„Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.“

 Evangelium podle Lukáše, 2 kapitola, verše 15-19

 

Několikrát v Písmu nalezneme výrok, že Maria uchovávala dění, které zažila ve svém srdci a rozvažovala o tom. Ona slyší, tedy smysly vnímá nějaký děj a nechává se jím prostoupit, jako by to, co se děje, nechala pročistit vnitřním filtrem svého neposkvrněného Srdce. Zde se stává zřejmým, že slyšení je odlišné od naslouchání.

Je obecně známo, že se naše mezilidská komunikace skládá jen z malé části z verbální komunikace, pro kterou potřebujeme své sluchové ústrojí a zbytek z nonverbální komunikace. Chceme-li tedy maximálně vnímat, to co se kolem nás děje, nestačí náš sluch. Je potřeba naslouchat.

Naslouchání je proces, který začíná vnímáním slova nebo děje, vycházejícího z určitého záměru aktéra, jehož slovo (nebo obecněji děj) je pak příjemcem tím či oním způsobem vyložen. Pokud příjemce porozumí řečenému, může dospět k pochopení záměru aktéra. Pochopení by mělo být výsledkem naslouchání a tím i konkrétní čin: rozhodnutí jednat podle toho, jak jsem pochopil nebo naopak.

Slyšení mohu klidně ignorovat tím, že slyšené vůbec nepustím do svého nitra, zatvrdím své srdce (srov. Ž 95, 7b-8) a nebudu spolupracovat, odmítnu o tom přemýšlet. V případě naslouchání tento postoj není možný. V momentě, když slyšené pustím do svého nitra, tj. do své mysli a srdce, dovolím, aby dotyčné slovo či děj ve mně působili. Zároveň se stávám velmi zranitelným, neboť nasloucháním se otevírám druhému, otevírám tzv. brány svého srdce; odevzdávám mu kontrolu nad dalším komunikačním procesem, neboť naslouchání je celistvá činnost zapojující celou naší bytost.

Záměrem naslouchajícího příjemce je prostřednícím plodného sebezáporu být celistvě pro druhého – nesoudit, neradit, nekonfrontovat, ale přijímat s co největší otevřeností. Kdo skutečně naslouchá druhému, sebe dává na dlani. Jen jeho vlastní důstojnost a zralé sebevědomí ho chrání před sugestivní mocí příp. manipulace druhého. Naslouchání je postoj velké důvěry v druhého a v Boží ochrany. Kéž se k tomuto postoji čím dál více otevíráme.

K tomu Vám žehnám +

P. TOMAS