Boha, sebe a bližního, dokonce i své nepřátele. Ona je zdrojem i cílem prožívání ostatních ctností v praxi a vyvádí z otroctví našich závislostí a hříchů ke svobodě Božích dětí. Je to láska velmi náročná, protože se naplňuje jen, pokud zachováváme Boží přikázání (srov. Jn 15, 9-10).

Máme přijmout přilbu spasení (Ef 6, 17). Spása je ústředním pojmem křesťanské víry. Co je to spása? Když Panna Maria a sv. Josef přichází do chrámu s novorozeným Ježíšem, spatří je starý Šimeon a zvolá: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka Hospodine, podle svého slova, neboť jsi mi ukázal spásu, kterou jsi připravil pro celý svět, velké světlo, které osvítí všechny lidi (srov. Lk 2, 29-32). Naše spása je naše záchrana a proto ji sv. Pavel představuje jako přilbu, kterou bojovník nosí na hlavě. Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel je Hlavou Církve, která nás chrání a vede do nebeského království. Protože spása je ústředním pojmem našeho náboženství, musí se křesťan zabývat otázkou, jak dojde ke spáse? Pavlova odpověď zní: jen Boží milostí jsme spaseni, a to skrze víru v Ježíše Krista. Spasení totiž není z nás, ale nezasloužený Boží dar; není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit (srov. Ef 2, 8-10). I apoštoly zajímalo, kdo bude spasen, protože si z Ježíšových promluv a výkladů začali uvědomovat, jak těžké je žít podle Božích přikázaní, že sami na to nemají a začali mít obavy. A Pán Ježíš to svým učedníkům nezlehčuje. Radí jim, aby se snažili „vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni. Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.’“ (Lk 13, 24-27) Může se stát, že i nám řekne Ježíš, že nás nezná? Jistě. Celý život máme na to, abychom se učili vcházet úzkými dveřmi, nevybírat si širokou cestu, která vede do záhuby. Celý život máme na to, abychom procházeli zkouškami a snažili se uspět a pokročit do další třídy Ježíšovy školy. Být Kristovým učedníkem není procházka růžovou zahradou. Je to drsná, dobrodružná cesta a na mnoha místech si způsobíme zranění a dojdeme k pádu. Ale On bude vždy s námi, a obváže naše rány (srov. Job 5, 18). Nemusíme tudíž dojít k bodu definitivního pláče a skřípění zubů, až spatříme Abrahama, Izáka a Jákoba, všechny proroky a světce v Božím království, ba dokonce mnohé pohany, kteří přijdou odevšad, a budou stolovat v Božím království (srov. Lk 13, 28-29). Mnozí zdánlivě první budou poslední, a mnozí z těch posledních budou prvními. Nejdůležitější však je vědomí, že pro člověka je spása nemožná, ale pro Boha není nic nemožného. To je naše naděje, v ní žijeme a věříme a víme, že Bůh naplní všechna svá zaslíbení.

Přestože se vesměs nejedná o útočný boj proti ďáblu, je i v případě obraného duchovního boje potřeba meče. Boží bojovník přijme meč Ducha sv., jímž je slovo Boží. Je to tentýž meč, který sám Pán Ježíš použil při svém pobytu na poušti, kde se po svém křtu nechat vést Duchem sv. po době 40 dnů (srov. Lk 4, 1-14). Nic nejedl, a když byl fyzicky na dně, začal na Něho útočit ďábel. Vyzývá Ho, aby si ulehčil, vyřešil situaci podle svého a udělal chleba z kamene, „když skutečně je tím Božím Synem“. Pak Mu ďábel slibuje nemožné, aby mu přiznal první a svrchované místo. Do třetice Ježíše provokuje, aby dokázal, že má moc Božího Syna. Pán Ježíš ďáblovi po každé odvětí mečem Ducha, slovem Božím. „Je psáno: člověk nebude živ jenom chlebem, ale každým slovem Božím.“, „Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“, „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ A ďábel Ho opustil, ale ne navždy: „až do dané chvíle“. Po celý Ježíšův život se ďábel objevuje, aby ho dráždil, vyprovokoval, zesměšňoval atd. Pokud žijeme v síle a moci Ducha sv., který nám byl poslán od Boha, máme silný a mocný meč. Jak jsme na tom my? Pán Ježíš říká, že kvalita stromu se pozná podle jeho ovoce (srov. Mt 7, 17). Sv. Pavel pak rozepisuje ovoce Ducha sv.: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.“ (Gal 5,22 – 6,1) O lásce již byla řeč. Radostí se nemyslí pomíjivá lidská radost, která se nám v tomto světě tak hojně nabízí, aby uchlácholila naší mysl a bdělost. Místo takové radosti, která se nabízela i Pánu Ježíši raději „podstoupil kříž, nedbaje na potupu: proto usedl po pravici Božího trůnu“ (Žid 12, 2) a získal radost věčnou, která nikdy nepomine. K radosti, která je ovocem Ducha patří utrpení. „Myslete na to, co všecko On musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápisu s hříchem nemuseli prolít svou krev.“ (Žid 12, 3-4) Pokoj nám přináší Kníže pokoje a svým životem nám ukazuje, jak jej získáme. Můžeme tento pokoj přirovnat k vnitřní harmonii, která nás zmocňuje k tomu, že jsme tzv. nad věcí, tím že máme naše oči upřené na zmrtvýchvstalého Ježíše, tj. na skutečnosti, které člověka přesahují. Nemusíme si dělat starosti, neboť je to On, který vede naší víru od počátku do konce (srov. Žid 12, 2). Když všechny své starosti pokládáme na Boží oltář, On nás zahrne veškerou radostí a pokojem, kterým v Jeho doufáme a do té míry také budeme přetékat nadějí (srov. Řím 15, 13). Zdá se to jednoduché, ale opak je pravdou: chce to velkou dávku trpělivosti a vytrvalosti. Ve zkouškách života se Boží bojovník prokazuje laskavostí, dobrotou, věrností, pokorou a sebeovládáním.

Přijmeme-li skutečnost, že sami na takový boj nestačíme, je naší jedinou záchranou se přidat do vojska Toho, který nás povolal jako Boží bojovníky-učedníky. On nás vybízí k neustálé pohotovosti, kterou je modlitba. Sv. Pavel ve svém listě odpovídá na základní otázky (Ef 6, 18-20): Kdy? V každý čas, v jakékoliv životní situaci se právě nacházíme. Jak? V Duchu sv.. Za koho? Za všechny své bratry a sestry v Kristu. Proč? Aby nám bylo dáno pravé slovo, kdykoliv je potřeba promluvit, a to jak ve chvílích obraného boje proti útokům Zla, tak ve chvílích útočného boje, kdy máme hlásat tajemství evangelia, jehož jsme vyslanci. Sám Pán Ježíš to vyjadřuje urgentní výzvou: mějte na paměti, že „kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.“ (Lk 12, 34-36) Naši bdělost a připravenost vyjadřujeme naší věrností v modlitbě, „neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (Lk 12, 40) Náš život nesmí nikdy vypadat tak, že modlitbu vyřadíme na jedno z posledních míst na žebříčku našich priorit. Mohli bychom skončit jako pošetilé družičky z Evangelia (srov. Mt 25, 1 – 26, 1), které nedokázaly dát do pořádku své lampy, protože se předem nepostaraly o olej do svých nádobek. Když jejich lampy dohasínaly, neměly je čím naplnit. Modlitba je jako olej, který ukládáme do nádobky, aby nám světlo Kristovo svítilo ve dne v noci. Zanedbanou modlitbu nelze nahradit nebo dohonit. Prvotní oheň v nás zapálil sám Ježíš, symbolizovaný křestní svící zapálenou od velikonočního paškálu v den našeho křtu. Tento oheň v nás pak měli udržovat naši rodiče a kmotři až do chvíle, kdy jsme sami přijali pečeť Ducha sv. ve svátosti biřmování. Proto nás Ježíš vyzývá. “Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.” Není tu myšleno odříkávání nekonečného množství modliteb, ale postoj neustálé modlitby, která tvoří základ života Božího bojovníka a připojuje ho ke svému Pánu a Spasiteli. S touto modlitbou vstávám a uléhám, ta mě provází celým dnem, pomáhá mi řešit každodenní i mimořádné životní situace, dává mi rozpoznat znamení času.

Boží bojovník je každý pokřtěný, který se vědomě „oblékl v Pána Ježíše Krista“ už nežije, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.“ (Ef 4, 17-19) Sv. Pavel nás vybízí k tomu, abychom dnes odložili dřívější způsob života a obnovili se duchovním smýšlením. „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Ef 4, 30-32). Boží bojovníku, bojuj a vítěz ve vojsku našeho Pána a Spasitele! On nám zajistí, že naše víra neselže a až se obrátíme, budeme moci být posilou svým bratřím. (srov. Lk 22,31-32)

„Buď na stráži jako Boží bojovník. Odměnou je nesmrtelnost a věčný život v nějž věříš. Nezalekni se domněle hodnověrných lidí, kteří učí jinak. Buď pevný jako kovadlina, do níž se buší. Udatný bojovník dostává rány a vítězí.“

(sv. Ignác z Antiochie, umučen L. P. 107 v Římě)