DUCHOVNÍ POHLED OTCE TOMASE

Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“

(Evangelium podle Lukáš kap. 14, verš 15-24)

Vánoce jsou velikou událostí, ke které Bůh nás zve jmenovitě. Na konci adventní doby nám, pozvaným, řekne: ‚Pojď, vše už je připraveno.‘ To není jen pozvání ke stromečku plných dárků. To bychom Vánoce zredukovali na konsumpční a společenskou záležitost. Skutečné Vánoce jsou mnohem hlubší, sahají do podstaty našeho bytí. Otázkou je, kolik nás chce zabrouzdat do těchto hlubin. Úryvek z Bible předpokládá, že všichni věděli, že se chystá něco velikého. Rozuměli tomu, oč jde a jak důležitá je tato událost pro náš duchovní život? Jejich odpovědi značí úplně něco jiného. Jsou zabráni do svého světa, na prvním místě stojí jejich osobní plány a potřeby. Očekávají, že je to samozřejmě omlouvá. Vždyť co by mohlo být důležitější než to, co chci či potřebuji já?

Bez ohledu na to, zda si uvědomujeme křesťanský rozměr vánočních svátků: jak často se stává, že i my máme mnoho výmluv, proč právě nemáme čas? Čas je dar, který nám byl dán, aby náš život měl řád a ne k tomu, aby nás zotročil a uvěznil do uzavřeného kruhu naši neschopnosti sebekázně. Křesťanství počítá s lidskou slabostí a tak věřící výslovně vyzývá, aby se v určitém období začali připravovat na velkou událost, která nastane. O tom je adventní doba, je to čas přípravy na Vánoce, čas usebrání, reflexe; čas úklidu našich domovů a našeho srdce; čas zklidnění a zaměření našeho pohledu na to, co je skutečně důležité v našem životě. To není příliš moderní v této uspěchané době, a tak jsme se dostali tak daleko, že se slovo advent vytrácí z našeho slovníku. Akce v tomto období se nazývají předvánoční, od začátku prosince slyšíme všude koledy (takže o Vánocích musíme být v jistém smyslu „koledováni“).

I mezi křesťany se nemálo kdy stává, že si na konci adventní doby uvědomíme, že jsme čas přípravy promarnili, nechali unést shonu nákupní hysterie, nenasáli zklidnění adventního času…a už tu jsou zase Vánoce. Možná je to tím, že až v adventní době začneme přemýšlet o tom, jak se na Vánoce vlastně chceme připravit. Je to srovnatelné s pošetilým člověkem, který své přátele chce pohostit a když už je nejvyšší čas začít skutečně vařit, začne přemýšlet nad skladbou menu a jaké ingredience k tomu bude potřebovat a zda na to vůbec má prostředky, schopnosti a čas…protože promarnil čas přípravy. Doba adventní je dobou přípravy, kdy radostně očekáváme příchod Pána Ježíše Krista, Jeho narození v Betlémě, Jeho narození v našem srdci, i Jeho příchod na konci časů, kdy nás uvede do nebeského království. Připravujeme svá srdce na chvíli, kdy uslyšíme ‚Pojď, vše už je připraveno.‘ Je potřeba uskutečnit velký úklid, vyhradit si k tomu čas a priority, reflektovat svůj život. Nenechme si vzít tento milostiplný čas. Nepropadněme stresu a nákupní horečce. Kéž se nám to daří. K tomu Vám žehnám +


P. TOMAS. advent L. P. 2013