DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE

Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“

Evangelium podle Lukáše, kapitola 14, verše 16 až 23

Zdá se, že se tato myšlenka stala jedním z nosných pilířů pontifikátu papeže Františka. Mladým v Riu říká „Vyjděte ze sebe samých a jděte na periferie zeměpisné i existenciální, hlásejte Ježíše a dávejte poznat Jeho poselství“, kněžím praví „Nemůžeme se zavírat ve farnostech, když tolik lidí čeká na slovo Boží. (…) Nestačí jen otevřít dveře na uvítanou, musíme těmi dveřmi projít ven, abychom se mohli setkat s lidmi.“ Při jiných příležitostech podotýká: „Neizolujte se v kostelech, vyjděte mezi lidi. Dávám přednost církvi, která má modřiny, je zraněná a špinavá, protože byla venku v ulicích, před církví, která je nezdravá z toho, jak je omezená, a z toho, jak lpí na své vlastní bezpečnosti.“

Jsou to krásná slova, ale jak se tomu postavit v praxi? „Nemám čas“, „Neumím to“, „Ať t dělá tamten, ten má k tomu charisma“ nebo „Už toho dělám dost“, nejsou kladné odpovědi na výzvu Pán Ježíše slovy papeže Františka. Křtem jsme dostali poslání spolu veškerou výzbrojí, abychom byly účinnými velvyslanci našeho Pána a Spasitele. Nikdo nemůže tedy tvrdit, že „to neumí“. Spíš nechce, protože např. podlehl pokušení pohodlnosti, paralyzován strachem nemá odvahu, stydí se za svou křesťanskou jinakost, nebo trpí komplexu méněcennosti atd. atd.

Je potřeba vykročit, zejména v dnešní době, kdy svět potřebuje poznat Pána Ježíše snad více, než kdy jindy. Správná odpověď pro každého křesťana je: „Ano, Pane, dej mi více víry!“. Prvním krokem je skutečná ochota vykročit. Druhý krok spočívá v tom, že si udělám čas, neboť v dnešní době se zdá být každý zavalen prací. To bude často znamenat, zásadní přehodnocení svého žebříčku hodnot. Jde přitom o čas na zpytování svědomí, jak jsem na tom se svou vírou, jak se mi vykročení (ne)daří; čas na osobní prohloubení víry skrze četbu Písma sv.; čas na život ve farním společenství (aby nově příchozí mohli poznat Kristovi učedníky vzájemnou láskou); čas na rozhovory o Bohu (a obvykle trvá dlouho, než se na tuto hlubinu dostaneme). Když se takto změní moje životní zaměření, Bůh si nás už povede a rádi Mu uděláme čas tím, že se zapojíme do/nebo dokonce iniciujeme vlastní evangelizační akce, neboť celý náš život bude svědectvím o naší lásce k Ježíši a naší touze sdílet tento obrovský dar. K tomu Vám žehnám +


P. TOMAS, ůnor L. P. 2014