DUCHOVNÍ POHLED P. TOMASE

Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (…) Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Evangelium podle Lukáše, kap. 2, verše 6-20

Pokud jste mladí, tak Vám to možná ani tak nepřipadá, ale od jistého věku si člověk čím dál více uvědomuje, že jsme běžně přehlceni nekonečným proudem pohybů, zvuků, obrazů, událostí, lidí apod. Když už, tak si toho spíše povšimneme u druhých než u sebe samotných. Pokud se ale nad sebou samotnými zamyslíme, zjistíme, že většina z nás na tom není o moc lepší. Částečně si to působíme sami, tím, že výše zmíněné nejen pasivně přijímáme, ale také aktivně vyhledáváme, ba dokonce sami vydáváme.

Mnozí z nás máme totiž strach před tichem, před vnější nehybností. Ba dokonce jsme ze svého života ticho a nehybnost vytěsnili až tak, že jsme spojení s tímto pro život podstatným jevem ztratili. Odnaučili jsme se naslouchat s postojem bdělého mlčení. Zakopali jsme poklad bázně, tj. bezeslovného úžasu, který nenastoupí díky tomu, že mi něco vnějšího vyrazí dech, ale z touhy vnitřního ticha se chtít nechat překvapit.

Největší výzva ticha a nehybnosti je zpočátku vydržet samotnou samotu, přijetí sebe sama a své okolí takové jaké je, až k vjemu hlubokého prožitku tohoto přijatého obdarování. Mnozí z nás ale bereme ticho jako prázdnotu, kterou je nutné naplnit. Hledíme kolem sebe, čím bychom tuto černou díru vycpali. Místo toho, abychom rozvíjeli zrak svého srdce, kterým se dokážeme ponořit do hlubin svého já, zapojujeme výlučně náš fyzický zrak a hledíme kolem sebe. A tak se nenaplněný naplňuje prázdnotou druhých nenaplněných kolem něho.

V tichosti noci, v ústraní, které by nikdo nenašel, „přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí“. Jak prostá scéna zahajuje ohromující událost lidských dějin.  Vánoce nám přináší bezkonkurenční nabídku pohledu do nás samotných. K tomu nás vyzývá, abychom se zastavili…ne v pozlacených palácích, ale v nepatrném chlévě, kde v tichosti ústranní se rozvíjí velké tajemství, jenž touží prostoupit srdce každého, který se zastaví. K tomu se ale musíme nejdříve ztišit. Jsou tři podoby ticha. První bych nazval nic neříkající, neboť vychází z vnitřní prázdnoty, která neví, jak by přijala a tudíž nepřijímá, ale pouze splachuje. Druhá je očekávající, neboť má otevřené srdce pro to, co má přijít, jakkoli a kdykoli to přijde; nachází se v plodném napětí, které dává růst. Poslední je naplněné ticho, ve kterém volně a naplno proudí vnitrobožská dynamika vděčného přijetí a nezištného dávání.

Pojďme tedy všichni až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo; spěchejme tam, kde nalezneme Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatříme, povězme jim o naší cestě, a co to dítě pro nás znamená, aby všichni, kdo to uslyší, užasli nad tím, co jim vyprávíme. A pokud nerozumíme, pak dle příkladu Marie to všechno v mysli uchovejme a rozvažujme o tom. Kéž se pak jako pastýři navrátíme domů, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co jsme slyšeli a viděli. K tomu Vám žehnám +


P. TOMAS, Vánoce L. P. 2012