DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE

Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Evangelium podle Marka, 10. kapitola, verše 35 až 37 a 41 až 45

Máme za sebou dvě kola prezidentských voleb. V prvním kole se kandidáti s větší či menší úspěšnosti ucházeli o prezidentské křeslo ve veřejných debatách a různých prohlášeních. Ve druhém kole se přímé výpady a vzájemné osobní útoky kandidátů oproti prvnímu kolu podstatně zmírnily, možná ve snaze zdůraznit důstojnost prezidentského úřadu. O to více se rozohnili jejich voliči, až se mohlo zdát, že se v médiích a na sociálních sítích primárně zabývali vyhrabáváním minulých neúspěchů a skandálů protikandidáta za účelem jeho očerňování. V některých kruzích by se člověk až mohl stydět za to, že nevolí kandidáta, který je obecně propagován danou skupinou. O naslouchání názoru druhého, za účelem se vzájemně obohatit, už nebyla vůbec řeč. Některé voliče to přimělo k rozhodnutí nejít k volbám, neboť žádný z kandidátů stejně nezastával jejich názory.

Vnímání předvolebního dění by člověku mohlo připadat jako divadlo hluchých. I když většina z nás má dobře vyvinutý sluch a běžně jej užíváme, opakovaně se ukazuje, že naslouchání je uměním. Možná jste ve svém životě také udělali takovou zvláštní zkušenost, že – byť bychom chtěli – při rozhovorech neposloucháme se záměrem porozumět druhému, ale spíše s postojem, jak mu kladně či záporně odpovědět. Slyšet, poslouchat nějakou řeč, někoho vyslechnout – jsou různé podoby komunikace, při které se zabýváme hlavně svým vlastním „já“. Je známé, že člověk ze své přirozenosti je sebestředný a dělá mu problém zaměřit se zcela na druhého. O to ‚vyjití ze sebe‘ se jedná právě při naslouchání. To, co nám je řečeno, přijímáme jako dárek. Jsme obdarovaní, a když se nám dárek na první pohled moc nelíbí, zůstáváme zaměřeni na to, v čem nás přesto může obdařit. Snažíme se nahlížet jeho krásu, dobro, přínos pro náš život.

Naslouchání je tak těžké, protože se jedná o službu, ve které sami sebe neupřednostňujeme, ale z principu ustoupíme, abychom druhému dali veškerý prostor se rozvinout tak, jak dotyč-ný potřebuje. Tato služba má jeden bezprostřední kladný dopad: druhý se cítí ceněn a respektován. Prospívá to jeho sebevědomí. Možná si říkáte: co z toho mám já? O to při službě přece na prvním místě nejde, což neznamená, že z toho nemám nic. Pozorné naslouchání s otevřeným srdcem mě může obohatit, neboť druhý svým projevem mi chtě-nechtě dává nahlížet do svého srdce, do svých tužeb, do svých bolestí. Jsou to posvátná místa, ve kterých je potřeba umět se chovat. Proto je naslouchání skutečné umění. Bohužel se učíme sami sebe prosazovat, prezentovat, obhájit, ale už méně nebo vůbec službě naslouchání.

„Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ Zde není řeč o submisivním jednání. Kdo se sám rozhodl ke službě, je svobodný; být služebníkem mu neubírá na zdravém sebevědomí, na identitě. Naopak přináší to kvalitu života, a to nejen dotyčnému, ale celé společnosti. K tomu Vám žehnám +


P. TOMAS, ůnor 2012